Chci se zde podělit o zkušenosti s kojeneckým ekzémem.

Dcera má od narození suchou kůži. Dětská doktorka nejprve radila nic nedělat, nemazat. Maximálně prý olej (např. slunečnicový). Souhlasila jsem s ní a po radách z předporodního kurzu přidávala do koupele a někdy i po koupeli 100% mandlový olej (jediný prý na miminka už od narození). Nepoužívali jsme jinak nic, ani vlhčené ubrousky (ty jsou prý také do 3 měs nevhodné).

Během 2. měsíce věku už jsme měli problémy se seborreou a dětská dr. začala psát dělané masti z lékárny a vyzkoušeli jsme také Lipobasi a Linolu do koupele. Stav se nelepšil, takže nás poslala ke kožní lékařce. Ta nám na konci 2. měs napsala také dělanou mast, dále Jarische k omývání a krém s pontinem. Po 14 dnech nám napsala kortikoidy.

V té době už jsem surfovala po internetu a hledala informace. Kortikoidy jsem dát nechtěla, i když přítel je sám ekzematik a nedá na ně dopustit. Při další kontrole (malá 4,5 měs) nám kožařka řekla, že bez kortikoidů se nehneme. Prý za 2 dny budeme mít od atopického ekzému, je to nejmenší zlo. A do konce měsíce bychom mohli směle očkovat (nyní nedoporučuje).Mezitím jsem dostala několik osobních rad ohledně kvasinek či jiné vnitřní poruše. Kvasinky jsem konzultovala s dětskou sestrou (dr. byla nemocná), gynekologem a magistrou lékárnicí. Všichni shodně tvrdili, že o kvasinky nejde.

O 3 týdny později, kdy jsme už 2x aplikovali místně kortikoid Advantan, nám napsala jiný druh - Locoid. Prý se toho nemáme bát. Ale pokud se to nezlepší, máme jet do fakultní nemocnice na dětskou kožní ambulanci. I podle ní to prý nejsou kvasinky...

To už jsem ale měla načteno https://www.modrykonik.cz/atopicky-ekzem/ a https://www.modrykonik.cz/kvasinkova-infekce-u-deti/ a další a rozhodla se zkusit léčbu podle Věry Zíkové. Jde o pročištění organismu, nemám co ztratit. Podle dostupných informací se léčba příliš neliší - jen v první fázi se u kvasinek nepromašťje, ale spíše vysušuje zinkovou mastí (příp. genciánovou violetí). Nyní je to necelý týden, co se snažím malou uzdravit. Držím bezcukernou, bezmléčnou a bezlepkovou dietu. Doufám, že brzy bude zase zdravá!

Nad touto otázkou jsem se už několikrát musela pousmát i pozastavit.
Vždy jsem chtěla mít velkou rodinu, už od dětství jsem si představovala, jak mám tři děti a jsem spokojená. Postupem času jsem číslo změnila na čtyři, ale nějak jsem se na to neupínala, nikdy člověk neví. Jak se říká "člověk míní, život mění" .

A tak se stalo, že jsem ve 26 letech porodila své první dítko a dlouho jsem si myslela, že poslední. Vztah nevyšel, na malého jsem od porodu zůstala sama, ale byla jsem vděčná, že ho mám. Mít dítě je dar. Co bylo okolo za patálie asi nemusím popisovat, spousta žen si tímto projde. 

Nicméně se časem objevil muž mého života, který přijal syna za svého. Tak se stalo, že se nám narodila dcera, dva roky na to druhá dcera.

Myslela jsem si , že je to zcela normální, mít více jak jedno či dvě dítka. V okolí potkávám maminky se třemi dětmi, mám spoustu kamarádek se třemi dětmi, ale chyba lávky... Asi není normální v dnešní době mít více jak jedno nebo dvě děti.

Kkdyž jsem přišla do obchodu , tak na mne dost lidí koukalo skrze prsty. Ochranka šla za mnou po celou dobu nákupu v domění, že jim tam chci asi něco ukrást. Poté, co jsem pánovi poděkovala, že mě a děti chrání, aby nás snad někdo neukradl, se zarděl a odkráčel na druhý konec obchodu. Nicméně mi to bylo líto. Syn to vnímal a ptal se, proč za námi jde, že jsme mu přece nic neudělali a sdělil mi, že se ho bojí. Nevím, asi mají v popisu práce děsit malé děti. Synovi jsem to vysvětlila, uklidnila jsem ho, ale v hlavě mi ještě několik dní běhalo spoustu myšlenek, otázek a vykřičníků.  V MHD to bylo dosti podobné, nastoupit s kočárem a dvěma dalšími dětmi, tak si něco vyslechnete. Obtěžujete okolní lidí už jen tím, že nastoupíte, děti posadíte na jednu sedačku, takže nezabírají mnoho místa, ale to je špatně. V pořádku je, že si dáma nastoupivší na druhé zastávce sedne a na vedlejší sedačku si odloží tašku, takže si už nikdo jiný nemůže sednout.
Takových příhod je spousta, už jsem to pak řešila jen úsměvem a mlčením. Oponovat někomu, kdo se hádá o místo k sezení s dvouletou dcerou nemá cenu. 

Abych nekřivdila těm, co se naopak usmívali nad počtem dětí. Utkvěla mi v hlavě paní, co v drogerii pronesla, že mít okolo sebe spoustu dětí je nádherné, a že kdyby byla mladší, tak si to šesté dítko s manželem taky ještě pořídí. Musím se přiznat, že mi opravdu zvedla náladu. 🙂
A tak, jak šel čas, přestala jsem si z těchto lidí dělat vrásky.Po dvou letech jsme se dobrali s manželem ke čtvrtému dítku, to se má narodit každým dnem. Opravdu se bavím nad těmi výrazy v obličejích některých lidí, když jdu po ulici s dvěma cácorkama, synem a bříškem, jsme v pohodě a dokonce si třeba zpíváme. Přemýšlím, co se jim asi tak honí hlavou, ale nakonec to vzdávám a říkám si, že je přece jedno, kolik kdo má dětí, hlavní je, že je rodina spokojená a šťastná!!

