Kdo čtete mé články a příspěvky na FB, víte, jak moc si své těhotenství užívám, jak moc dělám vše proto, abychom byli s miminkem šťastní, a cílovou čarou jsme proběhli v takovém tempu, na jaké jsme spolu za těch 8 měsíců natrénovali. Ladím se, ačkoliv jsou poslední týdny dost pracovní, a potíže spojené s těhotenstvím se snažím hodit za hlavu. Nevšímat si jich nejde, ale ulevit si ano. Dělám vlastně jen to, co radím svým klientkám a ono to funguje. Je skvělé si vše vyzkoušet na vlastní kůži! Být pozitivní, ve všem vidět vyšší smysl (třeba i v bolesti lýtek, která přešla ve chvíli, kdy mi můj doktor oznámil, že se miminko otočilo hlavou dolů) a vítat ve svém životě každou zkušenost, která přichází, a zároveň s důvěrou neztrácet hlavu, když to není zrovna nic na první pohled pozitivního!

A tak si nosím mexickou bolu, podvazuji bříško šátkem, piju maliník, nechávám si masírovat nohy svým mužem, jím vše, na co mám chuť, chodím k fyzioterapeutce, která mě vždy krásně uvolní a snažím se být otevřená všem možnostem porodu, i přesto, že mám o tom ideálním svou představu! Krom toho, co jsem teď demonstrativně uvedla, jsem jednoho dne ucítila potřebu obklopit se ženami a sdílet s nimi pár hodin své těhotenství. Proto jsem poprosila své kamarádky, zda by pro mě neuspořádaly předporodní rituál.

Co to je předporodní rituál? A proč něco takového chtít prožít?

Předporodní rituál je pro mě projevem úcty ženě jako nositelce života, je vyjádřením hluboké přátelské lásky a solidarity ostatních žen k nastávající mamince. Je to zároveň oslava života, mateřství a ženy bohyně jako dárkyně života. Je to propojení se s ostatními ženami, které se zavazují, že budou směrem k nastávající mamince vysílat svou energii, která jí bude provázet po zbytek těhotenství a při porodu.

Předporodní rituál je silný motivační zážitek. Budoucí maminka na něm dostává péči a lásku ve chvíli, kdy se ve fázi pokročilého těhotenství, se vší fyzickou zátěží, častým nočním močením a nateklýma nohama, může přestat cítit krásně a mít tendenci podlehnout svým neduhům. Takže na místo, aby si poslední dny s miminkem v bříšku užila a pozitivně se naladila na jeho příchod, začne jí její stav obtěžovat a ona má pocit, že si jen stěžuje. Možná i proto, že potřebuje podpořit, jenže okolí jí spíš než to vyjadřuje lítost ve smyslu:“ Chudáčku, ti nezávidím tahat se s takovým břichem.“ nebo „už abys to měla za sebou“, ale z lítosti ještě žádná radost nevzešla, a proto jsem požádala mé přítelkyně, aby mě nelitovaly, ale aby mě podpořily na konci těhotenství ve směru, kterým jsem se rozhodla kráčet.

Od té doby vidím v zrcadle bříško plné života, ne břicho plné k prasknutí. Nevidím nateklé prsty na rukou a 20 kilo navíc, vidím krásnou těhotnou ženu, vidím sebe.

    Ještě vloni jsem ani netušila, že taková nemoc existuje. Ještě letos v září jsem netušila, že ji může chytit i dospělý. Od letošního října vím vše už moc dobře, protože jsem si to prožila na vlastní kůži. A to doslova. Jsem člověk, který svými bolístkami nijak netrpí, natož aby se v nich nimral. Práh bolesti mám poměrně vysoko a musím říct, že jsem dobře zvládla i 2 porody a poměrně se ctí jsem ustála i ledvinovou koliku, kterou považuji za nejhorší a nejintenzivnější bolest, jakou jsem ve své životě zažila. A přesto pro mě byla tahle nemoc opravdové peklo. A všechno přitom začalo tak nevinně...

