„Rodičovství je jedním z nejvíce zatěžujících povolání. Kromě úžasných, rozkošných a hluboce uspokojujících okamžiků je provázeno přerušovaným spánkem a mimořádnými zkouškami trpělivosti a psychické pružnosti. Vaším úkolem je pomáhat dítěti s rozmanitou řadou emocí od záchvatu vzteku až po vzrušení a radost. Aby se z vás stali klidní, milující a empatičtí rodiče, musíte se v prvé řadě starat o sebe. Musíte umět rozpoznat, kdy máte špatnou náladu, a vyhledat pomoc a podporu v situacích, kdy potřebujete obnovit duševní a tělesnou rovnováhu.“

Kniha Margot Sunderlandové „Věda zvaná rodičovství“, kterou jsem doporučovala jako povinnou výbavu všech novopečných rodičů v článku „ 3 knihy, které by se měly fasovat už v porodnici“, a ze které je také úvodní citát,  se osvědčuje jako výborný průvodce nejen euforickým období prvních dní a týdnů po příhodu z porodnice, ale také v časech, kdy by člověk na svou roli rodiče nejraději na pár dní zapomněl.

Přestože by se kniha měla studovat dlouho před porodem, ne-li početím potomka, věřím, že řada rodičů k ní sahá až v případě, kdy již hledají konkrétní rady na zdánlivě neřešitelné situace vědy zvané rodičovství.

Pečovat o děti a vychovávat je, to je někdy opravdu věda. Ještě větší věda je se z toho nezbláznit a navzdory maximálnímu vytížení si zachovat alespoň zbytky zdravého rozumu. Jelikož se řada našich mužů a bezdětných kamarádek ještě stále tváří, že nechápou, z čeho po celém dni, kdy jsme „jen doma s dětmi“, můžeme být tak unavené a vyčerpané, je více než-li povzbuzující, že kniha zabývající se složitostmi lidského mozku, věnuje samostatnou kapitolu také všem pečovatelům a nutnosti věnovat nějaký čas také péči o vlastní duševní a tělesnou rovnováhu. Získáváme tak velmi příjemné ujištění, že při péči o děti a jejich výchově dostává rovnováha člověka opravdu na frak.

„Čas pro sebe hledám dost špatně, ale musím se snažit. Dosud jsem se zanedbávala a velmi negativně se to odrazilo na mé psychice,“ potvrzuje v diskuzním fóru na téma „Čas pro sebe“ uživatelka @konidana. “Každý týden si už dělám čas na to, že zalezu do vany alespoň na půl hodiny nebo na hodinu. Také cestou z práce relaxuji při chůzi lesem a často si dělám ještě zacházky, abych si samotu v přírodě užila třeba o 10 minut déle. Občas se odloučím od zbytku rodiny o víkendu. Ideálně si myslím, že bych potřebovala jeden celý den v týdnu nebo na střídačku alespoň 2h denně (i obden by asi stačilo), což je nehorázná utopie🙂“

Pokud doma funguje manžel, kterému lze děti odevzdat a utéct, dělejte to! Utopie se pak může proměnit v příjemnou realitu, říká uživatelka @odula: „Já se dvakrát, někdy třikrát do týdne prostě jen tak sbalím a vypadnu, nechám děti chlapovi a na hodinu dvě zmizím. Na nákupy, na procházku, na kafe. Zatím mi to jako duševní hygiena stačí.“

Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.

"Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.

Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já.  Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!

Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.

1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.

2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.