Uf… tenhle článek mi dává pěkně zabrat. Vím přesně, co chci napsat, ale buď je to jalové, nebo moc kritické. A já chci být přitom tak hojivá! Tak začnu od sebe a třeba se v tom najde i někdo jiný.

Často se mi stávalo, že za mnou přes den chodily děti a já jim nemohla dát okamžitě svou pozornost, protože jsem zrovna vařila, uklízela nebo vyřizovala něco, co nešlo odložit. Jejich dotazování, kdy už budu moci, ve mně vytvářelo napětí a k pocitu pohody mi nepřidalo. Nakonec se ještě ozvala trýznivá výčitka v duši, že jsem strašná matka, protože jsem nedokázala naplnit potřeby svých dětí.

Taky se stávalo, že děti přicházely a plakaly, protože se jim něco událo a potřebovaly utišit a já se je snažila ukonejšit, co nejrychleji, abych mohla pokračovat dál ve své činnosti. Proto má náruč vlastně až tak hojivá nebyla, když byla takto „honem honem“.

Už dlouho je to jinak. Přestalo mi vyhovovat neustále sebeobviňování, sebehodnocení a sebelítost, kterou vytvářelo mé ego jako obranu před bolestí mého srdce. Uvědomila jsem si, že být spokojenou matkou je v mé moci, a že mám právo nevyhovět svému dítěti pokaždé, kdy se mu zamane. Asi bych totiž žádnou práci nedokončila, kdybych dokola lítala od jednoho k druhému. Navíc děti od určitého věku dost dobře chápou, že maminka nemůže kdykoliv odskočit od plotny a celkem dobře si vystačí samy. ALE!!! Obejmu je vždycky, když cítím, že přichází bolavé.

Mám na to jednoduché pravidlo: Když za vámi přijde vaše dítě pro objetí nebo soucit, všeho nechte a dopřejte mu láskyplnou náruč.

Když za mnou přijde uplakané dítě a já mám zrovna něco na práci, zastavím se a uvědomím si, že nic v tu chvíli není důležitějšího než obrátit pozornost na něj. Všeho nechám a obejmu ho tak, jako bych objala sama sebe, když jsem byla malá, a z nějakého důvodu se mi laskavosti nedostalo. Takto hojím mé biologické děti, i to vnitřní.

PRAVDA O KLIKAČKÁCH.ODHALENÍ PRŮZKUMU NA INTERNETU.

PRAVDA O KLIKAČKÁCH.ODHALENÍ PRŮZKUMU NA INTERNETU.Zdravím vás.

Předem se omlouvám pokud jsem minulým článkem uvedla někoho do pochybností o mém zdravém rozumu.

Ne vše je v pořádku,i když jsem se dostala mimo téma zdravý životní styl.

Ne však mimo téma oblbování lidí jako už jsem popsala v článcích o výživových poradnách nebo keto dietě.

Hledala jsem nějaké téma a zcela náhodou jsem padla na článek tedy spíše negativní názor na klikačky a jim podobná internetová lákadla.

Nádherná mandala od mé kamarádky, kterou si dovolím sdílet 🙂 Vzpomněla jsem si dneska na tuhle kresbu, protože mi dává pocit síly a toho, že je možné opravdu naprosto cokoli. A přesně tak se teď cítím, krásná volnost 🙂

Je moc důležité naslouchat tomu jak se má naše duše - a podle toho se chovat 🙂 Nečekat až si duše už neví rady a potlačované napětí se projeví nemocí, úzkostí, agresí, apatií nebo třeba tím, že nám chybí ta pravá radost ze života. Proč přehlušujeme svoje pocity neustálou činností? Je dobré se jen tak zastavit a zapsat si jak se cítíme, psát volně co nás napadne, nejlépe ráno hned po probuzení, kdy jsme ještě v hladině alfa. Když máme přes den pět minut klidu, jen tak si lehnout a dýchat. Jak se mám dneska? Zastavit se uprostřed rozhovoru a všimnout si jak nám je.

I když máme doma menší děti, nejdřív je potřeba nasadit pomyslnou "kyslíkovou masku" sobě, pak teprve jim.  Často totiž míváme chuť raději řešit životy ostatních (dětí, manžela, rodičů, kamarádek, kolegů) - tahle nespokojenost s okolím nám ale ukazuje, že se potřebujeme postarat o svůj život.  Je to povinnost vůči tomu člověku, se kterým trávíme celý svůj život, každou minutu....

