Jsem velmi rád, že vám mohu představit novou Ambasadorku, Michaelu - @rybkamyska. Bude zastupovat firmu, díky které můžeme raz-dva pouklízet celou domácnost - ano, je to Vileda!

Uklízet s Viledou je jediný způsob, jak proměnit uklízení ve hru. Ano. Díky kvalitě jejich výrobků, úklid už nebude nutným zlem. Budete se těšit na nádobí, na umývání oken a potom na pohodičku v dokonale čisté domácnosti. Vím o tom něco i já. Včera jsem byl na nákupech a můj pohled spočinul na zelených hubkách od Viledy. Hned jsem si je koupil a veřte tomu nebo ne, dnes ráno jsem se vrhl na nádobí!

Ambasadorkou značky Vileda je Michaela

Michaela je velmi aktivní maminka šesti dětí! Mám pred ní respekt. Umí zaujmout ostatní svou představivostí. O tom vás přesvedčí její blog. Skutečně se těším na všechny její příspěvky a aktivity. Na jarní úklid v její společnosti 🙂

O všem ostatním se dozvíte v její blogu.

Můžete se hned i přidat do její skupiny: Úklid hrou s Viledou.

Hodně z vás mě tu již několik let znáte, ale ráda bych se tímto článkem trochu více představila i ostatním, kdo mě tu ještě nepoznal, nebo právě těm, kdo se těší na sledování mého ambasádorování s Viledou. 

Jsem opravdu úplně obyčejná ženská, možná víc než si umíte představit 🙂 Jsem maminkou šesti dětí ve věku 19 měsíců až 15 let. S manželem jsme spolu od mých 18 let, a myslím, že spolu budeme do posledního dne.

Zatím jsem ještě nepracovala na plný úvazek, ale čeká mě to, a už velmi brzy, proto jsem za tento start v podobě ambasádorky pro zn. Vileda neskutečně ráda. 

Jak jsem se k tomu dostala? Nečekaně! Na konci ledna mi napsala má nejoblíbenější přítelkyně koníkovka, zda bych nechtěla zkusit ambasádorování, a že zrovna se hledá ambasádorka pro Viledu, a že věří, že mě vyberou... a ikdyby ne, přeci nebylo co ztratit. Já jsem zprvu dost váhala, neměla jsem moc přehled co to obnáší. Značku Vileda znám z reklamy, doma jsme používali do ted jen houbičky a hadříky a jsou teda perfektní 🙂

Sedla jsem si k PC a trochu pošmejdila po netu a s každou novou informací, se mi tato idea líbila čím dál víc. Nakonec jsem se odhodlala s myšlenkou: "Chci být ambasádorkou pro Viledu, abych za tento příjem vypomohla mojí mamince" . Mám pocit, že jsem napsala přihlášku na ambasádorku pro Viledu snad poslední, nebo předposlední možný den, napsala jsem to naprosto bez přípravy, jak mi slova šla od srdce a na jazyku. Vlastně jsem ani nevěděla, které informace  se po mě přesně chtějí, přiznám se, že to byla vůbec první přihláška v mém životě! Já si teda moc nevěřím, ale věřila jsem Andělům, že tímto způsobem pomůžu mamince, a nic jsem už nemyslela. A pak přišla zpráva od @gradan : "S radostí ti oznamuji, že tým Vileda si Tě vybral jako jejich ambasádorku!" Pár dní jsem tomu nemohla uvěřit, teda stále tomu nemohu uvěřit, že vybrali právě mě 🙂

Pak bylo setkání s @gradan a jeho kolegynkou ve firmě na školení, kde jsem měla pocit, že jsem tam zbytečně, protože info o výrobcích Vileda jsem si prošla ještě před setkáním, ale domu jsem si přivezla výrobky Vileda, které jsem si hned zamilovala, a už nechci do ruky nic jiného! I tohle bylo pro mne veliké překvapení, a měla jsem z toho druhé vánoce 😀 

Po přeložení na gynekologii nás co 3 hodiny čekala návštěva na JIPu, připadala jsem si strašně důlěžitě a zároveň zmateně....snažila jsem se odsávat mléčko ale přiznám se že nervy byly tak veliké, že se mi podařilo vždy jen pár kapek. Po 3 dnech na gyndě mi řekli že už mně brzy pustí domů a jestli chci mohou mi zařídit tzv. hostinský pokoj, což bylo bydlení pro přespolní maminy. Souhlasila jsem a další den už jsem se stěhovala a volala manželovi, co všechno budu potřebovat. Bylo to super, čekala tam na mně postel a dvě super ženské, se kterýma si píšu až doteď. Návštěvní 3 hodinový maraton pokračoval a po několika dnech byl korunován úspěchem...sestřička mi oznámila že Vali už je natolik silná, že můžeme začit klokánkovat. Konečně budu mít svou malou v náručí. Na další odpolední návštěvu jsem se nemohla dočkat....Valiska vytáhli s inkubátoru, dostala čepičku a já jsem si ji mohla konečně pochovat, zadržovala jsem slzy jak to jen šlo.Bylo to nádherné....konečně jsem MAMINKA 🙂 manžel byl dojetim rudý 🙂 uplynulo to jako voda a já jsem zase musela malou opustit. Vyšli jsme ze dveří JIpu a já začla bulet jak želva. Jako na potvoru zase s ARA vyšla ta protivná sestra a zase mně seřvala proč zase bulim, tak jsem ji odbyla ze slovy, že jsem dojatá 🙂 neměla jsem potřebu ji vysvětlovat co jsem zažila. Měla jsem svou princezničku v náručí a byl to zázrak.

Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek napsat, protože s tím vlastně jdu takzvaně s kůží na trh, ale pak jsem si řekla, že tím třeba někomu, kdo bude v podobné situaci můžu "pomoct"

Vždycky jsem byla optimista a na všem jsem hledala to hezké. I přesto že nám ve 13 tt hrozili postiženým dítětem, věřila jsem, že všechno bude v pořádku (naštěstí vážně bylo).

Čím víc se blížil konec těhotenství, tím víc jsem se na porod těšila, věřila jsem, že to bude v pořádku, že budu mít max za 6 hodin odrozeno (ha ha!) a že hned po porodu budu fit a všechno bude krásné.

Porod trval 12 hodin s tím, že hodinu jsem tlačila. Nevyhla jsem se nástřihu a navíc mi rupla poševní sliznice na obou stranách. Šití bylo brutální a bolest ještě brutálnější.Vrchol mé pohybové aktivity bylo dojít si na záchod. Když jsem musela vyjít tři patra k nám do bytu, brečela jsem bolestí. Nedokázala jsem sedět, chodit ani stát...jen ležet. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe a do toho jsem měla miminko.

Manžel chodil do práce sice jen na půl směny, ale i to bylo na mě moc. Malá byla navíc hodně plačtivá  a já nevěděla co s ní. Jediné co fungovalo bylo chození nebo procházka s kočárem...ani jedno jsem s těmi bolestmi nezvládala.

Další etapou bylo kojení. Těsně po návratu z porodnice se mi na prsou udělaly obrovské ragády a s nimi začaly bolesti. Pak přišel na řadu zánět -horečky, halucinace, zimnice. K tomu se přidala kvasinka. V nemocnici mě akorát odkázaly na laktační poradkyni - kojit s kloboučky, změna polohy, potírat genciánkou, mazat, větrat, kojit z toho méně poraněného prsa a odstříkávat. Jenže jak to udělat se řvoucím dítětem, které vyžaduje vaší 100% pozornost a chce se stále chovat? Zánět odezněl, kvasinka nikoli. Ragády se zvětšovaly. U každého kojení jsem trpěla jak pes a malá, jak na potvoru, chtěla být u prsa nonstop. Bolesti začaly být celodenní. 24 hodin denně bolest, jako když vám někdo do prsou řeže nožem.

Ve vážném vztahu zažijete nevídané. Je to hotová smršť emocí a mocných zážitků.

Taky nezažijete rozvod bez toho, abyste předtím uzavřeli sňatek. To je obzvlášť důležité zmínit.

Romantika

Žijete-li v domnění, že vás bude manžel každé ráno budit vůní čerstvé kávy a smažených lívanců přímo do postele a hned na to se vytasí s bonboniérou se slovy „Merci za to, že jsi“, tak bych doporučila omezit sledování telenovel, Lásky nebeské, Pretty woman a jiných kvalitních snímků. Také návštěvu chocholouška bych raději neodkládala.

Ne. Tohle vás doopravdy nečeká. Možná pár týdnů po svatbě nebo při zcela výjimečné a sváteční události, například když mu odepřete sex na půl roku, z čirého zoufalství učiní jeden pokus. Obecně bych řekla, že po pár letech vážného vztahu se většího projevu náklonnosti dočkáte spíš od sekuriťáka v supermarketu při šacování kapes než od manžela.

Vlídná slůvka

Úvodní článek k sérii článků DÍTĚ JAKO PARŤÁK – aneb zvládáme to s úsměvem

Možná, že se i Vy ptáte, proč jsem se rozhodla inspirovat rodiče, jak si zpříjemnit každodenní rodinný život s dětmi nebo řešit méně či více složité situace, kterých jistě nikdo z Vás není ušetřen. Ani já nejsem.

Myslím, že na úplný začátek se hodí použít citát:

„MÁMA VŽDYCKY ŘÍKALA: „ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA, NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ.“      Forrest Gump

Na konci základní školy jsem se toužila stát psychologem. Z důvodu mladické nerozvážnosti, možná ze strachu, že na to nemám, se ze mě stala kadeřnice, později jsem začala dělat nehtovou modeláž. 🙂 Psychologie byla ta tam…. I když ne tak docela a ne navždycky… Vy kteří mě dobře znáte nebo jste četli MŮJ PŘÍBĚH, víte, že jsem měla velký problém se sebevědomím, podepsaly se na mně programy z dětství.  Pracovala jsem na sobě několik let. HURÁ, ÚSPĚŠNĚ.

Vím, že takových žen a jistě i mužů je kolem mě spousta. A tak jsem se rozhodla svoje zkušenosti předat dalším. Že by návrat k psychologii? 🙂 Měla jsem pocit, že pomáhat dospělým ve znovunalezení zdravého sebevědomí, v pomoci zkvalitnit si životy, je moje poslání. Můj manžel o mně s úsměvem rád říká, že jsem psycholog bez titulu. 🙂  Jsem přesvědčená o tom, že zdravé sebevědomí je jednou z cest ke spokojenějšímu životu, ke štěstí.