V březnu jsme představili nové kalhotky Ella’s house. Pracovali jsme na nich společně s maminkami, které je zkoušely na vlastních dětech. Co na ně říkají po tři čtvrtě roce používání?

Nabízíme dva druhy: obrázkové s fleesovou vnější vrstvou a vnitřkem s pul materiálem; polyesterové bez fleesu s vnitřní pul vrstvou. 

Marcela, Frýdlant nad Ostravicí, 1 dítě

Ella’s house kalhotky jsou z příjemného materiálu a líbí se nám jejich barevné provedení. Používáme hlavně ty bez fleesu, protože jsou méně objemné.

Petra, Otrokovice, 2 děti

Musím ocenit hlavně polyesterové kalhotky bez fleesu. Mají kapsu na schování plenky. I když obrázky na svrchňáčcích s fleesem jsou také kouzelné. Stejně tak musím vyzdvihnout, a to u obou kalhotek, dvojité gumičky kolem stehýnka. Svrchní kalhotky, které je nemají, pro nás byly katastrofou. Tohle považuju za velké plus.

Zdravím Vás, maminky  na plný úvazek, nastávající, i Ty s již odrostlými ratolestmi 🙂 

Začnu pár slovy o mém příběhu, aby jste lépe pochopily mé myšlenky, pocity, niterní pohnutky...

Narodila jsem se po urputném boji své maminky (která letos oslavila 61 let a nadevše ji miluji) v roce 1994. Můj otec byl jejím druhým manželem - v prvním manželství se jí narodili synové Jiří, Martin a nejmladší dcera Jana. Radost z dětí byla utlumena faktem, že jejich otec velice rád holdoval lehkým děvám a nestyděl se je přivést až domů, do jejich společné ložnice. Jako policista měl výrazný plat, tedy děti se měly dobře. Postavili společně s maminkou velký nádherný dům, nicméně spokojena se svým životem nebyla - přesto při práci, stavbě domu a třech dětech vystudovala druhou střední školu. Nastal zlom, když syn Jiří po několikanásobných slibech otce v 16ti letech ztratil nervy a vyjel se na motorce projet sám (otec nejevil zájem jet s ním) a v mlze jej srazilo auto a on nehodu nepřežil... tehdy maminka sebrala poslední síly a od manžela odešla do maličké garzonky - děti chtěly zůstat u otce. Po pár letech, co pracovala jako archivářka jí začal nadbíhat o 10 let mladší skladník. Po nějaké době se uvolila, že si s ním vyjde a po dalších pár letech se vzali a maminka se nastěhovala k otci domů a začali rekonstruovat podkroví v domě jeho rodičů. Se svojí tchýní k sobě nikdy nenašly cestu - pro ni nebyla maminka dost dobrá - stará, s dětmi, rozvedená...

Čtyři roky po svatbě se snažili a maminka nemohla otěhotnět (40 let). Když se podařilo, radost byla dvojnásobná, protože čekala dvojčata - dvě holčičky. Začala s výbavičkou, koupila si kočárek pro dvojčátka, pletla na dvě miminka... a nastala další životní rána. Jedna z holčiček trpěla Downovým syndromem a dostala na výběr ze dvou možností (podotýkám, že mluvím o roku 1994, kdy tyto výzkumy byly u nás v začátcích). Buď donosí obě holčičky a bude riskovat, že nepřežije ani jedna (pravděpodobnější), a pokud ano, tak jedna z holčiček bude vždy úplně jinde, než ta druhá - a nebo usmrtit postižené miminko v děloze a donosit pouze jednu holčičku. Na rozmyšlenou neměla ani 24 hodin a můj otec jí také nepomohl, když jí na otázky odpověděl slovy: "Nech to zabít, kdo se na to má dívat...". Tehdy nastala další životní rána - její druhý životní partner nebyl tím, se kterým by chtěla žít - definitvně se jí otevřely oči. Rozhodla se pro variantu, kdy dá šanci alespoň jednomu tvorečkovi přijít na svět, přestože pro ni toto rozhodnutí nebylo nikterak jednoduché a šance, že alespoň jedno miminko přežije byla 50:50. Donosila tedy jednu živou a jednu mrtvou holčičku úspěšně až do 9 měsíce a týden před termínem byla na kontrole u svého lékaře, který si od ní vzal dokumentaci se slovy, že jak se za týden vrátí z dovolené, tak ji odrodí. Jak už to bývá, porod přišel dříve a maminku odvezl tchán do porodnice - bez dokumentace, v bolestech. Tam ji doprovodil na porodní - kde ji NEPŘIJALI, PROTOŽE NEMĚLA DOKUMENTACI (Olomoucká nemocice). Rodila tedy v křečích na chodbě a nikdo si jí nevšímal. Až jedna studentka co procházela s hrůzou v očích utíkala o patro výš do jiného oddělení, kde měla praxi a zburcovala doktory, že jim paní rodí na chodbě a nevypadá to dobře. Doktoři pro ni utíkali, a poslední co maminka slyšela, než začal působit uspávací prostředek na operačním sále bylo: "Tohle jsem ještě neviděl!". Císařským řezem se "narodilo" nejprve mé dvojče a potom já. O život jsem usilovala od naprostého počátku, od okamžiku zrození. Narodila jsem se maličká, vyčerpaná, se srdeční vadou a narodila se mne "jen půlka". 

