Když jsem dostala možnost testovat výrobky značky Tescoma byla jsem nadšená, tím spíš, že se jednalo o vykrajovátka a zdobící tužku Delícía, což se před Vánoci opravdu hodí. Doma už mám několik výrobků této značky, které jsem si přivezla do Anglie a stali se nedílnou součástí vaření a pečení, u kterého mi velmi ráda asistuje i moje tříletá dcera.

Očekávaný balíček mi přivezla zásilková služba a my jsme se mohli s nadšením pustit do testování 🙂

Vykrajovátka s Vanočním motivem a s bonusem zlaté barvy jsou šikovně uložena v plastové krabičce s průhledným víkem, což oceňuji už jen z toho důvodu, že vím, kde je příště najdu a nebudu je muset hledat v kupě s ostatními. Samotná vykrajovátka jsou také plastová, takže na rozdíl od kovových se nemusím bát, že se moje dcerka při zatlačení na těsto tou ostřejší hranou zraní.

Vykrajování jde snadno a líbí se mi i způsob vykrajování středu u vrchní části cukroví, tzn. nemusím odhadovat možný střed, ale vložím středovou formičku do vykrajovátka, která tam krásně zapadne a je to! Velikost upečeného cukroví je opravdu "petit", na což já, jakožto dcera cukrářky nejsem moc zvyklá, o to víc se mi to líbí.

Zdobící tužka Delícia je uložená v plastovém obalu, ale už ne v krabičce, což by se mi asi více líbilo. Tělo tužky je vyrobeno z měkkého plastu a pěkně se s ní pracuje. K dispozici je 5 hrotů s různými průměry vhodné na různe druhy krémů a polev. Tužka je tedy dobrým pomocníkem nejen na zdobení perníčků a jiného cukroví, ale také na psaní číslic a textů např. na narozeninové dorty, což určitě ocení i moje maminka a nemůžu se dočkat, až jí tento "Teskomácký" výrobek přivezu na odzkoušení.

U tužky se mi také moc líbí plastový přísavný držák, do kterého tužku lehce vložíte a pomocí také velmi šikovné násady plníte. Čištění už bylo trošku složitější a líbil by se mi, jako součást balení, malý štěteček, kterým by se dal snadněji vyčistit vnitřek tužky i malé hroty.

Předem děkujeme s Nelinkou za možnost testování produktu A-Derma (mycí gel 2v1).

Byla jsem strašně ráda, že mě Modrý koník vybral do testování, jelikož Nelinka jako holčička, má už od narození citlivější kůži.

Novorozenecký exém, kterého jsme se nemohly zbavit již pominul, ale zůstaly nám červená suchá místa u loktů, zápěstí, kolínek a u nártů. Přiznám se, že kortikoidy od doktorky trošku zabraly, ale nevyléčily.

1. den testování (Nelčo, musíš se usmát, budeš na internetu!!! Tak nic 😀)

Musím uvést první kladný poznatek, že se lahvička perfektně drží a dobře otevírá a zavírá. Tudíž nehrozí, že  by se mi vylila omylem do vany apod.  Nelča necítí žádný rozdíl, že ji myji něčím jiným, ale já už od prvního okamžiku ano.  Průhlednost mi dává dojem, že je to opravdu šetrné a ničím "nezkažené". Vůně - příjemné a  jemné aroma.

Zkoušela jsem při napouštění vany udělat trochu pěny, ale bohužel se moc nezadařilo.

K porodu jsem už od začátku přistupovala jako k přirozené věci. Jako k nutnému zlu, bez kterého to zakončit nepůjde. Že když to šlo dovnitř, musí to jít i ven. Snažila jsem se celou dobu myslet pozitivně, a přísahala jsem si, že to velké finále vezmu s humorem. Nedokázala jsem si totiž představit, co mě čeká. 🙂 

Moje celé těhotenství naštěstí byla procházka růžovým sadem. Nepoznala jsem ranní nevolnosti, zvracení, nechutenství, jen asi týden únavy. Nikdy mě nepálela žáha, nic nebolelo, spala jsem 10 hodin v kuse a tak bych mohla pokračovat. Proto jsem byla přesvědčena, že porod proběhne více než v pohodě.

Termín byl stanoven podle UTZ na 10.11.2016. Držela jsem se tohoto termínu, i když podle MS měl být o devět dní později. A tak se nakonec i stalo. Už asi tři týdny před dnem D jsem pořád čekala na ty scény jako z filmu, jak mi praskne voda a zaplavím celý byt, budu nadšeně volat přítelovi, že už to je, a pojedeme jako o závod do porodnice. Kdeže! Ještě v den termínu jsem si střihla úklid výtahu, jelikož mě domovník neprávem osočil, že jsem tam nechala nepořádek.

Okolo 14.11.2016 jsem se dostavila na klasickou kontrolu na gynekologii. Výsledek byl stejný, jako už stokrát. Jste otevřena max. na jeden prst, nic se neděje. Zamčeno. Když jsem nadhodila, že už jsem po termínu, rozhodl gynekolog, že mě raději už pošle do péče porodnice, a ať si tam v pátek 19. zajedu, pokud se do té doby nic nestane. Skutečně se do té doby nic nestalo.

