Na materskej tretím rokom cítim sa byť už otrokom. Každé ráno pripravená, že ma čaká dáka zmena, ale večer s hrôzou zistím, že to bol deň zas ten istý: Plienky, hračky, kašičky a dve zlaté detičky. Starší o pol šiestej vstáva, pyžamko si dole dáva. Do práce sa s tatom strojí, ten sa toho právom bojí: "Nemôžeš ísť so mnou zlatko, veľa roboty má tatko. Mamička má času more, pozri sa, už vstala hore!" Ja strapatá, pomalá, nočnú som zas ťahala, lebo malý nechcel spať, iba cicík cumľovať. Manžel zdrhá: "Láska idem. Navar niečo, hladný prídem!" Tak bez seba od radosti, začnem plniť povinnosti. V ruke nočník, v druhej plienka: "Pozri, v knižočke je lienka! Chvíľu si tu čítaj, seď, malého prebalím hneď." Tvár umytá, zúbky čisté, musia niečo papať iste. Smerujem ich do kuchyne, cestou otvárajú skrine. Šaty, šperky, knihy, spreje, zrazu nič na mieste nie je. Dve stoličky, podbradníky, k tomu svorný krik veliký. Jeden nechce kašu jesť, pritom reve o 106, druhému sa šunky máli a čajík vraj strašne páli. Po raňajkách hrôza čistá, na vychádzku oboch chystám. Obliekaciu vojnu zvediem a keď ich už pred dom vediem, pri malom mi nos vykrúti, nervovo sa takmer zrútim, cítim to aj cez pančuchy, pos... sa až pod pazuchy! Druhý pokus upotená, zvládnem ako superžena, do auta ich oboch pútam, "Kam ich dneska zobrať?" hútam. "Už viem, k rieke pri kačičky, to je ten raj pre detičky!" Ubieha nám rýchlo cesta, na sedačkách divo vreštia. O hračku sa naťahujú, zvyšných dvesto ignorujú. V parku je to čistý des, holub, kačka, mačka, pes - na všetkých sa s chuťou chystá môj dvojročný terorista. Nemôžem ho spustiť z očí, do jazera by hneď skočil. Z kočíka sa rev ozýva, celý park sa na nás díva. Malý mi chce zvestovať, že ho musím pestovať. Na rukách ho teda vláčim, ťahám tašku,kočík tlačím. Na staršieho pritom vrieskam, nech nespadne na preliezkach. Keď lavičku voľnú zbadám, od únavy na ňu padám. A pre moje detičky, vyťahujem čajíčky, mandarínky, keksíky, veď majú hlad veliký. Po desiatich minútach, dogebrení sú až strach. Tak oznámim: "Moji milí, výlet sa ku koncu chýli." Cestou domov - radosť veľká, zaspia obe strašidielka. Do postieľok ich vyklopím, varešky sa s chuťou chopím. A pre blaho rodiny, varím zo dve hodiny. Priebežne periem a suším, upratať nestihnem, tuším. A hľa - už sú krpci hore, musím sa mať na pozore, výtržnosti totiž množia, snáď len požiar nezaložia. Vo dverách sa manžel zjaví: "Hotový som" smutne vraví. "Daj mi niečo na večeru, to bol zas deň, namôjveru!" Kým papá ja kŕmim deti, umývam riad, zhŕňam smeti. Posťažovať sa mu snažím, že po chvíľke kľudu bažím. Chápavo mi hlavou kýva, do novín sa pritom díva. Vytratí sa nenápadne, na mňa ďalšia šichta padne. Že mal prácu, musím chápať, počujem ho z gauča chrápať. Chalanov do vane súrim, "Zas nestihnem seriál!" zúrim. Mydla, šampónu sa stránia, do postele sa ísť bránia. V pyžamách (mám radosť veľkú) chcú sa hrať a kukať telku. O polnoci, chvalabohu nevidno už ani nohu. Hore je len mamička a kamoška žehlička. O pol druhej zbitá líham, vlasy si zmyť zas nestíham. Sníva sa mi krásny sen, že mám zajtra voľný deň...

