To se rano ve stredu 7.10.2015  v pul 5 vzbudim,a ze pujdeme s pritelem vyvencit naseho hafana🙂  jsme asi pul hodky venku🙂 najednou cejtim jak mi tvrdne bricho🙂  tak jdeme radsi domu.hned jdu na zachod a na toaletaku troska krve🙂 rikam si hlenova zatka a poslicci.letim si dat sprchu jestli to prejde.nic moc☹  uz jsem docela nervni 🙂 v 7hodin jde pritel do prace.dela si ze mne srandu jestli jedem rodit🙂 v zadnem pripade,jsem teprve 35tt presne ☹ no strasne sem trpela☹ zacala jsem si to pocitat.bylo to po deseti minutach☹ pak najednou po trech.volam priteli at radsi prijde hned z prace.ze to nejde vydrzet☹ praci ma kousicek od baraku🙂 nastesti.pribehl a jeli jsme🙂 v porodnici jsme byli ve trictvrte na 10.hned me dali na pasy.kontrakce jak blazen.prisel dr a kontroloval otevrena na ctyri prsty,jdeme rodit 😲 ja uplne vystrasena ze nechci,ze malej jeste nesmi ven.dr me ujistoval ze to bude urcite v poradku🙂 udelali mi klistyr a spritelem jsme byli na porodnim boxu🙂 vzy pri kontrakci jsem trpela☹ epidural jsem nechtela.ale co bych za nej dala🙂 lezim si tak na boku a rozdychavam kontrakci kdyz najednou cejtim dole strasne teplo a mokro🙂 rikam priteli ja se pocurala🙂 to je trapas.pritel tam koukl a rika v pohode nic tam nemas.ani nevim ze mackal tlacitko uplne zbesile🙂 aby pribehla PA🙂 az pak mi to rikal ze jsem dole mela strasne moc krve🙂 praskla voda 🙂to uz jsem byla otevrena na 8cm 🙂 a strasne jsem chtela tlacit 🙂 ale jeste jsem mnela pockat🙂.pak uz jsme sli na to🙂 na tri zatlacen a nastrih byl maly venku🙂 ve 12:39 jsme se stali rodici 🙂  akorat mel strasne kratkou pupecni snuru:_( tak ji musel presrtrihnout dr,pak mi maleho ani poradne neukazali a odesli snim.ale sel snima pritel tak ho nafotil 🙂 kdyz mne zasili tak jsem si jeste chvilku polezela a sli jsme do druheho patra na jip.na toho naseho krasneho chlapecka kouknout🙂 byl v inkubatoru ale vypadal spokojene.vazil 2370g  tak tam byl prej by neudrzel telesnou teplotu.tyden jse si pobyli v nemocnici .ale malej byl a je naprosto zdravej 🙂      koukam ze pisu romany tak snad to doctete do konce 🙂

Tak už je to pět měsíců. Nechtěla jsem

psát článek, ale tak nějak mi je to líto. Nemusíte ho číst, neměla jsem nikterak speciální porod. Prostě normální, jen ty detaily nechci zapomenout. 

1. Tobiášek k nám přišel neplánovaně.Dle plánu jsem chtěla rodit letos v dubnu🙂 22.12.2014 jsem si dělala test a čárka se ukázala asi po 15 minutách, tak jsem si dělala srandu, že jsem těhotná..Manžel vyplašeně, že si mám udělat další test, tam se čárka ukázala dřív, ale slabá. Protože jsem měla neznámé testy, četla jsem na netu, že chybují, trochu mě to uklidňovalo, Tadeášovi byl teprve rok a dva měsíce.23.12 jsme testovali znovu, dvě čárky, a sakra..🙂 rychle jsem volala na gyndu zda se tam ještě

den před Vánoci můžu zastavit. Těhotenství mi potvrdili, avšak byla jsem druhý týden, takže mi oznámili, že to ještě nemusí nic znamenat. Celé Vanoce jsem přemýšlela zda je to dobře nebo ne, i u doktorky jsem byla hodne v šoku, sice jsem nebrala prášky, ale u prvního jsme se snažili déle a teď jsme si dávali pozor. Doktorka se na mě podívala a zeptala se, zda si miminko chceme nechat, ačkoliv jsem byla zmatená a v šoku a netušila jsem zda se radovat nebo ne, okamžitě jsem řekla, že rozhodně na potrat nejdu. Že se s tím musím jen srovnat. Těhotenství je zázrak a tak jsem vše nechala osudu. Jasně postupem času jsem se začala strašne moc těšit i když to byl zase kluk😀 už třetí..dny ubíhaly, horko mě zmáhalo, váha mi zvesela stoupala😀 Až mě konečně poslali na první pásy do porodnice, byl tam zeovna takoven nepříjemnej doktor.Koukl mi na výsledek, byl zrovna pátek 14.8. A začal mi nadávat, že miminku ubližuju, že je u mě nešťastný, že kdyby mohlo prokopne si cestu ven, že málo piju. No Tobi byl v břiše hodně aktivní, ale potný režim jsem si myslela, že dosřzuju, denně jsem vypila přes tři litry vody, ale ten den jsem nic nepila, jel jsem ráno a nechtěla jsem každých pět minut čůrat. Každopádně jinak se nic nedělo, byla jsem zavřená. Musela jsem jít na hodinu pryč a vypít litr vody a ozvy mi pak dělali znova, vyměnili se doktoři a napodruhé už vše bylo v pořádku. Jela jsem domů, byla jsem 37+6, a užívala léta se synem na zahradě. Vše bylo v pohodě. V noci ve 2.40 jsem šla čůrat a v tom lup...Voda??? Po zkušenostech z předchozího porodu mi to bylo divný, vždyt´ jsem neměla žádné bolesti. Šla jsem si lehnout, jenže mi to nedalo, zase jsem se zvedla a začala chodit po ložnici,tekly ze mě

čůrky vody. Tak to je asi ono, řekla jsem si. Starší manželův syn byl u babičky, ale Tadeáš byl doma, vzbudila jsem manžela s ručníkem mezi nohama a prosila ho ať neplaší, že nemam kontrakce, zavolala mojí mamce, kteral k nám jela 45 minut, během kterých se manžel málem zbláznil🙂 no a jeli jsme, kolem 5. ráno jsem seděla na příjmu. Praskla mi voda, povídám. Oproti minulému porodu to byla fakt pohoda, na přijmu jsem se smála a jen doufala, že nechytnu oblíbeného doktora, no kdo jiný mohl vejít do dveří...:/ ale byl celkem už v pohodě. Voda ze mě tekla neskutečně. Nemohla jsem udělat ani krok. Nákez byl překvapivý, otevřená jsem fakt nebyla. Jen na tu vodu..Poslalu mě na hekárnu a manžela domů a chtěli po mě abych šla spát. No jasně..🙂 občas mě zabolelo břicho, ale nic hrozného, vždy to po pár minutách odešlo, bylo mi hrozně.Nic se nedělo, manžel tam nebyl a od mého příjezdu se tam vystřídali tři porody, tak to se mě ani kontrakce nemohly rozjet, protože jsem je zřetelně slyšela, musela jsem se smát, ne těm porodům, těch maminek mi bylo fakt líto, ale té situaci. Bylo už skoro 12 hodin, opět jsem měla lehké kontrakce, tak zavolali manžela, ale nález pořád stejný. Původně mi chtěli dát vyvolávačku až večer ale milá PA usoudila, že už bych pak porod nezvládla, když jsem nespala a ve dvě mi píchli oxitocin, ve vteřině jsem měla kontrakce jako blázen, dvě hodiny jsem se otevírala strašně pomalu, spíš me otevírala PA, protože malý prostě

nechtěl ven.Po dvou hodinách, že půjdu na sál a do vany aby se mi ulevilo, ani nevím jak časté kontrakce jsem měla, musela jsem si pořád hlídat kapačku a občas kapala dost rychle, takže se stalo, že kontrakce ani neustala a přišla nová. Vlezla jsem do vany a bylo to příšerný, musela jsem zase ven, bolesti z břicha se prěsunuly do kříže, nastalo peklo, najednou nešlo kontrakci rozchodut, rozdýchat, nic, stála jsem ve sprše a plazila se po zdi. Nejhorší bylo, že jsem se sama vážně neotevírala a kontrakce se odvíjeli jen od kapání kapačky, kapala strašně rychle, nemohla jsem už ani mluvit. Tak jsem ji vypnula, kontrakce byli pryč, bylo mi to jedno, trvalo to přesně asi tři vteřiny, ta obrovská úleva, protože přišla PA a říká, jeee vy to máte vypnutý, a opět to zapla, zkontrolovala mě, pořad 5cm počkala na kontrakci a otevrmela mě na sedm, nevím jak. Každopádně mě ještě

S odstupem jsem si říkala, že ještě sepíši článek o tom, jak mě navštívila bellova obrna.

Jak už jsem psala, druhý porod byl poměrně náročný a to jsem ještě netušila co dalšího zase přijde..

V pátek nás propustili z porodnice domů, všechno bylo v pořádku, neměla jsem žádné problémy. V sobotu ráno jsem se vzbudila a cítila, že něco je špatně. Měla jsem nějaký ztuhlý obličej. Když jsem se podívala do zrcadla, tak jsem zjistila, že mám půlku obličeje ochrnutou. Byl to šok!

První co mě napadlo, že jsem snad prodělala mozkovou mrtvičku po tom šíleným náročným porodu. Ale na internetu jsem si našla, jak poznáme mozkovou mrtvičku a nesedělo to na mě. Tak manžel sednul k internetu a našel Bellovu obrnu. Tomu všechno nasvědčovalo. 

Přesto jsem pořád nějak doufala, že se to zas samo ztratí. Pár dní po porodu jsem opravdu neměla sílu řešit další problémy. Tak jsem se rozhodla vyčkat do pondělí, stejně o víkendu v nemocnici nikdo moc nefunguje. 

