„Mám dvě holčičky 2 a 4 roky a často řeším, jak docílit toho, aby spolu měly hezký a pevný vztah po celý život. Já sama mám staršího bratra, se kterým jsem nikdy moc nevycházela a myslím si, že to bohužel hodně zapříčinili rodiče, kteří nevědomky dělali chyby při naší výchově, které dnes vidím. Mám to denně na mysli a snažím se jednat s oběma stejně, i když taky to nejde pokaždé, když je mezi nimi dvouletý věkový rozdíl.

Například mladší nemůže dělat všechno, co dělá starší a mladší se zase musí prominout x věcí, protože z toho ještě nemá rozum. Ale i tak se opravdu snažím, aby ani jedna neměla důvod žárlit, věnuju jim stejnou pozornost, i si je s manželem rozdělujeme, aby každá měla možnost užít si maminku a tatínka jen pro sebe. A stejně jsou pořád v sobě. Vím, že jsou ještě malé a je to asi normální, ale mě to hrozně mrzí, když vidím, jak malá starší sestřičku zbožňuje a chce s ní pořád být a všechno s ní dělat, utěšuje ji, když je smutná, nebo se jí něco stane. A ta starší malou naopak pořád zlobí, nechce jí nic půjčit, všechno jí sebere, s čím si hraje, žárlí a je uražená, když se chvíli věnuju jí, nebo se s ní mazlím. Vím, že je sourozenecká rivalita normální, ale stejně bych ráda slyšela rady a tipy, jak vztah upevnit a čeho se vyvarovat.”

Se sourozeneckou rivalitou se potýkají téměř všichni rodiče, kteří mají více než jedno dítě. Je to naprosto přirozená věc a ve většině případů ji lze úspěšně řešit doma v rámci rodiny, zejména správným přístupem rodičů k dětem. Někdy však překročí jisté hranice a pokud se v rámci rivality mezi sourozenci objevuje agrese, fyzické nebo psychické ubližování jednomu ze sourozenců, případně jinému členu rodiny, je nutné tuto situaci řešit s odborníky.

Příchod mladšího sourozence = strach ze ztráty rodičovské lásky

Jedno dítko už máte a každým dnem se vám má narodit druhé. Těšíte se, že budete kompletní rodina a jak to všechno bude skvělé. A ono ne. Starší dítě začne časem na mladšího sourozence žárlit a přináší to s sebou různé nepříjemné situace.

Když se na situaci podíváte očima svého dítěte, zjistíte, že to není tak černobílé, jak se na první pohled zdá. Nějakou dobu bylo jedináček a veškerá pozornost se upínala jen na něj. A najednou se o ni má s někým dělit. Pro malé dítě je tato situace náročná a neví, jak jinak se v ní chovat, takže začne žárlit, vztekat se a třeba se i nehezky chovat k miminku.

Predposledniho rijnoveho dne minuleho roku jsem citila behem celeho dne bolest praveho prsa (nyni stale premyslim, jestli uz me to bolelo, ale fakt si nejsem jista). Vzhledem k tomu, ze mi babicka zemrela na rakovinu prsu (7/2017) a ja stale oddalovala objednani na mamograf, jsem hned druhy den volala na gyndu a bolest v prsu jsem ji popsala jako takovou, kterou jsem zazivala v dobe kojeni, kdy se mi v prsu zacinal delat zanet. Jeste ten den me sestricka objednala a ja si rikala, doktor prohmata a rekne jste v poradku. Bohuzel jsem se pletla. Doktor pri vysetreni vyloucil tehotenstvi a dal mi zadanku na ultrazvuk. Rikal mohu vam prsa prohmatar, bud neco najdu nebo nenajdu, stejne vas poslu na ultrazvuk.

Hned dalsi den jsem se objednala a termin mi sestricka rekla 10.1.2019, tedy az za 2 mesice a 10 dnu. Dny utekly jako voda - narozeniny me a syna, navsteva svagra s rodinou z USA, Vanoce na chalupe,... a ja si obcas na to vzpomnela. 

Termin se blizil a manzel mel hlidat kluky a ujistoval se, kdy prijdu, ze musi jeste odpoledne do prace. Pro jistotu jsem tam dva dny pred terminem volala, pani rikala, ze se tam zdrzim tak 30 minut, jo jo byla z toho nakonec hodina a pul, ale to uz predbiham.

Prisel den “D” a ja jsem se ocitla s cislem 628 v ruce, cekajici, az se objevi na obrazovce moje cislo. Po vypsani karty se sestrickou, jsem se usadila do cekarny a opet cekala na ono cislo v tv. Na obrazovce jsem stihla shlednout porad o samovysetreni prsou, informace kolik zen rocne onemocni a ja sla na radu.

