Před rokem jsem studovala v prváku na VŠ a s přítelem jsme si užívali každý víkend na party. Jezdili jsme do Prahy, Brna, nebo jen do okolních klubů u nás v okolí.

V 15 jsem začala brát antikoncepci a s ni se mi vrátil ekzém, na který jsem trpěla jako malá. Proto jsem se v 19 rozhodla prášky vysadit a zkusit, jestli to nepomůže.

Jeden večer jsme byli s kamaradama v hospodě a oslavovali kamarádky těhotenství. Byla jsem si jistá, že přesně v tuhle dobu otěhotnět nemůžu, ale..

Za měsíc a pul jsem si začala všímat ranních nevolnosti, které trvali asi 2 týdny. Jak to přestalo, už jsem to nechala být. Po 2 měsících jsme si s přítelem psali, že už jsem to dlouho nedostala. Byla jsem nemocná, tak zajel do lékárny pro tehotensky test. 

Jelikož jsem si ho dělala i jen tak pro klid na duši o měsíc dřív, šla jsem s klidem na záchod. Když jsem viděla dvě čárky, usmala jsem se s pocitem, že není možný, abych JÁ byla těhotná. Udělala jsem druhý test a zase dvě čárky.

Leželi jsme s přítelem v posteli a nevěděli , co dělat. Šli jsme to dolů říct našim. Strašně jsem se rozbrecela a našim hned došlo, co se stalo. Taťka zalezl do koupelny, kde brecel, protože jeho "malá" holčička je těhotná. Mamka semnou komunikovala v pohodě a bez rozmysleni jsem řekla, ze chci jít na potrat. Objednala jsem se za 5 dnu k doktorovi. Přítel se semnou nebavil a doma jeho mamce brecel, že by si to chtěl nechat. Já doma brečela hotová, co se to stalo. 

K napsání tohoto článku mě inspiroval rozhovor maminek batolátek, ve věku přibližně jednoho roku. „Už jsi Jendovi koupila bačkůrky? Já Kačce včera, hezké, s kytkami, moc se jí líbily...“ „Já zatím ne, ortoped mně doporučil ještě chvíli počkat, ale nevím, malý už se pomalu staví...“ Jak jste řešily výběr domácí obuvi vy, maminky? Toto je velmi oblíbené téma k diskusi na pískovištích, v čekárnách lékařů i na mnoha internetových diskuzích. Jistě, co lékař (ortoped), či maminka to názor. Jeden radí pevné kotníčkové botičky od prvních pokusů o samostatnou chůzi, další zase s botičkami nespěchat. Rehabilitační sestry se často přiklánějí k chůzi naboso a do toho všeho čteme tolik článků o významu vhodné obuvi pro zdravý vývoj dětské nožičky a prevenci deformací chodidel v dospělém věku. Zorientovat se je těžké... A jelikož v současné době stále více dětských ortopedů doporučuje maminkám, aby své děti na vhodném povrchu nechaly co nejvíce chodit naboso, či v pohodlné měkké obuvi, která podporuje zapojení svalů nožiček, stávající se v poslední době velmi populární tzv. capáčky. Tyto měkké a lehounké botičky, které by při správném výběru nemělo děťátko na nožičce vůbec cítit, jej neomezují v pohybu, netlačí a fungují jako „druhá kůže“. Většina maminek jistě tento typ botiček dobře zná, ale možná i pro ně budou zajímavé následující informace.

ROZHODNUJÍ JE NA VÁS – CAPÁČKY ANO ČI NE?