Když maminka překonala všechny tyto zážitky, dětská doktorka jí řekla, že nikdy nebudu chodit. Nevěřila jí, stála si za tím, že její holčička všechno zvládla a je přeci v pořádku! Ale svědomí jí nedalo a nechala provést vyšetření. Lekářka měla pravdu. Nikdy jsem neměla chodit. Maminka se nevzdala a začala  mne vozit na Vojtovu metodu. A světe div se, já nejen chodím, ale jezdím na koních, sportuji a žiji plnohodnotný život. Jen díky pozornosti lékařky a láskyplné péči mé maminky. Srdeční vada se sama upravila natolik, že mne již téměř neomezuje - a doporučení, že nikdy nesmím žádný sport dělat aktivně, natož závodit na koních bylo zbytečné. Právě proto, že jsem bojovala a maminka mne v tom podporovala jsme to obě zvládly. 

Když mi maminka tyto zážitky sdělila, bylo mi 15 let. Dva roky jsem jí nemohla odpustit, že mi to neřekla dříve. Vždy jsem měla pocit, že mi "něco chybí".... pouto dvojčat se nedá jen tak roztrhnout.  Až v mých 17 letech jsem jí byla schopna odpustit - a také sobě, za své reakce, protože pro ni to bylo mnohem, MNOHEM náročnější. A začala jsem náš vztah vnímat úplně jinak. Celý život mi dávala, co jsem potřebovala a spoustu navíc. Ne zadarmo, ale vždy se snažila dát mi vše, co mohla. Jednala se mnou od malička jako se sobě rovným člověkem - nikoli jako s dítětem, ale jako s malým člověkem. Vztah matka/kamarádka a dcera/kamarádka. V mých 14 letech nás otec defintivně připravil o střechu nad hlavou. Maminka se s ním rozvedla, bojovaly jsme o to, abychom zůstaly spolu... a zůstaly. Prošly jsme si bahnem na úplném dnu v době, kdy jsem nejvíc potřebovala oba rodiče a domov, který jsme neměly. Zvedly jsme se a šly jsme dál za svým cílem - žít NORMÁLNÍ ŽIVOT. Nepotřebovaly jsme hromadu peněz, chtěly jsme mít jen místo, kde bychom mohly být doma. Stále náš boj pokračuje, až na to, že já jsem svůj domov našla - u svého partnera. Vždy budu doma tam, kde je on a moje maminka. Mamince jsme našli byt a ona se dál snaží vše dotáhnout do zdárného konce, abychom mohly žít náš vysněný život - bez obav z exekutorů a dalších proher.

odzim je u nás ve znamení výletů. Táta má konečně méně práce a tak si může dovolit vyrazit s náma. Nikča je nadšená a moc si to s ním užívá, takže mě skoro nepotřebují, když zrovna nemají žízeň nebo chuť na sváču, která je v baťohu a ten musím připravovat já 🙂

1. výlet - DRAKIÁDA  v Rychnově nad Nisou

Nikčin nejoblíbenější drak - ryba

Na výlet nás vytáhla "švagrovka" s dětma a byla to paráda. Moc chválím bandu z Rychnova, která vše pro děti připravuje. Byla to už druhá akce, na kterou jsme se vydali (první byla pohádková cesta) a opět nezklamali.
Niki pořád vykřikovala, ať kouknu na tohohle a tamtoho draka a nejvíc se jí líbil ten ve tvaru obrovské ryby. Hrálo to tam všema barvama. 
Navíc se děti projely
ve vojenském transporteru, na sajdkáře a Nikča sedla i na motorku a střílela z kuše. No zážitků plno. 