Celé těhotenství bylo fajn, kromě tvrdnutí břicha, na které jsem si ale postupně zvykla a nijak ho dál neřešila, a asi 3 týdny trvající bolesti v okolí pupku (dnes už vím, že to bylo rezestupem břišních svalu), bylo vše opravdu v pohodě. Přibrala jsem necelých 10kg, měla jsem poměrně malé bříško, ani přesto mě princezna v břiše nijak extra bolestivě nekopala. V pohodě jsem zvládala každodenní několikakilometrové procházky se psem, do práce jsem chodila nejdýl co zákon umožňuje, netrpěla jsem na otoky, autem jezdila do posledních dní před porodem, chodila si s kamarádkami na kávičky, atp. Jednoduše mohu říct, že jsem si těhotenství užívala, taky asi proto to tak neskutečně uteklo a já ani nevím jak, byla jsem najednou v 9. měsíci. Jsem velká citlivka a poměrně bolestín a vždycky vidím vše jen v těch nejhorších scénářích (přítel mi říká, že jsem jeho malá "katastrofa" 🙂, a tak hned, když jsem zjistila, že jsem těhotná, mě napadlo jediné, že já přece nemužu zvládnou něco tak strašnýho jako je porod! Nakonec ale asi zapracovaly hormony a já překvapila sama sebe a z porodu jsem se blížícím se termínem nijak nehroutila, tak nějak jsem to přijala Co taky dělat, že? Navíc začala strašná tepla a já si už i říkala, že by už klidně holčička mohla na svět, ať se mi v tom břiše neuvaří. Ale nic se nedělo, žádná zátka, žádní poslíčci, ono snad i to tvrdnutí přestalo. 🙂 V sobotu 18.7. 2015 jsem poprvé ucítila nějaký takový jiný pocit v břiše s mírnými pravidelnými bolestmi. Ještě jsem si psala s kamarádkou a psala ji, že teda asi konečně aspoň ti poslíčci že dorazili. Bylo teplo a přítel měl ten den v plánu, že se ješte zajede projet na kanoji. Nechtěla jsem plašit a tak jsem mu nic neřekla a v klidu ho poslala, ať jde. A začalo to být trošku podezřelé, bolesti lehce zesilovaly, byly v dlouhých intervalech, ale naprsto pravidelných. No ale já přece mám rodit až za týden! A tak jsem zustala celkem v klidu. Zpětně ale vím, že už v tuto chvíli jsem věděla, že to už bude ono, žádní poslíčci. Přítel se vrátil večer, kolem 9 hodiny. To už jsem si slušně prodýchávala, intervaly kolem 9 minut. Přítel neřešil, řekla jsem mu, že mi jen tvrdne břicho a jeho snad ani nenapadlo, že by to už mohl být porod. Na vysvětlenou. Muj chlap je takový ten tabulkový a diářový typ. Něco si zapíše do kalendáře a když pak změním z nějakého duvodu plány, je z toho nervózní. Takže nějaký porod o týden dřív, to prostě v jeho hlavě vubec nepřicházelo v úvahu, on má přece v diáři 26.7.2015! A já ho v tom ještě raději nechala. Chtěla jsem jet do porodnice, kterou máme asi 1 km od bytu, co nejpozději a nechtěla jsem, aby začal plašit zbytečně brzy. Šel si večer sednout k PC a já si v obýváku pochodovala. Intervaly byly stále kolem 9 minut a tak jsem to kolem 1 v noci zabalila a šla si zkusit lehnout. To jsem ale dlouho nevydržela. Ve 2 jsem už byla opět v obýváku a pokračovala v pochodovacím maratonu. Intervaly bolestí se začaly krásně ukázkově zkracovat - 8 minut, 7, 6, kolem 4. ráno jsem byla na 5 minutách a tyto vydržely cca 2 hodiny. Když jsem se kolem 6 ráno dostala na interval po 4 minutách a bolesti byly už vážně dost silné (to jsem si v tu chvíli fakt myslela, teď už vím, že to ještě nic nebylo), šla jsem konečně vzbudit přítele, že teda asi je to tady. Chvíli koukal, neodpustil si poznámku, že přece máme termín až za týden :D Poslala jsem ho ještě vyvenčit psa, osprchovala jsem se, mezi vydýcháváním jsem příteli ještě nachystala snídani, sobě maliníkový čaj, a že potom vyrazíme. KOntrakce byly na 3,5 minutách, naprosto pravidelné. Až jsem si řikala, jak to jde hladce.

Během snídaně mi přítel zapisoval intervaly, které byly stále ukázkově pravidelné po 3,5 minutách. Já nesnídala, vlastně jsem už „radši“ nejedla od sobotní pozdní snídaně. Jenže, pak jsem dopila maliníkový čaj a ejhle, najednou interval skočil zpět na 8 minut! V tváři chlapa jasný výraz „vždyť jsem říkal, že termín máme až za týden“ 🙂 A já byla mimo, nechápala jsem, co se děje. Zpětně už vím, že zřejmně zapracovala psychika, byl tu ten okamžik, kdy jsme měli vzít tašku a vyrazit, já začala být nervózní a moje tělo to vyřešilo po svém.

A tak jsme si to dali znovu. Intervaly se opět zkracovaly, i když na 6 minutách zustal interval několik hodin. Kolem jedné hodiny se dostal na 5 minut a já už začala být nervózní, že to trvá už dost dlouho, bála jsem se o malou. A tak i přes své puvodní předsevzetí, že dřív jak na 3 minutách nepojedeme, jsem se začala pomaličku opět chystat.

Do porodnice jsme šli bez tašky (zustala v autě), muj chlap stále uplně nevěřil, což tedy zpětně moc nechápu, protože to už jsem se vážně hodně slušně svíjela a než jsme došli na příjem, musela jsem se mu několikrát pověsit na krk. V neděli, v době návštěvních hodin nemocnice. No potkali jsme hodně soucítících pohledu žen a vyplašených pohledu starších pánu J

Na přijmu byla milá PA. Natočila mi křivku, zjistila, že miminku se daří dobře. Mně se ulevilo a mohla bych jít bývala zase klidně  trpět domu. Po vnitřním vyšetření mi ale oznámila, že porod začíná a že už zustaneme. Tak za prvé, věděla jsem, že to přijde, ale ještě se mi nechtělo být v nemocnici. A za druhé, oznámit mi po mých už v bolestech prochozených 15 hodinách, že porod začíná. Taky žádné povzbuzení, řeknu vám.

Dostala jsem moc pěknou noční košili, která mi ovšem byla tak o 5 čísel větší, takže i když jsem zapnula všechny knoflíčky, měla jsem pocit, že mám výstřih až na pupku :D A čekali jsme ještě chvíli na příjmu, lékaž byl totiž zrovna u finálé jednoho porodu. Pořádný křik snažící se rodičky se nesl až k nám a v tu chvíli jsem se jen podívala, trošku vyděšeně trošku popuzeně, na přítele a pronesla tu nejblbější věc, co jsem snad kdy řekla: „ Je to hrozný, že se někdo takto nedokáže ovládnout a tak křičí“. Za necelých 12 hodin bych si za tento svuj výrok nejradší nafackovala.

VALENTÝNSKÁ SOUTĚŽ:

Milé zákaznice, zákazníci a přiznivci , připravili jsme pro vás VALENTÝNSKOU SOUTĚŽ O KALHOTKOVOU PLENU DLE VLASTNÍHO VÝBĚRU:

nakupte na našem eshopu http://www.pulzsro.cz od 31.1.-13.2.2016 a vyhrajte jednovelikostní plenu dle vlastního výběru

🙂

- vybírat můžete z plenek, které máme skladem - výběr je velký

🙂

Už dlouho jsme neměli na českém koníkovi konkurz. Hned to napravíme! Vileda totiž hledá svoji Ambasadorku.