V lednu jsem vyhrála modrý kulatý koberec, v červnu květináč a poukázku na oblečení. Minulý týden jsem byla na poště a koupila si los za 30 Kč a vyhrála 60 Kč. Hurá! A když se mi paní za přepážkou na poště zeptala, zda si vezmu peníze nebo nový los, tak jsem zaměřila svojí pozornost na modrý velký los. Pošta už totiž prodává losy i za Kč 100. Velký los = velké peníze.Tak jsem zvolila velký los s nápisem: Diamantová výhra a vyhrála 100 kč.

Takto si často hraju, protože život je hra. Je to hra s přitažlivostí. Do svého života přitahujeme to, kam zaměříme mozek a svoji pozornost.Jistě to znáte. Soustředíme se na velkou louži a ještě upozorníme slovy malé dítě vedle sebe na tu špinavou vodu na zemi : „Nechoď do té louže!“ a za chvíli je celé špinavé. Dítě šlo louží a my jsme protivné, protože je dítě mokré a špinavé. Ale proč? Vždyť jsme tu louži přitáhli my a ještě řekli malému človíčkovi vedle nás: „Běž do té louže“. Zákon přitažlivost je zákonem stvoření. Kvantoví fyzikové nám říkají, že celý vesmír vznikl z myšlenky! Svými myšlenkami a zákonem přitažlivosti utváříme svůj život a platí to u každého člověka. Na co myslíme, to nám do života vstoupí. Zákon přitažlivost nepočítá „nechci“ nebo „ne“ či jakákoli záporná slůvka. Když vyslovujete slova záporu, zákon přitažlivosti přijímá toto slova:

„Nechci přijít pozdě“ = „Chci přijít pozdě“

„Tu práci celou nezvládnu“ = „Chci více práce, než mohu dostat“

„Nechci žádné hádky“ = „Chci více hádek“

Zákon přitažlivost vám dává to, o čem přemýšlíte. Přejte si tedy samé krásné věci, lidi kolem sebe a úžasné chvíle každý den. Každý den je hra a pravidla určujete vždy vy.

Vaše pohodlí:

Voda je neustále k dispozici, nemusíte nosit těžké PET lahve.

Skvělá chuť:

Vodní filtry významně zlepšují chuť i vzhled vody a samozřejmě i studených i teplých nápojů a jídel z této vody připravených.

Šetříte peněženku:

Použitím vodních filtrů získáte 1 litr lahodné a zdravé vody za méně než 1 Kč. Roční úspora 3-členné rodiny činí v průměru 10 000,.- Kč oproti nákupu balené vody. Výhodná cena a balení. Vodní filtry jsou díky balení od 1ks dostupné pro každého.

                                     Ondrášek

Tento týden jsem potkala kamaráda Jirku, taťku malého Šimona (8 měsíců). Vedli jsme tradiční rozhovor: "Jak se máte? Co Šimon?...." A z něho to vypadlo. "Všechno je fajn, jen kdyby spal. Dnes budeme zkoušet saunovou variantu a zítra naopak mrazákovou a uvidíme, jestli se mu při některé z teplot bude spát líp. Co já, mě nechá Štěpa spát, ale ona je ráno (chudák), jak po flámu."...
Tentýž den se u nás stavila Štěpa a jen potvrdila Jirkova slova.

Myslím si, že nejvíc z nás šesti mamin řešila uspávání Verča. Kde se inspirovala? V knížce - Každé dítě může dobře spát. O tom, jak se jí dařilo/nedařilo se dočtete níže.

A jak jsme na tom my ostatní? Zeptala jsem se mamin na dvě otázky:


1) Jak uspáváš/uspáváte?  

2) Spí vaše dítě s vámi, v posteli nebo postýlce, v pokojíčku...?