V kabince jsem se vysvlekla do pul tela a cekala, az zavolaji me jmeno. Ulehla jsem na lehatko, ihned ke me prisedla pani doktorka a zacinala u leveho prsa. Leve bylo v poradku, tedy presla k pravemu. U praveho stale projizdela sem a tam, trvalo to dlouho. Ptala se me, jestli dokazi rict, kde me to boli. Rikam, ze velkou bolest jsem mela pred dvema mesici a od te doby obcas to pobolivalo, ale nedokazu urcit misto. (Popravde, uz to fakt beleko jen obcas a ja premyslela, ze to zrusim, jesteze jsem to neudelala). Prejizdela ultrazvukem stale jedno misto a ja rikam, tady to boli, pani doktorka mi rekla, ze v techto mistech neco vidi a vidi to jeste o kousek dal. Sestricce diktovala nejake latinske nazvy, cisla, rikala urcite chci biopsii, dvojitou biopsii, co nejdrive, prejizdela dal, dal a rika a jeste vas poslu ihned na mamograf, potrebuji mamograf. Biopsie je nutno udelat co nejdrive termin se nam uvolnil hned na zitra na rano nebo v UT,...  jo jo vse doslova si pamatuji. Ja rikam, dobre zavolam manzelovi, zda muze hlidat, nastesti mohla hlidat tchyne. Pani doktorka mi rekla, co se bude zitra dit, ze mi lokalne umrtvi dve mista a dlouhou jehlou odeberou vzorky a vysledky budou za 10-14 dnu. 

Na druhy den “D” jsem temer nespala, snedla jsem patku chleba (tak jako tehdy pred statnicemi ci pred zkouskama na VS), vypila kavu a jela jsem. Opet jsem si vzala cislo, tentokrat jsem zmackla tlacitko biopsie a zase cekala... V kabince jsem si odlozila, podepsala papir, a lehla si na lehatko. Pani doktorka zacala s anestezii, ja porad mela otazky, zda po vysledcich z mamografu, mi muze rict vice, odpoved, po biopsii budeme vedet vice, ptam se dal a pry uz mam zustat v klidu, dr rika sestre at zavola 15, ze se ji neco nezda, nejak se mi udelalo spatne, dali mi mokry hadr na hlavu, otevreli okno, prisla druha dr, ta byla milejsi, po dohode s obema dr jsem si vzala diazepam na uklidneni a za pul hodiny znovu na lehatko. V cekarne jsem do sebe dostala susenku, zapila cajem, utirala si slzy a jen citila, jak lek zabira. Pak prisla sestra a znovu. Nyni zacala u  te druhe “skvrny” odebrala 2 vzorky a zase rikala, at sestra vola 15. Prisla milejsi dr (taco me den pred tim delala ultrazvuk) a rikala, jestli muze pokracovat? Ja ano, ze bych uz asi neprisla. Odebrala vzorky z druhe “skvrnky”, pochvalila me za statecnost, rikala, ze se mam odmenit a zopakovala, po biopsii budeme vedet vice. Vysledky se dozvite za 10-14 dnu.

Porodní péče je u nás, alespoň co se týče statistik, jedna z nejlepších na celém světě. Zejména v nejvíce zohledňovaném faktu, úmrtnosti novorozenců, patříme v porodnictví a neonatologii mezi nejbezpečnější státy, kde se dá na svět přivést miminko.

Na druhou stranu tu existuje poměrně silný hlas žen, které se způsobem vedení porodů u nás nesouhlasí. Kritika porodnického systému pramení hlavně z toho, že neexistuje varianta, která by maminkám umožňovala rodit jinak než v porodnici. Pokud si některé ženy přejí rodit ve větším soukromí či nechtějí, aby lékař zasahoval do průběhu porodu, pokud probíhá bez komplikací, často jim zbývá  jen volba dalšího extrému - porodu doma.

Vzniku porodních domů v Čechách, které jsou po celé Evropě běžnou součástí porodnického systému, brání nastavení legislativy. Možná se však všem ženám, které touží po intimním zážitku a zároveň kvalifikovaném doprovodu u porodu, blýská na lepší časy.

Možnost výběru způsobu porodu patří nejen v západní Evropě k běžnému standardu, který porodnický systém nabízí. V sousedních zemích, Skandinávii i Británii se možnost volby mezi porodem v nemocnici, v porodním domě nebo doma staví na stejnou úroveň - společensky i lékařsky. Porodní dům, který by u nás měl brzy znovu vzniknout, by přinesl možnost výběru těm ženám, které porodní zážitek a způsob, jakým přijde jejich dítě na svět, považují za důležitý.

