Jiříček byl ve svém doupěti pořád koncem pánevním, nikdy si ani přirozenou polohu nezkusil, byť o to možná později stál, ale už na to byl moc dlouhý. Termíny porodu jsem měla dva (podle menstruace 5.11., podle ultrazvuku 15.11.), takže když jsem 3.11. byla na kontrole u doktroky, domluvily jsme termín na 11.11.2015. U doktorky mi bylo řečeno, že se to k něčemu předtím chystalo, ale doteď to zůstává stále stejné, navíc jsem věděla, že zadeček nenaléhá tolik jako hlavička, takže jsem byla klidná a počítala jsem, že do porodnice nastoupím až 10.11. Jenže vše bylo úplně jinak.
Kolem půlnoci, 4.11., kdy už jsme si s manželem řekli, že bychom mohli konečně spát, ve mně doslova něco luplo a vyteklo. Ihned jsem věděla, že se něco děje, řekla jsem to manželovi a honem letěla na záchod. Na vložce byl růžový výtok, chtělo se mi strašně čůrat a do toho ze mě začala téct plodová voda. Celá vyděšená to říkám manželovi, který mi v klidu odvětí: "Však jsi říkala, že může něco odtékat i pár dní před porodem, ne?". No řekla jsem, že ne v takovém množství (bylo toho fakt dost), a navíc mi tehdy doktorka řekla, že se nemám dlouho zdržovat, pokud se něco takového stane, a jet do porodnice. Manžel mě dorazí otázkou: "Tak chceš fakt jet?", no myslela jsem, že z něj porodím ještě hned na místě 😀. Utíkala jsem dát sprchu, abych nejela promočená (do pár minut jsem zjistila, že to bylo úplně zbytečné a že já už se zase rochním v plodové vodě).
Do porodnice jsme přijeli asi po 20 minutách od prasklé vody. Já naprosto promočená, vyklepaná a pořád jsem tomu nemohla uvěřit, vždyť se k ničemu už nechystalo, ještě mě to potvrdila doktorka a ještě jsme se domluvily na plánovaný císař.
Měla jsem si sednout k monitoru, že mě budou sledovat, začala jsem mít lehké bolesti v podbříšku, které do pár minut tak zesílily, že jsem zarývala ruce do sedátka. Vůbec jsem nevěděla, jak mám dýchat, při každé kontrakci jsem měla obrovskou potřebu tlačit, kontrakce jsem měla vždy po pár minutách. Sestřička mě vyšetřila (myslela jsem, že ji ukopnu hlavu, jak strašně to bolelo), bylo mi řečeno, že se otevírám. Hrozně jsem se lekla a musela jsem jim připomenout, že mám malého koncem pánevním. Takže začali urychleně domlouvat císař a ještě předtím se ultrazvukem podívali, zda se nepřetočil. Při monitorování  začal malej škytat, musela jsem se tomu i přes bolesti smát. Manžel se mě pak zeptal, zda to tak opravdu bolí (ne, samozřejmě že ne, já tu zatínám pěsti jen tak, že nemám co dělat).
Na sále jsem se bála napíchnutí anestezie, k tomu jsem ještě chytla opět kontrakci, takže jsem jim to řekla a anesteziolog na to: "To nevadí, zkuste se uvolnit, klidně i když něco vyjde, tak se nemusíte stydět, nic se neděje.", no pěkně mě to znervóznilo, ale vydržela jsem, nic naštěstí ven nešlo a napíchnutí jsem ani necítila (možná díky jiné bolesti - kontrakci). Musela jsem chvíli čekat, než to začalo účinkovat, pak jsem nic necítila, byla jsem z toho šťastná a zároveň jsem byla vyděšená - docházelo mi, že tu fakt ležím, povídám si s doktory, kteří mi řežou břicho a za chvíli vytáhnou mé děťátko. Za chvíli budu mámou.
