Ahoj,

jmenuju se Tereza, mám dvě děti - 4,5letou Elišku a 1,5ročního Matyáše. Společně jsme dostali od firmy True4kids šanci vyzkoušet si jejich výrobek. Jejich pero Magic Pen. 

Přihlásila jsem se do soutěže kvůli Eliščinýmu postoji k podobným věcem, u kterých mi řekla, že jsou trapný a nechce je.

Čekali jsme na balíček poměrně dlouho, dcera pořád otravovala, kde to je a že to chce vyzkoušet. Na tabletu má totiž pár stažených aplikací z obchodu play, které ji už nebaví (proto ten postoj, že je všechno trapný).

Huráá, pero přišlo navečer 19.12. No, máme jen tři dny na to testovat a pak napsat recenzi. Jdeme na to.

Balíček přišel hezky zabalený, v bublinkaté folii, uvnitř byly pěnové kousky. Po rozbalení balíčku se uvnitř nacházelo pero, srolovaný návod a kód pro stahování aplikací, abychom nemuseli být v demoverzi. Návod pro nás byl docela oříšek, protože se to pořád kroutilo  Zvládli jsme to a chtěli jít na věc. Zjistili jsme ovšem, že pero nemá baterie. Dávají se tam dvě mini, takže jsme testování museli nechat na další den, protože jsme doma tenhle typ baterek nemeli.

Samozřejmě, že dokážu zachovat klid a nadhled.

Tedy až na pár výjimek, které ovšem jen potvrzují pravidlo.

Jen tak namátkově: Přeci by po mně nikdo nechtěl, abych ve vyhrocených situacích, jako je rozpáraný pes nebo dítě s prokouslým rtem skrz naskrz, s blahosklonným úsměvem rozdávala lístky jasmínového čaje a přála všem zúčastněným uvolněnou meditaci?! To zkrátka nejde! Jsou situace, kdy člověk může trochu vyšilovat. Tak.

Stejně tak jsou situace, kdy můžete vyšilovat víc než trochu. Jako třeba když už počtvrté jedete se svou ratolestí sešívat jakousi část obličeje.

Vážně mě mrzí, že jsem na ten Elišův úraz nereagovala s noblesou a klidem. Měla jsem v plánu říkat jen věty typu: „Což se dá dělat? Navrhuji, abychom teď všichni asertivně vyjádřili své názory a emoce nad šálkem Ječmene.“ Pro příště si píšu nápovědu do telefonu: Koupit Ječmen. A pak to určitě zvládnu elegantně.  Na děti a jejich vedlejší účinky ale člověk není připraven nikdy. Je to jako ruská ruleta. Sem tam vystřelí, ale to je v pohodě, to přežijete. A pak, když to absolutně nečekáte, vás dorazí. Jenomže teď, teď ten úraz vážně přišel nevhod.

Je sobotní odpoledne. Exkluzivní sobotní odpoledne, protože si děti vzala babička. Něco visí ve vzduchu. Předzvěst něčeho vzrušujícího. Jeden by si myslel, že to bude sex. Vlastně by si to mysleli i dva. Problém je v tom, co si myslí zbytek rodiny toho času přebývající u babičky.

Ahoj 🙂

Jmenuji se Marika, mám doma pětiletou Beátku a 16ti měsíčního Nataniela.

Výhra v testování nás překvapila. Nečekali jsme to a upřímně jsem sama na celou akci zapomněla. Proto byla zprávička od koníka hezkým překvapením. Dcerka se nemohla dočkat. Až jednoho dne konečně zazvonila pošta. Radost samozřejmě převeliká a měla jsem problém naší malou dámu ukočírovat 🙂

Začneme od začátku - balení vypadá hezky, lákavě a dá se do něj dobře dostat. Celou krabici, návod i aplikaci provází roztomilá koala. Ovšem do ruličky smotaný návod není uplně nejšikovnější volba. Stokrát jsem ho musela rolovat opačně, aby mi laskavě držel na klíně a věčně se nazavíral. Což se s perem a baterkami v ruce, odhánějíc batole a nedočkavku, dělá dosti složitě 🙂 Baterie (2xAAA) nejsou součástí balení.

Pero má mohutnou konstrukci a velmi jednoduché ovládání. Vpředu jsou bílá tlačítka k ovládání změny tužky, guma a tlačítko vpřed a vzad. Po straně pak posuvné kolečko k výběru barev a kouzelné tlačítko v barvě tužky, které oživuje omalovánky.