Vileda nabízí celou řadu výrobků pro starostlivost o domácnost a prádlo, abychom si

ulehčili každodenní domácí práce. Je to sympatická moderní společnost, která si zakládá na kvalitě a velmi si váží každého zákazníka. Vileda je velmi zajímavá firma, například díky tomu, že jedním z tajemství úspěchu značky Vileda je její "vědecký" uklízecí systém. Své zákazníky zná velmi dobře a díky dlouhodobým zkušenostem dokáže předvídat jejich potřeby a problémy a starat se o ně.

Ambasadorka pro Viledu

... je maminka, která je komunikativní, vždy pozitivní a má smysl pro humor. Samozřejmě budeme ambasadorovat samostatně, proto musí mít představivost a být proaktivní. Ráda uklízí, úklid je pro ni nejen součást péče o domácnost, ale většinou i něco jako hra.

Ambasadorka Viledy bude na koníkovi blogovat o domácnosti, prezentovat novinky a všechny výrobky, které Vileda nabízí. Bude tvořit zábavný obsah okolo úklidu a tím ho zlidšťovat.

Milé maminky,
taky se Vám stává, že si nevíte rady se zdravím, krásou anebo hledáte trik, jak na skvrnu, a to vše bez chemie?
U nás doma se aktuálně usídlila chřipka, rostou zoubky a tak všechno najednou a dokola. Proto, když mi, tuhle v noci, došly čípky pro tu moji hořící princeznu, rozhodla jsem se poradit se se strýčkem gúglem a vyhledat domácí (babské) recepty, jak zatočit s horečkou bez použití antipyretik. A povedlo se. Rozhodla jsem se proto pro sebe, i pro Vás udélat seznam toho, na co jsem při mém pátrání natrefila a taky zvýrazním už ověřené triky. které vážně zabrali. Budu moc ráda, když mi do komentářů přidáte další tipy, co s horečkou, když dojdou všehny Paraleny, Nurofeny, Panadoly, anebo, když chce prostě člověk bojovat sám 🙂

1. Brambory ve fuskách. První OVĚŘENÝ recept je prostá brambora. Nastrouhanou bramboru přiložíme na chodidla a navlečeme tenkou bavlněnou ponožku. Z horečky přes 39° jsme u ani ne ročního mimča srazili takhle teplotu na hezkých 37°.
(tip od @linee: brambory aplikovat i na zápěstí)

2. Olivový olej s česnekem. Zahřejeme dvě lžíce olivového oleje a přidáme dva velké rozmačkané stroužky česneku, potřeme chodidlá, zabalíme do igelitového sáčku anebo potravinářské folie a navlečeme teplé fusky, ideálně vlněné.

3. Citron. Ano, citrón je taky možností, jak stáhnout teplotu. Stačí ho, stejně jak předchozí, vložit do ponožky a navléct další vrstvu ponožek, ideálně vlněných.

- anebo jíme na tenko nakrájené plátky citronu
(tip od @rzymani: Citron nemusí být ani do ponožek, stačí potřít plosky nohou a v případě potřeby opakovat)

4. Ocet. Nožky jsou cestou do těla ideáln pro srážení teploty. Octových zábalů je hned nekolik, ale POZOR! ocet odvápňuje kosti, proto s ním opatrně. Já osobně bych po něm sáhla jen ve vážně vysokých horečkách.

- nejmenším miminkům lze omotat kapesníčky namočené do octu kolem kotníčků
- plátek syrové brambory namočte na deset minut do octa, poté přiložte na čelo a překryjte žíňkou
- přidejte půl šálku octa do vlažné koupele a lehněte si do ní na pět až deset minut

- ponožky namočené do octu navléct na nohy, a přikrýt (nikdy ne na víc než hodinu)

Milé ženy,

máte před sebou zajímavou příležitost pracovat pro Koníka. 🙂

Hledáme obchodníka

Aby Koník mohl fungovat a mohl tu být bezprostředně (zdarma) a stále pro vás maminky, tak potřebuje finanční zdroje. A proto jsou na stránkách reklamní prostory.

Obchodník kterého hledáme, se věnuje prodeji online reklamy. V Praze máme kancelářskou pobočku.

                       Obchodní tým, který působí v Bratislavě, kde má Koník zázemí. 

Dlouho jsem tu nebyla a chci se s vámi podělit, co mi ten poslední půlrok přinesl. Půlrok pracovního vytížení, každodenního kolotoče, ze kterého není moc úniku. Přinesl mi odpověď na otázku: co opravdu funguje ve výchově?

Co postupně a pracně nalézám a rvu si vlasy, proč jsem na tak jednoduchou věc nepřišla už dřív? Jednoduše - být skutečně s dětmi!

V čase s nimi stráveném jim být opravdu k dispozici. Pokud nemusí bojovat o mou pozornost, jsou o mnoho klidnější a já poté taky. Nenapadá mě žádná běžná domácí i mimodomácí činnost, kde by nemohly být zapojeny, pokud si to jen trochu přejí. Že pak vše trvá delší dobu? No tak trvá! Však co potřebujeme tak nutně stihnout? Kolik let našeho života jsou děti ve věku, kdy touží po naší neutuchající pozornosti? A že musíme do práce? Někdy bohužel musíme, ale i ten kratší čas s dětmi prožitý se dá strávit se "zapnutou aktivní pozorností".

Moderní technologie, být pořád online a k dispozici desítkám a stovkám lidí známých i neznámých, neuvěřitelně okrádá naše děti o naši aktivní pozornost. Chceme být v obraze, bavit se nebo pořád pracovat. K tomu domácnost a děti jsou kolikrát na druhé koleji. A ony "zlobí", hledají si zástupné způsoby, jak naši pozornost přitáhnout. A většinou se jim to daří, no radost z toho nemá nakonec nikdo. Proto chci věnovat svým dětem vědomou pozornost. Nejsem samozřejmě první, kdo na tuto pro mě zásadní myšlenku přišel, ale považuji za důležité ji šířit dál. Děti totiž nestačí milovat, když spí...

P.S.: Velmi poučně na toto i jiná žhavá témata mateřství a rodičovství píše autorka v knize Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem. Úžasná kniha, číst ji je jako prožívat jedno deja vu za druhým - v hloubi jste spoustu věcí tak cítily, ale z tisíce důvodů je tak nedělaly.

