Dámská kabelka je opředena mnoha mýty. Je to všestranné úložiště s kapacitou černé díry, která však nikdy nestačí. Měly bychom varovat své drahé polovičky, že vlastníme více než jednu a že ji bereme s sebou všude! Tak čím ji naplnit, aby to mělo smysl?

1. Kapesníčky (vlhčené)

pravý gentleman vždy v případě potřeby nabídne dámě kapesníček, ale protože není vždy po ruce (gentleman i kapesníček), měly bychom balíček nosit u sebe. Ty z nás, které jsou už maminkami, berou vlhčené ubrousky jako denní nezbytnost na upatlané dětské pusinky.

2. Gel na podrážděnou kůži

Podrážděná kůže potřebuje uklidnit co nejdříve, protože každá z nás má milion důležitějších věcí, na které se soustředit, než je svědění. Rychlou úlevu přináší Fenistil gel, antihistaminikum s chladivým efektem. Pokožka se rychle zklidní a my se můžeme věnovat něčemu užitečnějšímu než jen drbání.

3. Balzám na rty (s barvou)

Rodila jsem v Motole v říjnu 2017.

Původně jsem na tuto porodnici vůbec nepomyslela, můj porod měl být veden v Plzni. V původní porodnici jsme si sestavili s mým porodníkem porodní plán, porod byl plánovaný, vyvolávaný s tím, že se použije vax vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Císařský řez jsme dělat nechtěli, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. S tím jsem tedy přijela ráno do "své" původní porodnice. Jenže lékařské konzilium se po zavedení vyvolávací tablety rozhodlo, že vzhledem k mé srdeční vadě budu převezena do Motola. Kdyby došlo na CS, jsou tam lépe připravení anesteziologové atd. Moc se mi nechtělo, ale co se dalo dělat. Alespoň jsem se svezla houkačkou 🙂

Do Motola jsem dorazila kolem 16 hodiny, začalo mě lehce pobolívat břicho. Při příjmu do porodnice začal můj šok. Byla po mě hozena erární noční košile, s tím ať se převléknu a jdu na ozvy. Mně mezitím zpovídala porodní asistentka, překřikovala se s tou doktorkou, která zase zpovídala tu druhou paní. Kolikrát jsem ani neslyšela otázku, protože PA seděla u počítače na druhé straně místnosti. Doktorka na tu druhou paní byla silně nepříjemná a jen tiše doufala, že tuhle u porodu mít nebudu a ani mě nebude vyšetřovat. S lítostí jsem vzpomínala na příjemné doktory z Plzně. Takže první dojem hrozný. Soukromí žádné, citlivé údaje jsem diktovala před spoustou dalších cizích lidí... No ale co. Každopádně PA se podívala na ozvy a prohlásila, že se nic neděje, že hned tak neporodím. A že se poradí s lékařkou, ale ta je teď u císařského řezu, tak až potom přijde. Ok. První, co mě napadlo, jestli je v Motole jen jeden lékař. Ale nic jsem zatím ještě neřekla, neboť mě bylo naznačováno, že můžu být ráda, že mě vůbec přijali, a mám držet pusu a krok. A to jsem ještě netušila, co mě čeká.

Vrcholem všeho pro mě byl čekací pokoj nebo jak tomu říkají, kde "hekaly" tři další ženské, tudíž mi bylo řečeno, že manžel tam se mnou nesmí. A ať si dělá, co chce. Ale že jsem prvorodička, a že stejně hned tak neporodím, nejdřív druhý den kolem oběda, tak ať mně jen přiveze věci a jede domů. Mezitím dorazil můj manžel s kufrem. Než abych byla na tom pokoji, seděla jsem s ním na chodbě v takové malé čekárničce. A i když nejsem rozhodně měkkýš, a rozhodně si nic nenechám líbit, cítila jsem se v tu chvíli naprosto zlomená a brečela jsem manželovi na rameni, že tady v té hrůze rodit nebudu, že podepíšu revers a jedeme do Plzně, ať mě odrodí tam, že jim podepíšu zodpovědnost. Že je všechno lepší než tohle. Uklidňoval mě. Asi bych to bývala byla opravdu udělala, kdybych nezačínala mít docela silné bolesti. To bylo kolem šesté hodiny večer. Poté přišla lékařka. Já už nemohla ani sedět, pochodovala jsem v čekárně u manžela. Odmítala jsem jít do toho společného pokoje, který mě úplně drásal a přišel jako naprostá odpornost. Lékařka se mě ptala na stejné otázky jako před tím ve čtyři hodiny porodní asistentka. Jen přidala pár detailů. Asi si potřebovala zamachrovat, protože používala plno latinských výrazů. To už jsem odmítala snášet a řekla jí, že jí prostě nerozumím, že bohužel nejsem lékařka a ať se mnou mluví normálně. Lehce se urazila. Opět jsem s lítostí vzpomněla na svého milého porodníka z Plzně. No nedalo se nic dělat. Rozhodla jsem se vzchopit. Doktorka mě vyšetřila a opět jsem slyšela, že ten den rozhodně neporodím. Přesto že jsem jí říkala, že začínám mít bolesti pořád častěji a jsou silnější. Blížila se pomalu sedmá hodina. Vrátila jsem se tedy k manželovi do čekárny. Ale dlouho už jsem tam s ním nevydržela, už jsem nebyla schopná. Chtě nechtě jsem tedy musela na ten čekací pokoj. Pořád jsem sledovala čas. Bylo půl osmé.