Před vytažením mě upozornili, že jelikož je koncem pánevním, budu cítit trochu tlak v břiše, protože se v takové poloze hůř vytahuje. Připravila jsem se na to, ale asi ne dostatečně. Tlak byl takový, že jsem opět drtila vše, co mi přišlo pod ruku a měla jsem pocit, že fakt tlačím rozřezaným břichem. Najednou bylo cítit prázdno, malinký o sobě dal vědět jemným hláskem, ale nebrečel, jen zakňoural. Doktor povídá: "Je to kluk jako buk... čůrá... i kaká!", odpovídám: "Ježiši, kdo čůrá a kaká?!" (😀 strašně jsem se lekla, že jak jsem měla umrtvený spodek, tak šlo něco ven  😀), ale uklidnili mě, že mluvili o malém 😀 Chtěla jsem ho ihned vidět, ale viděla jsem ho až po jeho zvážení a zkontrolování životních funkcí, první ho viděl manžel, který mi ho aspoň vyfotil.
Šití bylo asi nejhorší. Strašné tlaky, které pak spíš přecházely do bolesti. Už mi nebylo ani do smíchu a přestávala jsem komunikovat. Strašně mě brněla hlava, myslela jsem, že snad umírám. Koukala jsem na blikající monitor mého tepu a tlaku, kontrolovala jsem, zda je vše v pořádku. Cítila jsem se stále hůř, anesteziolog mi nabídl něco proti bolesti. Já odmítla, chtěla jsem vydržet. Bohužel jsem se pak cítila natolik špatně, že jsem prohlásila, že už druhé dítě nechci, nacož anesteziolog odpověděl, že mě trochu uspí. Nevím, zda jsem pomalu přicházela k sobě, ale bylo mi fakt z ničeho nic hůř a hůř a opravdu jsem myslela, že zažívám poslední chvíli. Byla jsem za uspání vděčná, ale po příjezdu na pokoj jsem okamžitě přicházela k sobě. Ještě pořád mi kapal oxytocin, takže břicho v jedné obrovské křeči, do toho jsem cítila čerstvé stehy. Bylo mi opět strašně, věděla jsem, že přicházím k sobě, prosila jsem něco proti bolesti. Nedokázala jsem si představit, že by mi donesli malého. Nezvládla bych ho mít u sebe. I přes léky na utišení bolesti jsem stále bolest cítila, ale naštěstí už se dala trochu snést. I tak jsem nespala. Malého mi donesli někdy ráno, kdy už jsem se cítila lépe. Ale pořádně jsem ho viděla až koncem dne, kdy mi ho ukázala sestriřka, protože mi ho dávali jen na přisátí a mně se tak strašně motala hlava, že jsem se na něj ani podívat nemohla, hýbání šlo těžce a byl tak droboučký, že jsem se bála, abych mu neublížila, kdybych se pokusila lépe pohnout a podívat se na něj. Teď už je to 10 týdnů od porodu a já už si dávno řekla, že za to ten maličký stál, a klidně mu pak v budoucnu pořídím sourozence 😀 Trochu mě mrzí, že jsem nemohla rodit přirozeně, protože si myslím, že bych měla rychlý porod, když šlo všechno tak rychle.
Takže Jiříček se narodil dne 5.11.2015 v 1:27 hodin a s tatínkem ho moc milujeme. 🙂

