Nikdy jsem žádný článek nepsala a nejspíš to ani neumím. Přesto jsem se rozhodla s Vámi podělit o můj zážitek, pocit, nebo jak to nazvat. Jsem totiž přesvědčená, že v tom nejsem sama a takovéto myšlenky musí občas napadnout více lidí. A možná ne každý si uvědomí, že ten jeho život je vlastně fajn a ostatní často jen předstírají, jak je vše úžasné.

Možná mě budete mít za společenského barbara, ale už několik let nemám účet na žádné sociální síti. Jedinou výjimkou se stal Modrý koník, kam jsem se zaregistrovala loni, když jsem zjistila, že čekám vytouženého malého miláčka. Jsem tu opravdu spokojená a ve skupině získávám spoustu zajímavých informací a s maminkami se společně těšíme z pokroků našich drobečků.

Nejsem zastáncem zveřejňování všech maličkostí, jako co měl kdo zrovna k obědu, nebo jaké si koupil spodní prádlo. Vytáčí mě zveřejňování cizích fotografií, spamování různých hloupých zpráv typu "označ všechny koho máš rád", pomlouvání cizích lidí v uzavřených skupinkách a nekonečné množství reklam, které útočí téměř za každým příspěvkem.

Přesto jsem po dlouhé době obnovila svůj účet na "ksichtové knize" a to hlavně z důvodu komunikace se vzdálenými příbuznými, s nimiž dáváme dohromady náš rodokmen. Samozřejmě na mě okamžitě vyskočilo snad milion upozornění na příspěvky a žádosti o přátelství. Jedním kliknutím jsem nekompromisně vše ignorovala. Po nějaké době brouzdání v už neznámém prostředí serveru, jsem podlehla útoku nových informací. Začala jsem listovat stránkami mých starých přátel a známých ze školy. Čím déle jsem přohlížela fotky z různých koutů světa, videa z pohádkových svateb na horských loukách a příspěvky o práci pro světové firmy v Londýně, Hong Kongu, na Floridě a podobně, tím víc se mě jímala zvláštní úzkost... Kde jsem já a kde jsou oni? Podívali se tam a tam a tam, dělají mou kdysi vysněnou práci, mají bohaté rodiny, majetky, tituly, renomé... Deprese se prohlubovala s každou novou fotkou a stěny v našem pronajatém bytě najednou začínali být těsnější a tuctovější. 

Potom jsem se ohlédla do dětské postýlky a najednou mi to došlo. Vždyť stěží můžu někomu něco závidět! Lásku kterou teď cítím ke svému synovi bych za nic na světě nevyměnila!!! A za co vlastně? Když se člověk zamyslí, uvědomí si, že to co můžeme vidět z fotek, videí a příspěvků je jen to, co lidé chtějí prezentovat. Ale nikdo z nás neví, co je za tím, co nám neříkají, co je ty zážitky stály a zda jsou vůbec opravdové. Spousta lidí se dnes dokonce chlubí cizím peřím a nikdo z nás to ani nezjistí. Sociální sítě nám dávají falešnou představu, že všichni mají úžasný bohatý život a my jsme neschopní nýmandi, kteří nic nedokázali a nikde nebyli. Mám milující rodinu, skvělého pracovitého muže, úžasné dítě, jsme všichni relativně zdraví, mám kde bydlet, mám kde pracovat, jezdila jsem na dovolené a zase budu až prcek povyroste. Když budu chtít, můžu jít znovu studovat, můžu si koupit nové auto, můžu si postavit dům. To vše mě ještě čeká. Můj život ještě nekončí. Jen se trochu změnil. Ale kdo z vás má stejné sny jako před deseti lety? Všechno se mění a naše životní zkušenosti nám mění priority. Teď bych ani nechtěla opustit rodinu a jezdit někde po světě nebo pracovat v zahraničí. A vůbec bych na svém životě vlastně nic zásadního neměnila, aniž bych se musela vzdát toho co mám a co miluji.

Když budu chtít, můžu se taky hodit do gala a udělat pár super vystajlovaných fotek pro sdílení, popisovat každý výlet k babičce jako super dovolenou, nebo se pochlubit že máme 5 aut. Už nemusím nikomu vysvětlovat, že dvě z toho jsou vraky na náhradní díly, jedno je vlastně spíš tedy, který s ním jezdí do lesa a jedno je manželova služební dodávka. A o tom to je. Záleží jak člověk informace podá a hlavně jestli má vůbec zapotřebí to vytrubovat do světa. Ti co mě dobře znají, vědí, jak to doopravdy je. A ty ostatní to ve skutečnosti stejně nezajímá. A pokud opravdu někdo touží vědět, jestli jsem náhodou nepřibrala dvacet kilo, nebo si nekoupila letadlo, tak ať se mi ozve a sejde se se mnou, nebo alespoň zavolá. Já mu to ráda vylíčím i s podrobnostmi, aby nikde nemusel šířit fámy třeba o tom, že se mu zdálo, že jsem na té poslední fotce asi těhotná když mi lezou špeky, nebo že podle příspěvku "Mám to!" jsem určitě dostala ptačí chřipku.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.