"Myslím, že je dobré dát dítěti prostor pro to, aby pochopilo, že je to prostě koloběh života. Můj syn to zažil a zvládli jsme se přes to dostat i díky fotkám. Seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu, jak člověk stárne. Vyprávěli jsme si, co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně."

Smrt nás doprovází po celý život. Je jeho nedílnou součástí. A vědět by o ní měly i děti. Dříve nebo později se s ní setkají. Proto není dobré je před ní úporně bránit. Děti většinou přijímají zprávy o ztrátě mnohem klidněji a vyrovnaněji, než si my rodiče myslíme. Přesto je v období smutku nutné dítě neustále ujišťovat o své lásce. Jak tedy říct dětem o smrti a kdy přichází správný čas?

Jak dítě informovat o smrti?

O smrti říkejte dítěte tak, jak to opravdu je. Zapomeňte na časté věty o tom, že smrt je dlouhá cesta nebo že člověk dlouze spí. To by mohlo děti jen zbytečně vystrašit. Mohly by si začít myslet, že je ten, kdo umřel, opustil, protože nebyly hodné, apod. Jestliže je smrt vysvětlena pravdivě, dokáže se s ní dítě snáze vyrovnat. Mluvte o ní a nesnažte se z ní udělat tabu.

S dětmi o smrti a umírání mluvte už odmalička. Jenže jak malému dítěti vysvětlit smrt? Samozřejmě použijte vhodná slova úměrně věku. Rozhovor si pečlivě naplánujte. Rozhodně byste to neměli na dítě jen tak vyhrknout třeba na nákupech. Ideální může být procházka v přírodě. Třeba když uvidíte mrtvého brouka či žábu nebo něco podobného. V tu chvíli zachovejte klid, odpovídejte na otázky a mluvte stručně a jasně. Do podrobností není potřeba zacházet.

A kdy začít s dětmi mluvit o smrti? Obecně se dá říci, že okolo dvou let vnímají děti smrt podobně, jako chvilkovou nepřítomnost osoby. Tříleté děti dokážou vnímat, že se stalo něco vážného. Děti celkově nevnímají smrt jako něco definitivního.

"Mám šestiletého syna s vývojovou dysfázií, má ji diagnostikovanou od 3,5 roku. Ve 3 letech jsme se byli poprvé poradit u klinické logopedky. Chodí na logopedii pravidelně. Podstoupil několik vyšetření u klinického psychologa, logopeda, na foniatrii (vyšetření sluchu) a neurologii. Trénujeme slovní zásobu, porozumění, tvorbu vět, rozvíjíme grafomotoriku, jemnou i hrubou motoriku, to s tím úzce souvisí. Synovi je teď skoro 6,5 roku, půjde do školy a mluví už téměř normálně, sem tam ještě nějaká drobnost v gramatice a neumí Ř. Jsou za tím 3 roky intenzivní práce jak doma, tak i ve speciální školce, kde měl logopedii jednou týdně a každý den tam s ním pracovali na tom, co potřeboval rozvíjet."

Maminky se často bojí, jestli se řeč jejich dítěte vyvíjí správně a dostatečně rychle. Každé dítě je jiné a každé potřebuje na určité věci svůj čas. Je běžné, že chlapci začínají mluvit později než dívky a některé děti se rozmlouvají až po druhém roce věku. Pokud dítě nemluví ve třech letech, je potřeba to začít řešit s odborníky a v žádném případě to neodkládat.

Co si pod vývojovou dysfázií představit?

Vývojová dysfázie neboli specificky narušený vývoj řeči patří mezi složitější vady řeči. Jde o narušení hlubokých struktur jazyka na rozdíl od opožděného vývoje řeči, se kterým se často zaměňuje. Příčina není zcela známa, mohou se však na ní podílet genetické vlivy a komplikovaný průběh porodu. Častěji ji mívají chlapci než dívky a protože je na první pohled velmi slyšitelná, může tak ovlivňovat i emocionální a sociální vývoj dítěte.

Maminky dětí, kterým byla diagnostikovaná vývojová dysfázie, navštěvují lékaře s tím, že jejich dítě nemluví, případně neodpovídá a nereaguje na otázky, má svoji vlastní řeč, které nikdo nerozumí. Tyto děti preferují k dorozumívání ukazování prstem a celkově se zdají k řeči málo motivované. Nutno říct, že diagnostikovat vývojovou dysfázii je poměrně složité a vyžaduje to několik vyšetření od různých odborných lékařů. Ne každé dítě, co nemluví, musí mít nutně tuto poruchu řeči.

"Syn má také vývojovou dysfázii, od 3 let chodí na logopedii. Hodně mu pomohla školka, momentálně mluví ve větách, ale něco je mu hůř rozumět. Dětská doktorka ho na poslední návštěvě moc chválila, ale ještě s ním bude hodně práce."

Nevěřím tomu, že je naše generace a generace našich dětí ,,tak špatná"..Dost se učíme napodobováním..

Dnes říkám Ki ..cestou do školy - včera ráno sis vzala s dědou prášek na alergii? Ne, děda zapomněl, ale říkala jsem ve škole tetě K., že si mám vzít půlku, aby na mě koukla, že si fakt beru půlku (ta musela mít radost...a čučet jako péro z divanu)...Ale teta byla hodná a dohlídla na mě....

Před x měsíci, možná rokem a něco jsem jí říkala, i puč, že má Ki u sebe prášek na alergii - hmyz, že kdyby jí něco zoblo ve škole, na vycházce, má si vzít. Ale aby to řekla učitelce. I měly puč ve školce tabletky, když byly na zahradě, kdyby něco..

Má to tak naučené, letos ji morduje alergie na pyl....

Ale co tím chci říct? Bála jsem se nástupu do školy...jednoho z mnoha krůčků..k dospělosti...Pak člověk, jak to během týdnů, měsíců pozoroval, to mravenčí hemžení kolem sebe...Loni..na šatně seděla na zemi holčička - prvňáček a brečela...Prošli kolem ní dva dospělí, třetí se sklonil, podal kapesník a zjišťoval, co se děje...Měla jednu bačkorku někde zakopnutou, dohledali jsme za topením, i pan školník se zapojil...Další den brečela spolužačka Ki, přicházely jsme, ale už k ní běžel tatínek chlapečka, šel s ní až do třídy - něco buď neměla, nebo nepochopila...holčička patří mezi outsidery...

Loni bulela i Ki, vysadily se jí dvířka u skříňky, pomohl jí spolužák. Ten, kterého před měsíce utěšovala ona, pže chtěl za maminkou....