Ahoj, zdravím všechny uživatelky modrého koníka,

od dnešního dne jsem nová ambasadorka firmy Vileda, zde na modrém koníkovi. Dovolte mi, abych se Vám představila.

Jmenuji se Iva, letos mi bude 30 let. Zatím jsem bezdětná, ale termín porodu mám příští rok v únoru. Jsem dva roky vdaná, s manželem jsme spolu 11 let. Po základní škole jsem se rozhodla pro obchodní akademii, pak VŠ v oboru právní administrativa v podnikatelské sféře. Nyní již 8 let pracuji v oboru všeobecná účetní. Práce mě velmi baví, naplňuje a troufám si říct, že za ty roky už mám slušnou praxi. Okolí mě vnímá jako hodné, milé, usměvavé a ochotné děvče. Manžel zase říká, že jsem velmi upovídaná a hodně aktivní. Doufám, že i na Vás, zde na modrém koníkovi, budu takto působit.

Nikdy jsem se o projekt, modrý koník hledá ambasadorku, nezajímala. Asi proto, že to nebyly témata vhodná pro mě. Až u firmy Vileda jsem udělala výjimku a žádost poslala. Miluji úklid, je to moje forma relaxu a pohody. Uklízím každý den a ano, troufám si říct, že jsme doma nikdy neměli nepořádek. Manžel občas říká, že jsem blázínek, který pořád lítá s hadrem v ruce.

Ráda bych Vás všechny naučila mít úklid ráda právě s firmou Vileda. Jejich výrobky Vám usnadní úklid a zároveň čas strávený uklízením zkrátí. Pojďme společně zasvětit do úklidu i naše drahé polovičky. Třeba právě s výrobky Vileda začnou mít úklid rádi.

Kdykoliv se na mě obratťe. Každý den tady budu pro Vás. Budeme společně soutěžit o srdíčka a věcné ceny.

Běh. Taková pitomost. Na základní škole jsem byla dobrá na krátké tratě, ale dlouhé mě naprosto děsily. Udýchaná, červená a usoplená jsem dobíhala mezi posledníma a modlila se, abych po cestě z těláku nepotkala svého idola a neviděl mě “takhle”...

Kdo může běhat dobrovolně? Co je to za blázny? Taková ztráta času! Akorát si ničí kolena. 10 km? 20 km? 40 km?

Taková sebevražda! Nebo ne?

Není to ani tak dlouho, co jsem takhle uvažovala… Nechápala jsem, jak s tím někdo může ztrácet čas. Bylo to hodně krátkozraký, já vím🙂 Tak kdy se to změnilo?

Psal se březen 2015 a já objevila FitMami. Říká vám něco bootcamp? Podle mě geniální věc - střídání běhu a základních silových cviků s vlastní vahou. Na tomhle principu jsou založené lekce pro maminky s kočárky. Klušeš s kočárem například 200 metrů, a pak se zastavíš a děláš kliky, dřepy nebo výpady. Měla jsem tehdy kolem osmdesáti pěti kilo. Myslím si, že tohle byla pro mě ideální varianta. Zároveň kombinace kardia a silovýho tréninku. To bylo období, kdy mi běh už nepřišel jako takový nesmysl. Chytlo mě to a bavilo mě sledovat, jak s mi líp a líp běhá a dýchá. Na FitMami jsem chodila tři měsíce, pak Naty povyrostla a měla těžkou kočárkovou krizi. Chtěla všude lézt a chodit a nešlo s ní někde hodinu pobíhat a funět. A tak jsem zase zanevřela na běh a pokračovala ve cvičení doma.

Návrat k běhu...

