Naše dlouhá cesta za poznáním co se ukrývá u maminky v bříšku začalo 2.8.2013.

2.8.2013

Jako každý pátek jsem šla ke svému dr. Na KTG a na předposlední kontrolu.

Ten den bylo strašné horko, už hned ráno jsme se zapotili J.KTG dopadlo bohužel špatně, miminko se vůbec nehýbalo a doktorovi se křivky nezdály. Poté mi změřil tlak, který vyskočil vysoko. Po konzultaci mě raději hned poslal do nemocnice na pozorování kvůli tlaku a taky mi řekl, že pokud se to nezlepší může porod skončit císařský řezem. Říkala jsem si, že to snad ne že ještě máme 14 dní do termínu.Ihned mě mamka odvezla do porodnice. A bylo jasné, že už se vrátíme dva.

Ležela jsem tam týden a pořád mi měřili tlak, na který nasadily léky pro snížení a taky jsme každou chvíli chodili na KTG, které se nezlepšovalo, bylo pořád stejné.

Po týdnu pozorování doktorka usoudila, že porod vyvolají, přeci jen už zbýval jeden týden takže to bylo jedno.

Textilní kolekce pro děti značky DOLA Desing jsou originálními českými doplňky do dětských pokojíčků. Nabízíme Vám 10 ucelených kolekcí, ve kterých najdete kapsář za postel, povlečení, přehoz na postel, závěsy, polštářky, menší kapsáře, zástěny, potahy na matraci a další.

V pokojíčku Vašeho dítěte se tak mohou objevit Veselá Autíčka, Kopretiny, Žirafa Klára, Beruška Katka, Pirát Kuba, Méďa Léďa, Méďa Snílek nebo Medvídek Teddy. Pokud potřebujete něco, co se bude hodit jak pro chlapce, tak pro holčičku, nabízíme Vám kolekci Barvy, která je buď v kombinaci oranžové nebo modré barvy. Společný pokojíček tak můžete mít vybavený také v jednotném stylu, ale přitom pro každého sourozence mít trošku něco jiného.

Všechny výrobky jsou navrženy a ušity v České republice. Také metráž (pevné bavlněné plátno), která se používá k výrobě textilií, pochází z České republiky. Kapsáře jsou plněny dutým vláknem, takže zajistí také tepelnou izolaci od studené stěny.

Vyberte si v jakém stylu bude pokojíček Vašeho dítěte!

Bylo 9.9.2013. Koník hlásil tři nuly a já měla termín porodu. Nic se nedělo. Od rána mi bylo skvěle, udělala jsem lívance, něco jsem doma poklidila, prostě normální den. Večer jsem ulehla do postele s noťasem na klíně a puštěnou televizí jako téměř každý večer. Honza jel ke kamarádovi slavit jeho narozeniny. Shodli jsme se na tom, že dneska se určitě nic dít nebude a kdyby, bude na telefonu.

Na Facebooku jsem si se švagrovou a známou psala a stěžovala si, jak to čekání je hrozný, že budu určitě minimálně do října těhotná atd. Byla jsem už fakt naštvaná, to břicho mě otravovalo, připadala jsem si už hrozně. Najednou jsem vstala na záchod a ucítila jsem to mnohým matkám tolik známé "lupnutí" a už to ze mě teklo jak z kohoutku. Začala jsem chvilku přešlapovat, pak jsem se strašně smála a letěla do sprchy. Umyla jsem si vlasy (to abych byla u porodu krásná 😀 ) a zavolala Honzovi, ať přijede. Mezi tím s ručníkem mezi nohama jsem celá nervózní lítala po bytě a dobalovala tašku. Honza tu byl asi za pět minut, přivezl ho z oslavy kamarád s tím, že nás hodí do porodnice, nedá se tam moc parkovat. No a tak jsme vyrazili.