    Eliášek začal v září chodit do školky, je poměrně odolný, ale na počátku října se mu zničehonic udělalo špatně. Večer jednou zvracel (poprvé v životě) a 2 dny ho trápily vyšší teploty. Po dvou dnech - střih - byl zase jako rybička. Cca za 4 dny začal horečkovat Tobiášek a byl v podstatě celý den nespokojený a uhoukaný, takže musel být pořád v náručí a pak byl naprosto v klidu. Po 3 dnech nebylo po předchozím stavu ani památky. Jen jsme si všimli, že se mu na nožičkách mezi prsty udělaly puchýřky, které jsme však přičítali tomu, jak intenzivně celé dny pracuje na tom, aby si sundal třením chodidel o sebe a kopáním ponožky. Ještě jsme se tomu smáli.

    Po dalších 2 dnech mě začalo bolet v krku - nebylo to nic, co by se nedalo vydržet a objevovalo se to spíše jen ráno a večer. V noci mě pak strašně začaly bolet klouby a roztřásla mě taková zimnice, jakou snad ve svém životě nepamatuju. Ráno jsem se vzbudila a bylo mi relativně dobře, jen mě pobolívalo v krku a měla jsem opravdu lehce zvýšenou teplotu. Trochu jsem venku vystydla, takže jsem měla za to, že je to nějaký rychlý moribundus. A takto to šlo zhruba dva dny. Ve čtvrtek jsem se vzbudila a bolely mě dlaně. Nechápala jsem proč. Začala jsem si je postupně prohlížet a objevila jsem jeden pupínek na palci a na dvou bříškách prstů takové malé prasklinky, které vypadaly, jako když se trochu říznete žiletkou. To už mi začalo být divné, ale neměla jsem nad tím čas dumat, protože jsme právě odjížděli na malou dovolenou do hor.

                        První pupínek versus. propuknutá nemoc v počátečním stadiu

    Když jsme dojeli na místo, šli jsme se projít a já najednou při chůzi začala cítit, že se mi dělá na noze pod palcem puchýř - asi 3x jsem si rovnala tkaničku v botě,protože jsem si myslela, že to mám od ní. Po návratu na chatu jsem si všimla, že mi na rukách začaly přibývat pupínky. A v tom mi to seplo - ani nevím jak, ale v hlavě se mi nějak propojily zasunuté informace a mě napadlo, zda to nemůže být nemoc RUKA NOHA PUSA. Začala jsem googlovat a po chvilce bylo jasno. Příznaky seděly naprosto přesně, a tak jsem četla dál a dál. A po chvíli jsme byla naprosto vyděšená z toho, co mě pravděpodobně čeká. Zpětně mi došlo, že ty nemoci, které před pár dny měli kluci, byli slabé verze tohoto syndromu. 

    Cca 12 hodin od propuknutí prvního pupínku se mi na rukách začaly vytvářet puchyře, které neskutečně brněly, svědily, pálily a štípaly. I když se snažím sebevíc, neumím přesněji ten pocit popsat. Bylo to strašné - hlavou se mi opravdu honily myšlenky, že si ty ruce snad raději useknu. Nepomáhalo nic a já v nich začala ztrácet cit - což je opravdu docela problém, když máte ani ne půlroční miminko, které x krát denně přebalujete, kojíte a hlavně nosíte. A bylo stále hůř, pupínky se začaly nalívat vodou, zvětšovat se a bolesti a výše popsané stavy byly stále intenzivnější. Těch puchýřků se udělaly stovky. A do toho se to samé začalo dít na chodidlech - chvilkama byla bolest taková, že jsem měla pocit, že nedojdu ani pár mětrů na záchod. Zatla jsem zuby a puchýře na nohách prostě rozchodila - po prvních chvílích, kdy jsem měla pocit, že to nedám, nejhorší bolest polevila a já se tak dopajdala tam, kam jsem uznala za vhodné🙂 

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

“Ještě jednu pohádku, mami, plosím”

“Nedokreslila jsem princezně korunku”

“Mourek taky ještě nespinká.”

“Když já mám pod postelí bubáka.”

