Musím být upřímná. Přežili jsme bolení bříška. Přežili jsme rostoucí zoubky. Přežili jsme probdělé noci. Ale to, čeho jsem se děsila nejvíc a to nakonec dorazilo, je období vzdoru.

Moudré knížky jej popisují jako období sebeuvědomění. Období tzv. první puberty, které začíná v některých případech už v 18. měsíci, ale obyčejně je to mezi 2. a 3. rokem života.

A co to vlastně přesně je?

Dítě si najednou začíná uvědomovat samo sebe jako osobu. Přestává být "součástí" mámy a chce se vyjádřit. Proto bývají nejčastěji používanými slovy "Ne" a "Já sám".

Aby dítě vyjádřilo svůj názor razantněji, přidává se vztek, dupání, házení se o zem, kousání nebo bacání. Filípek mi rád křičí těsně u obličeje. A kolikrát k tomu použije i řev a vytáhne ho do otravně vysoké fistulky, která mi kdysi v porodnici, kdy jsem se zamilovaně dívala na můj uzlíček lásky a snažila se ho utišit, zatímco plakal až mu hlásek přeskakoval výš a výš, přišla strašně roztomilá.

Setkáte se s tím. Na 100% toto období přijde. V dnešní společnosti, kdy utváříme charaktery dětí podle kolektivního myšlení, tedy je jakoby "lámeme", k tomu dojde. Vlastně si je ochočujeme- což je hodně zjednodušený výraz, ale přesně tak to vnímám. Dítě totiž ví už od narození, co chce. Ví to. Nepotřebuje, abychom mu my dospělí říkali, co by chtít mělo. Ale my to děláme. Dělám to také, protože to jinak nejde. Je jasné, že když se dvouleté dítě rozběhne k horké plotně, tak ho zastavíme, protože by se mohlo spálit. A velmi pravděpodobně by se tak i stalo.

Fyzioterapeuté se shodují, že správná manipulace je u novorozenců a kojenců velmi důležitá a podstatně ovlivňuje jejich motorický vývoj. A také v tom, že dost často bohužel s miminkem manipulujeme nesprávně.

Čím je dítě mladší, tím větší vliv na něho naše manipulace má. Především u novorozenců musíme dbát zvýšené opatrnosti. Při zvedání, pokládání i přebalování bychom měly s miminkem pohybovat pomalu a klidně. Trhavé, rychlé a necitlivé pohyby u něho vyvolají tzv. Moroův neboli úlekový reflex, který přetrvává zhruba do 4. měsíce. Při něm miminko rozhodí rukama do stran a zároveň se spustí stresová reakce, kterou často doprovází pláč.

Jak správně s miminkem zacházet?

Dokud děťátko samo a jistě nedrží hlavičku, měly bychom ji vždy jistit my. Jeho hlava je oproti zbytku těla velice těžká a při jejím nekontrolovaném záklonu může velice snadno dojít k poškození jemných struktur dětské páteře, při intenzivnějším pohybu pak i třeba k otřesu mozku. S miminkem v žádném případě netřeseme, viz Syndrom třeseného dítěte.

Co se týká nošení a chování dětí, nejčastěji asi využijeme polohu „Klubíčko“ a „Tygřík“. Dokud není dítě dostatečně zpevněno v zádech, nenosíme ho ve svislé poloze. I na odříhnutí je lepší volit jednu ze zmíněných poloh. Nebojte, fungují stejně dobře jako známé (a nevhodné) přehazování přes rameno. Je nutné naučit se miminko chovat na obě ruce a pravidelně je střídat, abychom podporovali jeho symetrický rozvoj. Podívejte se na videa, kde obě polohy dobře uvidíte.

        Klubíčko

Domácí úkoly NEJSOU povinné

Ríša mi po příjezdu ze školy po chvíli nese s provinilým pohledem k podpisu poznámkový deníček s poznámkou, začínající klasickým červeným přeškrtnutým "V", které určitě taky důvěrně znáte: "Chybí DÚ v písance str: 9. Ríša nebývá nachystaný na vyučování".

Taky vám tyhle poznámky a hodnocení už někdy lezou krkem? Mně už teda fest. Ríša si ty úkoly dělá skoro všechny sám, já jen nabízím předem pomoc, ale nechávám to na něm. A když to náhodou nevyjde, tak je z toho červená poznámka přes několik řádků, a smutný pohled prvňáčka, který mi to pak nese k podpisu. Domácí úkoly jsem bral jako dobrovolné zadání pro děti na procvičení věcí probraných ve škole. Paní učitelka to ale bere z nějakého důvodu jako povinnou součást přípravy na vyučování, kterou je třeba na dětech (a tím částečně i na rodičích) vymáhat.

Náš rodinný volný čas doma považuji za posvátný, a jsem přesvědčený, že nikdo nemá ani to nejmenší právo nám ho zvenčí jakkoliv řídit či omezovat. A to včetně školy s DÚ.

Rozhodl jsem se, že na poznámku od paní učitelky budu tentokrát už reagovat nejen podpisem, ale že si zjistím, jak to celé funguje i po právní stránce, nebo spíš jak by to celé fungovat mělo. Zabředl jsem tedy do studia teorie základního vzdělávání, aby má odpověď měla hlavu a patu, a nebyla jen plácnutím do vody.

Dal jsem si tedy tu práci, a prostudoval jsem pečlivě školský zákon a rámcový vzdělávací program, abych mohl odpovědět informovaně. Dělal jsem si při tom pečlivě poznámky a čárky na papír pokaždé, když jsem při čtení školského zákona a RVP narazil na spojení "domácí úkol", a ty pak nakonec všechny spočítal.