V neděli už jsem pochopila, že problém je tu, že samo se to opravdu nespraví, naopak se to zhoršovalo ☹ tak to už jsem se sesypala. Pár dní po porodu a já vypadám jako krypl.. ☹ Nemohla jsem jíst ani pít. Všechno mi z pusy vypadávalo, pití vytíkalo koutkem ven. Pusu jsem měla na křivo. Mrkala jsem pouze jedním okem. No připadla jsem si fakt strašně. V tu chvíli jsem upřímně litovala všechny, kdo zažijí mozkovou mrtvičku a ochrne jim obličej. Je to opravdu velmi nepříjemný zážitek.. ☹

  Kamarád nedávno na své ksichtknize řešil problémy s Českou poštou.  On, pan Černý, i přes několikeré upozornění poštovních doručovatelů o tom, že opravdu v jeho bytě žádná paní ani slečna Černá nebydlí, neustále dostává poštu pro onu v jeho bytě neexistující slečnu/paní Černou ( a to i přesto, že adresa se naprosto neshoduje, poštovní doručovatele nerozházela ani jeho poznámka, že skutečná adresa na zásilkách slečny Černé se nachází o 4kilometry jinde než je jeho schránka, kam zásilky neustále cpou ) Poslední perlou se stal "Balík do ruky" ( dále jen BDR  jako Bože-Dejte-mi-Rum) .  Tedy konkrétně velmi očekávaný, nikoliv však obdržený BDR. Kamarád svůj BDR nejspíš dodnes neobdržel, zatímco se může potápět v nevyžádaných zásilkách existující a jistě zásilky postrádájící slečny/paní Černé. Prý je to asi osud, prý má na chvíli opustit práci fotografa pro chvilkový život poštovního doručovatele, a najít tak nebohou a zásilkami nezahrnutou slečnu/paní Černou...

   Pravdou je, že Balík do ruky mi připomíná známou kauzu  "muž s koženou brašnou nesmí projet". Mé místní vesnické zkušenosti s ČP jsou totiž takové , že jedná-li se o jakoukoli jinou zásilku než právě BDR, je doručovatelka schopná vyčmuchat mě naprosto kdekoli ( předání proběhlo ve školce, v obchodě, u kontejnerů na tříděný odpad, dokonce si mě odchytla při venčení psů na poli), avšak balík do ruky NIKDY. O to zábavnější na vesnickém životě je, že se člověk tedy přesně ve 14:00 vyřítí ze svých vrat ( na vsi totiž netrvá lančbrejk 30minut jako jinde, nýbrž asi tak stejný čas, za který se už i délka pobytu Vámi pozvané návštěvy považuje za velmi nezdvořilou). Nutno podotknout vyřítí na kole s pokřiveným výrazem trochu slintajícího idiota ve tváři ob ves ( neb mu doma spí 3 malinké děti a je tedy nucen překonávat vzdálenosti v rekordních časech), kde se nachází pobočka snad mající v držení Váš BDR. Po rychlém zahození kola a jedné "rozbitéhubě" na jejich perfektní a nikdy nevytřené chodbě se  na dveřích pobočky dočtete:   " Dnes jsem tu jen do jedenácti "(  profi-vzkaz je citlivě napsán  velmi roztřesenou rukou a papír přilepen několika vrstvami lepící pásky, nejspíš aby vydržel na dveřích báječně aktuální několik následujících pracovních dní). Na papír jsem tedy též sakramentsky roztřesenou rukou dopsala "byla jsem tu ve dvě a jak už jistě tušíte dost nas.aná...!"

     Do schránky mi sice nechodí slečna Černá, nýbrž Dostálová, Dostálové poštu předávám sousedce Donátové, která ví kde se nachází Dostálová, jenžto mi přes sousedku Donátovou jako poděkování pošle sazenice dýní Hokkaidóó nebo jinou drobnost... Vesničane, ENJOY IT !!!

Jelikože jsem dělala vrchní servírku, ráda se s Vámi o toto podělím. Pokud někdo někdy dělal v gastronomii, ví, že je to pravdivé, ale nechybí tak i trocha nadsázky.

Každý den musíme být připraveni na srážku s blbcem a v gastronomii to platí dvojnásob. Zatímco obyčejní lidé jdou do práce, číšníci, servírky, kuchaři a barmani táhnou do boje.
Jak takový vydařený den obsluhy v restauraci vypadá? Hned z rána se pár nedočkavců pokusí vetřít do restaurace ještě před otevírací dobou se slovy, dám si jen „kafe“. Nejlépe samozřejmě piccolo. Otevírací doba jim zřejmě nic neříká a číšníci a servírky jsou v restauraci dříve právě proto, kdyby zrovna někdo potřeboval dostát svým ranním rituálům.
Kolem jedenácté začnou lidé chodit na obědy. Na menu je vepřo knedlo zelo, XL řízek s bramborem a oblohou, masová směs s rýží a hovězí hamburger
s hranolky. Hned u druhého stolu by si dali vepřo-knedlo zelo, ale zelí by vyměnili za oblohu od řízku a knedlíky za rýži od masové směsi. Číšníka v tu chvíli napadá, jestli se nemá zeptat, zda to celé nechtějí zabalit do housky od hamburgeru. Takových kombinací, záměn a proměn pošle přes obědy do kuchyně ještě několik. Zvláště oblíbený je dnes XL řízek napůl. Kuchař je nadšen.
Obědy pokračují a spotřeba vody z kohoutku (kohoutí vývar) s citronem zdarma stoupá. Lidé si sedají k neuklizeným stolům a čisté ignorují. Na číšníka pak zběsile volají a domáhají se okamžité výměny popelníku a založení příborů. 70 % nově příchozích ihned po dosednutí vytahuje telefon a dožadují se hesla na Wi-Fi. Ani po 30 minutách si nejsou schopni objednat, protože menu ještě ani neviděli. Následuje kolotoč zaokrouhlování. Úspěšný den mizí někde mezi 188 a 190 korunami. Obědový nápor opadá.
Číšník rovná židle, leští sklo, myje tabule a těší se na chvilku klidu před odpoledním náporem. Sotva se posadí, aby se také najedl,zahradka usadí se na zahrádce skupinka maminek s dětmi. Začíná bumerangový trénink, který spočívá v objednávání každého jídla a pití zvlášť. A ještě a ještě a ještě. Po padesáté návštěvě u stolu během deseti minut by se dalo předpokládat, že už mají vše. Omyl… A ještě brčka. Obsluhující si připadá spíše jako na útěku než jako v práci. Dětičky vřeští, mačkají obsluhou donesené omalovánky, lámou a házejí po sobě pastelky a vše, co není příliš těžké nebo přivázané včetně jídla. Maminky vesele švitoří a dětí si nevšímají. Až po chvíli se jedna zvedne a jde se zeptat, jestli se děti na zahrádce mohou vyčůrat. Číšník loví v kapse uspávací pistoli. Bohužel nachází jen propisku a pár zmačkaných účtů. Musí to prostě vydržet. Hned zítra vyrobí ceduli s nápisem rozjívené děti a tchyně uvazujte u vchodu.petka
A je tu večer. Restaurace se opět plní a celý kolotoč začíná znovu. Na baru sedí dvě slečny a objednávají si dvakrát capricciosu. Barman na ně překvapeně hledí, protože pizzu na baru opravdu nevede. Po chvíli mu dojde, že chtějí caipirosku. Na zahrádce se mezi tím host číšníka ptá, jak velký je ten nakládaný hermelín a pán u vedlejšího stolu se zajímá o to, jestli mají v restauraci nabíječku na Nokii, že by si u nich klidně i něco dal. Vrcholem je ovšem dotaz na kuřecí carpaccio, perlivou vodu z kohoutku, latté bez mléka a „chasekake“ (čteno chasekake, psáno cheesecake). Jeden z hostů vrací tresku, protože je cítit po rybě. Nechybí ani naučná lekce, kdy je obsluze sděleno, že ruské brambory jsou vlastně americké, protože všechno, co bylo dříve dobré a ruské, je dnes americké. Barman točí pivo do nerezového hrnce. V restauraci neměli „petku“, tak si pán přinesl vlastní nádobu. Zaokrouhluje se pořád stejně. Ze 375 na 380, 552 na 555 a podobně. Někteří hosté nejsou líní vytáhnout kalkulačku a účet si přepočítat. Jiní doplácejí na stravenky velkými bankovkami. No prostě paráda. Když host nechá více než 20 korun, podlamují se číšníkovi kolena.
Čas se pomalu naklání k desáté hodině večer. Kuchař balí nože a odchází. Má všechny, což je pozitivní. Ani žádný host nechybí. Ve chvíli, kdy překročí práh restaurace, dožaduje se skupina šesti hostů jídelního lístku. Když jim číšník sdělí, že kuchyň už je zavřená, tváří se velice překvapeně až pobouřeně a snaží se v obsluze vzbudit soucit slovy: „Ale my jsme měli opravdu těžký den. Víte, jaké to je, být devět hodin v kuse na nohou?“ Číšník opět hledá uspávací pistoli se stejným výsledkem jako po obědě. Barman vypadá, že by si jí v případě nálezu také půjčil. Již značně podnapilý muž mu už hodinu a půl vypráví o svých životních neúspěších, natahuje se přes bar a plácá nově nabytého přítele po ramenou.zaokrouhlovani Restaurace se pomalu vylidňuje, ale pár otrlých hostů zůstává. Restaurace zavírá ve 23.00. Ve 22.45 se jde číšník zeptat na poslední objednávky. „Vy už zavíráte? Ne, teď si nic nedáme, dáme si později,“ a číšník znovu opakuje, že jde o poslední objednávku, takže později už to nepůjde. Hosté si objednají každý velké pivo, u kterého sedí další hodinu a půl. Je hodinu po zavíračce. V tuhle dobu běžně pracují jen semafory. Dojde na placení a opět se zaokrouhluje. Asi úplněk.
No řekněte sami, není to krásná práce? I přesto se většina číšníků do práce těší a v oboru zůstává. Bývají totiž i světlejší dny, které ty špatné zastíní.