Ve Vídni žijeme teď třetím rokem. Když jsem otěhotněla, měla jsem strach, jak to všechno zvládnu – úřady, doktory, porod – se svou omezenou znalostí němčiny. Naštěstí jsem měla kamarádky, které poradily, a až na pár vyjímek jsem se setkala vždy s ochotou a trpělivostí.

Těhotenství probíhalo naštěstí úplně bez problémů, takže návštěvy doktora byly víceméně formalita. Výběr porodnice byl boj, ale naštěstí jsem skončila v St. Josef, kde jsem byla spokojená. V porodnici jsem měla tři prohlídky – měsíc a půl před termínem pohovor s porodní asistentkou, kde se řešily formality, anamnéza, moje představy; měsíc před porodem ultrazvuk a pak v den termínu CTG monitor.

Termín jsem měla 23. listopadu. V noci mi začaly bolesti cca po deseti minutách, nic hroznýho, ne vždy pravidelné... Ráno jsem měla plánovaný monitor, takže jsem nic neřešila. Na monitoru mi řekli, že se nic neděje, malé se daří dobře a poslali mě domů (ani se nedívali, jestli jsem otevřená).

Celý den jsem měla bolesti cca po 10 minutách. Rozhodně nic příjemného, ale dalo se to prodýchat, tak jsem čekala, až se mi zkrátí interval. Večer se to začínalo stupňovat a zkracovat a ve 24. ve dvě ráno jsem konečně měla po pěti minutách, docela silný a začala jsem zvracet, tak jsem si říkala, že pojedu.

Zavolali jsme si nemocniční transfer, což byl docela zážitek, ale všichni byli moc milí. V nemocnici (asi 15min jízdy)  náš převzala milá porodní bába (Hebamme) a natočila mi monitor. Řekla mi, že to vypadá na začátek porodu, otevřená že nejsem a že to ještě může trvat. Poradila nám se jít na hodinu projít a pak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Tak jsme s manželem mezi 3 a 4 ránou chodili v ulicích Vídně, v mrazu, já jenom elasťáky, promrzlá jak sviňa... No a po hodině mi řekli, že se to vůbec nepohlo.... Nechtělo se mi táhnout zase domů, navíc jsem furt zvracela cokoliv jsem se pokusila sníst a bylo mi dost mizerně. Tak nám Hebamme navrhla, ať si na dvě hoďky zdřímneme, v 7 přijde nová směna a uvidí se, jak na tom budeme. Srazila nám dvě lůžka, i pro manžela, a my odpočívali.

Není to tak dávno, co jsem si stěžovala mamce, že mám nějaké černé období. Jsem po operaci štítné žlázy a hodnoty mám děsné, stále unavená, otrávená, bez nálady. Navíc mi štítka i změnila hodně postavu a docela tím trpím.. Poslední 2-3měsíce se ani nesměju a můj životní přístup se bohužel nějak negativizuje.

A tohle mi dneska přeposlala, že bych se měla nějak nahodit a přehodnotit. Netuším, zda je text skutečný, ale pokud ano, více takových pozitivních lidí…  Babička dělá sestru u dr., který je i mamolog a kolikrát říkala, že pozitivní myšlení a moderní medicína dokážou divy 🙂

Vezli mě na křesle chodbami okresní nemocnice.

Kam? – ptala se jedna sestra druhé. – Snad ne na jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky, když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající, aby ostatní ušetřili pohledu na ně.

– Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

...aneb jak se žije se čtyřmi dětmi

Ráno slyším v dálce tátův budík, někdy mě probudí až světlo (vstávají v 7). Táta vzbudí Lukáška, nachystá snídani a svačinu a kolem pů 8 vyráží do školy. (Dřív to bylo na mě, ale jako šestinedělka sem omluvená -takže sem zvědavá, kdy jim to začne lézt krkem a zase to hodí na mě 😀 ).

Já, protože sem už probuzená a prtě chrní, vstanu, protože zachvilku uslyším z pokojíčku tichounké : " Mááá - mííí", takže se jdu rychle nasnídat, protože nevím, jestli bych se k tomu jinak dostala...U toho stihnu naplnit myčku a pračku (denně peru 2-3) a čekám.

Během tří minut, co sedím u snídaně (většinou jogurt) se probouzí Lilinka (to - Máá-míí), nevyleze sama z postýlky, takže jí musím pomoct (protože mám po císaři, zvládáme to se stoličkou)...převlečeme, uděláme pití...do půlhoďky vstává Viktorka, převlečeme. Nasnídáme se a pustíme pohádku. Do toho se nám ozve Vivianka, takže přebalit, převlíct, nakojit a snažit se znovu uspat. Někdy se nám to povede hned u kojení, někdy je tak přpitá, že se stihne poblinkat (takže zpět krok převlíct), někdy se zas pokadí už u kojení (takže zpět krok přebalit)...ale většinou usne a spí (někdy se vzbudí za tři hodiny, někdy dřív, ale stačí jen dokojit, případně přebalit a chrní dál)...

Dopoledne se snažíme něco poklidit, pověsíme pračku, naložíme druhou, vyskládáme myčku, začnem skládat další...poskládáme suché prádlo, předskládáme plínky...holky si hrají nebo koukají na pohádku (většinou nám jede déčko a mají svoje pořady - kouzelná školka, mickeyho klubík, harryho kyblík , na co koukaj), kolem oběda dojde táta s polívkou (bere obědy a polívku nechává), když je hustá, holkám stačí, jinak máme na oběd večeři ze včerejška (vařím teplé večeře a nechávám si na oběd na druhý den).

