Těhotenství bylo chtěné, povedlo se po roce a půl ,,nedávání si pozor" a pak už po cíleném snažení. Bylo krásné, bezproblémové (až na nízký tlak na začátku). Řešili jsme rekonstrukci bytu a svatbu, takže nebyl moc čas řešit blbiny 🙂 Bylo mi v té době čerstvých 21, manžel je o pár měsíců starší. Manžel student VŠ, já už zaměstnaná- někdo nás živit musel, a tak šlo další vzdělávání stranou 🙂 

Týden před TP mi brzy ráno začaly nepravidelné stahy, ale po pár hodinách a sprše přestaly. Máma to prý měla taky tak- přesně týden před porodem poslíčky. A 10.8. jsem měla první a zároveň i druhý termín porodu, podle poslední menstruace i podle ultrazvuku.
V ten den ve tři ráno mi začaly stahy, ale během pár hodin byly pryč. Byla jsem z toho docela smutná, už jsem se těšila. Na celý porod jsem se těšila. Měla jsem domluvenou porodní asistentku z Pardubické nemocnice, kde jsem chtěla rodit, i když jsem z Chrudimi a zdejší porodnice má lepší pověst než ta v Pardubicích, ale dozvěděla jsem se, že v PCE podporují přirozené porody, zatímco v Chrudimi se údajně neštítí přivázat rodičce nohy ke koze, pokud zjistí, že by chtěla rodit jinak. Také jsem jedla lněné semínko, samozřejmostí byl porodní plán, masírovala jsem hráz, měla jsem hodně načteno, také jsem měla připravená homeopatika. Ráda bych po dětech šla studovat porodní asistenci, takže jsem se k vlastnímu porodu připravovala poctivě...

Na desátou dopoledne jsem byla objednaná na prohlídku k doktorovi, pokud bych neporodila, s tím, že by mě pak odevzdal do péče porodnice. Na prohlídce vypadalo všechno stejně, už asi měsíc jsem byla (podle doktora načnutá) na dva centimetry. Říkal, že to nevypadá, že by se mělo ještě dneska něco dít. (Tenkrát jsem nějak neřešila, že by se vnitřní vyšetření dalo odmítnout, i když mi vadilo, soustředila jsem se hlavně na porod.) Pak jsme s Ondrou jeli na nákup, kde jsme potkali kolegyni z práce, která mi řekla: ,,Na to, že máš dneska rodit, jsi dost čiperná.“ (A Ondrovi s hrůzou došlo, že termín mám už dneska, ne až zítra :D ) a pak jsem ještě čekala v autě před obchodem, kam si šel koupit motorový olej (a evidentně si nemohl vybrat…) Venku byl hic jak v pekle, seděla jsem ve stínu vedle auta a dávala psovi pít z flašky. Ještě cestou od doktora jsem psala mé PA Lence, že je všechno dobré. Odpověděla, že se mám stavit večer v 7 zase na monitor a uvidíme, že má zrovna noční. (Byla jsem tam za ní předtím už asi 3x). Domů jsme dorazili kolem jedné. Dali jsme si oběd, já koukala na televizi a Ondra do počítače.

Kolem třetí odpoledne opět začaly stahy, byly přibližně po dvaceti minutách. Dala jsem si sprchu a stahy okamžitě poskočily na patnáct minut. Nebyly nijak silné, jen nepříjemné. Ondra ještě nic netušil a přivedl si kamaráda, který na mě koukal, proč se tvářím tak blbě :D . Odešla mi hlenová zátka a šla jsem si dát další sprchu. Bloumala jsem po bytě, občas jsem lezla na čtyřech, na chvíli jsem si vlezla do postele, ale nebylo mi to příjemné, nevěděla jsem, co mám dělat, už jsem chtěla být u Lenky, které jsem strašně věřila. Chtěla jsem ještě něco sníst, ale nešlo to. Taky jsem každou chvíli běhala na záchod, tělo se čistilo. 