Por rýpalky : Ano je to stažené 🙂 No a co :-P

MK Bazárek - Brno

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině http://www.modrykonik.cz/group/6944/

Pořadatel: Modrý koník s.r.o., Martinská 56, 821 05 Bratislava, IČ: 35936851, DIČ: 2022011046, DIČ pro účely DPH: CZ682750590, tel. 226 213 413, email: bazarek@modrykonik.cz , www.modrykonik.cz

Název bazárku: Modrý koník Bazárek (dale jen “Bazárek”)

Místo konání: Obchodní dům Klášter, Josefská 1 602 00 Brno

1. Zaměření Bazárku a definice zboží

MK Bazárek - Brno

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině http://www.modrykonik.cz/group/6944/

1. Jsme upřímní a důvěřujeme si.

2. Společně na Bazárku udržujeme pořádek a pohodu.

3. Pokud zaznamenám jakýkoli problém nebo nejasnost, poradím se se zástupcem Modrého koníka.

4. Tento Bazárek je zaměřený na dětské oblečení, hračky, obuv a sportovní potřeby pro děti 0-10 let a na těhotenské oblečení.

MK Bazárek - Brno

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině http://www.modrykonik.cz/group/6944/

1. Přidej se ke Skupině “MK Bazárek – Brno”: http://www.modrykonik.cz/group/6944/

2. Napiš do skupiny, že chceš na bazárku prodávat

3. Interní poštou dostaneš potvrzení registrace a dotazník s upřesněním Tvého zboží. Jestli Ti potvrzení nepřijde do 3 dnů, napiš nám na BazarekBrno@email.cz.

Zaregistrovat se můžeš do tří dnů před termínem bazárku. Počet míst je omezený.

Batole oslavilo rok a půl a já si uvědomila, že už téměř 12 měsíců spím (spím?) v 1-3 hodinových intervalech. Pravda, tělo si na to už zvyklo a já to zvládám rozhodně líp, než třeba na jaře. Dokonce si i troufnu brát více pracovních zakázek. Moje bezdětné (i některé šťastné maminky spících dětí) se mě občas ptají, jak to, že ještě funguju. No, občas se taky divím, ale za ten rok jsem si udělala nějaký systém a našla pomocníky, kteří mi nedostatek spánku pomáhají přežít. 

1. Cola, čokoláda a jiný doping

Upřímně nevím, co bych si bez Coca Coly počala. V průběhu mateřské se stala mou nejvěrnější kamarádkou, která je vždy po probdělé noci připravena postavit mě na nohy. Raději si nepředstavuji, co se děje uvnitř mého žaludku, teď jí zkrátka potřebuju. Stejně tak spoustu čokolád a sušenek. Když je zle a doma nic není, vhod přijde i velice, velice sladký černý čaj. Prostě cukr do sebe hrnu ve velkém. Kde jsou ty časy, kdy jsem se po nocích učila na zkouškové a hubla. Teď jde moje váha nahoru, ale dítě potřebuje matku při smyslech a nekolabující, tak jsem vyhodila váhu a zrcadlo obcházím obloukem.

2. Najděte si stejně postižené kamarádky 

Sice se s nimi moc často neuvidíte, protože skrz únavu nebudete schopná jedna ke druhé dojet, ale postěžovat si přes telefon či messenger většinou postačí. Minimálně vás může uklidnit, že v tom nejste sama. A to hřeje, proč si to nepřiznat. Na druhou stranu, opravdu nedoporučuju vídat se (nebo si alespoň téma spánku striktně zakázat) s maminkami, jejichž dítka prospí celou noc. Jednak propadnete ještě větší depresi a pod vlivem spánkového deficitu je budete nenávidět, jednak vám začne vrtat hlavou, jestli to vaše dítě je vůbec v pořádku.

3. Spěte, kdykoli je to možné

Nošení miminek v šátku je úžasný počin v péči o dítě, protože plně respektuje specifické potřeby novorozence a kojence. Těmito potřebami jsou tělesný kontakt, kterého není nikdy dost, rytmus předávaný prostřednictvím houpavých pohybů při chůzi maminky a tlukot jejího srdíčka. Vždyď experimenty ukázaly, že pokud miminkům v nemocnici pouštěli hudbu v rytmu tepu lidského srdce, prospívali lépe. A to jim chybělo tělesné teplíčko od maminky.  

Někdy se bohužel stane, že miminko při vázání do šátku pláče a pláče. Maminka tedy logicky usoudí, že není kontaktní, blízkost mu nesedí, ale to je omyl. To by přeci bylo proti jeho základním potřebám, protože maminka v blízkosti, čím větší tím lepší, představuje pro novorozenečka pocit jistoty a bezpečí. Když maminka zmizí z dohledu, jako by nebyla. Dětem totiž zatím chybí časem získávaná zkušenost. Po půl roce již ví, že maminka sice odešla, ale když bude plakat, může ji přivolat.

Tak proč tedy pláče? Ptáte se. Vždyť jste ho přebalila, nakrmila, je odpočaté, do této chvíle bylo v pohodě. Myslím si, že u starších miminek může být pláč protestem, protože s ním náhle děláte něco, co nezná, tak se mu to nelíbí. Protože jistota miminka pramení z toho, že se může spolehnout na očekávané. Pro něho je do této doby očekávané, že jej pouze chováte a nebo ukládáte do kočárku. Dalším důvodem pro pláče, je teplo. Když uvážete miminko na své tělo a v místnosti je již tak vedro, miminku se to nelíbí. Ale během praxe lektora kurzů šátkování a zejména individuálního poradenství v této oblasti Vás mohu ujisit, že když se dáte do pohybu přestane plakat. Mé děti při vkládání do šátku brečely, vzpínaly se a když jsme vyšli ven, během chvilky se uklidnily a usnuly.

Šátkováním beze spolu zvyšujeme komfort prvních měsíců života našeho drobečka. Tak proč tedy pláče? Důvodem může být nejisota maminky a tatínka, zda je to šátkování přece jenom v pořádku. Neublížím mu? Zvládnu zkrotit tak velký kus látky a omotat jej kolem svého těla? Dítko tuto nejistotu cítí a pláče. Nechce někam, kam vlastně ani neví zda chce a dokáže jít rodič. Dítko insitinktivně cítí, že je na rodičích závislé a potřebuje jejich oporu. Představte si, že Vás bude divokou přírodou provázet průvodce o němž záhy zjistíte, že se tam také moc nevyzná, co budete v tu chvíli cítit vy. Pr, budete chtít jít s ním?

Tak že prvním krokem je získat sebejistotu ve vázání bez miminka. Zkoušíte vázat s panenkou, až si jste plně jistí, že úvaz zvládáte. K nošení miminka potřebujete opravdu pouze jeden úvaz, tak že se nic nestane, když neovládáte úvazů více. 

Rodiče často znejistí pláč miminka. Proč ke mně nechce? Taková dobrá věc to šátkování a drobečkovi se to nelíbí. Je dobré zaujmout k pláči správný posotj. Protože když jste si vším ostatním plně jistí, že úvaz je v pořádku, což  cítíte. Miminko má všechny potřeby momentálně naplněné, nemá důvod plakat, tak teď asi protestuje vyslověn proti úvazům. Ale vy jste ten sebejistý rodič, který ví, že vázání miminka do šátku je výborná věc a rozhodli jste se ji praktikovat. Tady jste tím průvodcem vy. A provázené miminko, které se na Vás musí spolehnout,  se může zlobit, ale dejte mu šanci, ať pozná to dobré, před čím se tak vehementně brání a zároveň mu ukažte, že je provázíte a vedet správným směrem, kterým jste vy sami jistí.

Ve  chvíli, kdy dítě slézá  z klína (https://www.modrykonik.cz/blog/katkaen/article/ditko-zaciname-vychovavat-ve-chvili-kdy-dss6jd/)   slyší hlavně NE, tam NElez, to NEber do ručiček, NE, NE, NE... .Často se mladí rodiče bouří proti hranicím, přirozené autoritě rodičů. Proč bychom měli děti omezovat? Naučíme je být sami sebou, vychováme z nich osobnost.
Neměly by dětičky moc plakat? Už od plenek děláme vše možné, aby miminko neplakalo. Ono je to dobře, miminko se má utišit, naplnit jeho potřeby, ale
on  pláč má také svou podstatu. Miminka jím sdělují, že mají nepohodu, že potřebují kontakt, mlíčko, studí je plenka, nelíbí se jim, že je vsouváme do kombinézy a nebo vážeme do šátku. Děti mají právo se vyjádřit a rodiče, jako ti dospělí, by měli pláč dítěte ustát ve chvílích, kdy je na místě, když jde do šátku a nebo když jej dáváme do kombinézy, když jej oblékáme. Bohužel pláč miminka nás často znejišťuje. Padáme do spirály rodičovské nejistoty a dětského pláče, protože když dítě cítí, že je rodič nejistý, znejistí také. 

 Malé miminko nelze položit, tak si plač, začneme s ním chodit, nakojíme
jej. Ale když začíná slézat z klína, tak to jo, to ho pustíme na zem, aby se prolezlo, když chce. A  ono přestane plakat...  Přeci toto chce. Super.
Klid, je spokojen, ale... Za chvíli to začne. Samé NE tam Nelez, NE zavřeš si ruce do šuplíku, NE to NEber. Slyšíte, samé NE a NE a NEsmíš. Ale proč to dítku stále musíme opakovat? Proč se snažíme je usměrňovat za pochodu, vysvětlovat batoleti, které je v emocích a dlouhé vysvětlování je pro něho nakonec nesrozumitelné, a  touha si sáhnout tak velká?  Protože jsem mu dali, tolik prostoru, kolik samo nezvládne. Nezná věci kolem sebe, poznává je. Ale proč má  batole poznávat šuplíky, že koušou, že může spadnout ze schodů a nebo, že ho někdo praští dveřmi, když u nich bude ležet? Tak že během zkoušení, osahávání věcí, ochutnávání, které by si užívalo plnými doušky s tím, že je v bezpečí a rodiče v klidu, vzájemná harmonie. Nastává peklo. Předměty nahoru, aby nerozbil to či ono, musíme zajistit skříňky, šuplíky, aby se do nich nedostal.  Dítko má celý byt pro sebe, dá se říci - A rodiče musí stát neustále na stráži, být ve střehu co kdyby,  aby... . Víc práce, než je nutné. Pak jsme vyčerpaní, naštvaní, zlobíme se, že dítě ne a ne poslechnout. A ztrácíme se v chaosu
všedních každodenností. ztrácíme se jeden druhému v tom množství podnětů a situací s velkým NE.