Zdravím vás.
V dnešním příspěvku se budu snažit všem vysvětlit co to jsou doplňky stravy jak a kdy fungují.
Ne každý chápe ,že se jedná pouze o DOPLŇKY STRAVY a ne jídlo ,kterým se budeme cpát místo pestrých ,zdravých,čerstvých potravin a jídel z nich připravených.
Říkáte si,že je to snad jasné?
Mělo by,protože na každém z těchto doplňků je poznámka,že mají sloužit jako doplněk stravy a né její náhrada.
Proč takové vysvětlování?Protože v dnešní době získávání informací na internetu by jste si řekli,že neinformovanost neomlouvá,ale bohužel.
Na jedné nejmenované stránce k mému komentáři ohledně hubnutí jedna ANONYMKA napsala asi toto....mám po dětech 35 kg nadváhu ,ale raději budu stravovat zdravě než se cpát tyčinkami,koktejly a tabletami.

První co mě napadlo,jak se někdo může zdravě stravovat a něco dělat,když má 35 kg nadváhu .
Druhá věc.Jak přišel anonym na to ,že by se měl cpát něčím z uvedených příkladů.
Třetí věc ,proč mystifikuje věci,které by ji naopak se zbavením nadváhy mohli pomoci.
Čtvrtá věc.Představila jsem si sebe při svých 178 cm s nadváhou 35 kg.To je slušných pár kilo přes metrák. No nevím,ale chudáci kolena,kyčle,páteř...


A proto chytrému napověz,hlupáka trkni.jolbart.blogspot.cz

S sebou na cesty nezapomeňte přibalit léky na:

• TEPLOTU – Paralen čípky, sirup Nurofen (2 druhy-např.Panadol a Ibalgin, jeden lék v sirupu-tbl., druhý v čípcích), ev. pokud dítě trpí na vysoké teploty, pak i Diazepam tbl.(na předpis!), z homeopatik Belladona CH5(nebo 9).
• PODPORU IMUNITY (pokud bývá dítě opakovaně nemocné) – Echinacea nebo Oscillo.
• BOLESTI V KRKU – pastilky např. Septilen, NeoAngin, nebo z homeopatik Homeogéne (angínový typ), Homeovox (chrapot, laryngitis).
• PRŮJEM – Lactobacil, Imodium, černé uhlí.
• ZVRACENÍ – lze běžně použít pouze homeopatikum Ipecacuanha CH 5 (nebo 9, nebo 15) 5gr. na dávku a 2-3 dávky po hodině, pak podle potřeby.
• RÝMU – Vincentka, nebo mořská voda, Olynth, nebo Nasivin, z homeopatik Coryzalia cucavé tbl. nebo Euphorbium sprej.
• KAŠEL – odkašlávací (např.Mucosolvan, Bronchipret), tlumící (např.Stoptussin), z homeopatik – Stodal nebo Drosetux (vhodnější pro alergiky).
• ZÁNĚT SPOJIVEK – Omisan baby, Ophthalmo Septonex kapky.
• ZÁNĚT UCHA (pokud na něj dítě trpívá) – Otobacid, Otipax kapky (oboje na předpis!)
• ŠTÍPANCE – krém Cicaderma, gel Dapis (může se s ním na slunce), gel Fenistil.
• RÁNY – náplasti, mýdlo a voda, Peroxid, po vyčištění nejdříve kolem rány, pak po vytvoření strupu i na strup -Cicaderma krém, pokud je modřina, podvrtnutí, namožené svaly-Arnigel.
• POPÁLENINY – Panthenol, Arnigel, pak Cicaderma, ev. Calcium Pantothenicum, na sluneční kopřivku – Dapis gel.
• KOPŘIVKU – Dapis gel, Fenistil gel.
• BOLAVÝ KRK – je vhodné mít s sebou šátek na ovázaní.
• KLÍŠŤATA – kleštičky na vytočení klíštěte a jakákoli dezinfekce (nejlépe Iodisol), také jako novinku doporučujeme IXODERM, tím se klíště zakape, ono uschne a cca za po 5 min. se sloupne.

zdroj: www.pumrova.cz/lekarnicka-na-cesty/ upraveno podle našich zkušeností

Občas mi připadá, že mezi některými maminkami panuje až bojovná nálada k tomu, aby ukázaly, že to, že nosí nebo naopak to, že vozí svoje dítě je ten jediný a správný způsob "jak". Nejednou jsem slyšela nebo četla povzdech nad netaktními poznámkami k nosícím maminkám (když si na to ony nosící maminky stěžovaly), ale někdy mám pocit, že některé nosící maminky dokážou být také velmi netaktní k vozícím maminkám (oným povzdechem směrovaným "na oko" ke svému nošenému dítku /ale zcela jasně mířeném na vozící maminku/ ve znění podobném tomuto: "tobě je tu u maminky tak dobře a chudáček malej, musí sedět v kočárku a vůbec se mu tam nelíbí"). 

A já tu nechci a nebudu jmenovat pozitiva jednoho nebo druhého, vlastně ano, ale jen ty z vlastní zkušenosti. Chci se s vámi podělit o to, jaká je moje malá, jaké má potřeby, jak se případně mění její preference s věkem a jak není důležité jestli vozit nebo nosit, ale jak to nejlépe zkombinovat, aby to bylo pro ni i pro mě pohodlné. 

Malá je od malinka kontaktní miminko, 4 dny byla v porodnici pod  lampou s novorozeneckou žloutenkou, po příjezdu domů první dvě noci proplakala, třetí noc jsem si ji vzala k nám do postele, kde spí doteď. Myslím, že právě kvůli separaci v prvním týdnu života byla malá po příjezdu domů neodložitelná, v šestinedělí jsem to extra neřešila, po šestinedělí jsem se s nošením seznámila blíže i kvůli nízké tvorbě mlíčka, naučila se nějaký ten úvaz, ale pořád jsem raději preferovala s malou ležet v posteli a mít ji na sobě, než ji v šátku nosit. Zhruba ve 3 měsících jsem koupila nosítko - bondolino. Byl to malý zázrak k večernímu uspávání, dala jsem si ji do nosítka, malá se přisála k prsu a za chvilinku spinkala. Efekt rychlý a okamžitý. 