Po obědě, jak se najde vhodná chvilka, tak se oblečeme a jdeme do obchodu. Jen pro pečivo a drobnosti, co nám chybí k večeři. Vivinka po procházce spí nejdýl, tak taky odpočíváme, holky někdy podřímnou, někdy ne. Tátu pošleme pro Lukáška (to se asi za chvíli taky změní, až budeme po šestinedělí, tak si pro něj budeme jezdit sami 🙂 ), ten se nají, a když vařím, tak se mnou v kuchyni dělá úkoly. Kolem 17 hod nám příjde táta, navečeříme se, já naložím myčku, holky si hrají i s Lukášem, já střídavě kojím, uspávám, přebaluju...

Milé ženy, 

nový rok je již v plném proudu a přináší mnoho zajímavého čtení:

• Naše nejkrásnější životní "zkouška". Asi nemusím vysvětlovat, že článek od @deniskaka  hovoří o porodu a co mu předcházelo. 
• @jarkakr se ohlíží za jejich látkováním. Kolik času a financí zabere látkování s porovnáním používání jednorázovek? 
• Poslední dobou se mnoho žen zabývá protikvasinkovou dietou. Asi konzumujeme příliš bílé mouky a cukru. Vysvětlení dostaneme od @tratatundra třeba v tomto článku, co je protikvasinková dieta? Stejně tak můžeme sledovat příběh na pokračování od @roznickovao Protikvasinková dieta.

• @werulaa, vystudovaná porodní asistentka, nádherně popisuje, jak si vychutnat těhotenství a porod. 
• Hledáte-li smysluplnou práci a chcete být soběstačné, vytvořte místo pro dětskou kavárničku. Je jich stále málo. @temnapani výstižně popsala současnou situaci. 

Děkuji za parádní články, které jste zveřejnily. Toto je jen malý zlomek.

Přeji tvořivé článkování. 🙂

Pokožka (horní část kůže) bývá často přirovnávána k cihlové zdi. Cihly v tomto případě tvoří kožní buňky a maltou jsou látky, především tuky (lipidy) vylučované kožními buňkami. Velmi důležitou součástí této cihlové zdi je tzv. ochranná kožní bariéra, která se nachází v nejsvrchnější části pokožky.

Pokud není dostatek lipidů v ochranné kožní bariéře, rohové buňky se od sebe začnou „odlepovat“.

„Ochranná zeď“ se rozpadá a mikroskopickými trhlinami mezi nimi se pak z pokožky rychleji odpařuje voda a do pokožky se naopak mohou snadněji dostat škodlivé látky z vnějšího prostředí. Pokožka je suchá, šupinatá a drsná.

K oslabení ochranné kožní bariéry může dojít vlivem:

- extrémních teplot (mrazy i horko)

- častého koupání

Od porodu jsou to už dva měsíce a já se konečně odhodlala sepsat náš porodní příběh. Tak jako každý příběh má i tenhle svůj začátek. Nejspíš to vše začalo už kdysi dávno, když jsem byla sama dítě.

Nikdy jsem tak úplně nechápala, proč chtějí ženy mnohdy na svůj porod zapomenout. Vzpomínám si, jak mě jako malou holku hrozně fascinovala těhotenská bříška a celý ten zázrak zrození nového života. S přítelem jsme spolu byli asi tři roky, když jsme se rozhodli, že teď už to necháme na miminku, kdy se rozhodne k nám přijít.

Možná právě tím, že jsme si mysleli, že to hned tak nebude se nám to podařilo hned na první ovulaci. Samozřejmě ten okamžik, kdy jsme viděli na testu dvě čárky byl nezapomenutelný a štěstím jsem plakala. I když jsem šla v podstatě hned na neschopenku, těhu jsem si vyloženě užívala a neměla jsem žádné problémy.

První šťouchání od syna jsem cítila celkem brzy, kolem 15.týdne a od té doby mě snad kopat nepřestal, byl velmi akční a komunikativní miminko. Bříško jsem si nesmírně užila i přes neshody na gynekologii, kde bohužel vůbec nechápali můj pohled na těhotenství a odmítání některých vyšetření. Proto jsem byla nucená kolem 27. týdne změnit lékaře, kterému jsem se i svěřila s přáním porodit našeho chlapečka doma. Doktor na to řekl jen: „Však proč ne, vždyť budete jen rodit..“ Díky jeho chápavému a vstřícnému jednání jsme se domluvili, že na kontroly budu dál chodit jen k soukromé PA. Jsem moc vděčná, že nás osud k této asistentce přivedl, moc jsme si sedly a i manžel z ní měl dobrý pocit. Naštěstí jsem byla já i syn v pořádku a tak porodu doma nic nebránilo.

Jak se blížil termín, začalo být moje okolí nervózní a přenášelo svoje strachy i na mě. Neměla jsem strach z porodu doma, ani manžel ne.. Jediné, co mě znervózňovalo, bylo, že bych musela na vyvolávání třeba. Syn asi cítil, že vše ještě není doma připravené a tak čekal.. Termín minul a pořád se nic nedělo. Díky své šikovnosti se mi podařilo navíc uklouznout a natáhnout si tříslo. PA mi poradila, ať si zajdu ještě k fyzioterapeutce, protože jsem nemohla skoro chodit, jak mě tříslo bolelo.

Bylo pondělí, devátý den po druhém termínu a dopoledne jsem si všimla, že mi nejspíš začíná odcházet hlenová zátka. Byla jsem vzrušená, že se porod nejspíš blíží. S manželem jsme se vydali na domluvenou schůzku k fyzioterapeutce, proběhlo i odblokování pánve před porodem a moc milá paní mě povzbudila tím, že to vypadá, že se tělo opravdu chystá na porod a že je možné, že se to brzy rozjede. To jsem ještě netušila jak brzy.. Večer jsem si všimla častějšího tvrdnutí břicha, ale bolest jsem necítila, tak jsem muže poslala na noční do práce, že kdyby něco tak dám vědět. Šla jsem si lehnout kolem jedenácté a asi za půl hodiny mě něco vzbudilo. Už si přesně nevybavím tu bolest, ale bylo to něco nového. Začala jsem tedy měřit intervaly a když jsem viděla, že se to vrací asi po třech minutách, volala jsem manželovi, ať jede radši domů, že už je to tady.

Ahojky Libi, ,děkuji za tvůj mail.

Ahojky všechny maminky.

Přihlásila jsem se se z popudu dcery, která tady našla zábavný kvíz a přeposlala mi odkaz - bez registrace jsem to ale neuměla otevřít.Takže vlastně ani nevím, jestli jsem tu správně. Maminkou jsem taky, ale mým dětem je již 28 a 20 let - vidíš, letos vlastně o rok víc 🙂 s dětmi čas strašně rychle letí.Jsem v současné době tak trochu na druhé straně loďky, kdy už i druhé dítě opustilo mateřský přístav a já teď prožívám takový nepěkný pocit vyhoření. Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového potká a že to jsou jen taková klišé, která se říkají. Bohužel i přes to, že si uvědomuji, že je to běh života a že je to tak správné, přesto je to velmi bolestivé. K tomu pak někdy zjistíš, že jsi vlastně na té cestě životem ztratila i ten správný drát k manželovi, jen jsi prostě pečovala o rodinu, vzdala se kariéry a prostě jen chodila do práce, která ti umožňovala plné nasazení doma, vařila, uklízela, starala se o dům, zahradu, psy, řešila průšvihy a bolístky, starala se o blaho manžela a hlavně o teplo a klid rodinného krbu - a najednou máš pocit, že jsi totálně  unavená a hlavně sama ( a hlavně tím nezatěžuj manžela). 

Jak ráda bych svým dospělým dětem dál pomáhala, ale vím, že by to nebylo správné, taková medvědí láska by jim neprospěla, a tak můžu jen tu a tam pomoci radou, pohlídat vnoučka a z povzdálí sledovat, jak si vytvářejí svůj vlastní život, rodinu - a také své vlastní chyby. 

Dlouho jsem nemohla otěhotnět, lékaři nade mnou lámali hůl a třetí dítě mi výslovně zakázali. Přesto jsem si obě děti vypiplala, dala jim to nejlepší co jsem dokázala - myslím, že jsem to dělala správně, protože se obě děti domů vracejí rády.

A tak, milá maminko, těš se ze svých děťátek, předávej jim hlavně radost a oni ti tuto sdělenou radost mnohonásobně vrátí. Je to moc krásný čas, i když je tak krátký.

Měli jsme to trošku jednodušší, protože sme věděli KDY...nebo ne?

Snažila sem si pěkně v klidu užít Vánoce s dětma a modlila se, abych nezačala rodit dřív (po poslední kontrole mě dr přpravila, že ten týden nemusím přečkat 2v1, protože bylo všecko pěkně připravené). Vánoce jsme trávili u babičky, takže jsme na holky byly dvě a odpadlo mi vaření atd, tak jsem mohla v klidu dát "nohy hore" a přemlouvat mimino,aby počkalo....

V neděli 27. jsem odjela domů sbalit tašku do porodnice a nachystat  věci na cestu a 28. nástup. Dostala jsem oběd a užívala si pohádky. Ještě sem mimiču stihla uplést vestičku. Na sál jdu jako první v 8:00. Navštívila mě sestřička a dr anestezioložka, domluvili sme se co a jak.  V noci jsem moc nespala, ač sem vůbec nebyla nervozní, najednou sem začala být.

Ráno budíček v 5:30 a už to jelo....vyčůrat, umýt, vyčistit zuby. Rycle sem ještě vypsala jména, pořád nebyla konečná verze. Natáhnout punčochy, napíchnout kanylu, vykapat, zavést močový katetr ... najednou je 7:00 a musím vzbudit tátu, aby tu do půl 8 byl.

Najednou přesedám z postele na lehátko a už jedu. Na sále ještě jednou přestoupím a sem na sále. Šup na operační stůl. Sestřička nazná, že kanyla je malá a napichuje novou do druhé ruky. Mám výhled na hodiny, je 8:10 a dr napichuje do páteře...nahrbit, zatačí to, aplikujeme kapalinu, a je to, můžete zpět na záda.

Přichází dr a zkouší, jestli bolí. Nebolí, tak jdem na to. Už je tu táta a snažíme se bavit se o nesmyslech, abych nemyslela na to, co tam se mnou provádí a než si stihnem říct, jak se nám spalo (nebo spíš nespalo) už na nás naše mimino řve 😀 Táta dokonce napoprvé přeslechl, že máme HOLKU!!!!

18.10. jsem měla první termín, seděli jsme s rodinou a tipovali, kdy se malá narodí. Ten den mi začala odcházet hlenová zátka. Říkala jsem si, že někomu odchází i měsíc před porodem a byla v klidu. Během celého těhotenství jsem neměla jediný problém, jen streptokok na konci. Další den, v pondělí 19.10., jsem jela na první kontrolu do porodnice. Od rána mě nepravidelně pobolívalo v zádech - říkala jsem si, že konečně první poslíčci. Doktor zjistil, že malá má dilataci ledvinové pánvičky, volal do porodnice s novorozeneckou JIP a tam si mě objednali na vyšetření ve čtvrtek. Až ze zprávy jsem se dočetla, že jsem otevřená na 2 cm. Doktor nic neříkal, tak jsem byla pořád v klidu. Oběhala jsem nějaké obchody, navštívila svou bývalou práci, řídila 30 km tam a zpátky. Až na nepravidelnou bolest v zádech všechno v klidu. 

Večer už jsem byla z těch bolestí unavená a šla jsem v 21 hodin do sprchy. Pustila jsem na sebe proud teplé vody a bolesti se naplno rozjely. Letěla jsem na záchod (naštěstí je v koupelně), ulevila si a bylo dobře. Začala jsem se oblíkat, že asi vyrazíme do porodnice a v tu chvíli mi praskla voda. Kontrakce byly asi co 3 minuty a po každé jsem se pos... Nechtěla jsem nastoupit do auta, čekala jsem, že to trochu poleví 😀 Pořád jsem si říkala, že to ještě není ono, ale že větší bolest už nevydržím. Po dvou hodinách už byly bolesti každou minutu a volali jsme sanitku, aby nás odvezla do 30 km vzdálené porodnice. Ti nechtěli, že jim přece neporodím po cestě a odvezli mě do místní nemocnice, 3 minuty. Dorazili jsme 23:15. Tam do mě PA sáhla a říkala, že už jsem otevřená na 6-7 cm, že už rozhodně nikam nepojedeme. Točili monitor a já jim ho shazovala. Po chvíli PA řekla, že už raději půjdem na porodní box. Během těch 30 metrů se mě ptala, jestli už mezi nohama necítím hlavičku, což mi přišlo strašně vtipné 🙂 Převlékli mě i přítele, párkrát jsem zatlačila a 23:45 byla Eliška venku. Bože, to byla úleva 🙂 Eliška ani neplakala, nebyla pomačkaná a snažila se přisát, nádhera.