Hrozně už jsem chtěla porodit, abych vypadla z toho společného pokoje. Manžela poslali domů, nesměl počkat ani v té čekárně. Vydal se tedy do Plzně. Já už nemohla ani ležet ani sedět, začala mi být hrozná zima. Šla jsem tedy do sprchy, kde mě vůbec nebylo příjemně, protože opět byla společná a já věděla, že stejně se cítí další tři ženy a také do té sprchy chtějí jít. Vzala jsem to tedy rychle, úleva nic moc. Pak jsem začala mít pocit, že musím chodit neustále na toaletu. Když už jsem cítila fakt silné tlaky (20:30), zazvonila jsem na porodní asistentku. Nejdřív mi vynadala, proč zvoním, že snad chodí průběžně na kontroly. Během té hodiny, co jsem na pokoji strávila, nepřišla ani jednou, což mě moc průběžné nepřijde. Každopádně mě tedy vzala na vyšetření a překvapivě oznámila, že budu rodit, že mám zavolat manžela. Tak jsem volala manžela, ten akorát dojel domů do Plzně. Otočil se tedy a jel zpět. Měla jsem v tu chvíli neskutečný svět na doktorku, která sice na mě machrovala latinou, ale tvrdila, že porodím nejdřív druhý den po obědě. První, co mě napadlo, bylo, že nepozná ani kdy porodím. Slušných výrazů jsem jí v duchu také moc nedala. Hodně mě mrzí, že jsem si nezapamatovala jméno, které jsem četla na jmenovce. I skoro 14 dní po porodu mě tahle dáma leží v žaludku.

Mohla jsem se tedy z čekacího pokoje přestěhovat na porodní sál, kde už jsem naštěstí byla sama. Šokům ale nebyl konec. Porodní asistentka mi řekla, ať si jdu zabalit ten kufr, vezmu si věci a jdu za ní. Já už nemohla ani na bobek, ale sbalila jsem si kufr, kabelku a cupitala jsem s tím za asistentkou. Kdybych čekala, že mě vezme alespoň ten kufr, čekala bych tam asi ještě teď 😊 Ještěže jsem si vzala kufr s kolečky a mohla ho za sebou táhnout.

Tvůrci výrobků pro listopadovou dražbu odhlasovali, že peníze věnujeme pro malého Zdendu, kterého do dražby navrhla kamarádka Marcela @marses . Více o Zdendovi od jeho rodičů:

"Dobrý den, jsme rodiči dvou malých kluků, Zdendy (2 roky) a Ondry (4 roky). Tuto žádost však nepíšeme za sebe, nýbrž za našeho mladšího syna Zdendu. Zdenda se narodil se vzácnou nemocí spinální svalová atrofie II. typu (známou také pod zkratkou SMA).

SMA je progresivní neuromuskulární onemocnění projevující se postupným ubýváním svalstva. Začíná ochabováním svalů dolních a horních končetin, pokračuje odkázáním jedince na mechanický, posléze elektrický vozík, umělou plicní ventilaci a trvalou 24hodinovou péči druhé osoby.

Na toto progresivní onemocnění bohužel zatím není v ČR běžně dostupný lék, který by nemoc vyléčil. Léčba probíhá především symptomaticky, přičemž nezastupitelnou roli ovlivňující kvalitu a délku života pacientů hraje rehabilitace. Komplexní rehabilitace, pravidelné každodenní cvičení, posilování a protahování za pomoci různých rehabilitačních principů a pomůcek zpomaluje progresi nemoci a tak zlepšuje kvalitu a délku života u dětí se SMA.

V květnu 2017 byl v Evropě schválen lék Spinraza (Nusinersen), který je však velice drahý a tak uvidíme, zda nám ho pojišťovna schválí a zaplatí. 1 injekce tohoto léku stojí 3 250 000,- Kč, přičemž v první fázi léčby je nutné aplikovat sedm injekcí v průběhu jednoho roku a následně jednu injekci ročně. Momentálně děláme vše pro to, aby syn mohl dostat léky dřív, než bude pozdě. Než však bude léčba dostupná i pro našeho syna, je důležité za pomoci rehabilitace udržet jeho fyzický stav alespoň na úrovni, v jaké je teď, případně ho ještě zlepšit.

Zdenda se narodil se vzácným neuro-svalovým onemocněním spinální muskulární atrofie II. typu (SMA). Zdenda sám nechodí ani neleze, zvládne se pohybovat na dětském mechanickém vozíčku (který ale bohužel zatím nemáme). Nestabilně sedí. Musíme mu asistovat při všech běžných činnostech, při přemisťování, podávání věcí, oblékání, hraní…. Přesto je Zdenda stále usměvavý kluk, který chce být všude, kde se něco děje, a zkusit všechno, co se nabízí.