Pero je opravdu silné, sobně se mi hůř drží a dostat se do otvoru pro baterie byl taky chvilku oříšek. Dcerka si na úchop nestěžovala. Po zapnutí zahraje veselá znělka. Ta ohromně zaujala našeho nejmladšího a byl těžce pohoršen, že tu novou blikající věc nemůže náležitě prozkoumat 😀 Dle návodu jsme stáhli aplikaci True4kids Smart Park. Zvlášním překvapením pro mě bylo, že se v pohodě dá ovládat prstem a pero vlastně není vůbec potřeba. Po prozkoumání demoverze jsem tedy vložila aktivační kód.

Moderním technologiím se už asi nevyhneme, to jsme si jako rodiče uvědomili, takže si u nás doma děti běžně hrají na tabletu nebo počítači. Koneckonců budou se s nimi setkávat i ve škole a později, protože jsou součástí naší společnosti.

Ujasnili jsme si však to, že nechceme, aby je používaly od rána do večera, a proto jsme stanovili jasná pravidla. Evelínka a Šimon mohou hrát jednou za dva dny dvě hodiny, dvojčata hrají asi 20 minut maximálně. A to samozřejmě za předpokladu, že mají splněné své povinnosti.

Už několikrát v minulosti jsem se pokoušela na internetu hledat vzdělávací aplikaci, která by byla v českém jazyce a zároveň vhodná pro malé děti. Chtěla jsem aplikaci mírumilovnou, hezky barevnou, srozumitelnou a snadně se ovládající. Žádnou takovou jsem nenašla.

Proto jsem byla nadšena, když jsme byli vybráni, abychom otestovali Smart Magic Pen. A díky tomu Vám nyní mohu přiblížit své postřehy a reakce mých dětí nejen na Smart Magic Pen, ale i na aplikaci Smart Park, ve které se s kouzelným perem v ruce můžete pohybovat. Na první pohled je to přesně to, co jsem hledala.

Nejvíce nadšená z balíčku byla Evelínka. Když dorazil, rozzářila se jí očka a pero nechtěla dát z ruky. Však už na něj několik dní netrpělivě čekala. Na testování jsme měli jen jeden týden. Zdá se to možná jako dlouhá doba, ale Aplikace Smart Park je opravdu hodně rozsáhlá, a proto jsme ji ještě do dnešního dne neprošli úplně celou. To bych viděla jako obrovské pozitivum. Děti mají i po týdnu stále co objevovat a co se učit!

Než jsme se pustili do testování, nejprve musel manžel stáhnout z Appstore aplikaci (trvalo to chviličku) a pak najít dvě mikro tužkové baterky, které se do pera musí vložit (nejsou součástí balení).

Aktualizace: recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Zpomalte alespoň na chvíli, kterou, víme moc dobře, jak potřebujete. Představte si sama sebe jak si v pohodlí domova užíváte své soukromé lázně, jak se hýčkáte a pečujete o svou pleť a taky zdraví. Soulnou koupel z Mrtvého moře můžete mít i doma ve vaně. 

Značka KAWAR si pro vás připravila sadu produktů s obsahem soli z Mrtvého moře, které budete moct otestovat a tak si dopřát relax a oddych v pohodlí své koupelny.

KAWAR ve svých produktech užívá přírodní a čistou sůl, která pochází z největšího zdroje minerálního bohatství světa - z Mrtvého moře. Koncentrace minerálních látek je v této soli vysoká (32%), což z ní vlastně dělá nasycený roztok.

Sůl má zklidňující a relaxační účinek na celé tělo, tlumí svalovou únavu, příznivě působí při revmatických a kloubových bolestech - zlepšuje pohyblivost bolestivých míst. Čistí a revitalizuje pokožku, odstraňuje z ní škodlivé látky a napomáhá při odstraňování kožních problémů, akné a psoriázy.

Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku.

Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá!

Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak.

Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.

Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.

Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.

O neposlušné princezně a králi, kterému teklo do bot

Nakreslila Šárka Červinková

Bylo nebylo jedno království. Spíš tedy bylo, než nebylo, ale kdo ví? Jedno vím určitě. Ten příběh, který vám dnes budu vyprávět, se v tomhle království doopravdy stal.

A co by to bylo za království, kdyby v něm nevládl král. I v tom našem království jeden panoval. A ne ledajaký! Tenhle král byl nejen moudrý, ale i pravdomluvný, čestný, a hlavně nadevše miloval svou jedinou dceru, princezničku Žofii. Její maminka královna zemřela, ještě když byla Žofka miminko, a tak se jí láskyplný tatínek snažil maminku ze všech sil vynahradit.

Žofka rostla jako z vody a byla z ní princeznička, radost pohledět. Obličejík krásný po mamince, hlava bystrá po tatínkovi.

Žofka byla holčička jako vítr. Chvilku neposeděla na místě. Pořád někde poletovala, a když se náhodou nudila, hned vymýšlela, kde by mohla natropit nějakou neplechu.