K šátku jsem se postupem času pokoušela několikrát vrátit, ale s mojí nešikovností povolit úvaz tak, aby malá mohla pohodlně pít (protože navázaná nedělala krom spánku nic jiného) a s Terezčinou potřebou mít volné ručičky (už v porodnici to nesnesla jinak), jsme zůstali u nosítka. V Bondolinu jsem malou uspávala do cca 13ti měsíců, pak si sama "řekla", že už se takto uspávat nenechá (několikadenním šíleným jekotem a prohýbáním při večerním uspávání) a přešly jsme na uspávání kojením v sedě. Krom toho na nosítko nedám dopustit při procházce se psy (dva velcí psy a kočár v terénu, to je pekelec), pobíháním po doktorech a úřadech. Až s kočárem si člověk uvědomí, jak málo "bezbariérová" města jsou...A nejen města, co potom tůry po horách... 

A samozřejmě skvělé je nosítko při domácích pracech, malá nikdy nebyla moc spavec a bez nosítka bych doma neudělala skoro nic.

Naopak kočárek malá ze začátku hodně bojkotovala, v hluboké korbičce nechtěla být od chvíle, kdy se uměla otočit na bříško, zlepšilo se to až po přechodu na sporťák, kdy už mohla sedět a koukat ven, ale i tak, nezbytnou výbavou kočárku vždycky bylo nosítko. Malou bych v kočárku nenechala křičet, raději jsem si ji vzala k sobě a kočárek posloužil jako nákupní taška 🙂 Teď má malá 15 měsíců a protože od 11 měsíců chodí, tak už v kočárku taky dlouho nevydrží, ale jak já říkám, na spaní je to ideální a jenom nosit bych nezvládla.

Hledáme šikovné ženy, které mají rády společnost, umí psát a umí se ptát.

Přesně tak, sháňka je po novinářkách, reportérkách, blogérkách a těch, které dokáží popsat poutavé příběhy. Nehledíme na profesionalitu, ale na odhodlání.

• Máte-li kamarádku, která se věnuje netradičnímu povolání, udělejte s ní rozhovor.
• Znáte-li člověka, který je na pravém místě a pomáhá ostatním, napiště o něm. Oslovte ho, ať nám o sobě něco řekne.
• Vnímáte-li kolem sebe situace, životní příběhy a zkušenosti, které stojí za to zveřejnit, napište o nich.

To je ve stručnosti představa o novinářce Koníka, která má možnost pozvednout dění na našich stránkách. Neberme to strojeně, příliš "vyžehleně", ale jako hru, kde se můžeme zdokonalit v psaní a zároveň se zabývat něčím prospěšným a udělat si tu pěknou atmosféru pro všechny.

Přidáte se do týmu maminek, které občas, tu a tam, napíší o něčem zajímavém? Hlavu si lámat nemusíte nad tím, jak si to konkrétně představujeme, co je potřebné udělat a jak. Postupovat můžeme společně, krok po kroku. 🙂

Přidejte se k ostatním spisovatelkám a kreativním ženám.

Unuo softshellové kalhoty - představujeme NOVINKU, nově u nás koupíte úžasné softshellové kalhoty Unuo vhodné na látkovou plenu. Jsou na cestě k nám, dnes je vložím na web a zítra už budou připraveny k odeslání Emotikona smile

Pokud softshellové kalhoty neznáte, můžete si zatím přečíst, co o nich píše výrobce Emotikona smile

Dětské softshellové kalhoty ideální do každého počasí. Kalhoty jsou vhodné na nošení v šátku ale i pro plenkující děti. Český výrobek, certifikované materiály, funkční oblečení pro děti, oblečení na látkové pleny. Podšité funkčním fleecem.
Dětské softshellové kalhoty jsou naší vlajkovou lodí a jejich vlastnosti si zamiluje každá maminka malého rošťáka! Kalhoty krásně přiléhají a tak výborně plní svou termoizolační funkci. Náplet v pase je vyšší a tedy nahradí kombinézu a nepotáhne Vašemu miláčkovi na záda. Další vychytávka je v nohavici, kde se žížalí další náplet, aby nohavice nenabíraly sníh a vodu v podzimních plískanicích. Výhodou nápletu je variabilita délky kalhot a i v šátku jsou kotníčky a zádíčka Vašeho děťátka v teplíčku. Vyzkoušejte naše super gatě a šup na saně! Dětské Dětské softshellové kalhoty jsou ušity tak, aby vyhovovaly standardům oblečení na látkové pleny, ale i nelátkující maminky nemusejí mít strach, protože náplet softshellových kalhot je hezky přilnavý.

Když jsem potřetí otěhotněla, zářila jsem jako slunce na nebi a neměla jedinou pochybnost o tom, že poslední těhotenství si užiju jako nikdy předtím. Sebejistě jsem se objednala po pár týdnech k doktorovi, aby mi tu radostnou událost ještě pěkně po medicínsku potvrdil. Jenže život nám obvykle udělí další lekci ve chvíli, kdy si myslíme, že už všechno víme, známe a že jsme zkrátka dosáhli všeho, čeho jsme mohli dosáhnout. Ne jinak tomu bylo v mém případě. Co mě tak napotřetí mohlo překvapit? Stačila jedna věta, když se doktor mrknul ultrazvukem do mé dělohy, a začala jsem plavat v neznámých vodách: „Paní magistro, budeme teď spolu počítat!“ Kdo sleduje náš blog, tak ví. Pokud čtete můj první článek, tak už je vám to asi taky jasné – doktor našel dvě bijící srdce!

 Odcházela jsem z kontroly a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Paradoxně, se mi od té doby tento stav vrací stále častěji, ale to jen tak mimochodem. Byla jsem zmatená, okamžitě se mi zbortila představa o tom, že třetí těhotenství bude brnkačka jako domek z karet. Doktor mi nezapomněl říct, že do příští kontroly už tam může být jen jedno, což byla první z mnoha negativních informací, které jsem v průběhu těhotenství z dvojčaty dostala a musela se s nimi poprat. „Jak jedno, já je chci obě!“

Ucítila jsem velký strach. Brouček zalezl do mé hlavy a rostl a rostl a rostl, až už růst nemohl, protože by se tam nevešel a já se rozhodla, že toto těhotenství prostě pohodové bude, že nebudu mít žádné zdravotní potíže, porodím tříkilové děti a hlavně porodím přirozeně, pokud budou děti chtít! Těmto rozhodnutím předcházelo několik věcí, některé z nich jsem už zmínila ZDE. Velmi důležitou úlohu ve znovu získání mého sebevědomí však sehrál Dr. Michel Odent. Jeho průlomové názory, mě něžně podporovaly v mém rozhodnutí až do porodu. Pokaždé, když jsem se podívala na jeho fotku, ubezpečil mě, že je úplně jedno, jestli jsou v bříšku jedno nebo dvě miminka. Potřeby ženy v těhotenství a při porodu zůstávají stejné, navzdory tomu, že někdo říká opak. A protože moje tělo je schopné přijmout dvě miminka najednou, je schopné je i donosit a porodit, jediné co proto musím udělat je, říct sbohem STRACHU!

