„Holky, kupovaly jste těhotenský polštář? Pořád nad jeho koupí uvažuji, ale není zrovna levný, tak abych pak nelitovala vyhozených peněz. Je to dobrá investice? Jsem v 19.tt, občas mě bolí záda v kříži, hlavně po probuzení. Někdy mě i tahá břicho, když ležím na boku a často před usnutím hledám správnou polohu. Když jsem si ale dala mezi kolena normální polštář, tak mi to zas jako takový zázrak nepřišlo. Tak nevím. Litovala jste některá té koupě?”

Tímto dotazem začíná jedna z diskuzí o těhotenském polštáři. Vyplatí se do něj investovat? A jaký je vlastně rozdíl mezi těhotenským a kojícím polštářem? Více se dočtete v dnešním článku.

Nemůžete v těhotenství najít pohodlnou polohu na spaní?

Jste těhotná a trápí vás klasické těhotenské neduhy jako je špatná kvalita spánku nebo bolest zad a kyčlí? Řešením by mohlo být pořízení těhotenského polštáře, který pomáhá právě s těmito problémy. Pokud si koupíte ten správný typ polštáře, tak jej po porodu můžete používat i jako kojicí polštář, který zpříjemňuje proces kojení jak mamince, tak miminku.

Těhotenský polštář byl vyroben pro těhotné ženy, aby jim zpříjemňoval každodenní spaní, které je v těhotenství často nepohodlné. Určitě to znáte, nevíte, jak si lehnout, překáží vám bříško, po chvíli je každá poloha nepohodlná. A co teprve, pokud vás bolí záda nebo kyčle. Těhotenský polštář se nejčastěji používá při spaní na boku, ale fantazii se meze nekladou, lehnout si můžete tak, jak vám to bude pohodlné. Využijete ho i k relaxaci nebo odpočinku přes den.

Těhotenský versus kojící polštář

Záchranáři u nás byli za chvilku. Pamatuju si jen, jak jsem na sebe třesoucíma rukama navlékala košili a legíny, protože jsem měla nachystané vše, ale rozhodně ne to, v čem pojedu do porodnice. A bylo mi tak zle, že rozhodně nepřicházelo v úvahu obléct si džíny a uplé tričko, které jsem měla ten den na kontrole.

Protože jsme řekli, že jsem schopná chůze, vydali jsme se pomalu na cestu k sanitce. U ní nás čekali tři statní záchranáři (To jsou všichni záchranáři tak vysocí? Nikdy jsem si toho nevšimla.)Pomohli mi nastoupit do sanitky a zároveň se zeptali manžela, jestli má jak dorazit do porodnice. Protože řekl, že může jet MHD, že auto nemáme, nakonec jej vzali zároveň se mnou. A tak jsem poprvé v životě jela v sanitce a rovnou s houkačkou. Vždy jsem si myslela, že jízda sanitkou musí být pro toho nemocného ohromně pohodlná, pamatuju si ale, že kromě toho, že se mnou jeden ze záchranářů dělal příjem, cítila jsem snad každou nerovnost a měla jsem pocit, že jedeme hodinu. Pořád jsem se ptala, kdy už tam budeme.

Do porodnice na Obilní trh jsme přijeli v 15:50. Přebrala si mě porodní asistentka, která mě vzala do ordinace, kde po mě chtěla vložku. Já jí ji předala s tím, že doma už jsem jich asi šest vyhodila a že nevím, jestli na ní ještě něco bude. V tom stresu jsem si prostě neuvědomila, že bychom jednu měli vzít sebou. Asistentka se ušklíbla, vysvětlila mi, že na ni našplíchá speciální roztok a že uvidíme, jestli to byla plodová voda. Mé tvrzení, že to ze mě doma teklo proudem, nijak nekomentovala. Vložka byla suchá a plodová voda se nepotvrdila. Bylo vidět, jak nelibost asistentky roste. Začala mě připojovat na monitor a u toho se mě vyčítavě vyptávala, proč jsme jako jeli sanitkou a nezajistili si jiný odvoz. Cítila jsem se, jako ten nejhorší člověk, který zneužívá naše záchranné složky, aby si z nich udělal taxík. Snažila jsem se asistentce vysvětlit naše důvody, ale tu to stejně nezajímalo. Po připojení na monitor odešla a já tak zůstala v ordinaci úplně sama. Mého muže za mnou totiž nepustili.