Na příjmu jsme byli něco málo před desátou večer. Natočili mi monitor, prohlédli - byla jsem na dva prsty, ale čípek ještě 1,5 cm ☹. K mému smutku poslali Honzu domů a mě na předpokoj, kde mi bylo doporučeno spát a HLAVNĚ nepočítat intervaly mezi kontrakcemi, prý budou tak po půl hodině, po dvaceti minutách, nepravidelný....ale ať se tím nerozrušuju. Tak jsem zalehla, poslala známým smsky že už to přichází a najednou první kontrakce, která mě teda hodně překvapila svou silou. Za chvíli další...a další..Nedalo mi to a začla jsem počítat intervaly, protože tohle rozhodně nebylo víc než pět minut. No abych to zkrátila, od jedenácti do jedné jsem prodýchávala na pokoji jak pejsek jednu kontra za druhou, byly po 5, po 3, po 2 minutách a bolely jak to prase. Sprcha a hopsání na balónu vůbec nepomáhalo. Jediný, jak jsem mohla být bylo s pokrčenými koleny v předklonu drtíce jednou rukou madlo u postele a druhou rukou polštář.

Šla jsem na chodbu pro pomoc a sestra když mě viděla tak mě hnala hned na kozu, že na to mrknem. Sláva, byla jsem na 4 prsty a sestra prohlásila, že můžem jít na přípravu. Ta hodina v koupelně byla jak zlej sen....kombinace vyprazdňování se po klystýru a každý dvě minuty silná kontrakce je málem stála umyvadlo, který jsem div nevyrvala ze zdi 😀 

Pak už mě nahnali na porodní box, odkud jsem zavolala Honzovi, ať dorazí. Bylo něco kolem čtvrté ráno. Mezitím že mi bodnou epidurál. No to byla taky lahoda. Pan anesteziolog může být rád, že má ještě všechny zuby. Jeho slova "to prostě musíte nějak vydržet" když jsem hlásila, že přichází kontrakce, tak aby mi neprobodl páteř, mě doháněla k šílenství. Píchal mi ho nadvakrát, bolelo to jako prase, ale ta úleva, co přišla za odměnu, byla slastná jak oáza na poušti 😀 V tom přijel Honza a já byla vysmátá jak lečo, skoro nic mě nebolelo, bylo to fajn.  Teď jsem moc ráda, že přišel v tuhle chvíli a neviděl to, co se se mnou dělo před tím. Dvě hodinky pod drogama rovnalo se dva prsty zadarmo. Super. Pak jsem dostala další dávku, ale najednou se nějak zastavily kontrakce, tak jsem dostala oxytocin a to se teprve rozjela paráda. 

Kontrakce začaly být zase dost silný, ale už to bylo úplně jiný než na začátku. Tentokrát to byl už ten správnej tlak na pánev a konečník, myslela jsem, že mě to tam dole prostě roztrhá. Pan doktor mi pak ještě trochu prošťoural vak blan, aby to pořádně ruplo, a odtekl ten zbytek vody a miminko mohlo pořádně až dolů a ručně mi odhrnul branku. Se slzami v očích jsem ho prosila, ať už toho nechá, přišlo mi, že má tu ruku snad až u mě v krku 😀. No a najednou říká, že při další kontrakci mám tlačit. Cože??? Jako takhle najednou? No tak teda jo! V tu ránu se kolem mě začalo hemžit spoustu lidí, přinesly světlo a různý věci, celý se to tam hemžilo a ten box se najednou změnil k nepoznání. Začala jsem tedy tlačit. Prý nechte tu kontrakci rozjet a pak začněte tlačit jako na velkou....no jenže já jí dycky nechala rozjet asi až moc a pak tlačila když kontra už odeznívala. Sakra, všehno špatně, nešlo mi to.. Aspoň mi to tak připadalo, ale všichni mě povzbuzovali, že je to supr. K mému udivení, jak miminko postupovalo níž a níž, tak nebyla mezi kontrakcemi vůbec žádná úleva! Spodek jsem měla na prasknutí a myslela jsem, že to prostě nedám. Navíc jsem jim tam začala z toho tlačení omdlívat, tak mi dali kyslík. Pořád jsem říkala "já omdlívám, co mám dělat???!!" 😀