V pátek jsem měla svoje první rande s chemoterapií. Jak už to bejvá někdy se rande vydaří a někdy zase ne. U mě to definitivně láska na první pohled nebyla, myslím, že ani ten druhej pohled to tak nějak nespraví, ale naše dočasný skoro přátelství půjde.

Musím se přiznat, že po tom prvním zavolání, kdy mi oznámili, že mám rakovinu, jsem odmítla jednat po telefonu s doktorama a tohle všechno přenesla na Amíka. Amík se teda stal mým styčným důstojníkem a tak to byl on, kdo zvednul v lednu telefon a dozvěděl se, že budu muset podstoupit chemoterapii. Chudák opravdu se snažil to podat dobrým způsobem. "Hele mám pro tebe dobrou a blbou zprávu, ale ta blbá je jenom dočasná. Prostě krátkodobě to bude na hovno, ale douhodobě skvělý vyhlídky!" Snaha o bezstarostnej tón zněla poněkud křečovitě, ale i tak se počítala.

V pátek 10. února přišlo na řadu to krátkodobý období na hovno. Koneckonců jde jenom o 12 tejdnů a 12 kol chemoterapie. Takže jsme předali mini chlapíka tchýni, máma, já (hvězda dne) a Amík jsme nasedli do auta a frčeli do nemocnice. Ano, svoje první rande jsem se rozhodla uskutečnit v nemocnici a ne jen v infúzním centru, kde bude naše randění pokračovat. Nemocnice to už je moje stará známá, mám pocit, že od prosince jsem tam snad jednou tejdně, jen pro mámu to bylo její poprvý v týhle budově. Jako starej mazák jsem jí provedla:"Tady v tom patře byla ta biopsie, tady zase sociální pracovnice," ukázala jsem jí butik s parukama a podprsenkama s vycpávkama a pak už se šlo na věc.

Čekárna, zase, tentokrát, ale naše rande bylo napevno a čas se dodržel. Jedenáct dopoledne, volají moje jméno. Jdeme dovnitř. Všechen personál je v modrým, prej aby to nevypadalo tak nemocničně, pokoj má super výhled v rohu stojí křeslo. Pane polohovací, jako zařízený to mají pěkně. První rande je oťukávací a tak bude trvat nejdýl, v plánu bez zádrhelů jsou čtyři hodiny plus nějaký drobný. Máma nevypadá zrovna nejlíp, nervózní je i Amík. Mně osobně se do toho celýho taky moc nechce, přeci jen tu reputaci nemá to moje rande nejlepší.

Sestra je skvělá, pořád se směje, definitivně pomáhá situaci a my, teda nejvíc já, se uvolňujeme. "Nejdřív vám dáme steroidy a slanej roztok." Povídá vesele sestřička. "A narostou mi po něm svaly?" Ptám se já. "Ne svaly nebudou, jen se moc nevyspíte." Škoda, jsem mohla trumfnout nařachanýho bráchu. "Po steroidech dáme benadryl proti alergii. Ten definitivně ucítíte, prostě budete mírně mimo, možná hodně." Pokračuje sestra. "No a jakmile přijde na tu chemoterapii nandám si bílej plášť, tak se nelekněte, je to pravidlo."

A už to jede, žíla napíchlá a steroidy kapou, já žertuju, Amík se schovává za foťák a máma sedí v koutě, nějak jí do mluvení není.  Ha, tak vymyšlený to mají dobře, jakmile začne působit benadryl je mi všechno jedno. Paráda nejdřív člověka oblbnou a pak ho začnou trávit. Na nehty u rukou a nohou mi dají zmrzlý gely, prej potom ty nehty neslezou. Sestra se oblíkne do bílýho pláště. Taxol neboli ta opravdický chemoška je tady v puse okamžitá pachuť chemie jako bych vylízala záchodou mísu těsně po umytí. Naštěstí to netrvá dlouho. Reakci na taxol a herceptin nemám, jen mě bolí ta žíla a je mi trochu zima. Tahle nemocnice je super, dokonce dostanu i nahřívanou deku, dvě, tři, na záchod se sunu s tyčí u ruky.

Než jsem porodila naší malou treperendu, měla jsem ve spoustě věcí týkajících se mateřství jasno..."tohle budu dělat tak, a tamto zase onak, a tohle rozhodně nikdy dělat nebudu..."No a jak to už tak bývá, představy vzaly rychle zasvé☺ i o tom budou moje budoucí příspěvky.

Dnes se vám svěřím, jak to dopadlo s mojí před-porodní představou o spaní.

Vždycky se mi líbilo, jak v amerických filmech má už malé novorozeně svůj pokojíček, kde samo krásně spinká zatímco rodiče si užívají klidného spánku ve společné ložnici. Nechat nově narozené miminko v jiném pokoji mi přišlo až příliš drastické, pro začátek jsem měla představu, že bude ve své postýlce vedle naší postele a kolem 6 měsíců se i se svojí postýlkou přestěhuje do svého pokojíčku. A samozřejmě bude od 4 měsíců dostávat na noc kaši a prospí celou noc, jako kdysi já.

Povedlo se?

Hahaha, ani omylem.

První dny po porodu jsem byla hrozně unavená a jelikož malá byla dost nenažraná, kojila jsem kvůli častému kojení a únavě vleže. Většinou jsme u toho obě usnuly a na přendávání do postýlky nedošlo. Potom taky často trpěla " na prdíky" a nejlepší spací poloha byla bříškem na bříško☺.