Bylo něco po šesté, já měla stahy 6-8 minut a už jsem to doma nemohla vydržet. Tak jsme vzali tašky a jeli jsme, před cestou jsem se ještě ve vaně vyšetřila, vypadalo to na 2-3cm.  Cesta autem mi kupodivu nevadila. Vzpomněla jsem si, že jsme zapomněli balík plínek. Sakra. Snad mají erár. Už jsem začínala být v takovém tom porodním rauši, ze kterého mě ale vytrhlo vyšetření. Nejdřív Lenka kontrolovala, jak na tom jsem. Byla jsem otevřená na pět centimetrů. (Cože? V autě jsem měla 2-3 slaboučké vlny a otevření pokročilo o 2cm?) Pak přišla doktorka a kontrolovala, jak Lenka sepsala příjem (už na dřívější návštěvě kvůli monitoru), což bylo dost otravné. Nevim, proč u porodu potřebujou vědět, jaký vzdělání máme a jestli děda nemá vysoký tlak…. A ještě mi volal táta: ,,Tak co, ještě držíš pohromadě?“ Klasika. Následoval ultrazvuk kvůli váhovému odhadu a měření hlavičky. Víc jak 3,100g jsem neměla čekat a hlavička už byla moc dole a nešla změřit. Byl mi nabídnut výplach, ale odmítla jsem ho. Mučení doktorka zakončila monitorem a stahy se mi srovnaly na předpisových pět minut. Ozvy jako z učebnice, tak nás Lenka odvedla na sál, kde jsme s Ondrou pak už byli sami. Zapla aromalampu, ukázala nám, kde co je a donesla gymnastický balon a takovou kovovou konstrukci, do které se dal, aby neujížděl a abych se mohla opřít. Na tom balonu jsem vydržela vážně dlouho, bylo to moc příjemné. Krásně jsem si prodýchávala vlny, nebolelo to, bylo mi fajn. S Ondrou jsme si povídali, teď už ani nevím o čem a jestli to vůbec dávalo smysl, byla jsem tak nějak mimo. Stahy přicházely po dvou minutách a už jsem začínala cítit hlavičku. Hlavně, když jsem šla na záchod, to byl mazec, bála jsem se, aby miminko nevypadlo :D .
V devět Lenka přišla, aby se zeptala, jak to vypadá. Byla jsem otevřená na 8cm a podle doktorky byl čas na další monitor, že prý se musí dělat dvě hodiny po příjmu, když žena do té doby neporodí. Nadšená jsem nebyla, protestovala jsem, jestli je to fakt nutný, říkala jsem, že nechci, jestli nemají Dopplera nebo jen tu ,,trumpetku“. Nakonec mě doktorka nějak přeprala. (Nepamatuju si to, takhle mi to pak říkal Ondra…) Nejvíc mi vadilo, že jsem si musela lehnout. Bylo mi jasné, že v leže neporodím, bylo mi to hrozně nepříjemné. Měla jsem to na sobě dlouho, pásy mi pořád padaly, takže doktorka neměla kloudný záznam. Byla jsem na zádech, na boku se zvednutou nohou, ale bylo to strašný, tak jsem pak šla do kleku, kdy to bylo aspoň snesitelné. Vlny byly o poznání horší a bolestivější, než když jsme byli sami, nevyrušováni. . Sundali mi to až asi po hodině, když jsem řekla, že už to na sobě fakt nechci, prosila jsem je skoro s brekem. Když jsem pak na radu Lenky zkusila zase tu polohu na boku, udělalo se mi při kontrakci zle a běžela jsem zvracet..
Celou dobu jsem popíjela vodu s homeopatiky, kterou mi Ondra dával až do porodu.

Mezi kontrakcemi jsem měla tendenci pospávat, tak jsem šla do sprchy, že mě to třeba trošku probere. No, probudila jsem se s hlavou opřenou o držadlo, probudil mě pocit, že padám. (Nepadala jsem.) Byla jsem tam prý asi čtvrt hodiny. Takže mě to neprobudilo ani trochu. Byla jsem už fakt hotová, dokonce jsem začala mírně uvažovat o nějakém tišícím prostředku jako třeba entonox. Ptala jsem se na něj Lenky, jestli to vůbec má smysl. Lenka mi navrhla spíš to, že by zkusila pustit vodu, že to bude do půl hodiny hotovo a zvládnu to i bez tišení. Koukla se a zjistila, že už jsem úplně otevřená, jen ta voda že pořád drží a že to může trvat klidně dvě hodiny, než to pokročí. Chvíli jsem o tom přemýšlela, nakonec jsem souhlasila. Nebolelo to, ale lekla jsem se, jak ta voda najednou vytekla, připadala jsem si jako počůraná.
Od té doby byly stahy mnohem silnější, intenzivnější a přicházely krátce po sobě, měla jsem nutkání si přitlačit, ono tomu stejně nešlo zabránit. Automaticky jsem šla na všechny čtyři. Lenka zavolala ještě tu doktorku, přišla se podívat ještě jedna PA a sestra z novorozeneckého. Začala jsem mít nucení na tlačení, plně jsem poslouchala své tělo, šlo to pěkně.  Lenka se ptala, jestli si třeba nechci lehnout na bok, já se odmítla hnout, tak upravila tu porodní postel, aby to bylo pro všechny pohodlné. Čelo zvedla úplně nejvíc a nohy dala dolů, aby se ke mně s doktorkou dostaly. Vadilo mi, jak je ta postel měkká, přišla jsem si nestabilní, ale cítila jsem, že není čas to měnit a lézt an zem (a stejně by mi to ta doktorka asi nedovolila.. což je absurdní, ale známe doktory, žejo..)
Přišlo mi, že cítím, jak se hlavička dostává přes kosti a čípek dál. Bylo hrozně těžké ji dostat ven, pálilo to. Ohnivý kruh. Přistihla jsem se, jak tlačím i mimo kontrakce, aby už byla venku. Lenka se snažila roztáhnout vchod a dávala tam něco kluzkého na usnadnění. Někdo tam nelidsky řval a dost možná jsem to byla já :D Řvala jsem jako lvice, ne bolestí, ale námahou. Jako když člověk zvedá něco strašně těžkýho a nejde to.
Hlavička vylezla asi na čtvrté zatlačení, na další zatlačení byly ramínka a pak naprosto hladce vyklouzlo tělíčko. A za ním plesklo neskutečné množství vody… Sálem se ozval křik silného, zdravého dítěte. Pod břichem mi visela noční košile (proč jsem si ji doprčic nesundala?), takže jsem bohužel nic neviděla. Trošku jsem se vydýchala a pak jsem se opatrně otočila s ohledem na pupeční šňůru. Bylo 22:55. A konečně jsem ho viděla. Opravdu je tady. Ten, co mi posledních pár týdnů lámal žebra a zkoušel prorazit břicho je konečně tady. Můj Toníček. Nádherný, dokonalý, s temně modrýma očima, se správným počtem prstíčků a tmavými heboučkými vlásky. Vyhrnula jsem si košili až pod bradu a Toníčka mi Léňa dala na břicho. Přišel mi strašně maličký a Ondrovi zase veliký.
Chvíli jsme se mazlili a poznávali, koukali jsme na sebe. Vypadal tak úžasně. Tak unaveně a zároveň tak plný života. Dělal vše, co miminka po porodu dělat mají. Cucal si pěstičky a hledal bradavku 🙂 Ondra fotil. Dřív jsem si představovala (a děsně se u toho dojímala), jak budu miminko vítat a teď jsem byla na nějaké emoce asi moc unavená, neříkala jsem nic, jen jsem ho opatrně držela jako ten nejkřehčí poklad na světě a s respektem si ho prohlížela.