Capáčky již v současné době nechápeme jakožto krásný módní doplněk, který barevně ladí s oblečením miminka v kočárku, i když přiznejme si, pro kterou z maminek není design a módní zpracování, na kterém si firmy velmi zakládají, mnohdy prioritou. Nošení capáčků má opodstatnění také z pohledu zdravého vývoje nožičky. Chůze dětí naboso je ze zdravotního hlediska jednoznačně prospěšná. Při běžné chůzi, skákání či běhání našich nejmenších naboso jsou svaly neustále v pohotovosti. Drobné nerovnosti povrchu pozitivně stimulují vývin nožičky a podstatně snižují výskyt plochých chodidel a vad ve vývoji nohou v dospělosti. Zdravá chodidla tedy teoreticky nepotřebují podporu botiček! Četné výzkumy biomechaniky chůze batolat potvrdily, že děti v tomto věku nejlépe drží rovnováhu, pokud jsou bosé a botičky tedy slouží pouze jako ochrana, nikoli opora! Proto se dětské chodidlo vyvíjí nejlépe a nejpřirozeněji při chůzi naboso. Dětská nožička se z velké části skládá z chrupavek a proto je mnohem jemnější a tvárnější než noha dospělého člověka. Kosti rostou a stále se vyvíjí a to až do cca 18. roku života. Dokonce i jemný tlak – například při koupi špatně padnoucí obuvi, nebo díky nedostatku místa pro pohyb prstů, může způsobit trvalé škody při vývoji dětského chodila. Navíc je třeba brát v úvahu zvýšenou elasticitu dětské nohy, která jde ruku v ruce se sníženou citlivostí chodidel malých dětí. Pokud má vaše děťátko zdravé nožičky, je tedy přínosem podporovat jej v chůzi naboso. Rodiče se však často opodstatněně obávají, z důvodu nachlazení, poranění atd., nechávat běhat své maličké bez botiček. Capáčky se tedy jeví jako perfektní alternativa. A pro koho jsou určeny? Pro batolata, která s chůzí teprve začínají, nožička se vyvíjí a kvalita capáčků/botiček stojí na prvním místě. Pro batolátka, která stále ještě více lozí, než chodí, mají navíc capáčky neocenitelnou výhodu v tom, že při lození nebrání přirozenému pohybu nožiček (tedy nezpůsobují vytáčení chodidel jako klasické kotníčkové bačkůrky) a přitom chrání nožičku před chladem. Pro děti školkového a školního věku, jako zdravá alternativa bačkůrek a domácích trepek. Hodně maminek se u malých dětí setkává s tím, že si dětičky bačkůrky neustále zouvají, odkládají, ztrácejí, hledají atd. I pro malé odpůrce domácí obuvi jsou tak capáčky ideální, děti je téměř necítí, nebrání jim v pohybu a děti nemají tendenci si je sundávat. A samozřejmě také pro dospělé, příznivce pohodlné obuvi nebo chůze naboso. Tento tržní segment se stává stále rozšířenějším, a proto přední módní výrobci obuvi přichází na trh také s tímto typem obuvi určeném pro dospělé.

JAK NAKUPOVAT?

Pokud se vám výše uvedené důvodu jeví dostatečné a o capáčcích začnete uvažovat, zaměřte se nejen na design, ale všímejte si kvality – vždy upřednostňujte přírodní materiály. V capáčcích z umělých materiálů bude nožička uzavřená, zpocená a náchylná ke vzniku plísňových onemocnění! Pečlivě se věnujte také výběru velikosti a s tím souvisejícímu pečlivému změření nožičky. Každý výrobce má svá doporučení a těch se při koupi správné velikosti držte. Na českém trhu se postupně velké oblibě těší capáčky pro děti i dospělé značky POLOLO. Tato obuv, která se již velmi úspěšně etablovala na západoevropských trzích je vyhledávána příznivci zdravého životního stylu a kvality. Jedná se o unikátní, ručně vyráběné bio kožené capáčky, kde každý pár obuje je originál! Značka POLOLO znamená unikátní kombinaci funkčnosti, přitažlivého designu, ekologie a zároveň luxusní obuvi. POLOLO = 100% ECO Filosofie POLO spočívá nejen v důrazu na zdraví, kvalitu a design, ale také v minimalizaci vlivu výroby a spotřeby na životní prostřední. Celý výrobní proces (od dopravy kůží, přes způsob jejich vyčinění, až po distribuci) je pečlivě sledován z pohledu ekologie a maximálně šetrného přístupu k našemu životnímu prostředí. - POLOLO využívá jen vysoce kvalitní a přírodní cestou vyčiněné kůže (vždy bez přítomnosti chrómu) - Obuv POLOLO je ekologicky šetrně balena a je beze zbytku kompostovatelná POLOLO je aktivním členem International Association for Natural Textiles (IVN) a její obuv nese certifikaci této asociace „Natural leather“ zaručující dodržení striktních pravidel zákazu použití chrómu při činění kůže. Vzhledem k použití 100% přírodního materiálu jsou capáčky prodyšné a vhodné také pro děti s citlivou pokožkou nebo atopickým ekzémem. Trepky v dospělém provedení pak zcela určitě ocení lidé trpící plísní či jiným kožním onemocněním chodidel.

Více informací: www.naturbabyshop.cz, e-mail: info@naturbabyshop.cz

Pak pro Vás máme kabát, který vypadá stále perfektně a materiál nepřitahuje nečistoty.

Pokud nechcete vypadat usedle a vyznáváte mladistvý styl, pak je tento kabát AJC přesně to pravé. Krásný kabát, který se hodí právě nyní. Módní rukávy z PU materiálu jsou měkké, příjemné a nejsou příliš úzké, takže skýtají dostatek pohodlí při pohybu. Límec se dá nosit variabilně. Šedý materiál je příjemný řádkovaný, nechytají se na něj nečistoty.

