Nevím jak začít, od čeho? Asi od prvních dvou čárek, to předtim nestojí za řeč.
Byla jsem u babičky, byl pátek, tuším, že 18.prosince..ten den jsem nešla do školy a babička se mě hned ráno zeptala: ,,proč nejdeš? Jsi těhotná?" haha babi. Tu dobu jsem ještě nic netušila, řikala jsem si, že spoždění mám celou dobu, třeba i o dva měsíce, to spíš táta mojí holčičky byl na nervy a psal mi ať si jdu pro test.
  Už v drogérce mě prodavačky probodávaly pohledem, říkám si, co když jsem fakt těhotná, to mě asi rovnou zabijou, ne?.....Přišla jsem k babičce, byla tam moje maminka se ségrou, vlezla jsem si na záchod, četla návod, vyčůrala se (zatím relativně v klidu) a koukala až se ukáže ta JEDNA čárka, vyfotím mu to a všechno bude dobrý. DVĚ ČÁRKY. Wtf? CO????? Chtěla jsem umřít, zabít jeho, vrátit čas, smazat tu čárku, smazat poslední měsíc..Koukám na sebe  do zrcadla ,,ty jsi kráva pitomá". Pozdě, bylo pozdě.


  Hledala jsem možnosti, řešení, nějaký útěk. Co víno a horká vana? Ne, moc drastický. Řekla jsem to tetě, sestře mojí maminky, jela k ní a nejdřív to řekla sestřence, pak jsme zavolaly jí. Nápad. Co kdyby předstírala mojí mámu a šla se mnou na potrat? Ani náhodou. 

  Říkám to R (otec malý), nevěří mi, tak on mi ještě nevěří? Udělala jsem si test před nim, dvě hodiny ani slovo, jen čumí na ten test? To nemůžeš něco říct? ,,Zvládneme to spolu, nenechám tě v tom" asi neulhanější věta, co kdy řekl🙂)) 

  Přeskočím hodně dní, probrečených dní.

  Byla jsem přes Vánoce u táty, jedinej kdo to tam věděl byla moje nejlepší kamrádka.
......Když jsem přijela, jako první jsem mluvila s babičkou..rozeběhla se k ní a brečela jí na prsou..,,no jo, tak budeš mít hold miminko no"..jojo, počkat, cože? Já si to nechám?
V ten moemnt se mi přetočily priority, celý svět, myšlení a největší rozhodnutí v mým životě.

  Moje maminka se to dozvěděla beze mě, teta jí to řekla. ,,Nenechám tě v tom, ať se rozhodneš jak chceš." To jsou ta slova, která mi nelhala.
  Táta..jak by to asi vzal táta. Jeho malá holčička čeká dítě. Brečel, nutil mě na potrat, prosil mě. A pak se mu to rozleželo v hlavě..naštěstí.

  Nebudu se tady litovat, jak moc mi ublížil, když mě v tom nechal, jak mě potopil, rozšlapal všechno co mezi námi bylo, prostě všechno vzal a zahodil, jako by nic. Jako bych nebyla těhotná, jako bych nebyla zamilovaná a jemu naprosto oddaná. Jakoby mě neznal. Už chápu proč se řiká, že holky vyspívají rychleji. 
  
  Jsem v 29tt, mám rizikové těhotenství, krátký děl. čípek. Za tu dobu už jsem ležela v nemocnici, za pár dní pro mě zas jela rychlá, za tu dobu jsem vybrečela moře slz. A hádejte kdo mi vždycky pomohl. Moje maminka, je tu se mnou od začátku, chápe mě, poslouchá mě, obímá mě, utěšuje mě, rozesmívá mě a miluje mě. Jako já miluju svojí holčičku. Teď už vím, že zvládnout se dá všechno. Možná si říkáte, jak jsem nezodpovědná káča, jo asi jo. Že si zničím život. Nezníčím, akorát nebudu žít život puberťáka, ale matky. Možná trochu dřív, ale co na tom. Vychovám svojí princezničku, dám jí všechno co bude potřebovat, i kdybych už nikdy neměla spát. Každé kopnutí mi vykouzlí úsměv na tváři a zárověň vytlačí takovou tu slzu, tu vzpomínku na něj. 