Když za mnou chtěl jít, řekla mu ta PA, že tam jít nesmí, co kdyby tam byla jiná maminka? A tím ukončila veškeré diskuze. Já seděla v křesle a čekala, až se natočí monitor. Jak jsem za celou jízdu v sanitce měla jen asi tři kontrakce, teď se to zase rozjelo. Opravdu jsem měla problém sedět. Dívala jsem se, jestli někde není nějaké tlačítko, které bych mohla zmáčknout, abych někoho přivolala. Nikde ale nic nebylo. Nejsem z těch, které by řvaly na celý dům a tak jsem se situaci snažila sama zvládnout. Neměla jsem u sebe žádné věci a tak jsem ani nemohla zavolat manželovi, aby pro někoho přišel. Po chvíli už pro mě nebylo možné sedět. Kroutila jsem se v křesle všelijak, pak jsem si ale řekla, že se na ně můžu vykašlat. Vstala jsem a začala kontrakce prodýchávat.

V tu chvíli jsem ale začala cítit stahy, které jsem předtím necítila. Tělo mě nutilo tlačit. Nikde nikdo nebyl a já se cítila naprosto bezradně. Přitom stačilo otevřít dveře a někoho zavolat. Já ale byla v takovém ustrašeném stavu, že mě to ani nenapadlo.  Naštěstí se za chvilku otevřely dveře a vešla PA. Okamžitě jsem dostala vynadáno, že stojím. Začala jsem se omlouvat a vysvětlovala jsem jí, že jsem dělala, co jsem mohla, ale že už jsem sedět prostě nemohla a že mě tělo nutí tlačit.

PA mi okamžitě vysvětlila, že mě naprosto chápe, ALE že mě rozhodně nemůže odpojit od monitorů protože jak jsem se zvedla, posunuly se sondy a miminku tak spadly ozvy a že proste BUDU MUSET znova na těch monitorech sedět dalších dvacet minut, dokud se monitory nenatočí.

Jako každá těhotná jsem odpočítávala poslední dny do termínu porodu. Hladila jsem si bříško a vysvětlovala naší malé berušce, že už se na ni moc těšíme, jsme připraveni a už může na svět.

Termín porodu se nezadržitelně blížil a tak v nás pořád narůstalo to zvláštní vzrušení, kdy už to konečně nastane. Poučeni kamarádkami, které už to měly za sebou, jsme nikomu neřekli přesný termín. 

I tak, jakoby to okolí cítilo, už nám všichni psali a ptali se, kdy už to bude. Jestli už se něco děje. Když jsem náhodou nebrala telefon, zvládla moje maminka ve své starosti a těšení zalarmovat celou rodinu 🙂. 

Termín porodu uplynul, kontroly v poradně se opakovaly stále častěji, ale pořád se nic nedělo,nález pořád stejný. Všechno je krásně připravené, můžete rodit kdykoliv. No jo, ale uběhl den, tři, pět a nález byl pořád stejný. A já, vyplašená prvorodička, která absolvovala všechny kurzy, viděla všechny série čtyř v tom a byla si sama sebou jistá, že to bude vše v pohodě, jsem začala pomalu panikařit. V Brně se nechává přenášet 10dnů a kontrola, na které jsem si měla domluvit vyvolání, se nezadržitelně blížila. Vyvolání porodu je něco, čemu jsem se chtěla pokud možno za všech okolností vyhnout, protože jsem všude četla, že je to mnohem horší než spontánně nastartovaný porod. 

