Je to doménou nás otců.

Jelikož byl včera státní svátek, měla školka zavřeno a tím pádem jsem musel vymyslet pro mladýho program, aby se mi tu doma neflákal. Nesnáším státní svátky.

Z nedostatku lepších nápadů, jsme se vydali do aquacentra, ačkoliv jsem již několikrát proklamoval, že tam už nikdy nepáchnem, neboť to pokaždé zavání nějakou ostudou.

Po jednom obkroužení divoké řeky a asi dvou minut ve vířivce, mladík usoudil, že už jsem se bavil dost a teď je načase, aby taktéž on z toho aquacentra něco měl. Z toho důvodu mě odtáthl do dětského brouzdaliště plného cizích fakanů a matek, kam mě usadil na okraj a jal se skotačit.

Jak tak sedím na kraji dětského brouzdaliště s chodidly ve vodě a koukám kamsi do blba, najednou se to stalo. Z čista jasna, nikým nezvána dorazila má ranní erekce. Dnes poněkud opožděně. Předesílám, že ranní erekce nemá nic společného s nějakým vzrušením. Je to prostě nikým nezaviněný jev, se kterým se musíme smířit. Muži jistě chápou.

Situace nebyla příliš pozitivní. Seděl jsem na kraji bazénku obklopen dětmi a měl jsem erekci. Pokud bych byl někým odhalen, měl bych co vysvětlovat. Bylo proto potřeba nehybně sedět a doufat, že se co nevidět vše vrátí zpět do zajetých kolejí.

Přiznejme si to - na světě je zlo i dobro od jeho počátku. Jejich poměr si ale určujeme sami. My, lidé. Pokud si myslíte, že teď chci psát o míru a válce, přistěhovalcích nebo teroristech, pletete se. Na srdci mě velmi tíží jiná věc. Hlavou mi kvůli ní prolétá stále dokola několik stejných myšlenek, otázek, hesel. Mísí se ve mně různé negativní pocity. Vztek, strach, bezmoc, nepochopení, lítost... Měli bychom se zase naučit pomáhat. Opravdově, těm nejbližším a ihned. 

Ano, existuje řada charitativních organizací, stáváme se dobrovolníky, přispíváme penězi, sběrem plastových víček, oblečení nebo jídla. Plníme vánoční přání dětem z dětských domovů. Venčíme psy umístěné v útulcích. Fakt, že toto vše a ještě mnohem víc náš svět potřebuje, považuji sice za smutný, ale tiše jej přijímám. Slzy, někdy zamáčknuté v oku, jindy stékající po tváři, mě doprovází ve chvíli, kdy na mě nejvíce dopadá tíha jiného příběhu.

Občas se mi na tomhle světě opravdu těžce dýchá. Ocelová maska rázné, nekompromisní holky mi sice jistou obranu zajišťuje, ale co člověk zmůže, když jej něco zasáhne zevnitř. Nejspíš to bude pro některé z vás znít jako naprostá hloupost, ale zkuste si žít se srdcem bohéma a hlavou realisty v jednom těle. Neměnili byste se mnou, na to vsadím boty.

A tak se ptám. Jak si mohu vykračovat s lehkostí, když někdo blízký trpí? Jsem sice zastánkyní teorie, že bychom se museli cítit provinile 24/7 za cokoli, kdybychom mysleli neustále pouze na ty, kteří žijí ve válce, na sirotky, na nemocné... a proto, zejména v Evropě, můžeme být i částečnými sobci, jenže co když je ten problém, neštěstí, smutek nebo nespravedlnost na dosah ruky?

Někdo v mé blízkosti měl a má velmi, velmi těžký život. Po všech stránkách. Ošklivé zážitky v dětství i v (pozdější) dospělosti. Nemoc. Finanční problémy. Někdo, kdo si ani jedno z toho absolutně nezaslouží. A přestože by toto všechno vystačilo na moře mých slz, nic z toho ještě není tím pomyslným "3-2-1-start".

Kámen úrazu je především selhání lidského faktoru. Je až neuvěřitelně ironické, jak je člověk inteligentní a zároveň naprosto hloupý tvor. Určité věci prostě nejsou a nebudou přenosné vzduchem. Ano, jistě, teď se svět snaží frčet na vlně pozitivní energie. Obklopujme se pozitivními lidmi, Mysleme pozitivně. Bla, bla, bla. Pokud se nepletu, četla jsem to kdysi v jednom z rozhovorů s Michalem Vieweghem - někdy je potřeba přiznat si, že je něco v prd*li. A já tedy říkám, že v prd*li je především lidská soudržnost, empatie, síla přátelství a základní lidské hodnoty vůbec.