Byl pátek 19.11. a my jsme stále byli 2 v 1. Ráno jsem v klidu vstala s tím, že mi beztak jen udělají oxytocinový zátěžový test a pošlou mě domů s tím, že v pondělí se začne vyvolávat. Nevím, kde jsem na to přišla. 🙂 Sbalila jsem si ale pro jistotu šminky do kabelky, vyprala dvě pračky, uklidila byt, a kolem 11 jsme se s moji mamkou vydali směr porodnice. Na gynekologickém příjmu mi natočili monitor. Natáčeli ho hodinu. Tak jako poprvé na gyndě malý vše prospal, a museli ho budit rachocením klíčů. Po hodině mi oznámili, že doktor musel k porodu, proto mě nevyšetří, ale ať si zajdu na jiný příjem za jiným doktorem. Vydali jsme se tedy do jiného patra. Jak doktor viděl, že 9 dní přenáším, skoro se zděsil, a řekl mi, že domů už se nedostanu. Pořád jsem to brala s úsměvem, snad jako bych šla třeba k zubaři. 🙂 Vyšla jsem ven, sdělila to mamce, zašla si do auta pro tašku a vydala se na porodní oddělení. Tam už jsem zůstala sama.

Bylo asi půl jedné odpoledne, když jsem dostala erární nemocniční košilku, vyplnila papíry a ulehla na další monitor. Pomalu jsem se seznamovala se vším porodním personálem. O půl druhé mi zavedli první půlku vyvolávací tablety. Potom jsem se šla ubytovat na pokoj, kde byla holčina v mém věku a ze stejného města. Čekala jsem, že to nabere rychlý spád, a za hodinu budu rodit, ale skutek utek. Nic se nedělo.Co pár hodin mi natočili monitor, a najednou byl večer. Po večeru přišla noc. Asi v polovině noci jsem začala pociťovat lehké bolesti jako by se blížila MS. Nic, co by se nedalo zaspat. Ráno při vizitě, jsem dostala další jednu celou tabletku. Kolegyně z pokoje taky. Bylo poledne, když MS bolesti začali sílit, a přecházet lehce do zad. Asi co 5 minut. Říkala jsem si, že kdyby se mi tohle dělo doma, už bych jela. 🙂 Ve tři hodiny odpoledne přišli návštěvy. Bolesti už byly silnější, ale pořád jsem je dokázala udržet. Mamka se na mě ale nemohla dívat, tak mě nechala s Tomášem o samotě. Šli jsme dokonce i před nemocnici na vzduch. To už byl takový pocit, že jsem se musela opírat o zeď a zadržovat dech. Nicméně návštěvy pominuly, a já zůstala sama. Nález byl pořád na jeden prst. Kolegyně už měla taky dost silné bolesti, a navíc s ní zůstal její přítel, takže bylo po soukromí. Bolesti už chodili pravidelně asi co 3 minuty. Zaujmula jsem polohu na boku a s každou další příchozí už jsem musela jednou rukou svírat zábradlí postele, a druhou být zavěšená na madle. Na porodním sále naproti našemu pokoji už nějakou tu hodinu rodila slečna, co u každé kontrakce řvala jak lev. Skutečně povzbuzující, když víte, že další ve frontě jste vy. 🙂 Čas ubíhal strašně rychle. Kolegyně na tom byla hůře. K jejím kontrakcím se dostavilo zvracení. Nakonec strávila asi 6 hodin ve sprše, kde střídavě zvracela ke každé kontrakci. Dostala jsem strach, aby mi z hladu taky nebylo zle, tak jsem se donutila dostat do sebe alespoň jogurt s rohlíkem. Večeře prokládaná kontrakcemi po třech minutami byla úžasná. 🙂 Do toho všeho ještě natáčení monitorů, kde jsem už tedy přiznala, že ty bolesti fakt stojí za to. Přísahala jsem si, že jestli to bude trvat do zítra, tak to kašlu a jdu domů. Za minutu mi došlo, že to asi nepůjdu. Tak aspoň skočím z okna... 🙂 Bylo asi okolo půl desáté večer, kdy už jsem pár hodin byla na pokoji sama ( kolegyně stála nonstop ve sprše s kapačkou a zvracela. Mě sprcha nepomáhala- spíše naopak, ještě více zvyšovala utrpení). Bolesti už mě lámaly přes koleno. Přišla sestra, že natočíme opět monitor. Ležela jsem na sesterně přes 20 minut. Nakonec dorazila i doktorka a prohlédla mě. Konečně vyšel ortel! No, vypadá to dobře maminko! Takže sestra zavelela, že dáme střevní přípravu a potom už si mám zavolat přítele. Pane Bože, je to tu! Pořád s úsměvem na rtu jsem šla do sprchy, a potom s menšími obavami na klistir. Za minutu bylo po všem, a už jsem netrpělivě přešlapovala u WC. Během klistiru se bolesti ještě znásobili, a já jsem na záchodě skoro ohryzávala kliku od dveří. Začalo jít do tuhého, protože mezi kontrakcemi se objevilo nutkání na tlačení. ,,Do háje! Tak já ještě porodím do záchodu ne?!" 