  Tohle jsem nenapsala, abych se ospravedlnila, nebo abych byla obdivovaná jak jsem statečná, potřebovala jsem to všechno ze sebe dostat ven. Někomu to říct (i když moje maminka to poslouchá každý den). Je plno lidí co mě odsoudí, co už mě odsoudili, aniž by na to měli právo. Ale udělala jsem něco špatnýho? Udělala jsem nejlepší věc v životě, dala jsem život. 

Včera jsem ve zprávách viděla reportáž o slůněti v ZOO, které i přes velkou snahu chovatelů po více než roce po narození zemřelo. U slůněte byl problém v tom, že odmítalo mateřské mléko. A když už si chovatelé mysleli, že je všechno v pořádku a že slůněti umělé mléko prospívá a nic nehrozí, tak zemřelo.

   Savci mají s mateřským mlékem ve volné přírodě problém málokdy. Je to automatická a přirozená věc. V naší moderní lidské společnosti to je ale problém. Je kolem nás obrovská spousta rušivých vlivů, které nás od této přirozenosti vzdalují.

   V následujícím článečku vám představíme čtyři rozdílné příběhy, které spojuje ale jedno doporučení. Připravte se během svého těhotenství především na to, co můžete na 98% ovlivnit (objektivně nemohou prý kojit jen 2% žen). A až poté se soustřeďte na to, co ovlivnit můžete, ale také bohužel nemusíte. Nepodceňujte kvalitní přípravu na kojení. Ano, kojení je v hlavě. Ano, kojení je pro savce tou nepřirozenější věcí na světě. Ano, mělo by to jít i bez přípravy, ale… Naše děti na UM nezemřou jako to slůně, ale pokud si neuvědomíme, že jsme moderním systémem stejně ohrožení jako zvířata v zajetí, tak riskujeme, že sebe i své děti připravíme o to nejcennější, co jim můžeme v raném dětství nabídnout.

1.
   Když se mi narodil můj prostřední syn, měla jsem za to, že jsem už zkušená matka a v kojení mě nic nemůže překvapit. Soustředila jsem se na předporodní přípravu. Chodila k porodní asistentce na konzultace a kurzy, domlouvala jsem s ní doprovod do porodnice. Bylo to sice již 8 let od prvního porodu, ale tehdy jsem přece dokázala kojit i po císaři a dokonce až do 10 měsíců, tak teď  to určitě musím zvládnout taky.

   Jenže ouha. Když jsem po odtoku zkalené plodové vody s mužem a naší PA přijela do porodnice, tak se ukázalo, že předporodní příprava byla téměř k ničemu. V porodnici jsem bojovala o každou píď svého porodního plánu. Moje zkušená PA byla usazena tamním personálem do role duly a vlastně jsme si skoro nic nemohli řídit sami. Nakonec jsem znovu rodila sekcí. Po operaci následovala standardní separace na mnoho hodin. První přisátí bylo až po 17 hodinách. A takové vlažné. Syn mě odmítal. Do toho novorozenecká sestra přišla s jasným příkazem, že musíme přikrmovat. Na moji námitku, že jsem teprve přiložila a prvního syna kojila 10 měsíců mi řekla, že to, že jsem kojila prvního neznamená, že budu kojit druhého. Moji už tak nalomenou psychiku mi ještě víc podlomila a já jsem pak do propuštění jen brečela a brečela.

   Po propuštění se mi najednou spustilo mlíčko, ale tím jak jsem na radu PA a sester v nemocnici neustále odsávala, jsem si rozpumpovala laktaci tak, že následoval zánět v prsu. Opět jak to řešit? Pomohli teplé zábaly, kojit a odsávat. Při první návštěvě pediatra mi sestra vnucovala UM, prý kdyby náhodou, a následovala rada, jaké mám nakoupit lahvičky. Nalomili mě. Následovala laktační krize až do 4 měsíců věku syna. Nakonec mi pomohlo společné spaní kůže na kůži, nošení v šátku a dokrm odstříkaným mlékem cévkou po prsu. Kdybych toto všechno věděla, včetně toho jak moc se zhoršila podpora kojení v porodnicích řešila bych to už v těhotenství...