 A teď v tom chaosu začínáme řešit, že by se dětem nemělo říkat NE. Slyšístále NE. Na semináři u Jana Bílého - Vnitřní dítě, jsem se dozvěděla, že tím, jak malému dítku bereme  prostor pro spontaneitu, stylizujeme malé dítě do pozice dospěláka. Právě tím NE a NE, to NEsmíš. Usměrňujeme ho, aby se chovalo ,,správně. Tlumíme jeho spontaneitu, jeho životní síla, touhy jsou najednou korigovány a potlačovány v zájmu předsudků, vlastních strachů, ale i strach v důsledku toho, že dítě má takovou  prostorovou volnost a možnost sebe projevení, která mu vlastně nepřísluší. Nemá na ni ještě zkušenosti, neumí si uvědomit následky svého jednání a nepojme množství podnětů, nestihne je všechny prozkoumat, zpracovat. Není lepší dát dítěti bezpečný prostor a tam ho nechat, ať jeho vnitřní dítě, jeho  spontaneita má prostor pro vyjádření sebe sama? 

 Nedávno, již po semináři, se začal náš 7letý syn  doma v obýváku točit pořád dokola, měl z toho takovou dětskou radost, jako by ho to nabíjelo. Hned mi napadlo, ať se mu nezamotá hlava a nespadne. Ale nechala jsem ho, nespadl,dotočil se a byl spokojený. To bylo to vnitřní dítě, které nám dospělým občas hrozně leze na nervy, hlavně když se projeví šílenými pazvuky, hlukem, to samo sebou člověk snášet nemusí, ale uvědomila jsem si, že není nutné vždy a za každých okolností dítě dirigovat NE,  NEsmíš. A proč ne? Ve chvíli, kdy má vymezené hranice. U malých dětí je to prostor, u větších pak plus nějaká společná pravidla, řád.  Děti v období vzdoru pravidla vyžadují,
zároveň se proti nim brání a ne jen v období vzdoru. Ale pokud se nastaví řád a určité mantinely, tak se v nich může dítě svobodně pohybovat. Ví co může, ví kam nemůže.  Pak si hraje v klidu a svobodně. Pokavaď dítě ví od mala, že do ložnice rodičů se nesmí. Bude to respektovat. Dodržuje se to roky, je to zvyk, samozřejmost. Má respekt a úctu k soukromí rodičů. Pokud toto pravidlo není, chodí kam chce, dělá si co chce, vždyť se to smí a proč to tedy rodiče najednou tak zlobí? Když si nedali jasné hranice?

 Jeden příklad za všechny, když jdeme po ulici, dítě má jít za ruku. NE,  NEchci, ale ano půjdeme za ruku, pokaždé na ulici jdeme za ruku. Vztek dítka NÉÉ... Tady je lepší ustát vztek, než riskovat, že se Vám batole rozeběhne do silnice. A nebo budete ve střehu, na stráži, v napětí a to se pak odrazí ve vztahu. Zase jsem ho musela pořád hlídat jak ostříž, běhat za ním...  Jsem unavená...

A co ohrádka, kšírky do kočárku a nebo na sedačku. Dříve byly na denním pořádku. Pak se ohrádka začala zavrhovat, což to je škoda. Dítko dostalo více podnětů, než samo zvládne, více krát slyšelo NE než-li unese a je tu vztek dítěte, pocity únavy matky a  věčné třenice a konflikty. Přičemž v ohrádce, má svůj prostor, kde neříkáte NE, to NEdělej, protože tam má hračky bezpečné, které může zkoumat, může být vedle Vás a nebude utíkat všude možně. Malé děti jsou jak neřízená střela, jsou živelné, plné energie, se spoustou pohybů (tady začíná hyperaktivita podle PhDr Jiřiny Prekopové - lze si přečíst knihu Neklidné dítě) . Ale často je jejich energie mrhána, právě neúčelnými pohyby, nesmyslnými akcemi, přemírou podnětů, které nezvládnou zpracovat, prozkoumat a zjistit AHA, tak tohle mám prozkoumané, můžu dál.  A to lze dítěti dopřát v omezeném prostoru působení, v omezené míře hraček. Tak se učí poznávat pocitem, že už k poznání došlo, to je žene dál, pocit poznání je zároveň motivací k dalšímu poznávání. 

8. 5. 2015, den před očekávanou menstruací, tři týdny po svatbě a měsíc před tím než začneme se stavbou domečku sedím na záchodě a ruka se mi rozklepe, když vidím dvě čárky. Řekli jsme si, že to zkusíme, i když máme zatím jenom prozatimní bydlení, co my víme, může to trvat klidně rok dva... Prdlajz, hnedka první pokus. Manželovi s pozitivním testem musím ukázat ještě návod, aby mi věřil, že dvě čárky znamenají, že v domečku fakt nebudeme jen dva... 

Někdo první trimestr prozvrací, já se spíš potýkám s tím, že se to seběhlo tak rychle a emoce se ve mě jenom bouří. Miminku se daří skvěle, první screening absolvujem na moje narozeniny. Všechno je v pořádku, jen miminko je stále pan Inkognito. Přes ty šílené vedra mám naštěstí dovolenou, trápí mě jenom nízkej tlak. V srpnu se konečně dovíme, že naše miminko má mezi nohama to, co tam holky rozhodně nemívaj 🙂 Od září chodím zase do práce, a skončím 10 týdnů před porodem.

Nemohla jsem se dočkat, až budu konečně doma a budu se moct soustředit jen na miminko. Nebyl den, abych se nepodívala na MK nebo nepřečetla deníček na emiminu. Pomalu se mi doma začala rýsovat látkovací výbava, a další zbytné i nezbytné věci pro miminko.

Samozřejmě jsem se snažila načerpat co nejvíce informací o porodu. Hodně mě ovlivnila knížka Hypnoporod. Na kurz jsme se bohužel nedostali, tak jsem si aspoň pouštěla Afirmace na posílení šťastného a zdravého těhotenství. Každé pondělí jsem chodila na těhotenské cvičení na míčích a díky mým dvěma jack russelím miláčkům jsem prakticky denně chodila na procházky s myšlenkou, že miminku pomůžu gravitací. Před Vánocema jsem začala pít maliníkový čaj, a 14 dní před porodem jsem brala dvakrát denně pět kuliček Arnica Montana 9CH na doporučení PA z předporodního kurzu. Snažila jsem se co nejvíc naladit na to, že porod je něco, co je moje tělo připravené zvládnout beze všech oblbováků. Po otřesu z dokumentu Pět zrození jsem byla připravená "urazit" ruky každému, kdo by mi chtěl porod nějak urychlovat a bezdůvodně do něj zasahovat. Snažila jsem se myslet pozitivně, na všecky dotazy typu: "Bojíš se?" jsem odpovídala: "Já se těším 🙂". Pořád jsem si říkala, že zkušenost bolesti je nepřenosná a každý ji popíše jinak.

Podle ultrazvuku jsem měla terímín 13. 1. podle MS  16. 1. a podle druhého screeningu 12.1. 2016. V úterý 22. 12. jsem byla na poslední kontrole u mého gynekologa, a pak už mě převelel do porodnice. Na každé kontrole byl vidět nějaký posun. Na silvestra jsme se místo chystání na nějaké kalení pustili do přeorganizování ložnice, a tím jsme byli na miminko nachystaní. 6. 1. na kontrole mi doktorka do zprávy napsala "nález bez progrese" a to jsem doufala, že mi řekne, že je to tam nachystané a do příští kontroly za týden už se neuvidíme. To sice nepotvrdila, ale říkala, že na prvorodičku to vypadá dobře. Takže jsem pokračovala v režimu jako předtím, každý den jsem chodila s pejskama ven.

11. 1. 2016 jsme večer zase vyzkoušeli vyvolání s manželem. Bylo to dost intenzivní, a hned potom, prakticky celou noc jsem cítila bolesti, ale většinu v polospánku, dařilo se mi to zaspat. Následující ráno 12. 1. jsem mu pro jistotu cpala tašku, ať si ji veme s sebou do auta. Byla jsem domluvená se švagrovkou, že se mnou pojede na kontrolu, kterou jsem měla v 10:00. Říkal mi ať neplaším, ale nakonec si ji vzal a odjel do práce. Já jsem si vzala do postele čtení a zalehla jsem. Za chviličku jsem chtěla vstát, a když jsem se zvedala z postele tak najednou čvách a bylo mi jasný co se bude dít. Bylo 7:39 a já jsem volala manželovi do práce ať se teda zase vrátí 🙂 Akorát si tam stihl uvařit kafe, ale vypít už ne. Takže se mi začalo plnit moje přání, že se na další kontrolu už neukážu.

Je to tady. Náš Prďánek má poprvé narozeniny. Chtěla jsem dělat oslavu jako blázen, ale vzhledem k tomu, že by z toho měl asi tolik jako z oběda, který mu připravím (tzn. nic), rozhodla jsem se to pojmout jinak. Vztáhnu to k sobě. 🙂 (Ostatně i ten oběd po něm dojedu.)

                                                    Moooooc oběda jsem snědla.