Od té doby uplynuly tři roky. Dvojčata mají dva a půl roku a zrovna mi zahřívají mou půlku postele, zatímco já plná dojmů nemůžu spát a cítím potřebu se vypsat z velkého zážitku. Před Vánocemi jsem se rozhodla, že pojedu v lednu do Bratislavy, kde uvidím Dr. Odenta naživo, což se mi podařilo zrealizovat. Poslouchala jsem jeho přednášku a několikrát u ní plakala a zároveň se usmívala a nešlo mi přestat ani jedno z toho. Byla jsem jedním slovem dojatá!

Všechny Odentovy názory uvedené do praxe prostě fungují. Vsadila jsem na správnou kartu, což se mi potvrdilo už mým porodem. Stačilo jen vypnout mozek, zapnout srdce a zajistit si bezpečné prostředí. Takto rodit je pohádka! A ta končí vždycky dobře!

Poděkovala jsem mu z očí do očí a ze srdce do srdce. 

Až budete ze svých dětí unavená…

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě.Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Pobyt v nemocnici, neboli Wochenbett, byl překvapivě ještě náročnější než porod, obzvláště z důvodu cizího prostředí a jazykové bariéry.

S malou nás odvezli na pokoj kolem druhé v noci. Ležela v postýlce vedle postele a já konečně usla, po dvou probdělých nocích. Po dvou hodinách ale začala plakat a já najednou zjistila, že vůbec nevím, co mám dělat. Mám ji dát kojit? Přebalit? Mám zavolat sestru? Nakonec jsem ji jen hladila po tvářičce a ona zase usla.

Kolem šesté ráno přiběhla sestra do pokoje, že je čas na kojení. Byla jsem úplně grogy, v životě jsem nekojila, ani jsem nevěděla, jak malou chytit. Tak jsem to nějak zkoušela, co jsem viděla u ostatních. Sestra se na mě podívala a protočila oči.

„To děláte úplně špatně, to je hrozně nepohodlná pozice...“ Malou chytla a začala ji tam mordovat, ona vřeštěla, nakonec se přisála (v pozici fotbalový míč) a já jenom koukala – tohle vživotě sama nezvládnu. Než odešla, tak mi řekla, ať si na další kojení přivolám sestru.

Malá cucala a cucala a já vůbec nevěděla, jestli pije, nebo u toho spí, jestli ji mám odpojit nebo co mám dělat. Nějak jsme zápasily a na další kojení jsem si teda zmáčkla tlačítko a přivolala sestru. Koukala na mě, co jako chci, tak jsem nesměle vysvětlila, že jestli by mi pomohla malou přiložit, tak se opakoval předchozí proces – vřeštění, zápasení, přisátí....

Malá skoro vůbec nespala, byla celé dny u prsu. V noci usla na 3-4 hodiny v kuse, ale to bylo tak vše. Samozřejmě v této vzácné chvíli klidu řvalo dítě odvedle, takže spánek nulovýJ

Ingrediencie

Na výrobu sirupu budete potrebovať nasledujúce suroviny:

• 0,5 kg mrkvy
• 3 až 4 polievkové lyžice medu
• Čistú vodu

Príprava

1. Mrkvu umyte, ošúpte a nakrájajte na kúsky.
2. Vložte ju do vody a varte až dovtedy, kým nezmäkne. Potom ju sceďte, no nevylejte vodu, v ktorej sa varila.
3. Popučte mrkvu na kašu buď ručne alebo v mixéri.
4. Po vychladnutí vody, v ktorej sa mrkva varila, do nej pridajte med a miešajte, až kým sa v nej med úplne nerozpustí.
5. Nakoniec do vody vložte mrkvové pyré, opäť dobre premiešajte a váš sirup na kašeľ a hlieny je hotový.

Pre uchovanie sirupu v čerstvom stave ho držte v chladničke.

4 DNY S DOPRAVOU ZA POLOVINU 🙂
26.-29.1.2016 za vás zaplatíme polovinu dopravy my ;)

Tým PULZ s.r.o.
http://www.pulzsro.cz/

NIKDY NENÍ  POZDĚ ZAČÍT.

Ahoj všichni,kteří jste se rozhodli udělat něco pro sebe.Ať je to kvůli zdraví a nebo kvůli tomu vypadat dobře,když se svlékne at´ před partnerem,manželem či lékařem.Já osobně jsem začala zamlada po dětech právě kvůli tomu,abych vypadala dobře až se svléknu a vystavím své tělo po dětech v plavkách.Postupem přibývajících let a problémy s páteří to bylo kvůli zdraví.No a tedˇ ve 47 letech a třech dětech je to kvůli zdraví i kvůli tomu,abych se nemusela stydět se svléknout,protože ani věk ani počet dětí ani hormony,které se ozývají ani vytíženost v práci nejsou důvodem stát se reklamou na Michelin.To co nás brzdí jsou pouze lenost,pohodlnost,výmluvy a to stačí pouze chtít něco udělat pro sebe.Podstatou všeho je odhodlání,srovnat si v hlavě co vlastně chci.

Nejsem spokojená ve svém těle.Chci udělat něco pro své zdraví.Chci jen shodit pár kilo.Chci zpevnit své tělo.Chci změnit svůj životní styl.

Cokoliv z toho nebo všechno je možné v jakém kolikoliv věku,protože věk je jenom číslo a nejdůležitější je odhodlání začít.

