"Děti ve waldorfské školce mi přijdou nejen šťastnější, protože vlastně převážně dělají co chtějí, ale také mnohem vyspělejší než jejich vrstevníci z klasických školek. Myslím si, že by dětem nemělo být diktováno, co mají a nemají dělat. Měly by svou osobnost (určitě do jisté míry řízenou rodiči) vytvářet samy," píše jedna z maminek na našem diskuzním fóru. I to může být jeden z důvodů, proč dát své dítě do tohoto typu alternativního vzělávání. Pojďte se na něj podívat o něco podrobněji.

O co tady jde?

První škola waldorfského typu vznikla v roce 1919 ve Stuttgartu na popud Emila Molta. Ano, toho spolumajitele hotelové sítě Waldorf Astoria. Původním cílem byla revoluční myšlenka založit školu a školku pro děti svých zaměstnanců. Pověřil tím rakouského filozofa a pedagoga v jedné osobě Rudolfa Steinera.

Jeho styl výuky a stavební kameny waldorfské pedagogiky podporují osobnost dítěte v celé šíři, nikoli jen jednostrannost a úzkou specializaci. Cílem je pak renesanční člověk, který se orientuje ve všech sférách života.

V praxi to probíhá tak, že všechny vyučované předměty jsou si rovny. Není to tedy například jako na jazykové škole, kde se klade mnohem větší důraz na angličtinu, němčinu, francouzštinu a podobně. Ve waldorfské škole se sice děti učí hned dva jazyky už od první třídy, ale mají stejnou váhu jako třeba malování nebo tělocvik. Také se nerozlišují striktně mužské a ženské práce a předměty. Pamatujete na to, jak dříve měla děvčata výuku vaření nebo domácích prací a chlapci měli „dílny“? To zde odpadá a tak se můžete setkat s tím, jak kluci i holky háčkují, pletou, kovají nebo brousí dřevo.

„Mám ještě dvě starší děti, mají za sebou klasiku (tedy běžný psací dril v první a druhé třídě), ale malý začal psát daleko čitelněji, než ti dva v tom věku. Píše sice zatím trochu pomaleji a musela jsem ho odnaučit jeden špatný návyk (chybné napojení malého "z" a dalšího písmene, to ve škole nepostřehl), ale jenom zírám. I ta rychlost se prý časem srovná, děti ve waldorsfké škole hodně píšou. Fakt pěkné a přehledné písmo. O Vánocích se najednou rozečetl. Nejprve Čtyřlístky, pak si vybral sám knížku Poseroutky (někde ji viděl ve škole a ztropil přemlouvací scénu v obchodě) a tu čte doma. Už bude na konci knihy (čte mi ji každý večer nahlas a je to děsná legrace, snaží se dramaticky přednášet). V družině má prý rozečtenou další knihu ze školní knihovny a každý den vidím pokrok. Takové nadšení jsem u starších dětí nikdy nezažila.“ Majaw z diskuzního fóra.

Tak, jako je každá z nás jiná, i každé jiné je naše těhotenství..

Ať je první, nebo páté jako teď u mne...jestli je plánované, dlouho očekávané, a nebo naprosto nečekané a nebo i  tak nějak třeba i nevhod.

Ke třem těhotenství, z kterých už mi běhají děti po světě, se bohužel přidalo jedno, s andílkem, co je pro změnu na nebi. To těhotenství bylo právě neplánované, z tatínkovi strany i zprvu hodně nechtěné☹

Byl to od počátku prostě jeden velký stres, nechat si dítě, nebo ne, potom jsme se rozhodli , že ano, a věřte mi, že pro mě, jako pro mámu tří dětí to bylo snad nejhorší období v mém životě. A i když by to bylo chlapovo první dítě, byl z toho tak mimo, že si prostě na tu myšlenku, že bude tátou, musel zvykat  asi ho to stálo hodně sil..ale i když už se s tím zázrakem smířil, a začal se možná už i těšit, začala jsem špinit i před utrogestan, co jsem užívala a po několika kontrolách, utz a odběrech se potvrdilo, že miminko se přestalo vyvýjet hned někdy na začátku a rostl jen prázdný váček, bez žloutkového a bez embrya.

Už v těhotenství jsem se cítila "jinak" než s dětmi, když jsem je čekala, prsa mě začala bolet až po užívání utrogestanu..špatně mi nebylo a kafe mi pořád chutnalo(v každém těhu jsem ho přitom nemohla ani cítit).

Jakoby bych vnitřně cítila, že to prostě není dobré.