Jaký byl tedy první rok mateřství? Turbulentní, netušený a plný. Amplituda mezi naprostým štěstím a hlubokým zoufalstvím oscilovala bez jakýchkoliv upozornění a nadmíru svižně. Byl to surový život prvomatky, ze kterého jsem se snažila vybruslit jako začínající krasobruslařka. Počet pádů a povedených piruet se téměř rovná. Nuže, konec jinotajů, pojďme konkretizivat:

                                                    Čerstvě vylíhnuté neviňátko

- už chápu, proč matky na mateřské začínají podnikat. Mimo jiné proto, že se naučí využívat volný čas na plných 100%. Efektivita ženy díky mateřství dosahuje obdivuhodných výšin.Je snažší žít tady a teď, je snažší plnými doušky relaxovat kvůli vědomí omezeného času.
- v životě jsem neměla horší pocit zbytečné cuchty a také jsem v životě necítila tolik ženské síly, pokory a sounáležitosti. Mateřství dovede vyhranit.

- byly dny, kdy jsem si večer při usínání nemohla vzpomenout, co jsem za ten den vlastně dělala, ale byla jsem totálně vyřízená a potřebovala jsem dovolenou (přestože jsme na dovolené třeba zrovna byli).
- jindy byly naopak dny, kdy jsem čekala, že se slétne komise pro udělení Novelových cen a já za celosvětových ovací obdržím ceny hned tři. Bohužel, asi zrovna měli důležitější honorace než mně, přestože se mi v rekordním čase povedlo zlikvidovat pohromu v jídelně, v plíně a ještě do toho byl dobrý oběd a moučník by taky zfleku mohl vyjít ve F.O.O.D.u. Malá velká vítězství.

Tak, vím, že někteří už vědí a někteří si všimli, ale pro jistotu... Už jsem trojnásobnou matkou. A někteří stáli o podrobnosti, tak něco málo k tomu teda napíšu.
V pátek odpoledne jsem měla kontrakce co čtvrt hodiny, to jsem byla akorát naštvaná, že toto už tu bylo 100x a nic z toho, jen víc otevřená a víc na nervy, že o to rychlejší bude samotný porod (pro neznalé - bydlíme docela na zapadákově, v zimě hůře sjízdné cesty a do porodnice cesta minimálně půl hodiny - to za předpokladu, že je nulová doprava a skvělá viditelnost a čisté cesty, atp.). Večer jsem si tady psala ještě s jednou maminkou zprávy přes IP a už to bylo častější, tak jsem začala doufat, ale neměla jsem odvahu tomu moc věřit. Každopádně tak po 10. večer jsem šla manželovi říct, že jsem pojala podezření a váhám, zda se jít umýt - protože kdyby to bylo už konečně ono, tak nemám nejmenší chuť to popohnat, abychom vůbec stihli dojet... Dala jsem si asi 3 minuty na rozmyšlenou a pak jsme se rovnou oblékli a raději jeli s tím, že radši ať jedeme zbytečně a vrátí nás než rodit doma. Konec konců i otočit auto opačným směrem můžeme kdykoliv, pokud by to zase ustalo.
Po cestě už jsem měla kontrakce co 3 minuty a byla si čím dál jistější, že nás asi domů zpátky nepošlou. Zrovna začalo sněžit, jak jsem si ten den přála, tak to bylo takové hezké, jen jak z rádia Krokodýl říkali každých 5 minut, že nám hrajou písničky do pelíšku, tak mi to trošku žralo nervy, protože já si zrovna v žádném nehověla ani si moc neužívala...
Do porodnice jsme dojeli asi před 11 (?) - netuším přesně, sledovala jsem intervaly mezi časy, ne samotné hodiny. Řekla jsem jim, že mám pravidelné bolesti, tak mě vzali na ambulanci. Bylo to trošku chaotické, byly tam ještě další dvě rodičky, nejprve mě chtěli vyšetřit, prý ať počkám jen co dovyšetří tu první, tak jo. Pak teda ta druhá, co zrovna byla monitoru, tak začala krvácet, tak že vezmou ještě ji. Tak jsem čekala další chvíli. Ale pak si to rozmysleli, tak že by mi teda natočili ten monitor. Tak všichni byli klidní jak želvy, já konec konců taky, tak jo, hlavně, že se něco děje. 20 minut jsem si pobyla v křesle s tím, že ke konci už mi teda bylo jasné, že jde do tuhého, řekla jsem jim, že už je to hodně nepříjemné, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Tak prý mě teda vezmou na to vyšetření, ať jdu do kabinky, že mi pomůžou se převlíct. Cesta do kabinky a převlečení zabralo další cca 3 kontrakce, při kterých mi praskla voda a tak tak mě přesunuli na kozu, kde doktorka rezignovaně a trošku naštvaně konstatovala, že rodíme... A že snad po kontrakci by mě rychle přesunuli na porodní sál, kde bychom odrodili, ale já už se nemohla ani pohnout a řekla, že to teda nepůjde :D. Na pár zatlačení jsem jim pak teda porodila přímo na křesle na ambulanci (mezitím proběhl shon, prý tam začali běhat a nosili asi všechny věci, co byly potřeba k porodu a neměli je po ruce, tak lítali mezi sálem a tou ambulancí - manžel stál na chodbě (upozorňuji, že z vlastního rozhodnutí, bylo mu nabídnuto, jestli chce být u toho... ale nechtěl) a všechen ten šrumec a pobíhání viděl. Porodní plán mi byl na nic a bylo mi to vlastně docela jedno. V té rychlosti nebyl opravdu na nic čas, ani o něčem přemýšlet. Malý se narodil 23:30. Nemohli mi ho ale nechat na břiše dlouho, na ambulanci byla docela zima, takže jen na přestřižení pupečníku a odebrání krve na otestování Rh faktoru a pak ho hned přemístili na sál, kde s ním už šel i tatínek. Těsně než jsem odrodila byla doktorka dost nepříjemná a naštvaná (ne však na mě), ale neměla jsem udělaný ani ultrazvuk, nevyplnili ke mě jediný papír, věděli jen jméno a pár údajů z papírů, co jsem jim dala do ruky na začátku (vlastně jim je dal do ruky manžel, protože já už jsem v té době měla dost časté kontrakce, takže jsem jen řekla, že jsou v tašce a manžel je našel). Souhlas s hospitalizací a lékařským zákrokem jsem podepisovala asi až po hodině na porodním sále, kde mě přemístili až po šití, které bylo tentokrát docela snesitelné (i když stále nepříjemné, ale na rozdíl od minulého porodu jsem měla pocit, že to umrtvení aspoň trošku zabralo a že mi to nešijou zaživa). Manžel tam teda mezi tím byl s malým, tak to bylo dobré, mohl si ho i vyfotit a trošku v klidu užít 🙂.
Sama jsem se na ambulanci třepala jako osika, neboť jsem zimomřivá, lili na mě (kvůli šití) studenou dezinfekci, pořádně jsem nevečeřela (takže pěkně hladová) a byla jsem samozřejmě vyčerpaná náročným večerním výkonem. Nakonec mi nedali ani tu krupicovou kaši, na kterou jsem se moc těšila, protože na sál mě přesunuli až po půlnoci a to už prostě kaše nebyla a další nedělali. To pro mě bylo asi největší zklamání.
Ještě si pamatuju, jak mě vezli pryč, že doktorka říkala, ať to tam okamžitě uklidí (na té ambulanci po tom mém porodu), protože tam mají už na monitoru další rodičku, navíc prvorodičku, tak aby to s ní nešvihlo, kdyby to viděla :D.

Když mě konečně přesunuli na šestinedělí (až kolem 2. hodiny ranní), tak jsem si musela doslova vydupat malého, protože se domnívali, že si budu chtít odpočinout. Dostala jsem ho k sobě na pokoj až skoro ve 4 hodiny ráno (!) a jak říkám, na vlastní žádost (nechápu, druhého mi dovezli prakticky hned jak mě převezli z porodního sálu).
Minule to bylo na Obilňáku celkově lepší, teď to bylo o stupínek horší, ale dalo se to. Měla jsem nakonec milou spolubydlící (neznáte někdo Lucii Svobodovou z Blanska s lednovým děťátkem Vítkem 🙂? Kontakt uvítám, v tom spěchu domů jsem nakonec měla myšlenky někde úplně jinde). Mezi personálem jsem nenarazil na nikoho vyloženě protivného nebo špatného (v tom tedy obrovský posun kupředu, přišli mi vesměs všichni buď normální nebo spousta z nich dokonce velmi milá a vstřícná). Jen ty obstrukce při dřívějším odchodu jsem moc nechápala (jak je možné, že u 2. dítěte to šlo naprosto hladce a s úsměvem a u 3. dítěte za prakticky totožných okolností se chtěli cukat... to mi prostě nejde do hlavy, jestli jako s více porody jsou ženy méně schopné nebo méně inteligentní matky nebo co?). Gynekologové chtěli nejprve, ať jim podepíšu reverz, pak tedy ustoupili - kupodivu na základě informací od sestry, která lékařku poučila, že po 48 hodinách už reverz netřeba (dle info nevím od koho, ale rozhodně někoho výše postaveného než paní lékařka). Dětský lékař byl také poučen sestrou, nicméně jsme s tatínkem museli podepsat Nesouhlas s dalším poskytováním péče (nebo tak nějak), protože nás pouštěli o celých 7 hodin dříve než je zvykem. V textu bylo mimo jiné uvedeno, že syn byl porozen přirozeně, je zcela zdráv, nerizikový, prospívá má hotova všechna vyšetření, atd. Jen prostě jde domů dříve o těch 7 hodin. Prostě pakárna :D. Měla jsem obavy, jestli se manžel nebude cukat, ale ani to nečetl a podepsal to, lezlo mu na nervy, že doktor ten papír chystal skoro hodinu a my tam museli se všemi třemi dětmi čekat na chodbě, což nebylo vůbec příjemné. Oba starší ufňukaní a unavení, že mají hlad a chtějí domů, propouštění trvalo teda opravdu hodně (a zbytečně) dlouho...  Dětská estra byla na lékaře taky naštvaná, neboť doktor chtěl znovu malého ještě převážit a znovu změřit žloutenku a zkrátka se snažil, jestli náhodou nenajde něco podezřelého, že by mě přesvědčil, abych zůstala... "Bohužel" jak malý ráno přibral, tak do odpoledne přibral ještě více a zkrátka bylo jasné, že se jde domů 🙂. (Jo, mimochodem, dětská sestra pochází z naší obce, to jsem se dozvěděla ale až těsně před propuštením, možná i proto tak se mnou sympatizovala a vojovala za nás 🙂).
V kombinaci s obědem, který mi ten den donesli a který jsem nemohla jíst, neboť v něm byla paprika, ze které mám silné křeče trávicí soustavy (což jsem při příjmu hlásila a v papírech to samozřejmě bylo a je uvedeno), si myslím, že byl nejvyšší čas prchnout. Doma to není ideální, manžel je milejší jen o trošku, takže žádný extra posun, ale sprcha je tu mnohem komfortnější, jídlo vždy konzumovatelné, z postele nevstávám jako stará babka a vůbec mě z ní vlastně nebolí záda jako z té nemocniční (ještě 1 den a nechají si mě tam kvůli neschopnosti se pohnout!). I ten počet dětí... myslím, že 3 je prostě tak akorát. Jsme spolu, jako rodina a prostě takhle to má být 🙂.