Jsem důkazem toho,že to jde i přes zdravotní překážky jen se musí najít správná cesta.Já tu svojí znovu našla.I přesto,že jsem dělala ve 30 letech fitness a po dvou dětech vypadala jak holky z fitness plakátů přišlo ve 34 letech třetí těhotenství a přírůstek na váze 33 kg.Nebudu lhát,že po porodu při pohledu do zrcadla jsem brečela.A je to tu ....co přišlo 

ODHODLÁNÍ S TÍM NĚCO UDĚLAT.

Jelikož s manželem postupně plánujeme druhé miminko a já mám strach, aby můj další porod nedopadl stejně jako první, potřebuji se z něj asi vypsat. 

Vše začalo v létě 2014, kdy jsem začala chodit do porodnice na monitory. V průkazce jsem měla termín porodu 3. nebo 7. září, ale paní doktorka v nemocnici mi oznámila, že je u nich zvykem u diabetiček vyvolávat porod už ve 38. týdnu, preventivně, kvůli velikosti miminka. Prý to můžu odmítnout. Dcera měla odhadovanou váhu cca 2800 g, tak mi bylo divné, proč kvůli velikosti. Ale informace jsem si jinde nevyhledávala a věřila jsem že lékaři ví, co dělají. 

Měla jsem naplánovaný termín nástupu do nemocnice a asi týden před tím jsem šla ještě naposledy na kontrolu ke svému gynekologovi. Natočil monitor miminka a něco, co jsem ani pořádně nepochopila, se mu nelíbilo a tak mě poslal do nemocnice s doporučením k hospitalizaci. V nemocnici si skoro ťukali na čelo, protože podle nich bylo vše v pořádku. Ptali se, jestli nechci jít domů, což jsem odmítla, protože jsem se kvůli svému gynekologovi bála o miminko. Ale s odstupem času si řikám,  že to nejspíš byla chyba.

Byla jsem hospitalizována na rizikovém oddělení, kde pravidelně natáčeli monitory, ale jinak se nic nedělo. Ptala jsem se, jestli tedy můžu jít domů, ale prý když mám stejně za dva dny nástup tak by to nemělo cenu. Tak začali s vyvoláváním ještě o dva dny dříve,  než bylo původně v plánu. 

Nejdříve jsem dostala nějakou injekci, prý aby se čípek připravil a změkl (to bylo veškeré info, které jsem k podáváné medikaci dostala). Druhý den jsem dostala prostaglandinový čípek, po kterém se nic nedělo, tak mi lékař udělal vaginální vyšetření po kterém konstatoval, že jsem stále zavřená. Tak jsem dostala ještě jeden čípek. Kolem třetí hodiny odpoledne mi začínaly slabé kontrakce. Byly u mě na návštěvě babička se sestrou a říkaly jsme si, že by bylo fajn, kdybych ještě dnes porodila. Když návštěva odešla, volala jsem manželovi do práce, že už mám nějaké bolesti a ať raději po práci přijede za mnou, co kdyby náhodou. Moc jsem ho u porodu chtěla mít. 

Během odpoledne kontrakce trochu sílily. Příjemná lékařka mi udělala vnitřní vyšetření, ale zjistila, že se vůbec neotevírám. Tak jsem se průběžně procházela po chodbě, povídala si se spolubydlící na pokoji nebo si snažila číst a celé odpoledne mi byly natáčeny monitory. 

RÁDA VÁS UVÍTÁM V MÉ SKUPINCE A DOUFÁM, ŽE SE INSPIRUJETE 💙

https://www.modrykonik.cz/group/7338/

SYMPATICKÝ NÁZEV PRO SYMPATICKÉ NÁPOJE

O smoothie slýcháváme poslední dobou stále častěji, a to nejen v souvislosti s příznivým vlivem pro naše zdraví, ale i díky možnosti vytvoření originálních míchaných alkoholických nápojů. Co se skrývá pod názvem smoothie, jak si jej doma připravit a další zajímavosti včetně několika názorných receptů se dozvíte v následujících řádcích.

CO JE SMOOTHIE

Smoothie je mixovaný svěží nápoj, jehož základem je čerstvé ovoce, zelenina nebo jejich kombinace. Šťáva z čerstvě namixovaného ovoce bez přidaného cukru či konzervantů, kterou si můžete připravit sami doma, vám dodá kromě spousty energie i skvělý pocit, jelikož přesně víte, co pijete.  Díky tomuto čistě přírodnímu složení si získalo velkou popularitu například u veganů. Nelze popřít ani jeho příznivý vliv na zdraví díky zdroji vitaminů a dalších pro zdraví prospěšných látek.

Dnes si opět dáme malou lekci z oblasti partnerského soužití. Mám pro vás jednu důležitou informaci.  Moudro roku!

Pokud vaše dítě v noci trpí vlkodlačím syndromem, řve, chce pařit a nástup na buzerplac vyhlásí ještě ke všemu v nelidskou hodinu 3:30, prosím vás snažně za všechny týrané muže v čele s tím mým: vstaňte s ním ve vší tichosti a hladinu hluku udržujte i nadále na nule decibelů. Prostě nedělejte vůbec nic. Proč? Protože v ložnici vám spí další dítě a přeci ho nechcete probudit.

Nadace za práva týraných mužů vám předem děkuje za pochopení.

Je jasný, že vás to vstávání uprostřed noci a pak ráno (ale v podstatě zase v noci), hrozně baví. Kterou matku by to nebavilo? Obzvlášť když takhle vstáváte už 18 měsíců nonstop. Baví vás to. Tečka. Přijměte tenhle postoj.

A protože vás to TOLIK baví, máte POVINNOST sedět v naprostém tichu na peršanu od babičky a spojovat se s Vesmírem. Ať už telepaticky, virtuálně nebo nábožensky, hlavní je zaujmout pozici lotosu vysílat proud něčeho ven a zase přijímat jiný proud čehosi zvenčí. A nemáte dělat nic jiného.

Nic jiného! Nezbytné domácí práce a fyziologické potřeby  jsou přísně zakázány. Koneckonců jste na mateřské a celý den se jenom kopete do zadku nudou, tak to chvíli počká, ne? Nejdůležitějším cílem teď je to, aby se neprobudilo vaše zatím spící dítě v ložnici.