Na začátek uvedu, že by mě ani ve snu nenapadlo, že nebudu moct přirozeně otěhotnět. Ještě na střední jsem se i přes braní HA bála, že budu těhotná, kdybych tenkrát tušila 😀 Po pár neúspěšných vztazích a po vyblbnutí se jsem našla toho pravého a po cca roce jsme se začali snažit o mimi. Zprva to snažení bylo o tom, že jsem vysadila HA a zkrátka jsme se nechránili, ale už jsem po pár měsících začala být nervózní. Jelikož jsem tenkrát chodila na gyndu, která byla zíroveň i carem, tak jsem to začala s dr řešit, udělal hormonální profil, ale to, že ve 23 letech jsem měla špatné amh nijak moc neřešil, stejně tak špatné hodnoty štítné žlázy a Prolaktin tam vůbec nebyl. Na co jsem se nezeptala, to jsem nevěděla, no a já nevěděla na co se mám ptát 😀 Ještě zmíním že od 19 nemám jeden vejcovod z důvodu prodělání velikého zánětu, který i přes mé prosby neřešila moje úplně první gyndařka. Tak, dr v caru mi delal cca rok ultrazvuky, zjišťoval, kdy bude ovu, naordinoval styk a vyžádal si 900,- Já naivně řešila, že takový má být postup.Po několika měsících mi už ale docházela mi trpělivost, přirozeně. Ještě stihli spermiogram a v listopadu jsme letěli do jiného caru, naštěstí cary máme ve městě dva. Pak jsem zjistila, že tehdejší dr řešil rozvod a tím pádem na pacientky zkrátka kašlal, ale to mě nezajímalo, neměla jsem už důvěru. V novém centru jsme inseminaci odmítli s tím, že jdeme rovnou do ivf. První stimulace měla být v lednu 2016, ale vyskytly se komplkace s hormonem Prolaktin, takže odklad o pár měsíců a já měla nervy a vztek, kdybych věděla, že tím to jen začíná. Taak v dubnu první ivf. Ve vzduchu plno obav plno strachu a naděje, a to všechno ale vystřídal fakt, že nereaguju správně na stimulaci lékem Puregon. Vytvářelo se mi málo folikulů až tak málo, že to chtěli stopnout, ale přišli by jsme o jeden z části hrazený pokus od pojišťovny a to jsme nechtěli, když už jsme došli až sem. Po punkci byly 4 folikuly a jen 3 vajíčka z toho 2 embrya. Cca 2 dny před transferem šok, že bohužel transfer nebude, protože se obě embrya přestala vyvíjet. Když mi asi po 5 minutách od telefonátu došlo, že to celé bylo na nic, propukla jsme v pláč, ale takovou bezmoc jsem ještě nikdy necítila, ještě teď, kyž to píšu mám nakrajíčku. Nevím jak, ale druhý den to opadlo a jako by se nic nestalo. Šli jsme do car s tím co bude dál. Dle dr je další postup takový, že mi dají nejvyšší dávky hormonů. no když měla být druhá stimulace, musela se odložit o měsík kvůli cystě, nasadili mi na jeden měsíc HA jako pojistku, aby se mi cysta neudelala zase, kdyby to neudělali a já měla zase cystu, museli by jsme znova žádat o schválení léků u poj. Pojišťovna je schvaluje na 3 měsíce, pokud se nevyzvednou musí se žádat znova a na schálení mají cca 30 dní. To jsme si dovolit nemohly celé by se to rapidně oddálilo. Nakonec cysta zmizela a my mohli začít druhý pokus. Píchala jsem si kolem 300 jednotek Gonalu a dalších preparátů. Během druhé stimulace se mi honilo hlavou, jak asi budu reagovat teď. Reakce byla lepší, ale žádný zázrak, po punkci 6 folikulů a 3 vajíčka, čili stejný počet jako při prvním ivf. Propadla jsem panice. 5 dní kultivace pro mě byly peklo. Nakonec se stalo to čeho jsem se obávala nejvíce. V den transferu mi volal sám dr s tím, že ho to mrzí, ale že embrya opět nevydržela. Když jsem položila telefon zase mi cca 3 minuty trvalo, než mi to došlo. Ale když mi to došlo, bylo to hrozný, hysterický pláč, nepopsatelná bezmoc.Vyplácali jsme druhý pokus a nic z toho nebylo, úplně zbytečný. Bylo ještě ráno, leželi jsme s přítelem v posteli a přítel mě hladil věděl, že nemá nic říkat, jen mě hladil. Ten den jsem chodila jak bludná duše a byla bez nálady. Druhý den jsme se zbalili a jeli na 3 denní dovolenou jen tak a blind. No když už to pominulo a byly myšlenky na to co bude dál, zavolala jsem do caru mému dr a ten mi sdělil naše možnosti : 1) minimální stimulace- paradoxně telo může vytvořit více vajíček- pojišťovna nehradí, ale stojí to jako jedno hrazené ivf což je kolm 16 tis. Šance né o moc vyšší než byly teď s tím, že opět nemusí dojít na transfer,ale neubyde nám pokus od poj, jediné co ubude, tak 16 tis a další kus našich sil. 2) ivf s darovanými vajíčky - garance min 2 embrii v perfektnim stavu, možných transferu do dělohy. Pro nás vítězí bod číslo 2) s mými vajíčky nechci už počítat a nepočítám🙂 Vidím v darovaných výhodu, i když by mimi nemělo ze mě nic po genové stránce, oni už dnes vyberou dárkyni, tak šikovně, že mi bude potomek i podobný. Hlavně, že já ho odnosím, porodím a vychovám 🙂 Tak to beru. Nyní máme konec prázdnin a máme pauzu od všeho kolem umělého oplodnění. Pauza potrvá min do Vánoc. Během tohoto volna si necháme udělat genetiku a imunologické vyšetření po domluvvě s dr. Viděla jsem zde na koníku spoustu případů, kdy žena měla zasebou i 10 neúspěšných pokusů a nelze říci, že já se 2 neúspěšnými bych měla cítit menší trápení, každá to vnímáme jinak. Jediné co vím, že nikomu na světě, ani nejhoršímu nepříteli nepřeju, aby někdy musel řešit podobnou situaci. Jediné za co jsem vděčná, že to, že žiju v této době, kdy je možné mít dítě i jinými metodami, díky bohu za ně!! Jinak nevím. Přeji všm ženám hodně sil, pokud řeší podobný problém.