(P.S. pragmatici odpustí mírně sentimentální závěr, já vím, že tady na MK je to "in" 🙂)

Maminky, tento článek jsem sepsala na základě vlastní zkušenosti a nesouhlasu s léčbou. Naše kožní je sice kapacita na atopický ekzém, ale v tomto případě zná pouze inkviziční metody. Veškerý postup léčby mám ze zkušenosti jiné maminky. Pro Vás jsme to napsala, aby jste věděli, že existuje i jiná forma léčby a to méně bolestivá!!!!

Co je to moluska

Moluska patří k vysoce nakažlivým kožním onemocněním, které postihují děti i dospělé. Zvlášť u dětí znamená jejich výskyt velice zdlouhavý, úporný a nepříjemný boj maminek i pediatrů, přitom se jedná o zdánlivě nenápadné puchýřky.

Moluska se mohou ze začátku objevit ve formě několika malých puchýřků kdekoliv na těle, nejčastěji v tříslech, na břiše, na pažích, ale i v obličeji a kolem genitálií. Jsou tělové, růžové i našedlé barvy, tuhé a s vpadlým důlkem uprostřed. Někdy však jejich seskupením může vzniknout i útvar podobný většímu kožnímu výrůstku či bradavici. Moluska se mohou velmi rychle rozšířit, a to až do stovek puchýřků rozsetých po celém těle.

Moluska jsou virového původu, za jejich vznik může virus Molluscum contagiosum. Je snadno přenosný kontaktem s infikovanou osobou, k infekci může dojít i při sdílení oblečení, hraček nebo ručníků. Ještě rychleji se infekce šíří ve vodě. Je proto běžné, že přijdete-li k lékaři s dítětem s podezřením na moluska, jeho první otázka bude, zda jste s ním nebyli ve veřejném bazénu, v sauně, nebo ve společných sprchách. Tam totiž dochází k přenosu těchto onemocnění nejčastěji, stejně jako je tomu u bradavic nebo kožních plísní. U dospělých se infekce přenáší také pohlavním stykem, moluska se pak v hojném počtu objevují v oblasti genitálií a jejich odstranění může být o to bolestivější.

Toto vysvětlení oč se jedná, jsem Vám zkopírovala z jedné stránky. Dále si můžete najít jinde.

Naskladnili jsme nové vzory kalhotkových plen a doplnili chybějící - http://www.pulzsro.cz/kat/jednovelikostni-kalhotkove-pleny-1?ipp=18&order=1

Vždy začínáme jako rodiče u sebe - Uvědomit si, že jsme dítěti VZOREM Učí se nápodobou       

Jak pracujeme se svou agresivitou?   - Dítko je naším zrcadlem.

Únava a vyčerpanost rodičů   - Dítko cítí, když pro něho nejste plně

Ujasnit si vlastní výchovné postoje  -   Méně pravidel,  ale pevných – spíše udržíte

Domluva rodičů na výchově -  pravidla jsou pro dítě srozumitelnější, jistota

Uvědomit si způsob komunikace   - Dítě vnímá hlavně neverbální složku

Miminko pláče a první, co člověka napadne, dáme dudlíček. Toto řešení vypadá celkem efektivně. Miminko je  okamžitě spokojené. A to chceme. Ale jak říká Jiřina Prekopová, ve výchově je důležité činit kroky s ohledem na budoucnost, dudlíky počínaje.   

Novorozenci jsou od přírody vybaveni sacím reflexem, k jehož naplnění je důležitá souhra mnoha malých svalů v oblasti obličeje a jazyka. Specifické pohyby, kterými miminko získá mlíčko z prsa. A jiným způsobem to nejde.

Ale když dudlá dudlík, souhra pohybů je jiná než sací pohyby u prsa, pokud saje z lahvičky či je kojeno prostřednictvím kloboučku, to samé. Pokud dáme miminku obě tyto alternativy, může se stát, že se mu budou plést. Tato miminka u prsa občas zamlaskají, jako když dudají dudlík. A nebo se neumí přisát, vypadají, jako že si neumí poradit, jsou zmatená. Brzy se začnou zlobit, že to nejde a nebo se povede. Povede, ale zase pustí a hledají, jak se přisát. V tu chvíli je dobré  dát miminku do pusynky prst, a jeho bříškem se jemně dotknout horního patra. Tam je takový bod, který celý koncert sacích pohybů spouští. Miminko začne sát správně. Uklidní se a můžete to zkusit zase na prso, dobré je kombinovat ostříkaným mlékem po prstě, pokud je proces složitější a delší. Nedávno jsem navštívila mimiko, které i ten prst dudlalo jako dudlík,  protože bylo do té chvíle zvyklé sát  z kloboučku. 

Důsledky nasazení kloboučků

Důsledkem může být špatná technika sání jak je psáno výše

Dlouhodobě snížená tvorba mléka a včasné odstavení

Tak, kde začít Vaše putování.. asi by se mělo začít Orlovou, když už představuji své město.  Určitě se ke mně můžete stavit na kafe a mohu s Vámi projít staré město, ukázat knížky s dobovými fotkami, projít místa, kde to ještě v 60.-70.letech tepalo životem.. dneska už zůstaly bohužel jen poslední zbytky a je mi smutno z vyprávění mamky, babičky i dědy, kteří dávnou slávu Orlové ještě pamatují. 

A nyní bych Vás vzala po živých stopách hornictví, můžete se projet do Karviné přes Doubravu a Karvinou-Doly anebo Orlová-Lazy a Karviná, kde je stále aktivní těžba a je možné na vlastní oči alespoň z povzdálí vidět, jak to vypadá kolem dolu,  kaliště,  haldy, vlnité cesty. I to vše je hornictví.

Pokud chceme jít po samotných stopách horníků, určitě se zastavte v Ostravě na Prokešově náměstí, kde je Magistrát města Ostravy a vyhlídková věž.  Určitě stojí za to se podívat na kraj z ptačí perspektivy, hned před vámi je vedení OKD (ostravsko-karvinské doly) a v dálce nezbytné těžební věže.

Směrem na Michálkovice je Důl Michal. Důl je nyní národní kulturní památkou. Vřele návštěvu doporučuji, okruhy mapují cestu havíře od příchodu do práce až po cestu do těžební budovy, dále pak prostory strojoven a parního stroje, návštěva nádvoří i haldy. Místo je navíc velmi fotogenické a pokud se i trefíte, bývají večerní dny otevřených dveří.

Máte už hlad a chce něco stylového?? Tak místní MHD anebo autem se dostanete kousek dál, ve směru na Hlučín, do Ostravy-Petřkovic. Zde stojí Landek park, kde si troufnu říct, najde každý to své. Mladý, starý, děti, maminky s dětmi, sportovci i jen lidé, kteří si chtějí odpočinout anebo zažít aktivní den, nooo dny. Tak a zpět k tomu „kusu žvance“. Stojí zde Harenda u Barborky, kde dobře vaří, udělají vám zde oslavu narozenin anebo svatbu apod. Interiér je stylový 🙂 

Samotná cesta k Landeku stojí za to, po levé straně je stráň s bývalými hornickými domky a cesta je z kočičích hlav. Zanedlouho je před Vámi vstupní brána s vrátnicí a po pravé straně i parní lokomotiva, kde se dá vylézt, pokochat se a vyfotit🙂

Každá z nás je alespoň jeden den v roce ze svých dětí unavená a říká si, jen ať už jsou velcí a my máme chvilku klid. Dneska mě rozněžnil syn, když mi na procházce řekl:"Maminko, mám pro tebe dárek" a v rukavičkách ukrýval malou zmrzlou šnečí ulitu a tak natěšeně čekal na moji reakci... Včera jsem se dívala na svého maldšího, jak po obědě spí, zrovna měl 16měsíců  a já si říkala, jak moc mi ty měsíce utíkají pod prsty. Dnešní noc zase patřila k těm výživným, vzbuzená asi 7x, nevyspaná, ale pak mi mladší spokojeně říká mama, mama a starší mi dal dárek-ulitu. Být mámou je v tuto chvíli to nejlepší zaměstnání a já jsem ráda, že mám takové šéfy🙂 A tohle jsem nyní našla na fcb, ja jsem hlídala spánek mladšího a po jeho uspání ještě chvilku setrvala v ložnici.. myslím, že si mě ten článek dneska tak nějak vybral🙂

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě. Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Pokud jste vystresování z práce a trápí vás časté napětí, listy vavřínu vám mohou pomoci. Uvolní každodenní stres a zbaví vás úzkosti. Ruský vědec Gennady Malakhov objevil, že aromatické listy vavřínu mají úžasné a velmi příznivé účinky při snižování stresu a úzkosti.