Nikča na krosce 🙂

Kuba s Pepou na sajdkáře - pěkně se projeli

Kvalita, pestrost, originalita – a k tomu rozumná cena. To jsou hlavní přednosti švédské značky Maxomorra, kterou znají rodiče mnoha dětí po celém světě. Maxomorra je přímo k dostání také v Česku a dokáže z každého dítěte udělat moderně a vesele oblečeného človíčka.

Chcete pro svého potomka pohodlné, originální a přitom nepředražené oblečení z bio bavlny? Pokud ano, navštivte kamennou prodejnu nebo e-shop www.coolkid.cz! Najdete zde bohatý výběr oblečení pro kluky a holky všech věkových kategorií. Nudu z obchodních domů koupíte kdekoli, veselost a hravost pouze u Coolkid!

Granátová jablíčka, jahody, hrušky a další ovoce nemusí být jen na talíři. Stejně tak traktory, bagry, závodní auta nebo třeba i LP desky se mohou přestěhovat na trička, mikiny a další oblečení. Když se všechny tyto motivy – ale i mnoho dalších z říše zvířecí či sportovní – dostanou na špičkové materiály z bio bavlny, není už asi třeba přemýšlet nad ničím jiným, než je cena takového módního kousku. Avšak i tady dokáže švédská Maxomorra ihned zaujmout. Obchod se orientuje na různě movité zákazníky, cílem je obrat, nikoli vysoká marže. Zákazníkům se snaží vyjít vstříc také speciálními akcemi. Můžeme nahlédnout do aktuálního ceníku: například bodíčko ze starší kolekce si můžete koupit již od 180 Kč, krátký overal za 198 Kč, dlouhý overal za 240 Kč, tílka za 180 Kč, spodní prádlo za 99 Kč.

Výjimečná kvalita

A čím přesně je tedy oblečení značky Maxomorra výjimečné? Barvy nevyblednou ani častým praním a díky unikátní metodě šití získáte takzvané dvouvelikostní oblečení v jednom modelu – vaše dítko může oblečení nosit minimálně dvě sezony, i když trochu povyroste. O tom, že si zákazník skutečně kupuje prvotřídní kvalitu (100% bio bavlnu), svědčí mezinárodní certifikace GOTS.

Bio bavlna se pěstuje zcela bez použití umělých chemických pesticidů, hnojiv a herbicidů, při výrobě oblečení z bio bavlny se nepoužívají toxické chemikálie (běžné například při barvení). Je proto velmi vhodná pro bezprostřední styk s pokožkou. Bio bavlna je na dotek měkčí než běžná bavlna, navíc je díky použitému způsobu zpracování prodyšnější než oblečení z běžné bavlny. Oblečení z bio bavlny tak může nosit i většina alergiků.
Maxomorra se úspěšně prodává v 31 zemích na 3 kontinentech, které dobyla zejména díky pestrým barvám a výrazným vzorům. Každoročně přichází se čtyřmi novými kolekcemi.
Zakladatel a šéf Maxomorry Johan Ström strávil 15 let práce kreativce pro řetězec Ikea, odkud si odnesl zásadní poznatek: výrazné barvy a hravé vzory vždycky nadchnou malé i velké.

Hodiny, hodinky? O hodinky začne dítě jevit zájem vcelku brzy a to z důvodu, že je máte vy – rodiče. Ale, kdy je ten pravý čas, naučit dítě hodiny, naučit ho poznávat čas? Nejdříve v předškolním věku má význam učit dítě hodiny, avšak pokud se o „tik-tak“ zajímá dříve, tak určitě mu vysvětlete funkci hodin a to v rozsahu odpovídající jeho věku. Ale není potřeba, aby dítě zmáklo hodiny naprosto bezchybně již v předškolním věku, neboť ve škole se je naučí následně velmi rychle, kdy získá základní znalost čísel-matematiky.