🙂 Asi po půl hodině jsem se odvážila z WC vzdálit do sprchy. Tam už jsem šla do kolen. Oblékla jsem se, a šla na pokoj zavolat Tomášovi, že má vyrazit. Dosedla jsem na postel a během hovoru přišla další kontrakce, takže jsem ze sebe vykoktala jen: ,,....Ale rychle!!!!" Sestra mi rychle pomohla sbalit věci a už mě stěhovala na porodní sál. To bylo něco po 23:15. Vyzvala mě, jestli se mi nechce čůrat. Neprotestovala jsem a šla na WC. Tam už přišli další kontakce se silným pocitem na tlačení, a v záchodu se objevila kupa krve. Podotýkám, že netuším, kdy mi odešla plodová voda- ale myslím, že odcházela průběžně už od začátku týdne. Na záchodě jsem přežila tři kontrakce po minutě a odplazila se za sestrou na sál. Poradila mi, ať si kleknu na všechny čtyři a zkusím tak pár kontrakcí vydržet. Ona si zatím psala něco do počítače a sem tam se mě uprostřed muka zeptala, kolik bude malý vážit a jak se bude jmenovat. No myslela jsem, že ji vezmu tím železným kýblem po hlavě, ale vždy jsem počkala na konec kontrakce a s úsměvem ji odpověděla 🙂 Zkusila jsem tedy asi tři kontrakce na čtyřech, ale potom se mi už tak třepali nohy, že jsem si musela lehnout na záda. Najednou přišla i doktorka Jandziková. Mladá holčina snad hned po škole. Mluvila strašně mile a klidně. Podotýkám podruhé, že asi před dvěma hodinami jsem si zažádala o Epidural, ale v tuhle chvíli jsem si na něho ani nevzpomněla. Dala jsem si tedy nohy na kozu a mohlo se začít. První silná kontrakce a já jsem začala cítit silné pálení. ,,Pane Bože, to se tam nemůže vlézt!" Druhá kontrakce a snaha pořádně tlačit. Doktorka mi radila, ať se tomu nebráním, ať netlačím proti němu, že to bude nekonečné a ať si podložím ruce pod kolena. Zkusila jsem to. Jedna kontrakce, druhá a slyším: ,, Výborně, trochu spomalte!" Rychle jsem to prodýchala a už slyším: ,,Tak a ted tlačte!" Zatlačila jsem tak silně, že mě ze všeho probral mlaskající zvuk a já jsem najednou viděla, jak ze mě něco vypadlo rovnou do rukou doktorky a sestry. Zabrala jsem tak moc, že malý vyletěl. 🙂 ,,Pane Bože, pane Bože, pane Bože!" Začala jsem zhluboka dýchat a nevěřila, že už to je. Kde mám ale přítele? Bylo 23:44 a Tomáš s mamkou, která ho přivezla stáli za dveřmi porodnice a snažili se dobouchat dovnitř. Sestry nečekaly a přestřihli šňůru. Doktorka povída: Nechce se mu plakat. A já na to: ,, Tak mu dejte pořádně na prdel." 🙂 Najednou se dívám ke dveřím a už se ke mě hrne Tomáš a mamka uřvaná jako na pohřbu. Jak jsem se dozvěděla něchtěla jít dovnitř, ale sestra ji drapla za rukáv, rozkázala že jde, a chuděra šla. Ale vypadala hrozně. Moje první slova byla: Co řveš?! 🙂 Najednou mi na hrudi přistál ten malý, teplý, mokrý balíček. Neviděla jsem mu do obličeje. Jen to, že měl vlasy. Vlastně mě ani nenapadlo se zeptat, jestli je to tedy nakonec kluk. 🙂 Ležela jsem tam, nohy do praku a to malé štěstí na sobě. Po chvíli mi ho vzali, že jdou tedy přeměřovat. Mě čekalo šití, jelikož jsem v posledním kole tak zabrala, že mě malý potrhal dost hluboko. Ale říkali tlačit, tak jsem tlačila. 🙂 Podívala jsem se na doktorku a říkám ji: ,, A kde mám ten epidural?" No zasmály jsme se hezky. 🙂 Úkol splněn. Vzala jsem porod s humorem, a splnila jsem to. Stihla jsem to svoje utrpení prokládat vtípky a vyplatilo se. Vše je to skutečně jen v hlavě. 🙂 Už po pár hodinách jsem si nepamatovala bolesti kontrakcí a ani teď si je nedokážu vybavit. To, že to bolelo těch 30 minut je detail. A že to nestihl doprovod? Je to vlastně dobře. Ani bych ho nevnímala, a bylo lepší, že to neviděl. 🙂 Takže 19.11.2016 v 23:44 se nám narodil syn Matyáš s mírami 46cm a 3410g. 🙂