Rok 2017 v lednu mi našel car dárkyni vajíček s tím, že vše proběhne v únoru. Mezitím jsme dostali výsledky z imunologie a v krvi mám zvýšené NK buňky, což jsou buňky které vypuzují vše cizí z těla, tedy embrya. Takže mi byly předepsány nitrožilně intralipidové infuze. První týden před ET druhá týden po a posledni týden po pozitivním tt. No a teď k únoru, první infuze byla za mnou vse jsme zaplatili, dárkyni odebrali vajíčka a druhý den na Valentýna mi volala dr, ze má špatnou zprávu. Z 28 odebraných folikulů nebylo ani jedno vajíčko. Takže mi najdou novou dárkyni, a taky že našli, asi za hodinu mi volali, že už jí maji a odsouvá se to celé na březen 2017. ET je naplánovaný na 11.3 nebo 11.3 tak uvidíme, jam se to bude vyvíjet. No a vyvynulo se to tak, že se nám 8.11.2017 narodil krásný synáček, náš andílek z nebes Samuel. Narodil se o 3 týdny dřív, kvůli mému vysokému tlaku. Takže ono to nakoc všechno vyšlo, podařilo se to, i když jsem už kolikrát ani nefoufala. Teď na to všechno koukám tak, že to tak mělo být, i když v tu danou chvilku mi to tak absolutně nepřišlo. V tomto případě sedí rčení: Trpělivost, přináší růže (andílky, miminka)

Když jsem byla malá, chtěla jsem alespoň deset dětí. Po prvním porodu jsem si tento sen rozmyslela a slevila na dvě, maximálně na tři děti. Můj první porod byl trochu komplikovaný, ale ráda bych se s vámi podělila i o ten druhý.

Já a můj přítel jsme spolu 3 roky. Když jsme si po čase řekli, že bychom chtěli miminko, zadařilo se. Sice trochu dřív než jsme plánovali, ale co? Dítě se nikdy na 100 % naplánovat nedá. Jednoho chlapečka mám z prvního manželství a na cestě byl druhý s nynějším partnerem.
Přítel se živí jako řidič kamionu, tak bývá dost málo doma. Ale že mělo na svět přijít to naše stvoření, vzal si na 14 dní dovolenou, aby asistoval u porodu a pomohl mi první týden doma. No jo, ale naplánujte si porod tak, aby to vyhovovalo chlapovi v práci.
Termín jsme měli 9. února, ale malému se chtělo na svět až 11. února. No co, 2 dny navíc nevadí 🙂
Ten den byl čtvrtek a šla jsem vyzvednout prvorozeného cvrčka do školy s tím, že půjdeme na návštěvu k babičce na rodinnou schůzi. Všechno probíhalo v pořádku, až na mé bolesti do břicha. No co, poslíčci si říkám. U našich sedíme u stolu a žvaníme. Když tu najednou ta bolest začíná sílit. Podle ségry se prý tvářím nakvašeně, co že se děje. Říkám, že se nic neděje, že je všechno v pohodě. Ale bříško stále bolelo víc a víc. Nato za mnou přijde mamka a povídá: „Hele asi je to tady, zavolej raději Leošovi, že asi pojedete do porodnice ať se radši připraví. Chlapi pak zbytečně vyvádí.“ Raději jsem mu zavolala a on, že jo v pohodě. Jelikož břicho bolelo víc a víc, odjela jsem domů a dítě moje si raději nechala moje mamka.