Pokud se vaše dítě o hodiny zajímá a chcete jej začít s nimi seznamovat, tak začněte učit celé hodiny, prostě velká ručička je stále nahoře! Koukni, je 7 a máme snídani, 12 oběd, 6 večeře 🙂 Prostě si ukazujte, v kolik, co budete dělat – zkuste i říci, koukni, takhle vypadá 10 hodin, tak to hlídej a až bude 10, tak půjdeme za kamarády.

Tip: Určitě je dobré zakoupit nějaké hodiny na učení – velké papírové, nebo se vyrábějí i dřevěné, které já upřednostňuji – více vydrží, když si s nimi i dítě bude hrát.

Ze začátku nebude znát dítě předškolního věku čas podle „čísel“, ale vizuálně.

Později je nutné vysvětlit rozdíl mezi velkou a malou ručičkou, že velká ukazuje celou, čtvrt, půl a třičtvrtě a malá čas-číslo, v podstatě vysvětlit, co jsou hodiny a minuty.

Dobrá je i zpětná vazba, jakési prozkoušení v rámci hry. Říci třeba, kde máme ty naše hodiny, udělej na nich pomocí rafiček 4 hodiny, jestli to zvládneš. Pokud dítě zvládne, tak jej pochválíme, pokud ne, tak se na něj v žádném případě nezlobte, že už jste si to říkali x-krát, ale ukažte si to znovu 🙂 No, a pak může hra pokračovat. Tak jsi mi tady na svých hodinách nastavil 4 hodiny, teď jsou 3 hodiny – ukažte mu čas na opravdických nejlépe nástěnných hodinách – takže za hodinu přijde tatínek z práce, tak to dobře hlídej a včas mi řekni, ať mu můžeme otevřít dveře. Samozřejmě, že nenecháte dítě hodinu koukat na hodiny 🙂 Běžte si s ním v poklidu hrát do pokojíčku nebo jej pošlete, ať si hraje samo, Vám se čas sleduje lépe a než budou 4 hodiny, tak mu řekněte: nebudou už náhodou ty 4 hodiny, nepřijde už ten náš táta?

Naučit hodiny není jednoduchá záležitost a je dobré je začít učit na rafičkových – analogových hodinách a až bude dítě čas takto velmi dobře poznávat, tak jej seznámit s hodinami digitálními, neboť až v pozdějším věku si dítě dokáže spojit „je čtvrt na šest“ s „je 5 hodin 15 minut“.

A závěřem? Dítěti se určitě hodinky na vás budou líbit a určitě bude rádo hodinky nosit, protože vy jste pro vaše dítě bezkonkurenční vzor, takže mu nějaké dětské za pár korunek kupte. Klidně ho nechte, ať si i vybere, neboť motivů je spousty, ale vy dbejte jen na to, aby na nich byli pěkně vidět číslice a měli pěkně rozdílné rafičky (velká od malé).

         Inspirace, jak mohou vypadat hodiny na naučení (www-slune-cz.cz)

Zdroj: slune-cz.cz

U každého dítěte tomu než začne chodit předchází několik fází. Jaké? Nejdříve se Vaše miminko musí naučit držet hlavu, poté „pase koníčky“, naučí se otáčet ze zádíček na bříško a obráceně, později (cca půl roku a více) se začne plazit, začne se stavět na „všechny čtyři“, začíná lézt. Dítko může některou fázi přeskočit, např. naše dcera nikdy po čtyřech nelezla a u syna to vypadá na stejný vývoj. Naše dcera se plazila, pak šla do kleku, stoje a šup a už chodila 🙂

Ale abych nepředbíhala, takže díky plazení, lezení se dítko dosune k nábytku či jiné opoře, díky níž se naučí jít do kleku, později do stoje. A ještě později (právě cca 1rok) se dítě naučí pohybovat, chodit, kolem nábytku či jiné opory. Zatím se do „samostatných akcí“ nepouští, stále se něčeho přidržuje a získává pocit jistoty z prvních krůčků.

