Kromě problémů v začátcích bylo moje těhotenství celkem bezproblémové.

Termín jsme měli 25.5.2016. Můj doktor pořád říkal, že prcek je tam zamčený na 10zapadů, CS0 a že porodím nejdřív v červnu. Pak přišel zlom a 4.5. mi na kontrole zapsal CS10 a řekl mi, že do večera nejspíš porodím. Dost mě to vyděsilo, taková změna během týdne. Sice jsme si přáli mít prcka co nejdříve u sebe, spaní už bylo nepohodlné…Tobiášek už donošený, tak jsem se s tím psychicky srovnala a připravila se na porod. Nikdy jsem se porodu nebála, věděla jsem, že to by bylo spíše na škodu. Zvládlo to přece už mnoho žen přede mnou a v psychické pohodě to půjde jistě líp. A až se to bude dít, už nebudu myslet na strach…proste už to bude v běhu.  Nic se zatím nedělo. Když jsem o týden později 11.5. opět přišla na kontrolu, sestřička i doktor překvapeně koukali. Opět mě po vyšetření poslali domů, že do pár hodin porodím. Tak jsem doma ještě uklízela, myla okna a ono nic. Ani v pátek 13.se nic nestalo, o čemž jsme celé těhotenství vtipkovali. O víkendu mi odešla hlenová zátka.

Trvalo až do pondělí 16.5. než jsem začala něco pociťovat. Cely den mi bylo blbě, nevolnosti jako ty, co jsem prožívala až do 5.mesice.Odpoledne jsme si měli vyzvednou u známých monitor dechu, ale já zůstala doma. Bylo mi divně a  začínali mě bolet záda. Postupem večera se bolesti stupňovaly a já zkoušela najít nějakou pravidelnost. Pořád jsem si ale říkala, že mě bolí jen záda.. ne podbřišek.. tak to přece ještě nemůže být ono. Bolesti byly stále silnější, ale nijak pravidelné…tak jsme si večer pustili seriál – The 100, ale nemohla jsem se soustředit, zkoušela jsem skákat na míči a zhluboka dýchat. Kolem 11h večer jsme šli spát, ale nemohla jsem usnout, pořád se nám nedařilo změřit interval mezi bolestmi zad a ani určit pravidelnost. Šla jsem si dát teplou sprchu, trochu pomohla…ale spát jsem nemohla, to jsem asi ještě 2x zopakovala. Kolem 1h ráno 17.5. už přítel navrhuje, že se pojedeme zeptat do porodnice a po dlouhém přemlouvání souhlasím a 1:20 jedeme. V porodnici jsme asi za 5min. Zvoníme a porodní asistence sdělujeme, že nerodíme, že se jedeme jen ukázat. Asistentka je v pohodě, prý se to stává často a když bude vše ok, pošle nás zase domů. Po kontrole, ale zjišťuje, že už jsem na cca 5cm otevřená a diví se, že jsme přijeli až teď. Následovaly nekonečné dotazníky, kontrola srdečních ozev, podání klystýru a o pul 3 konečně zavolali přítele, který čekal  na chodbě a vzali nás na porodní sál. Řekli mi, že pokud se nic nebude dít, za hodinu mi přijdou píchnout plodovou vodu. Nic se nedělo, celkem jsme se nudili, přítel koukal na záznam z právě probíhajícího mistrovství v hokeji a já psala zprávy, že rodím…ale všichni, kteří tvrdili, že ve dne v noci čekají na info samozřejmě spali. Ve 3:45 mi přišli píchnout vodu, nijak to nebolelo, spíš to byl divný pocit, jako bych se počůrala. Stále se mě ptali jestli mám bolesti a chci něco na bolest. Já jsem říkala, že zatím to moc nebolí, čekala jsem opravdu horší bolest. Když mi ale řekli teď nebo nikdy, souhlasila jsem s kapačkou na zmírnění bolesti, která ale na následné bolesti asi vliv neměla, bolelo to hrozně, jen se mi motala hlava. Říkala jsem, že chci epidurál, až to bude možné, ale že to zatím zvládám. Na porodním sále jsme byli sami, jen občas přišla PA a nutila mě chodit, jít do sprchy nebo skákat na míči opřená o přítele…nic mi nevyhovovalo, točila se mi hlava, chtěla jsem raději ležet…dle rady s nohama od sebe. Přítel měl za úkol připomínat mi, že nohy nesmím mít u sebe a že mám pravidelně dýchat, ale když přišla bolest, tělo si dělalo, co chtělo. Živě si pamatuju, jak jsem šla do sprchy a tekla ze mě krev a přítel to s hrůzou v očích utíral papírovými ručníky…asi mu to nedělalo dobře a věděl, že ani já pohled na krev příliš nezvládám.Netuším kolik mohlo být, myslím kolem 5h ráno a to byly bolesti už opravdu strašné, chtělo se mi brečet, ani nevím, co se kolem mě dělo, byla jsem úplně mimo a myslela jen na bolest. Zavolali doktorku, že už brzy bude miminko na světě. Dali mi nohy nahoru a začala jsem tlačit. Přišlo mi, že tlačím a nic se neděje. PA mě povzbuzovala, že jsem šikovná a že už vidí hlavičku. Já jsem se s ní hádala, že nejsem šikovná, vůbec to nezvládám a miminko určitě ještě vidět není, tak po mě chtěla, ať si sáhnu mezi nohy, že ucítím hlavičku, ale to jsem prostě nějak nemohla. Najednou si začali šeptat, že miminko se nějak zaseklo a já si říkala, jestli je třeba císař, tak už to řekněte, hlavně ať už to mám za sebou. PA to ale asi nechtěla vzdát a pořád povzbuzovala, že na další zatlačení už se to povede. Pořád jsem jim opakovala, že to nezvládnu a kde je sakra ten epidural. To už se porodní asistentka smála, jestli se i doma takhle s přítelem hádám a že na epidurál je už opravdu pozdě, že se dítě každou chvíli narodí. Přítel vypadal strašně, v jeho očích se doslova odrážela moje bolest a ten pocit, že neví, co přesně se s naším miminkem děje a nemůže to nijak ovlivnit. Doktorka se zeptala, jestli mě můžou trochu nastřihnout, bez váhání jsem souhlasila. Nástřih jsem necítila, jenom dole polevil tlak a na další zatlačení byl náš Tobiášek přesně v 6:03 opravdu venku. Hned ho dali ke mě, byl celý fialový a brečel…v té chvíli mi to nedošlo, až v porodní zprávě o týden později jsem se dozvěděla, že měl pupeční šňůru kolem krku. Hrozně brečel a já si pamatuju, že jsem ho z posledních sil houpala, abych ho utišila a PA mě pořád opakovala, ať ho nechám brečet, že ho houpat nemusím, že naopak on si musí zakřičet. Přítel nechtěl přestřihnout pupečník, takže to udělala doktorka a přítel potom šel s malým a sestřičkou na zvážení a měření malého. Tobíka otřeli a dostal roztomilou fialovou čepičku(tatínek byl u porodu načesaný a ve svém novém fialovém tričku, jako model…a PA se velmi líbil, takže řekli, že i malý musí dostat nejlepší a hlavně fialovou čepičku). Na porod placenty si skoro nepamatuji, šla ven hladce a rychle, jen to sešívání trvalo snad hodinu. Ale to už jsem měla malého u sebe a najednou jsem si říkala, že to vůbec nebylo tak zlé (vlastně to trvalo 3h,to nejhorší asi 1h) v porovnání s takovou odměnou. Akorát jsem byla hrozně vysílená a chtěla, ať malého radši odnesou, že už ho dal neunesu (taky jsem chtěla, aby ho pořádně zkontrolovali, když byl tak fialový) a aby mi nespadl, PA ale trvala na tom, že ho musím držet, až jsem opravdu důrazně musela říct, že ho zbožňuju a moc bych ho chovat chtěla, ale prostě nemůžu.