   Jmenuji se Lucie a mám dvě holčičky. Terezce bude v dubnu 6 let a je na svůj věk hodně chytrá a šikovná. Barunce je 3,5 roku a moc se o nějaké učení a rozvíjení vědomostí nezajímá.

   O testování jsem se dozvěděla náhodou, když jsem jednoho večera projížděla Koníka. Bez nějakého očekávání, že vyberou právě nás, jsem napsala komentář. Když za pár dní byla ve schránce zpráva, že jsme mezi testujícími, měla jsem ohromnou radost a po sdělení této skutečnosti holčičkám jsem byla dennodenně tázána, kdy nám už dorazí.

   Pero nám bylo doručeno o pár dní později. Holčičky si moc přály růžové a byly nadšené, když z balíčku vybalily pero právě této barvy. Věděly, že se vyrábí ještě žluté a modré.

   V balíčku bylo pero (bez baterek - 2 mini tužkovky) a návod smotaný do ruličky (to je z našeho pohledu poněkud nešťastně zvolené řešení, protože se nám ho doposud nepodařilo úplně narovnat a jeho prohlížení je složitější). Nicméně návod je jasný, stručný, lehce pochopitelný.

   Máme tablet s Androidem, takže jsme si v Obchodu Google play našli aplikaci Smart Park a do chviličky byla stažená. Bez aktivačního kódu, který dostanete při zakoupení pera, je v aplikaci jen stručný obsah. V ovládacím centru si musíte vytvořit účet (e-mail), aby bylo možno zadat aktivační kód. Ten najdete na zadní straně knížečky s návodem. Po jeho zadání můžete do aplikace postupně stáhnout celý obsah. Knížečky se postupně rozbalí a jsou připraveny k prohlížení. Než do všech oddělení knihy postahujete, chvilku to trvá, ale s tím se musí počítat.

   Pero po zapnutí zahraje písničku a postupně zasvítí všechna jednotlivá políčka na ciferníku. Už toto děti mile zaujme. Pero samotné je s baterkami trochu těžší, občas se nám stalo, že vypadlo z ruky (mladší dcerce). Myslím, že by nebylo na škodu v místě, kde se drží, vylepšit pero jakýmsi protiskluzovým opatřením v podobě nějakého zvrásnění, gumy apod. Pero má několik tlačítek, která využijí spíše starší děti. Mělo by vydávat zvuky a vibrovat (při správně a špatně napsaném písmenku), ale to jsem u toho našeho nezaznamenala. Uzamykání baterek je na jakýsi otočný šroubek, který lehce otočíte pouhým nehtem. Děti to naštěstí nijak nezkoumaly, ale z hlediska bezpečnosti by to šlo určitě nahradit raději klasickým šroubkem nebo zacvakávacím systémem.

Poslední dobou stále přemýšlím nad tím, jak to mají tatínkové z rozvedených rodin. Tedy především přemýšlím jak je to u nás.

I já mám syna, kterého mám v péči a jednou za 14 dní si ho otec bere na víkend. Jsem ráda když si ho bere. Stráví spolu nějaký čas a věřím, že je to pro něj důležité do života. Nebo alespoň to tak 4 roky fungovalo. 

Poslední dobou (táta si našel novou paní) ty návštěvy syna nějak habrují. Pořád výmluvy, že nemůže. Začíná mi to docela vadit. A tak si říkám - co dělá ty dva týdny takový "víkendový táta"? 

Věnuje se koníčkům, když není v práci? Odpočívá? Vaří? Pere? Žehlí? To asi ne, to obstará většinou paní. Vzpomene si vůbec na svého klučíka, když ho nevidí a pak ani o víkendu nijak nejeví velký zájem s ním trávit čas? 

Ačkoli jsem žádala dítě do své péče a jsem ráda, že ho mám, přijde mi to trochu nespravedlivé. Není tu rovnováha těch rodičů. Otec ví, že může kdykoli zavolat a vyzvednout si malého ze školky. Já bych si doma třeba poklidila zatím. Ale to ne :( to on nedělá a moc me to vůči prckovi mrzí. 

Navíc se mi dostala zpráva od jeho bývalé manželky (aniž bych se po něčem pídila), že když synka má, tak se mu nevěnuje a kouká do telefonu nebo někam odjede. 

        Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? 

…šel s hlavou odkrytou a bosý… vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.

U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…

        U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok - co se to proboha stalo?...Odmítání reality - tohle nemůže být pravda…Odloučení - teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek - nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!...Smlouvání - co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?...) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte🙂. (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)

        Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života. Ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…

        Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? "To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? "

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.