Co z výše uvedeného plyne? 🙂 že dítě naučit chodit nelze, naučí se to zkrátka samo, až bude chtít, až se na to bude cítit, prostě najednou se Vám „rozchodí“. Nicméně mu můžete určitým způsobem pomoci!

Určitě dítku nabídněte jistou pomoc, choďte s ním za ruce! Chytněte jej za ručičky tak, aby dítko stálo před vámi a zkuste chodit s ním.

My jsme měli i chodítko, takový prima vozík, co nešel jen tak převrhnout, co měl dokonce spousty aktivit na hraní. Díky tomuto chodítku se dcera rozchodila určitě rychleji a především snáze. Nejdříve si vždy stoupla o zmiňované chodítko, pohrála si s aktivitami a když chtěla, tak  s ním chodila, zkrátka jej tlačila po bytě, po venku. Později, až zjistila, že ji chodítko „zdržuje“, tak se pokusila o samostatnou chůzi, ale to už za chodítkem chodila s jistotou.

Na to, aby se dítě pustilo a šlo do volného prostoru, tak na to musí mít již výše několikrát zmíněnou jistotu. Někteří se „bojí“ méně, někteří více.

Ještě bych chtěla upozornit, že dětské doktorky, doktoři doporučují, aby se dítě naučilo chodit zcela samo, bez pomoci, takže pokud dítě o chodítko-vozítko nejeví zájem, tak jej nijak nenuťte a ani nějaké dlouhé vodění za ruce nepřehánějte, pokud dítě zájem má, tak mu kousek pomožte a zbytek opět nechte na něm samotném!

Další moje rada jsou dobré botky. Pokud dítě chodí doma, tak ať chodí na boso (v ponožkách), je to nejlepší pro tvorbu dětské nožičky, klenby. Pokud máte podlahy studené, popř. kluzké, tak mu pořiďtě capáčky. Ty kvalitnější se dělají z měkké kůže a neměli by pokazit vývoj dětské nožičky. Na ven pořiďte dítku samozřejmě botičky. První botky by měli být plné a pevné (pevná pata, pevná špička). S velikostí Vám jistě v obchodě poradí, nicméně pokud si dítě v botičce stoupne, tak byste měli pohodlně za patičku ještě do boty vložit svůj prst, tzn. že botka by měla být větší o cca půl centimetru. Určitě pořiďte boty „certifikované“, které mají atest pro zdravý vývoj dětské nožičky, chodidla, plosky, klenby atd.

V žádném případě však nepořizujte chodítko typu vozík, do kterého dítě posadíte a ono tam stojí, ačkoliv si samo stoupnout neumí!!! Tyto chodítka byla vyřazena z prodejen, aspoň z těch „kvalitních“, na bazarech se s nimi ještě setkáte, ale jak říkám – Nebrat. To radši investujte do nějakého stabilního vozíku-chodítka, popř. prvního kočárku, o který když se dítě postaví, tak se nepřevrhne, nespadne a který může pomocí vlastní síly, vlastních krůčku tlačit před sebou.

A poslední věc, naučte dítko padat, zkuste mu vysvětlit, zpočátku názorně ukázat, jak si ze stoje zpět klekne, případně sedne, aby nedošlo ke zbytečnému pádu nebo v horším případě k úrazu. Děti jsou velmi chápavé a např. když jim dvakrát ukážete, že ze sedačky se slézá tak, že si lehne na bříško a nožičkami napřed, tak si to zapamatují a v podstatě se na ně můžete spolehnout, že nespadnou, pokud nenastane mimořádná situace. Mimořádnou situací myslím to, že se dítě zabere do „hry“ a zapomene, jak se určitá věc, která je mu známa, provádí.

A teď už skutečně poslední věc – velmi dobrá rada, která u nás zafungovala! Až uvidíte, že dítě ťape kolem nábytku s přehledem, tak si stoupněte na dva tři krůčky od něj a zkuste jej namotivovat, aby přišlo k Vám. V případě, že tuto, ačkoliv velmi krátkou, vzdálenost zvládne, tak získá tolik potřebnou jistotu a přístě vyrazí i na o pár kroků delší vzdálenost!

