Jednou jsem se svěřila jednomu kamarádovi s úmyslem napsat knížku. To, že už jí mám napsanou jsem zatajila. A on mi na to řekl: To je skvělej nápad! Tak jí pěkně napiš, schovej do šuplíku a nech jí tam. Protože, kdykoli se člověk pokouší něco napsat, vyleze mu z toho jeho vlastní životopis a na ten není nikdo zvědavej. Měl pravdu, moje knížka byl v podstatě můj životopis a já tenkrát naštěstí poslechla jeho radu. Proč naštěstí? Nedávno jsem na ni v tom šuplíku narazila. A po přečtení jsem došla k závěru, že to bylo štěstí. Pro mě i pro všechny kolem. A vůbec, pro všechny lidi, kterým by se nedejbože dostala do ruky.

No a pak v těhotenství se mi něco stalo v hlavě. Možná si říkáte, že to se těhotným ženám stává běžně, ale tohle bylo něco jiného. A začla jsem psát básničky o zvířátkách. Ne vážně, bylo to něco jinýho, než takový to růžový zblbnutí, který se nastávajícím matkám často (a věřím, že často neprávem) přisuzuje. Tyhle básničky byly úplně jiný kafe, než jsem psala dřív, byly veselý a vůbec, všem se líbily. Tak mě napadlo, že jednou třeba někdy vydám dětskou knížku se spoustou obrázků, těhlech básniček a příběhů. Někdy. Za dlouho. Třeba. A strčila jsem to zas do toho šuplíku a bylo to.

Pak jsem potkala Antonii. Učila mě zpívat, pak angličtinu a při angličtině jsme se nějak dobraly k tomu, že možná nedělám to, co chci. Že možná to moje kreslení, kterýmu se věnuju v práci tajně mezi skládáním šanonů do archívu a který prosakuje do všeho , co v životě dělám, že to možná není jenom takovej nějakej koníček. Jenom taková nějaká záliba. Ale, že je to možná pro mě to nejdůležitější na světě. A že by se dalo něco s tím kreslením vymyslet. A jak do toho začla vrtat, tak jsem jí vyklopila svůj nápad s knížkou. I když to bylo trochu nepříjemný, protože hrozilo, že budu muset ten nápad fakt uskutečnit. A taky jo. Reakce byla úplně jiná, než od spolužáka! No, taky téma knihy bylo podstatně jiný, to je pravda. Slovo dalo slovo a já začla pracovat na knížce s plným nasazením. Tedy, s plným nasazením ženy na mateřský, takže jakmile má ratolest usnula, já skočila ke stolu a horečně se pustila do kreslení, zatímco haslo u vaření. Když ratolest neusnula, nervózně jsem zpívala uspávanku a snažila se nezapomenout zvířecí motivy líhnoucí se v mi hlavě a už už byla jednou nohou u papíru. Pokusy zapisovat si při kojení selhávaly, dětské ruce byly čím dál chapadlovitější a sápaly se po zápisníku. Šustění propisky po papíře rušilo spánek. A pokud předrahý syn neusnul vůbec, byla jsem tygřice, řvoucí na manžela: Já potřebuju čas na kreslení, jinak mi vybouchne hlava! A chodila spát ve dvě ráno. Což dělám do teď, protože ratolest spí míň a míň. Navíc jsem zjistila, že nenacházím dostatek informací o tvorbě ilustrovaných knih. Pokud chcete napsat nějakou prózu, prosím, to není problém. Ale jakmile jsou tam obrázky, nebo dokonce jen obrázky a málo textu, kde nic tu nic. Sice dneska takových knih vychází spousty, ale všichni nějak tajej, jak to dělaj. Učím se za pochodu. Tak se s Vámi podělím o mou knižní cestu, s otázkami, na které jsem hledala a hledám odpovědi a vůbec se vším, co z toho vzešlo.

Jsem pohádkový maniak, miluji pohádky a pouštím si je často jen tak jako kulisu při úklidu. Vybrala jsem náhodně 30 hlášek z pohádek českých i cizích. Kdo má čas a chuť, zkuste jestli také znáte. 🙂 

Odměním srdíčky. Mám jich hodně a nemůžu je přeci škudlit. ♥

1. To mi nalaď mokrý dudy.

2. Čau. Jak ti kvete pšenka?

 3. A proč ti tolik vadí, že je tvůj tatínek králík? Já mám za otce netopýra!

4. Už tam budem?

Já a moje babička milujeme obě hodně horkou plnou vanu a knihy. Vzájemně si je půjčujeme a nebo se jimi obdarováváme. Mezi knihami, které mi půjčila, byla jednou kniha Bezpečný přístav. Pamatuji si, že jsem ji četla venku na lehátku s Tobiáškem v břiše.

Pokaždé když dočtu knihu, tak se mi pár dní stýská po hlavních hrdinech. Nad touto knížkou jsem přemýšlela  déle a nikdy ji nenechala splynout s ostatními příběhy v jedno velké kolo plné zamotaných osudů všech postav, o kterých jsem kdy četla. 

Po nějaké době jsem zcela náhodou pustila televizi a přepla na jiný program, než běžně koukáme. Zaujala mě scéna, která mi byla tak moc povědomá z této knihy. Ano, příběh zfilmovali.

Nechala jsem si film stáhnout, abych ho viděla hezky celý a od začátku. Právě ten den, jsem si našla film, který si pouštím , když nechci mít doma jen ticho (to se mi, ale stává málo kdy ) a nebo když mám chuť se jen tak dívat.

 Vše začíná útěkem milé krásné  Katie před šileným manželem do bezpečí jednoho malinkého městečka.

Ukazuje ženám, které jsou týrané, že mají šanci na lepší zítřky a pomáhá jim najít potřebnou sílu se zvednout, jít a poznat ten svůj bezpečný přístav.