Abych se vyvolání vyhnula, zkoušeli jsme všechno. Pálivé jidlo, svižnou chůzi, sex, víno, vanu, kořeněné čaje. Ale nic se nedělo. Jen v naší skupince už byly pomalu po porodu i ty, které měly termín až 14 dnů po mně. 

S vyvoláním jsem se nakonec smířila a tak jsem na poslední kontrolu před akcí vyrazila pěšky (mám to od domu tak 35minut) vybavená seznamem otázek, abych byla připravená. 

Vzhledem k tomu, že můj druhý porod byl zcela jiný a jinak, než jsem si vůbec dovedla představit a připustit, jsem se rozhodla se o něm trochu rozepsat. Příběh má tři části. Důležitá je i část těhotenství a pro mě velmi důležité téma strachu z porodu, který mě v podstatě provázel od počátku…

Zavřela jsem dveře od záchodu a v ruce držela test, kde už se viditelně vybarvila i 2. čárka. Vítězoslavně jsem ho šla ukázat manželovi, který byl ohledně mých domněnek, že jsem těhotná, skeptický. Spal po noční, ale tohle jsem mu musela říct hned. Ihned byl vzhůru, upřímně se zaradoval, řekl dceři, že bude velká ségra a spal dál. Tušila jsem to už dýl, vlastně jsem i přesně věděla, kdy jsme druhé miminko počali. Zcela plánovaně hned na poprvé, co jsme si řekli „tak už“.

První rok Bereničina života jsem si druhé dítě vůbec neuměla představit. A to jsem vždycky říkala, že první 2 děti z plánovaných 4 budeme mít cca 2 roky od sebe. No a pak, když měla naše princezna rok pryč, se mi vrátil cyklus a začali jsme řešit co dál. Dohodli jsme se, že jakmile bude mít Beru rok a půl, „začneme“. Měla jsem strach, Beru byla pořád kojená, ale zároveň jsem cítila, že už je ten správný čas. No a povedlo se, rok a půl měla Beru v půlce května a na začátku června už jsem měla první viditelně pozitivní test. 

Byla jsem šťastná, trochu vyděšená, ale šťastná. Stejně jako u Beru mi při pohledu na test blesklo hlavou, že miminko bude v pořádku. Seděli jsme s Jakubem na náměstí a Beru kolem nás pobíhala. „Za rok už tu budeme čtyři.“ Podíval se na mě Jakub zasněně. Bylo krásné na něm vidět, že se taky těší.

Ještě než jsem byla na první kontrole u svého gynekologa, šla jsem si na hematologii pro injekce na ředění krve. V prvním těhotenství mi je nasadili později a začátek těhotenství mi zkomplikovala trombóza. Tomu jsem se teď chtěla pokud možno vyhnout. Ten samý den jsem i napsala svojí PA, že bych si přála, aby byla opět u mého porodu. K mému nadšení, souhlasila.

První trimestr obvykle bývá ve znamení nevolností, ale patřím k těm šťastným, co na ně netrpí, ale aby mi to nebylo líto, tak mě tentokrát začala velmi brzy pálit žáha. Kromě toho jsem hned na začátku měla problém se svěděním celého těla a v noci jsem se tak škrábala na krku, že jsem tam měla šrámy. Naštěstí však šlo jen o krátkodobý problém, který mě dále nijak netrápil. Byla jsem ale celkem unavená, což se mi moc nehodilo, protože měla v červenci přiletět Dilek. Kamarádka, se kterou jsme se neviděly 2,5 roku a po které nese Berenika druhé jméno. Byly to krásné tři týdny, moc jsme si to užily. Dilek se mnou byla i na ultrazvuku a pak mi řekla, že si nemyslí, že čekáme chlapečka, ale druhou holčičku. Berunku si totálně zamilovala a ona ji také. Procestovaly jsme co se dalo a akorát si potvrdily, že i když se vidíme jen jednou za čas, o to vzácnější a krásnější to je.