 Verča a Ondra

1) O uspávání bych já osobně mohla napsat už knihu. V každém období to bylo jiné a u nás víceméně velice náročné. Zpočátku se pochovalo, položilo, zazpívalo a něco málo se přečetlo miminku a potom jsem odešla. Už odmala jsem mu četla, ze začátku jen svoje knížky, které jsem měla rozečtené, postupně jsme se dopracovali k tomu, že jsme si četli spolu a ukazovali si na obrázkách, potom nějaká krátká pohádka. Vyžadoval však přítomnost jednoho z rodičů po celou dobu než usnul. Na roce a půl jsme přistoupila na to, že přečtu pohádku, dám dobrou noc a odejdu. Byly strašný scény, až takový, že vylízal z postýlky. Potom se to na čas uklidnilo a bylo to lepší, ale po víc jak roce spaní sám v pokojíčku, se najednou začal několikrát za noc budit a vyžadovat přítomnost táty nebo mámy. Dva měsíce jsem "bojovali", že přestane. Nepřestal, tak jsme ho odstěhovali zpátky k nám do ložnice a hned spal celou noc, i s uspáváním byl klid. A od té doby, co zase spí sám a ve velké posteli, se snažíme přečíst pohádku cca 20min., dáme pusu, řekneme, že ho máme rádi a odejdeme. Někdy to zabírá a v pohodě sám si usne, jindy dělá scény - i hodinu a půl. Řve a vzteká se, že tam chce tátu nebo mámu. Zkoušela jsem mu pustit pohádky na CD, kolotoč s obrázkama (když byl mladší), ale nic nezabralo.

2) Ondra od malička spí ve své postýlce (samozřejmě, že se mi stalo, když jsem ho v noci kojila, že jsem usnula, tak spal se mnou), ale hned, jak jsem se vzbudila, jsem ho přendala zpátky do jeho postýlky. Spaní dítěte v posteli s rodičem / s rodiči neuznávám, ale je to každého věc, pokud chce mít vedle sebe raději dítě než partnera nebo se mačkat tři (či více) v posteli, je to jen a jen jeho rozhodnutí. Ale já vím, že bych se se svým dítětem nevyspala - strašně sebou v noci mele a vyžaduje spoustu místa. Ve 2,5 letech spí sám v pokojíčku ve velké dvoumetrové posteli.


Příklady toho, jak Ondra usne všude 🙂

     Co? To, že můžu rodit dřív, než mám daný termín mě opravdu ani nenapadlo!

     Je pravda, že se mi pořád zdálo, že mám menší bříško, než bych si přála, ale u doktora bylo vše v pořádku, tak proč se znervózňovat. I na pohyby jsem si ztěžovala, nebyly totiž tak časté a silné...prý je to normální a u každého miminka individuální, tak mám být v klidu!

     Jenže...mateřský instinkt funguje spolehlivě už v tomto stádiu a tak mi to nedalo. Ve čtvrtek jsem sice byla na kontrole, kde mi řekli, že je vše o.k., ale celý pátek jsem byla jak na trní, protože se mi opravdu něco nezdálo a podvědomí mě donutilo jednat!

V sobotu ráno jsem nevydržela a volala s prosbou kamarádce, která dělá na porodnici sestru, jestli by na mě koukla. Natočila mi monitor, změřila tlak, který jsem měla vyšší a koukla s paní doktorkou na mé nateklé nohy, které už byly fakt jak bambule!

Všechno bylo opravdu v pořádku, i monitor, ale než mě paní doktorka propustila úplně, chtěla ještě kouknout na sono. Byla jsem samozřejmě ráda, člověk bude mít úplnou jistotu a klid! Bohužel tomu tak nebylo... Jakmile koukla na sono, měla na uchu telefon a volala do Budějovic, ať mě čekají! Začala jsem panikařit. Miminko totiž němlo vodu a placenta nepracovala tak, jak měla! Jen vypsali papíry a už jsme jeli! Všechno se mnou absolvoval manžel, který mě držel celou dobu nad vodou, ikdyž ani pro něj to nebylo snadné!

V Č. Budějovicích mě prohlédli snad všichni doktoři. Po několika kontrolách a diskuzích mi dali na výběr. Buď ukončímě těhotenství akutním císařem hned nebo to riskneme a počkáme do rána! Podle naměřených hodnot bych prý měla vydržet, ale... nikdo neví přesně! Jak si člověk má vybrat??? Já přeci nevím, co je lepší, aby miminko mělo co největší šance! "Nechám to na vás, vy mi řekněte, co mám dělat!" Prý by to riskli. O.k. Jdeme do toho. Píchli mi kortikoidy, aby probíhala maturace (pro dovyvinutí plic), která musí pro úplné dotvoření probíhat 48 hodin ve dvou dávkách, ale každá hodina je prý dobrá! Celou noc, každou hodinu kontrolovali srdeční činnost drobečka...až do rána celkem v pořádku, ale asi v půl sedmé bylo zle. A to už byl fofr!!! Šup se mnou na sál a konečná...