Porodila jsem placentu a pak mě snad hodinu šili. Prý jsem malou nechala moc dlouho ve vchodě a ona mě potrhala ☹ Dva týdny byly ty stehy za trest, ale pak už pohoda.

Naši holčičku opravdu přinesla vrána!! Ten den 24.10 kolem porodnice létalo obrovské hejno vran a stromy jimi byly obsypané, krásně svítilo sluníčko ( šla jsem do porodnice jen v mikině) a pro nás to byl ten nejkrásnější den v životě..ale pěkně od začátku.

Loňské Vánoce jsme si s taťkou řekli, že už bychom chtěli miminko..no jaké bylo překvapení, že už v únoru nedošla červená teta a test ukázal 2 čárky. Hned jsem se objednala k paní doktorce a ta nám tu naší fazolku potvrdila. S pocitem radosti ale zároveň nastal strach z porodu a  z rodičovství. Zvládneme to??..Budeme dobří rodiče?? Jaké to bude?..Všechno se teď změní..?! Takové myšlenky přepadnou asi každou prvorodičku. 

Těhotenství probíhalo na jedničku, krevní výsledky i ultrazvuky značily, že čekáme zdravé miminko. Navíc už na 1.screeningu ve 13t jsme se dozvěděli, že HOLČIČKU!!! Tu jsme si moc přáli a já se moc těšila, jak budu nakupovat růžové šatičky, sukýnky, panenky atd. Že to bude Eliška jsme měli také rozhodnuto už dlouho. Jméno vybral tatínek a přes to nejel vlak 🙂 Těhotenství dál probíhalo moc dobře, až na moje ranní, někdy i celodenní nevolnosti, které mě provázely až do 5.měsíce. V červnu jsme byli ještě autem na dovolené v Itálii a já jsem to vpohodě zvládla. Poslední dovolenou bez dětí jsme si s přáteli užili. Konečně jsem nemusela v plavkách zatahovat břicho a omezovat se v jídle. Mořské plody a zmrzlinu jsme si dopřávali několikrát denně 🙂

Ke konci těhotenství už jsem se porodu přestávala tak bát, spíš jsem si říkala, ať už to máme za sebou. A s tatínkem jsme Elišku prosili, ať už jde za námi. Hrozně jsem se bála, že mně budou porod vyvolávat, protože na čtvrteční kontrole v Bohunické porodnici nic porodu nenaznačovalo. No a v sobotu už tu byla s námi 😀 Narodila se přesně na termín pm 24.10.2015.

Ten den jsem cítila od rána menstruační bolesti, ale vůbec jsem se z toho nenervovala..asi poslíčci, myslela jsem si. Taťka měl jed zrovna na střelnici, ale naštěstí měl dobré tušení a zůstal se mnou doma. A já ho ještě posílala ať vklidu jede! Že to určitě nic nebude. 🙂 Vařila jsem oběd, šla si umýt vlasy a pořád jsem byla vklidu. Slabé bolesti jsem měla ale pořád, tak jsem si dávala na radu teplé sprchy, že to buď přestane nebo se  rozjedou pravidelné kontrakce.  Bolesti ale ani pak nepřestali a i když kontrakce nebyly pravidelné, po poradě na telefonu jsme asi v 17:45 raději odjeli do porodnice. Tašky jsme nechaly v autě, k čemu taky že ? 🙂 Určitě nás pošlou ještě domů..myslela jsem si.

Natočili mně monitor, doktorka mně prohlédla a verdikt zněl: Jste otevřená na 3 cm, už si vás tady necháme, pošlete tatínka pro kufry 🙂. Rozklepaly se nám ruce a nohy a nechtěli jsme tomu věřit, že už je to tady!