Málo v čem dokáží být děti tak kreativní, jako ve výmýšlení důvodů, proč ještě nemohou jít do postele. Přitom pravidelný spánek je pro děti ještě důležitější, než pro nás dospělé. Mám pro vás pět způsobů, jak ty malé nezbedy zahnat do peřin, aniž by vás to stálo příliš velké úsilí.

1. Vytvořte si spací plán. Společně

Někdy se zdá, že dny jsou vlastně pořád dokola. Zvláště některé domácí činnosti, které denně děláme, vlastně nemají žádnou hodnotu. Většinu času totiž tvoříme jen neviditelnou práci, kterou nikdo vlastně neocení. Uklízení, vaření, péče o děti, prádlo - jednou za čas je to prostě kolečko blbosti, které právem nenávidíme. 

Neviditelná práce

Ráno snídaně, čaje, svačiny, krmení dětí a zvířat.

Umýt nádobí a kuchyň.

Ustlat postele, abyste je večer, děti vlastně už v poledne, zase rozhrabaly.

Zametání, vytírání - to by se mohlo klidně dělat dvakrát denně.

Za necelé 2 měsíce tu máme Vánoce. A u nás by rozbalování dárků nebylo tak docela úplné, kdyby pod stromečkem chyběly knihy. Pojďte se podívat na knížní tipy pro malé děti, které určitě ocení! A to nejen pod stromečkem!

Něco pro nejmenší

Uspokojit knihou úplně nejmenší čtenáře nebývá těžké. Volte takové knihy, které budou hezky malované a "něco vydrží". Počítejte s tím, že je budou děti ochutnávat, zkusí je trhat a nebudou s nimi "zacházet" v rukavičkách. Tato knižní doporučení splňují všechny náležitosti!

1. Moje první obrázková knížka, Nakladatelství Svojtka & Co.

Zatím máme doma z této série 3 knihy - Jak bydlí zvířátka, Stroje na farmě a Na stavbě. Všechny mají společné to, že jsou krásně ilustrované a "tvrdé", ani ty nejmenší děti je nepoškodí. Jednu z nich máme již od synova roku a věřte, že přežila už mnoho věcí a stále je fit i po téměř dvou letech. Je to jedna z mála knih, která vydržela. A rozhodně vím, že i letos Ježíšek některou další přinese!

2. Život na farmě -  zábavné magnetky, nakladatelství Knižní klub

    Když jsem byla malá, pekla se u mé babičky každý týden. Kdo? No přece bábovka. Pro mnoho lidí bábovka představuje pravou českou klasiku, jeden z nejtypičtějších moučníků naší země. Bábovek existuje neskutečné množství a občas se peče snad v každé rodině. Někteří lidé ji ale považují za nudnou a okoukanou.

    Je to tak? Nevím, pro někoho možná ano. Ale lidé, co tohle tvrdí, rozhodně nevyzkoušeli tuto bábovku z vaječného likéru. Původní recept se ke mně dostal zhruba před 2 lety a od té doby jsem ji dělala už mnohokrát. Prvotní recept jsem si lehce poupravila k obrazu svému a musím říct, že ho prostě zbožňuju. Ptáte se proč? V první řadě je to zajisté proto, že výsledek je vynikající, ale také proto, že příprava je velice rychlá a nenáročná.

    Možná se budete smát, ale kromě toho, že jsem mlsná, jsem taky pohodlná a mám ráda, když u pečení nezašpiním půl kuchyně včetně 30 misek, 20 vařeček, stěrek a lžic, a nestrávím u toho zbytky svého mládí. A přesně takový je tento recept - rychlý, nenáročný a s fantastickým výsledkem. Bez přehánění si troufám tvrdit, že každý, kdo u nás tuhle bábovku ochutnal, odcházel s receptem. Na vlastní žádost, fakt jsem ho nikomu nenutila.

Potřebné suroviny:

• 200 gramů polohrubé mouky
• 1 prášek do pečiva
• 4 velká vejce
• 200 ml vaječného likéru
• 200 gramů cukru
• 200 gramů oleje
• několik lžic granka či kakaa

Postup: