Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.

Ano, opět po nějaké době, jdu s kůží na trh, ale asi se opět potřebuju vypsat. Shodit kus kamene, který mě tíží...

Je to docela drsné přiznání, zvlášť tady, kde se to hemží supermatkami, které jsou vždy pozitivní, krásné, úžasné a báječné a mají dokonalé děti. Nejsem ani pozitivní, o kráse se dá pochybovat a každý den padám na hubu. A to mám prosím pěkně jen jedno, ani ne sedmiměsíční dítě.

Myslela jsem si, že překonáním šestinedělí a všech těch hrůz s kojením a nekojením, pláčem a pláčem a nenávistí, máme to nejhorší za sebou a už bude jen krásně...Mno, když si na to vzpomenu, tak je líp, ale rozhodně ne krásně a upřímně...nejsem z těch, které by hrdě prohlásily, že si mateřství užívají a je to nejkrásnější období v životě. Ne, prostě není. Je to hrozné, vyčerpávající, deptající. 

Nebudu tady vypisovat, jak těžké to je, protože by to bylo na 2 A4, ale ve zkratce je to asi tak, že přibližně 10 hodin denně poslouchám dětský křik, vztekání, rozčilování a pláč. Vstane, 10 minut si hraje a pak to začne....vzteká se, že chce hračku, vztaká se, že jí má, vzteká se, že chce jinou, vzteká se, že sama neví co chce... pláče, že chce na ruku, pláče, že chce na zem, pláče, že je na zemi...Jediná chvíle, kdy se nevzteká je, když je v nosítku. Chvíle. A nebo když jí...

Každý den jsem vyřízená (teď jsem aktuálně na týden u mojí mamky, čili jsme na jedno dítě dvě a padáme na hubu obě). Každý den jsem naštvaná. Proč já? Proč mám pořád nespokojené dítě? Co dělám špatně? Proč to mateřství ze všech z okolí zvládám nejhůř? Proč sakra není zticha! Buď už zticha, nikdo ti přece nic nedělá! Proč jsem na ní teď naštvaná, je přece maličká, nemůže za to! Ale já už prostě nemůžu...Třeští mi hlava...Jsem špatná máma...

A pak, každý večer mi vlastně dojde, že nejsem špatná máma. Jsem i přes to všechno naštvání sakra dobrá máma! I přesto všechno svoje dítě nadevše miluju a nedala bych ho ai za celý svět a dokonce bych na ní nezměnila ani kousek její osobnosti. Taková jaká je, je prostě moje....