Jediné, co musíte udělat je vzít jeden suchý bobkový list, vložit jej do nehořlavé nádoby a v něm bobkový list zapálit. Poté opusťte místnost alespoň na deset minut. Až se vrátíte zpět, místnost bude celá provoněná aromatickou bylinou a vnese do místnosti novou atmosféru.

Při spalování totiž bobkový list uvolňuje specifické látky, které nám pomáhají uvolnit se. Stačí jen pak v místnosti sedět, dýchat a hluboce relaxovat.

Zaskočte si do vaší kuchyně a zkontrolujte, zdali máte ještě sáček bobkového listu, který se vám bude hodit, jak při bolestech kloubů, ale i na trávení a při nadbytečném stresu. Malé lístku vavřínu u vás doma zastíní mnohé léky.

Rolády môžu byť skvelý spôsob, ako jednoducho nasýtiť väčšie množstvo hladošov a ešte si zabaliť časť z nej na ďalší deň alebo do práce.

Ukážem vám, ako si mäsovú roládu viete rýchlo pripraviť aj vy doma.

1. Vystrite hrubší grilovací alebo dve vrstvy jednoduchého alobalu na pracovnú dosku. Položte naň list papiera na pečenie tak, aby alobal z oboch strán aspoň na šírku päste vytŕčal. Posypte papier soľou, korením a pokvapkajte olejom.
2. Prezentačnou (krajšou) stranou nadol rovnomerne poukladajte na papier natenko vyklepané kúsky chudého "minútkového" mäsa (napr. hydinové prsia, teľacie stehno, bravčové karé atď.). Posypte korením, soľou, bylinkami podľa chuti. Tip: vrstvu mäsa môžete ešte dohromady "sklepať" na papieri.
3. Rozdeľte ochutené mleté tučnejšie mäso (hydinové stehná, teľací alebo bravčový krk, hovädzí močing) po celom povrchu vyklepaných rezňov.
4. Posypte takmer hotovú roládu vašou ďalšou plnkou (tu feta syr, píniové oriešky, pesto).
5. Posypte povrch obľúbeným šalátom alebo bylinkami. Použil som surový mladý špenát - možno ho však predtým narýchlo spariť a prebytočnú šťavu vytlačiť.
6. Opatrne a pevne zaviňte roládu tak, aby papier aj alobal zostal na povrchu, nie vnútri rolády. Použite teraz odstávajúce konce alobalu na zatiahnutie rolády v protismere tak, ako vianočnú salónku. Zaťahujte, pokiaľ nie je roláda na dotyk pevná. Nezbláznite sa však z toho 😉 
7. Pečte roládu na 180ºC pokiaľ teplomer na mäso neukáže 73ºC (pri hydine). Ak teplomer nemáte, investujte do neho. Vyplatí sa. Prípadne pečte roládu asi 45 minút pri jej hrúbke o priemere 10cm (kovový špíz alebo tenký nožík zapichnutý na chvíľu do stredu najhrubšej časti rolády musí byť po priložení na hornú peru neznesiteľne horúci) . Pri inom druhu mäsa môžu skúsenejšie mamičky alebo oteckovia vybrať roládu z rúry skôr (napr. pri medium steak-ovom vyzretom hovädzom mäse to môže byť už 62ºC).
8. Vždy nechajte hotovú roládu po pečení odpočinúť aspoň na 15 - 20 minút. Potom rozbaľte, šťavu z rolády nechajte stiecť do misky (ponúknite ako omáčku k jedlu) krájajte na hrubšie plátky a kochajte sa svojou šikovnosťou. Moju roládu som podával so zapečenými špagetovými "hniezdami".

To je zatiaľ všetko. Prajem vám príjemnú skúsenosť a radosť z možno novej naučenej techniky.

Váš Ľuboš.

Všichni přejeme, abychom se cítitli doma klidní a v bezpečí. Rádi se domů vraceli a sdíleli společný prostor s manželem a s dětmi. Ale občas, ouvej. Nedaří se. Neustálé rozbroje, vztek, neshody. Jak to, že dříve to bylo OK a nyní se pořád hádáme? Jeden druhého štve a neví už ani proč? Už se nám ani nechce být doma. Mluvíte o tom? Ano mluvíte a mluvíte, ale už je to tak trochu do kola, bez efektu.  Nelze se dobrat k rozřešení každodenních sporů.

Tak to občas končí a ustrne na mrtvém bodě. Někdy se octneme až na samém dně, od kterého se odpíchneme a znova se nadechneme. Kyslíkem pro další vzah může být ma-ličkost, změna postoje, uvědomění si kontextu situací, změna úhlu pohledu, náhle druhému pojmenujeme, co nám chybí a nebo on nám a  vztahová krize začne slábnout. A pak se k sobě můžeme pomalu vracet. Anebo si s někým o vztahu pohovoříme, ukáže nám situaci z nadhledu.

Pro klid a pohdou domova je důležité, jak se cítíme sami se sebou. Přepracovanost, vyčerpání, nervozita, nespokojenost se sebou, se svým životem, vnitřní konflikty výrazně ovlivňují stav naší komunikace s druhými lidmi. Když chceme s někým vyjít, musíme do vztahu investovat alespoň malinko empatie. Ale je síla ještě investovat, když je člověk pln vzteku, lítosti a bolesti nad tím, jak s ním partner jedná, co dělá či nedělá? Někdy ne. Energii načerpá mimo domov, je spokojenější, ale vztah vázne. A zase nepřišel domů. A zase se začal hádat. ... A můžeme lamentovat dokola ža se rozvedeme. A nebo se lze podívat na věc ze strany partnera. Proč se chová tak jak se chová? Proč chodí domů pozdě? Proč je teď tak často naštvaný? Může být naštvaný na mě? Něco v práci? Nedaří se mu? To jsou faktory, které mohou vztupovat do vzhtahu. Kolikrát si můžeme říci a proč bych měla já odnášet jeho neúspěchy a problémy v práci? Ale dá se také na věc podívat trochu z jiného úhlu. Jsem mu nápomocna, jsem mu oporou v jeho těžším období? Ono jak se říká, nejprve si zaměť před svým prahem, je celkem moudré pořekadlo. Vstupujeme do vztahu ve fázi, kdy jsme si vzájemně oporou, kdy čteme jeden druhému myšlenky z očí a jak plyne čas, oxitocin klesá, fáze zamilovanosti je ta tam. Jsou tu každodenní povinnosti, málo času na sebe, děti, práce, domácnost. A nenaplněná očekávání, pocit osamocení, neporozumění ve vztahu, z manželství a přichází konflikty. Vždy je to jeden, který udělá krok ke smíru jako první. A protože čtete Vy tento článek, můžete to být právě Vy, kdo ten krok učiní. Malou změnu ve vnímání situace, v postoji vůči uričitému chování vycházející z porozumění situace druhého. Už  několikrát jsem se ocitla v manžleství v koutě a změna pohledu na věc mi pomohla, aby ta velká bublina konfliktu praskla a mi mohl jít blíž k sobě. Uvědomila jsem si, co nedávám a co manžel potřebuje. Někdy to jde napravit, jindy ne, ale jde o tom mluvit a hledat společně řešení. Když děláme první krok, musíme jej činit z bezpodmínečné lásky. Vůle nás vede na vztahu pracovat a emoce nás mohou opět potopit, pokud se necháme sejmout nenaplněným očekáváním, že partner nám padne do náruče. Má také emoce. Také se zlobí, cítí bolest, osamocení či křivdu. jeden neví, co cítí, co vnímá, když se nezeptá, když spolu nemluví. Žena potřebuje cítit lásku, muž úctu. Dáváme svému protějšku pocit mužnosti či ženskosti, pocit, že je příjmán, milován a ctěn? Vnímáme jeho potřeby, jeho bolesti? Pokud se v komunikaci přesuneme na tuto úroveň, je možné se dostat z kouta. Náhle se jeden dozví o druhém, že se cítí sám, opomíjen. Rády by se setkával častěji. Druhý má výčitky svědomí, že neustále pracuje, chtěl by být více s ženou a s dětmi, rád by s nimi něco podnikal, cítí se vztálen od rodiny, když je celý den pryč. Ale večer je moc uanvený, na to, aby pomáhal s dětmi i když vnímá, jak je to pro ženu těžké.

 Říkáme si, jak se ve vztahu cítíme, co potřebujeme, vnímáme potřeby druhého a respektujeme je.  Ve vztahu je blahodárným kyslíkem respekt a porozumění. To, že si nazvájem rozumíme i v těžké životní situaci, kterou sice nevyřešíme, ale dokážeme se navzájem podepřít, podpořit je k nezaplacení. Ne vždy musí být výsledkem rozhovoru řešení, někdy stačí ujištění, že vnímáme vzájemné porozumění. To může dát sílu a víru v lepší zítřky.   

 Jedna situace za všechny. Když muž přijde večer z práce, klasika. Žena na něho vychrlí vše, co v izolaci domova na MD zažila. Potřeba si popovídat je velká. Ale má ji muž? Ten je vypovídaný až dost a po dlouhém dni práce si potřebuje odpočinout. Říká se, dejte mu 20 minut a bude OK. A je to fakt, když respektujete jeho potřebu se aklimatizovat, uvolnit se, pak on snáže vyslechne Vás. Pokud se však ptáte, a co kdyby on nejprve naplnil mé potřeby? Tak se ptá Vaše vnitřní zraněné dítě, které chce hned teď opečovat. Ale dospělý ve Vás, rozum a vůle jsou schopny toto dítě zkrotit a pracovat na vztahu.