Stejně nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy jsme byli poprvé všichni tři spolu jako rodina.Měla jsem nízký tlak a když jsem měla po svých dojít na oddělení šestinedělí málem jsem sebou sekla…pak jsem ležela celý den úplně vyčerpaná, ale šťastná! A přítel se mě už při cestě ze sálu ptal „Tak kdypak si sem půjdeme pro druhé?“ Trochu mě tím zaskočil, ale proč vlastně ne. Všechno špatné bylo dávno zapomenuto a už se těšíme na to druhé .

Od tom, co dalšího jsme následně prožívali v porodnici ..mimo jiné s novorozeneckou žloutenkou, se brzy chystám napsat další článek. S 11ti měsíčním Tobíkem jsem toto postupně psala celý den. Když bude čas, doplním i foto.

Díky za přečtení!

Od 6 měsíců věku

Zavádíme ovoce, nejlépe podušené jablko v pář e(nesladit), dále banán, meruňky, broskve, hrušky, švestky. Ekvivalentem jsou opět hotové ovocné přesnídávky. Pokud musíme něco dosladit, tak Glukopurem. Lépe ale dítě příliš nezvykat na sladké. Ke konci měsíce můžeme už podat i syrovou rozmixovanou mrkev nebo šťávu z mrkve. Možno zařadit do zeleniny nejprve vývar, poté celé rozmixované maso 3-5 x týdně, na začátku nejvhodnější bílé maso (drůbeží, králičí), později i hovězí, telecí, ryby. Rovněž lze použít různé kombinované masozeleninové hotové příkrmy. 1x týdně přidat místo masa vařený žloutek.

Od 8 měsíců

Lze podávat již živé jogurty, nejlépe bílé bez aromat, ne nízkotučné a light! Do jogurtu můžeme přidat ovoce. Rovněž lze Aktimel. Zavádíme postupně hrubší mixování stravy, můžeme využít kromě mouky a krupičky i další zavářky do polévek - jáhly, pohanka, vločky, rýže, těstoviny.

Od 9 měsíců

Dáváme stravu s kousky, možné dávat již do ruky kus tvrdšího rohlíku, neslané křupky, dětské piškoty, dětské sušenky.