Proč mají mít ženy možnost si zvolit, kde a jak chtějí rodit

Silným argumentem mnoha lékařů, znalců v oblasti porodnictví ale i mnoha žen - matek, je fakt, že porodní péče v České republice patří k nejvyspělejším nejen v rámci Evropy, ale celého světa. Úmrtnost novorozenců i matek při porodu u nás patří mezi nejnižší na světě. Porodnická a neonatologická oddělení patří v nemocnicích mezi ty nejlépe a nejmoderněji vybavené.

Články nepíšu. Ale tady udělám výjimku. Protože to chci mít zaznamenané. A třeba si to jednou přečte i moje dcerka, které se to týká. 

Úplně stručně. 

Vzhledem k průběhu mého prvního porodu, jsem se rozhodla, že další děti nebudou. Sice mi to bylo líto, ale prostě ne. No, když jsem se po pěti letech dozvěděla, že jsem těhotná, málem mě klepala pepka a celé těhotenství tak nějak odpovídalo stavu psychiky. Těhotenská cukrovka jak vyšitá. 

Porodu jsem se přestala bát a vlastně díky skupině maminek z diskuze ledňátka 2019 jsem se na mimčo začala těšit. A i když jsem nedoufala v nějaký super porod, říkala jsem si, že bude určitě kratší, tak jak to u druhých bývá. Vybrala jsem si porodnici, pila maliník a datle. Naučila se různé druhy dýchání a ulehovych poloh k porodu a těšila se, že to začne tak jak první. Ale tentokrát nebudu nikam chvatat. První dobu strávím doma s přítelem a až budu cítit že je čas, tak pojedeme. Jenže zase celé špatně a jinak. Na kontrole ve fakultni porodnici mi řekli, že pokud mám cukrovku, nesmím přenášet a že bych měla nastoupit na vyvolávání. Takže padla moje volba jiné porodnice, protože tam mě jako někoho, kdo chodí do rizikové poradny nechtěli raději kvůli rizikům vzít. Tak sem si řekla, že prostě do termínu porodim. No, nestalo se. Tak jsem ještě ukecala doktorku, aby mi termín nástupu posunula a ona souhlasila. Ale ani tak se nepovedlo a já 10.1. musela nastoupit do porodnice s tím, že jsem byla den předtím uzavřená, hrdlo nepripravené. Po nástupu mě prohlédla doktorka a říká, že nález je lepší než včera a jestli chci udělat Hamiltona. Že se to třeba samo rozjede, něž se začne druhý den vyvolávat. Tak s tím jsem souhlasila. Bylo to jen trochu nepříjemné, ale nic, čeho by se měl snad člověk bát. Poté se natočil monitor a že se můžu jít ubytovat na třetí patro. Bylo kolem 11 dopoledne a krom lehkého špinění jsem nepicitovala vůbec nic. Ve 12 mi přinesli oběd, ale popravdě, chuť jsem moc neměla. Kolem jedné hodiny jsem začala cítit brnění v břiše, jako už tolikrát před tím doma. Ha, posličci. Ale doktorka říkala, že přijdou. Přišla sestra, že si mám dát sprchu, že to přejde. Tak sem si říkala, že tak ve dvě si pustím vodu. A teď přijde na řadu pár rychle po sobě jdoucích časových údajů 😂 

Ve 13:45 jsem se zvedla z postele, že tedy půjdu do sprchy a najednou přišla kontrakce jak blázen. To jsem tušila, že políček nebude. Tak jsem v 13:50 psala SMS příteli, ať rychle prijede. Že budeme rodit. Asi za deset minut po cca pěti kontrakcích, která byla každá silnější než ta před tím jsem zvonila na sestru, ale už jsem nedokázala odpovědět. 

A pak už opravdu rychlovka. Sestra se priritila, ještě říká, že dojdeme na sál do čtvrtého patra (zřejmě sestra vtipálek). Tak došla jsem na chodbu, ale tam bylo jasné, že je konec procházkám. Prifrčela jiná sestra s křeslem, posadila sem se a takovou rychlosti sme profičeli až k porodním salům. Sestra jen řvala, kde je volno 😂 V tu chvíli sem se musela smát. Ale pořád sem netušila, co se děje. Zvládla sem si jen sundat kalhotky a vylézt na porodní křeslo. A prej tlačte. Jako co? Vždyť tam ještě není přítel a venku tak krásně sněží 😂 Tak sem třikrát zatlačila. A nic. Tak koukám kolem sebe, co se děje, proč mám tlačit a už přiběhla doktorka a na další kontrakcí tlačit a jinak. Teď sem to dělala blbě. Kontrakce tady, doktorka řadí, já třikrát zatlacim a normálně cítím hlavičku že je venku. A prostě tomu nevěřím. Člověk přece nemůže porodit za pár minut. Prostě to nejde ne? A poslední kontrakce na sále, další zatáčení a cítím tělíčko venku. Byli přesně 14:25 a moje holčička vylezla na svět za 35 minut od první kontrakce.