Naše propojení s rodiči, co jsme jako děti dostali od nich dostali, to dokážeme dát dál. Vztah je o dvou lidech a ne jen o nich. Do našeho vztahu s partnerem a s dětmi se promítají, přenášejí vztahy s vlastními rodiči a prarodiči. Jaká trápění jsme řešili a nedořešili, jak dalece byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte? Stále volá po lásce a přijetí? Jaká břemena si vláčíme životem, aniž bychom museli? Naučili jsme se tak moc pomáhat, že jsme schopní se udřít pro druhé a s vypětím všech sil za všech okolností musíme fungovat a perfektně, neřekneme si o pomoc, abychom nevypadali slabí. Je spousta věcí, které jsme se ve vztahu s rodiči a svou rodinou naučili a nejsou to jen a pouze věcné informace. Jsou to postoje, pohled na události, reakce, vnímání situací a  emocí, zda se o nich hovoří, či ne, zda se mohou projevit, či ne.  Tak se vztahy s našimi předky promítají do vztahů s partnery a potomky. Když vztah s partnerem, s dětmi nelze napravit vůlí, empatickým přístupem, s nastavením hranic a respekut vůči potřebám druhého, prostě to nejde, nemáte sílu, emoce jsou mnohem silnější, důvodem mohou být nevyřešené konflikty ze vztahu s rodiči.  Konkrétní jednání partnera ve Vás pokaždé vyvolá neadekvátní reakci, vnímáte jeho jednání jako slabost, a naučili jste se, že člověk nesmí být slabí. A muž už vůbec ne. Pohrdání, zlost, rozmrzelost nad každým neúspěchem, zaváháním. Emoce řídí naše jednání a pokud jsme v jejich vleku, měly by se zkrotit, aby nás nezavlekly někam, kam nechceme. Do samoty. Strach, zlost, pocit osamění a opuštění. Hledáme své potřeby, potřebujeme se cítit dobře a když se necítíme dobře doma, hledáme, kde se jinde budeme cítit léle. Někoho jiného, kdo naše potřeby naplní. Ale nehledáme někoho, kdo naplní naši potřebu dítěte? Být opečován, být přijímán a milován takový, jaký jsem?  

Naskladnili jsme chybějící vzory plen Bamboolik -  http://www.pulzsro.cz/kat/deleni-podle-znacek/bamboolik?ipp=18&order=1

Celé těhotenství jsem si nijak nepřipouštěla, že budu rodit a že porod bolí, nevím jak je to možné, ale prostě jsem nad tím nepřemýšlela. Brala jsem to, jakože nějak ven to mimčo pujde. Nebyla jsem těhulka, která by to hodně prožívala. Byla jsem ráda, že miminko je zdravé, kope, ale jinak mi to nějak furt nedocházelo. Termín jsem měla 30.5.2015 dle velikosti plodu, jelikož jsem celé těhotenství neměla žádný problém, říkala jsem si, že budu určitě ta, co dítě ještě v červnu bude přenášet 🙂 Člověk míní, život mění...

Bylo 14.5.2015, noc nestála za nic, bolela mě záda. No jakou těhotnou nebolí? Jako vždy jsem v noci chodila čůrat a ty bolesti byly divné. Koukala jsem na hodiny jestli jsou bolesti pravidelné, ale nebyly. Tak ok. Usnula jsem a spala asi do 8, pak už mě ta záda bolela, tak jsem vstala a na záchodě mi odešla hlenová zátka. Šup jako se vším to vygooglit, tam, že se porod blíží, ale může to být třeba ještě týden, takže jsem šla zavolat mamce a v klidu posnídat. Balkonem mi do pokoje vlítla vlaštovka a já se strašně lekla a Rozárka v bříšku taky... Mamka byla u kadeřnice, tak já ok, zavoláme si večer, poo pojedu na kafčo k sestřence, tak ať se nenaháníme 🙂 

Po obědě jsem tedy jela k sestřence, která má dvě holčičky (3 a 5 let). Daly jsme kafčo, pokecaly a já asi ve 3, že pojedu. Najednou jsem ucítila tam dole podivné lupnutí a spustil se ze mě proud vody. Chtěla jsem odjet domů, ale to mi sestřenka nedovolila, ať okamžitě volám příteli. Tak jsem volala. Ten už zvyklý zvedl telefon se slovy: ,,Co mám koupit?". A já, že nic, že jsem u sestřenky a praskla mi voda, ať pro mě přijede, ať jede v klidu, že mi nic není... Za chvíli se ulicí prohnal štěrk 🙂 a přítel byl na místě. Holčičky mě se slovy: ,,Teto, ty jsi se počůrala?" doprovodily k autu a jeli jsme domů, aby se přítel v klidu osprchl a vzal si něco k jídlu. Prý si něco koupí na benzínce... (HA HA)...

No a vyjeli jsme směr Kolín, který je od nás asi 20 minut. V půli cesty mi začaly bolesti, které byly už hodně intenzivní. Vím, že jsem koukala na hodiny a říkala si, už zase? Vždyť to je po 5 minutách, všude psali, že budou třeba po 10 a bude se to zkracovat, to je nějaký rychlý. K nemocnici jsme už dojeli s velkýma bolestma.

Na příjmu byla sestra, pane bože, nic horšího jsem nezažila a ten zážitek je dodnes pro mě víc stresující než samotná bolest u porodu. Nikoho tak nepříjemnýho jsem v životě nezažila a pokud budu ještě někdy rodit a jí tam potkám, tak se snad otočím a počkám na další směnu nebo nevím 🙂 Přítel: ,,Přítelkyni praskla voda". Sestra:,,V kolik?". Přítel:,, Asi ve 3". Já: ,, no nebo v půl čtvrtý". Sestra: ,, Pane bože tak v kolik?!". Vzala telefon a volala doktorce: ,, Prosím tě, můžeš sem přijít, mám tu paní a ona hrozně skučí bolestí". V tu chvíli jsem si připadala jak největší zbabělec na světě. Pak mi ještě řekla, že musím dýchat, že mi bude špatně a co jsem jako čekala, že rodím... Honilo se mi hlavou jestli je trestný při porodních bolestech někoho zabít (berte s nadsázkou) 🙂. Napojila mě na monitor, vyhodila přítele, že tam nemá co dělat a odešla. Doktorka říkala, že jsem otevřená na tři prsty, že to vypadá dobře, ale ještě to nebude. Z monitoru jsem vyskakovala, měla jsem si ho jednou rukou držet a ležet v klidu, to se nedalo, že jo... Takže jsem dostala opět vynadáno, že mě tam pošle znovu, odmítla jsem. Udělala mi klistýr, měla jsem ho udržet 20 minut, pak se osprchnout a zazvonit. Opět odešla a nechala mě samotnou. Jak se zabouchly dveře, běžela jsem na záchod, neydržela jsem, psala příteli ze záchodu sms aby přeparkoval a on celý vystreslý co se se mnou děje, že už tam přes hodinu sedí a nic neví... Tak jsme si smskovali (když to šlo) a pak jsem šla do sprchy. Byla jsem tak vystreslá, že jsem ani nevěděla kde mám ručník, tak jsem čekala až uschnu a až po půl hodině jsem se odvážila zazvonit. Dřív jsem se bála, aby mi zase nevynadala... Přišla paní uklizečka, ať vydržím, že mi připravují pokoj (sakra jaký pokoj?). Po 10 minutách jsem zazvonila znovu jestli mi mohou dát něco na bolest. Přišla úžasná, usměvavá blondýnka, porodní asistentka, která prý se mnou stráví noc a ať chvíli vydržím, že tam mají frmol. Ptala jsem se jestli mám přítele poslat domů a ona že vůbec neví, že tam někoho mám, ať jde ke mě. Tak jsem pro něj šla na chodbu (bosá v propocené košili) a konečně jsme byli spolu. Cestou jsme potkali sestru kr..u, která s úsměvem šla domů. (Díky bohu!!!). Přítel se převlékl a šli jsme na pokoj, kde mi vzali krev, kvůli epiduralu a kde ležela paní už asi tři dny (paní denně porod vyvolávali a porodila až za dva dny po mě - chudák). Tam jsme byli asi hodinu. Já kontrakce prodýchávala na záchodě, přítel za mnou běhal s vložkama a držel mě za ruce. Slíbil mi, že druhý dítě nebude a to drží doteď 🙂 Přišla PA a hledala mě, říkám jí, že se mi chce tlačit a ona mě prohlídla a prý šup šup rodit. Došla jsem tam sama a čekala na nějaký ten zázrak na bolest. Nic mi prý nedají, už je pozdě. Já že ne, že to chci (dnes úsměvně, tenkrát bych prodala duši). No nestihli... Tlačili jsme asi 10 minut, nastřihli mě a malá byla v 19.19 na světě 🙂 Přítel byl naprosto vynikající a dodnes jsem šťastná, že tam byl a náš vztah se o hodně posunul dopředu. Vážím si ho a on mě jako nikdy. 🙂 Malinkou mi dali na břicho a dodnes ten pohled vidím, zamilování přišlo dýl, furt mi to nedocházelo a naplno dochází asi až teď po 8 měsících, ale miluji jí celým srdcem 🙂 Narodila se strašně droboučka 2340 g a 45 cm, ale pro mě nejkrásnější ze všech miminek. Ale co je nejdůležitější byla naprosto zdravá 🙂 Pak jí na 2 hodiny odnesli, čehož teď lituji a na noc si jí taky vzali, abych se vyspala (což se nestalo, byla jsem tak plná emocí že to nešlo). No a pak už jsme byly jen spolu. 

Sice si neumím představit mít druhé děťátko, zatím. Ale pokud bude, vím, co bude jinak. O něco na bolest si řeknu hned, i když myslím, že ten přirozený porod byl zážitek jak blázen. Nebudu tvrdit, že to dám podruhé bez čehokoli, protože až ta bolest přijde,no víme své 🙂 A nenechám si prcka odnést. Tenkrát jsem se bála toho tvorečka, ale není čeho 🙂