Na tyhle události už ¨můžu otevřeně vzpomínat.

Ve středu 3.11. jsem dorazila na obyčejnou těhotenskou poradnu v 32.tt. Sestřička mě zvážila, změřila tlak a poslala do kabinky. Doktor se zeptal jak se cítím a co pohyby, pak mě vyšetřil. Vyšetřování mu trvalo trochu déle a tak jsem trochu znejistěla. Jeho verdikt zněl okamžitý nástup do nemocnice. Čípek se zkracuje, začínám se otvírat a hlavička naléhá na děložní branku. Se slzami v očích jsem ještě aspoň ukecala výběr nemocnice, protože tyhle případy většinou bere Fakultní nemocnice v Porubě a tam by mě nikdo nedostal!!! Jela jsem si tedy domů sbalit nejnutnější a cestou napsala manželovi.

Na příjmu mě vyšetřil moc milý pan doktor a hned mi nasadil hromadu léků a nařídil ležet. Nezbylo mi nic jiného než poslechnout. Malé se zatím dařilo dobře. Byla jsem uložena na pokoj, v kterém jsem strávila 26 nekonečných dnů. Pacientky i návštěvy se střídaly jako na běžícím páse. Po každém jejich odchodě mi byo psychicky hůř, nemocnice totiž špatně snáším. Připadala jsem si jako zvíře v ZOO. Všichni mě chodili navštěvovat a krmit (kdo zná nemocniční stravu, tak ví, o čem mluvím). Malá se naštěstí rozmyslela, tak nebezpečí předčasného porodu kleslo. Vídala jsem ji na utz docela často, protože jsem souhlasila s tím, že se na mě můžou zaučovat medici. Dařilo se jí dobře a sílila. Primář se nakonec rozhodl mě v pondělí 29.11. propustit.

Domů jsem vyrazila celá nadšená, že snad ještě porodím v termínu - 3.1. Ve středu jsem vyrazila na další těhotenskou poradnu. Doktor mi sdělil, že malá má kolem sebe málo plodové vody. Tudíž opět zpět do Vítkovické nemocnicena příjem. Tam mě opět vyšetřili a zhodnotili, že je vše v pořádku, tak mě poslali domů a mám přijít se ukázat v pátek.

V pátek 3.12. mě vyšetřoval jiný doktor, ale opět bylo vše v pořádku a poslal mě domů s tím, že příští kontrola další pátek. Porod stále hrozit neměl!!!

V sobotu 4.12. jsem se ráno probrala s velkou kaluží pod sebou - praskla mi voda. Malá se rozhodla už na nic nečekat. V 10 hod ráno mě přijmuli ve Vítkovické nemocnici pro porod. Končila jsem zrovna 36.tt. Manžel i já jsme byli odvedeni na porodní box a po velmi krátkém čase v 13:48 se s velkým křikem narodila naše dcera!!!! Po přestřižení pupeční šňůry mi ji položili na břicho. Byla jedním slovem nádherná!!!!!!!!!!! Do inkubátoru nemusela, protože vážila 2700 g a měřila 46 cm.

Spinkání

-          Postýlka – 120 x 60 cm – po Jirkovi

-          Madrace  - kokos + molitan + kokos

-          Chránič madrace – prodyšný, na gumičky – 120 x 60 cm

-          Mantinel – jen částečný za hlavičku

-          Cestovní postýlka – kupovali jsme až dodatečně před prázdninami, na dovolenou

Tak jsem se dnes rozhodla, že už opravdu asi rezignuji na idyku společných rodinných výletů. s těma mužskýma to nemá cenu...

Manžel si asi zvykl, že JÁ to prostě všechno zvládnu bez něj... Těhotná, netěhotná zologická zahrada či výlet lanovkou sama s dvěma dětmi, když je tři týdny v Bavorsku či hraje uraženého...  Ja si vždy představovala, jak budeme s manželem a dětmi dělat výlety, bude to obrovská zábava...No, je sice pravda, většinou je to stres a děti, protože jsou ještě malé, tak jsou i kolikrát protivné, ale ve výsledku si myslim, že jsou spokojené, že se něco dělo, mají nové dojmy, tak mi to za tu námahu stojí a nedá mi to... Tak jsem dnes manželovi dopřála trochu klidu, když jsem se třemi dítky( Amálka v šátku, Filípek v kočárku a Sofinka, která má ve školce dva týdny prázdniny pěšky) a kamarádkou dopoledne vyklidila pole, šly jsme s dětmi na snídani pro maminky s dětmi a do hracího koutku...Po poledním spánku dětí a manžela, kterého jsem se ale neúčastnila jsem místo zamýšleného úklidu, během něhož měl být manžel s dětmi venku, jsem navrhla, že by bylo přeci leší, kdybychom zašli na nedaleké lesní hřiště a opekli si tam pár buřtů, udělali si piknik... Byla fajn nálada, zbalili jsme se, kamarádka taky chtěla jít (taky je doma sama s dvěma dětmi) a i její přítel se chtěl zůčastnit. Stáli jsme už ve dveřích, bylo skoro pět hodin a manžel oznamuje, že ale musí být v šest doma, že se hraje fotbal a musí ho sledovat. Hmm, cesta tam trva skoro půl hodiny, tudíž by nást tam vlastně jen doprovodil a šel zpátky.. a před sedmou vas vyzvednu, v sedm začíná další třetina...Aha, tak to můžeš zůstat rovnou doma, mu říkám mírně nasr...ě...No a tak jsme šly s kamarádkou a pěti dětma sami. její manžel dorazil a nadšený zrovna nebyl, že tam můj manžel nebyl...a ja nevěděla co dřív: kojit, chovat Amálku, opékat dětem buřta, tišit Filípka, ketrý měl strach z tamního psa...Jsem si to fakt užila...☹ a to mělo být rodinné odpoledne, když jsme celý víkend stěhovali obývák a já tvrdla sama s dětmi celý den na hřišti a muž si zařizoval v obýváku svou  "kancelář". No, dětem se to prý líbilo, naštěstí, Sofinka to i tátovi vyprávěla, tak snad alespoň ona má hezký zážitek! ale ja jsem tedy velmi zklamaná a už nemám chuť se vůbec snažit jej do nějakých aktivit zapojovat... A to má za dva týdny odjet na tři týdny pryč, Sofinka má prázdniny a měla by snad taky něco zažít s oběma rodiči, ne? Já tomu nerozumím, kde je to nadšení do rodinného života, který měl před 5ti lety, když chtěl se mnou mít děti, krásnou rodinu... To, že je to pro mne fyzicky naročné, je jedna věc, to já se kvuli dětem i obětuju, ale štve mě, že dá klidně přednost fotbalu před dětmi...Rozumíte tomu, někdo? Chlapům to asi dojde až tehdy, kdy mají děti jenom na víkend...☹ po rozvodovém jednání...