A s ušlými metry a s rostoucím věkem se bude vzdálenost zvětšovat a najednou Vám po bytě bude běhat malý „ďábel“, kterého budete mít problém zastavit 🙂

Zdroj: slune-cz.cz

Od konce října dostávám co pár dní stejnou otázku: „Kdy už budou Vánoce, mami?“ Děti se těší na stromeček, na dárky, na pohádky… Čas do Vánoc jim připadá nekonečně dlouhý. Abychom si jej zkrátili, vyrábíme spolu různé předměty, které nám Vánoce a zimu připomínají.

Vánoční řetěz z papíru

Stačí mít po ruce barevné papíry, nůžky, lepidlo, skořápky ořechů a kukuřici resp. popcorn.  Několik barevných papírů nastříháme na tenké proužky, případně necháme projet skartovacím strojem. Upravíme délku dle vlastního vkusu, na jednom konci aplikujeme lepidlo, proužek stočíme, přitiskneme k druhému konci a necháme zaschnout. Další pruh provlékneme vzniklým kruhem a postupujeme stejně. Zanedlouho nám takto naroste řetěz jedna báseň.

Překládaný řetěz

Dalším oblíbeným papírovým řetězem je řetěz překládaný. Dva pruhy papíru k sobě přilepíme na jednom konci tak, aby spolu svíraly úhel 90°. Pak střídavě překládáme jeden přes druhý, čímž nám vzniká jakási harmonika. Papír nastavujeme dle potřeby dalšími a dle zvolených barevných kombinací pak získáváme zajímavé ozdoby na vánoční stromek či jen tak pro zavěšení kamkoli.

Jedlý vánoční řetěz

Žijeme v uspěchané době. Honíme se za prací, za pohodlím, za zážitky. Všudypřítomný stres se neblaze podepisuje na naší duševní a fyzické pohodě. Jednou z oblastí, v níž si spěchem ubližujeme, je stravování. Často jíme ve spěchu, volíme nezdravé pokrmy, hltáme a zapomínáme pořádně žvýkat. A přitom žvýkání je základem správného trávení.

Při zavádění příkrmů můžeme brzy z mixovaných a pasírovaných pokrmů přejít na drobné kousky, dětem dávat později do ruky kukuřičné křupky, při prořezávání zubů na hraní rozličná kousátka – jak jídlo, tak hračky ke kousání pomáhají procvičovat žvýkací svaly a nepřímo tak lepšímu trávení napomáhají.

 Starší děti je třeba naučit, že každé sousto mají žvýkat pečlivě, důkladně jej rozmělňovat a zpracovávat. Dříve tak rozpoznají pocit sytosti, bude se jim lépe a snadněji trávit a budou tak ve výsledku i zdravější.

Výběr pomůcky pro nácvik správného rozžvýkávání je nasnadě: je jí obyčejná žvýkačka. Člověka obvykle nenapadne, jak zdlouhavé i namáhavé je přežvýkat jedno sousto třeba třicetkrát. Nebo padesátkrát, jak doporučují někteří výživoví specialisté.

Aby žvýkání nesloužilo jen k vychutnávání příchutě, ale skutečně k tréninku, napadlo mě motivovat děti děláním bublin.  Tříletý syn bubliny ještě samozřejmě nezvládá, ale rozhodně se snaží žvýkat ze všech sil. Šestiletá dcera se bubliny učí. Sama bubliny zvládám léta, ale jak popsat postup?

Žvýkačka musí být dobře rozžvýkaná, ani kousek nesmí být tuhý, nerozkousaný. Jakmile je připravená, sežvýkám ji do kuličky, rozplácnu jazykem o patro, pak přitisknu k předním zubům. Jazykem tlačím proti zubům a zároveň pootevírám čelisti při stále zavřených ústech - žvýkačková placka tak zvětšuje svou plochu. Pak vrchní okraj materiálu jazykem vsunu částečně za horní ret před zuby, dolní kraj nechám za spodními zuby, špičkou jazyka vystrčím prostředek placky ven z úst, pak jazykem couvnu a do vzniklé kapsičky táhle vyfouknu vzduch a zavírám ústa. Jakmile se rty setkají, žvýkačka se na okraji slepí a uvězní vydechnutý vzduch. Bublina je na světě.