 Je mi opravdu smutno z dnešní návštěvy u lékařky, kde jsme byli na kontrole kvůli alergii na BKM našeho chlapečka. Díky Bohu kontrola dopadla dobře a už tam nemusíme.

 Z čeho je mi tedy smutno? Z reakce, která následovala po mé informaci, že Martínka stále kojím. Paní doktorka se sestrou se s pohrdavým úsměvem podívaly na mé čtrnáctiměsíční!!! miminko a pak začaly jedna přes druhou: ,,Vždyť už je na to velkej!", ,,To už ani pro něho není dobře" a ,,Jak jako dlouho ho ještě plánujete kojit?"

 Já na to byla v tu chvíli schopná říct jen: ,, Když on to miluje." Opravdu bych nečekala, že mi kojení bude rozmlouvat někdo s lékařským titulem, natož gastroenterolog!  

Pravda je, že to nemiluje jen Martínek,ale milujeme to oba. A já jsem šťastná, že mému maličkému můžu pořád dopřávat, podle mne, to nejlepší pro zdraví, a dokud to půjde, tak si to nikým nenecháme vzít! A vy si to taky nenechte!!!💕

Vzpomínáte si, kdy naposledy se vám poštěstilo a mohla jste se zabořit do ušáku a číst a číst a číst...? Kdy vám bylo vše kolem vás celkem ukradené, protože jste nutně potřebovala dočíst ještě tuto kapitolu. A tu další. A další.  Stýská-li se vám, mám pro vás tip. Kupte si knihu Tady byla Britt-Marie. 

Až přečtete první stránky, pošlete děti k babičce, do kroužku nebo ven na hřiště. K večeři objednáte pizzu a zamknete se s knihou v ložnici. Protože chytí a nepustí. Budete se smát i brečet a hlavně vám bude neskutečně hezky. Protože i protivná bába může být vlastně velká sympaťačka, když se na ní podíváte jinýma očima.

Protože každý si s sebou neseme své bolesti a bolístky.  Protože každý máme své prapodivné rituály, které nám život dělají snesitelnějším.  Protože život všem háže klacky pod nohy. A je jen na nás, jestli přes ně zakopneme, nebo je sebereme a zatopíme si s nimi. Protože každý z nás má možnost něco změnit.  Protože je velmi snadné v druhých zažehnout jiskru nebo tu jiskru zadupat do země.

A až uvidíte partu dětí hrajících fotbal na plácku před hospodou, tak se určitě zastavíte a budete alespoň chvíli fandit. Fotbal někdy nemusí být jenom obyčejná hra. Fotbal se může stát smyslem života. A nejen pro krasavce Beckhama, ale i pro dámu v letech, které se v šedesáti zhroutí její dosavadní nudný život. Poprvé v životě se rozhodne zabojovat sama za sebe a shodou okolností se stává správkyní dětského centra, a později i trenérkou fotbalu,  v jednom hospodářskou krizí postiženém městečku. Střet dvou zcela odlišných životních stylů přináší situace úsměvné i dojemné.

A teď mě omluvte. Běžím přeleštit okna a vyprášit matraci. Pořádek v bytě může mnohé změnit.