... Nejsem jediná a ani první ani poslední, které se to stalo. Nejsem ani jediná, první ani poslední, která to nečekala. Nejsem jediná, první ani poslední, kterou víc bolí zklamání než rány samotné... 

Bohužel... 

Ano. Teď už bývalý přitel, biologický otec mého syna mě zbil. Zbil tak, že se mi okamžitě znechutil. Ale...

Chtěla bych říct, jak je přece samozřejmé, že jsem to okamžitě ukončila. Todle se přece nedělá. Todle se přece dělat nesmí. Byli u nás policajti, byla jsem u lékaře a rozhodně to neni uzavřená záležitost. O tom mluvit nechci. Rozhodně si tu nebudu stěžovat a vylévat srdíčko...

Chci mluvit o tom, že jak jednomu něco přijde samozřejmé, dokud se nedostane do dané situace, nikdy nepochopí. 

Zároveň chci říct, jak jsem ráda, že mam za sebou milující rodinu a tak moc dobré přátele. Nebýt jich, asi bych tak silná nebyla. Koneckonců, nejsem ani teď. 

Kulinářským mimoněm se člověk musí narodit. Ale jak to tak bývá, samotný talent nestačí. Je třeba techniku neustále pilovat, aby se vám nestalo to, že se jednoho dne probudíte a budete umět vařit. A já na sobě pracuju, takže mně se to stát nemůže. Pro jasnější představu uvádím jeden zážitek z let nedávných.

Onehdá jsme trávili s rodinou pár dnů na chalupě. Byla to taková ta prvoplánově příživnická dovolená, kdy dotyčný (můj otec) měl tu smůlu, že dceřino cvrlikání „Tak rádi bychom vás viděli! Můžeme přijet na chalupu?“ nemohl odbýt negativní odpovědí a nezbylo mu nic jiného než souhlasit. Když Hujerovi dovalili svou maličkost a nezanedbatelný avšak nezbytný vercajk pro přežití čtyř dnů mimo domov, začala ta dovolená být jaksepatří. Jaksepatří pro Hujerovi. Velké výlety (nad 1 km), menší procházky (200 metrů na koupaliště a zpátky), i větší výpravy (autem kamkoliv kde je ZOO, lunapark nebo výběh zdivočelých krocanů, prostě cokoliv, jen aby se ty děti doprdele zabavily). Obídky a večeře cestou v restauraci, pohoda.

Jenže po dvou dnech jsme si s Pažoutem uvědomili, že jsme učitelé, čili nižší sociální vrstva, a že by bylo nanejvýš vhodné začít žít poněkud úsporněji. Rozhodla jsem se jako matka rodu (ne roku, bacha na to) převzít tu nejdůležitější roli u rodinného krbu. To s tím krbem není tak úplně mimo mísu, protože jsem si při té příležitosti konečně všimla, že ta kachlová kamna, co má táta doma, asi nejsou jen doplňkem pro odkládání kabátů. Ono to asi vážně fajruje.

Teď nastala moje velká příležitost blýsknout se a nemohla jsem ji jen tak nechat plavat. Vzpamatuj se! Na tohle čekáš celý život! Hodnotné jídlo vařené s láskou na chalupě na kachlových kamnech. To musí někdy zažít každý. Vycítila jsem velkou příležitost vžít se do role poctivé hospodyně, která dokáže i na kachlových kamnech připravit vynikající chod pro celou rodinu.

Tak tedy dobře. Na pomoc jsem si vzala svou mladší sestru, kterou jsem považovala za zkušenější kuchařku a vložila jsem do ní nekonečné ambice. Rozhodly jsme se udělat něco přiměřeného podmínkám (především těm, že se vaření ujal mimoň), takže se naším hvězdným pokrmem stal domácí smažák s domácími hranolkami a k tomu jak jinak než domácí bábovka.

Panečku, to je menu jako z prostřena! Tak směle do toho. Obalit sýry a nakrájet brambory byla hračka, zvlášť když jsme si k tomu načnuly víno a hezky si zazpívaly. Usoudily jsme se sestrou, že nejhorší fázi máme za sebou a můžeme se tedy vydat v ústrety bábovce. Já osobně jsem v té době byla pečením nepolíbená, ale sestra působila velmi sebevědomě a odhodlaně, proto jsem se neodvažovala odporovat a o to víc jsem se snažila budit dojem, že naprosto přesně vím, co s tím.