Doma na mě vyvalil oči: „Tak co tak co?“ Povídám mu, že ještě počkáme, že voda neodtekla a že to můžou být poslíčci, protože mě břicho bolí v nepravidelných intervalech. Prý dobrá, ale kdyby něco tak mám říct a pojedeme. Těšila jsem se jak se podívám na další díl Ulice. Jenže bolesti stále sílily a já už jsem byla rozhodnutá, že do porodnice pojedeme. Tak jsme nasedli do auta. Přítel, asi jak byl vyklepaný, jel jako začátečník. Div ze mě mimčo nevypadlo cestou.  Naštěstí byla od našeho domu porodnice kousek, za 2 minuty jsme byli na místě.
V porodnici se nás ujala ne moc příjemná PA. Převlékla jsem se do košile a šla na monitor. PA si stále sahala, jak moc se otevíráme. Stylem, že bych ji nejraději kopla, protože to dost bolelo. No, byla jsem otevřená na 2 cm, doktor mě prohlédl a řekl, že do půlnoci určitě porodím. Bylo něco po sedmé hodině večerní, tak jsem byla docela ráda, že by to mohlo jít tak rychle.
Odvedli nás na čekanky, kde mi začaly ukrutné bolesti, stahy. Jak byly stahy velké o to rychleji jsem se otevírala. Na čekankách jsme proto byli asi jen hodinu. Dala jsem si teplou sprchu a převedli nás na porodní sál. V tu chvíli nikde nikdo. Doktor, PA nikde! Bylo tam tak nepříjemné ticho. Přítel mě celou dobu držel za ruku, ale z jeho vyděšeného výrazu jsem viděla, že neví co má dělat, jak mi může pomoci. Pro mě bylo nejdůležitější, že tam byl se mnou a že mě držel za ruku, protože ty porodní bolesti byly opravdu silné. To jsem nezažila ani u prvního miminka.
Stále nikde nikdo a přítel najednou se začal tvářit dost divně. Ptám se mu co mu je. A on, že potřebuje hrozně na velkou a neví kam má jít. Na porodním sále byl záchod, ale tam že prý nejde, že by jsme se tam všichni udusili. Nakonec musel jít mimo oddělení a já tam zůstala sama se svými ohromnými bolestmi a naším miminkem úplně sama. Říkala jsem si jak je ten malý brouček statečný. Jak to určitě všechno zvládá. Byla jsem tam sama asi 10 minut. Snad nejdelších 10 minut v mém životě. Pak dorazil přítel. To byla úleva, že tam nejsem sama. Ale stále nikde nikdo? Bylo nám to divné, tak se přítel šel shánět po PA. Ta po chvíli přišla, sáhla si jak jsme daleko a prý na 8 cm. Panejo, takhle rychle se otevírám? Vždyť jsme v sedm přijeli a je devět hodin večer. To jde dost rychle. Ale bolestmi jsem byla dost vysílená. Epidural jsem odmítala. Nechci ho. Zvládnu to bez něj.
Bylo asi deset hodin večer a já už cítila, že potřebuju tlačit. Musím. Přítel došel pro PA a ona no že jo, že je to tady a že jde volat doktora. Doktor dorazil a my šli na věc. Tlačila jsem tlačila ze všech sil, kontrakce přicházely a já tlačila. Najednou doktor na mě, že musím zatlačit znovu, že malý má kolem krku omotanou pupeční šňůru. Síly mi ubývaly, ale zkusila jsem to a najednou úleva. Náš malý Míša je tu konečně s námi. Hned mi ho dali do náručí a já nedokážu popsat ten pocit nové síly a štěstí. Takový nával emocí, že jsem myslela, že se mi štěstím rozskočí srdíčko. Byl tak krásný a tak sladký. Přítel mě držel v ohromném objetí a viděla jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Poprvé v životě jsem u něj viděla slzy. Bylo to tak úžasné. Míšu odnesla dětská sestřička umýt a mezitím mi doktor povídá, že jsem ztratila hodně krve a že mi musí ještě vyčistit dělohu. Přítele poslali pryč a najednou bylo kolem mě asi 10 lidí. Kde se tu vzali? Kde byli všichni? Anesteziolog mě na malou chvíli uspal. Poslední si pamatuju tak počítám od deseti k jedné, dávají mi dýchací masku a pak nic.
Probudí mě až polibky mého přítele, který držel Míšu v náručí. Nádherné probuzení 🙂 bohužel jsem po té narkóze byla tak zblblá, že jsem se ho asi 5x ptala, kde je Míša.

Byl tam s námi a koukal se na nás. Nádherný pocit štěstí.

Za chvilku přišla hrozně milá dětská sestřička a že zkusíme nakojit. Míša se hned poprvé přisál a baštil. Byla jsem na něj tak moc pyšná jak je šikovný. Měla jsem síly na rozdávání.

Oba moji synové jsou ty největší lásky na světě. Až budu mít chvilku, napíšu i svůj první porod. Ten druhý mám ještě celkem v živé paměti. Jsou to moji kluci <3