Kabát máme ve velmi omezeném množství, neváhejte proto s rezervací.

Váš specialista na módu

www.Moda4U.cz

 Přišel mi tento článěk, úvaha e-mailem a já bez dechu  seděla a četla ho. Zaráží mě, jak moc pravdivý je a ruku na srdce, kolikrát jsem se v článku našla. Dneska, když jsem se šla podívat na internet, hned jsem si na tento článek vzpomněla, mobil zahodila pod polštář a celé dopoledne jsem se věnovala jen dětem. Jak očisťující. Doufám, že mi toto dlouho vydrží a článek tisknu a připínám na ledničku, ať ho mám stále na očích.

Jsme mistry iluzí. Sami se jim oddáváme a navíc se snažíme přesvědčit o nich okolí. Téměř každý, kdo má děti, mluví občas o tom, jak moc pro něj znamenají. Jak důležité pro něj jsou. A že tou nejvyšší hodnotou je rodina. To zní opravdu hezky. Jen moc nechápu, když jsou děti pro každého takový poklad, proč jich je tak mál

A proč vlastně děti ani nejsou nijak zvlášť šťastné, stejně jako rodiče, kteří tak mluví? Proč když jsou pro nás tak moc důležité, trávíme s dětmi co nejmíň času a snažíme se je co nejdřív strčit do školky nebo k babičce?

S jednou kamarádkou jsme podnikly takový pokus. Má dvě děti. Také mluví občas o tom, že jsou tím nejdůležitějším v jejím životě. A fakticky je opravdu miluje. Rozhodly jsme se spočítat, kolik času skutečně stráví s nimi a co dělá v čase zbývajícím. Celý den poctivě zapisovala, hlídala si, aby se chovala jako obvykle, aby nic neošidila.

Výsledky ukázaly, že osm až devět hodin z každého dne jí pohltí zaměstnání. Další skoro dvě hodiny cesta do práce a zpět. Ráno většinou utíká, dokud děti ještě spí. Maximálně jim stihne dát pusu. Když se večer vrací, zbývá hodina do doby, než jdou děti spát. A co v tu dobu dělá? Uklízí a vaří na zítra. Snad ještě krátce mrkne do školního sešitu toho staršího.

V souhrnu tedy dětem z celého dne věnuje desetiminutovou pohádku před spaním. To je všechno. Plus ranní pusa, plus tři čtyři telefonáty během dne.

Je dokázáno, že za úplňku se rodí nejvíc dětí. Já si na něj před lety počkala 14 dní a naše Batole šlo v mých stopách. Naštěstí pro mě si termín porodu protáhl jen o dva dny. Oba jsme tedy děti úplňku a oba pod jeho vlivem. Úplně. 

Jako vlci vyjeme na měsíc 

Nepotřebuji kalendář ani internet, abych na 100 % poznala, že se blíží ona magická noc. Čím víc se to k ní chýlí, tím horší spaní přichází. Z našeho Batolete se (už od narození) zhruba 2-3 noci před úplňkem stává vlkodlak.

Polehoučku se jeho spánek mění v téměř celonoční bdění, vrcholící řvoucím budíčkem po 30 minutách a hodinovými intervaly, kdy si hrajeme (on, já dělám mrtvého brouka). A když se mi ho pak konečně zmítajícího ve společné posteli podaří uspat, a on spí déle, než půlhodinu, jsem já tak přetažená, že čumím do zdi. Spánku nepomáhá ani to, že díky měsíčnímu světlu, které mi jde přímo do oken, se zcela nedobrovolně ocitám v Norsku za polárního dne.

O denním spánku si také můžu nechat jen zdát. Přibližně od podzimu spí Batole jednou denně, cca 1,5 - 3 hodiny. Úžasná chvíle, kterou mám jen pro sebe a můžu odpočívat nebo v klidu pracovat. Jakmile se ale blíží měsíc kulatý, interval se zkrátí zhruba na hodinu. Už si ani lehnout nechodím, protože pak jsem vyřízená ještě víc. Coca Cola je v těchto dnech mým nejlepším přítelem.

Diagnóza - úplňková vzteklina

Je to rok, co jsem rodila a ač jsem byla tenkrát s porodem spokojená, tak to po nějaké době vidím jinak. Možná jsem si to nechtěla přiznat, možná nějaký blok nebo vnitřní pocit z vlastního selhání. A proto jsem sepsala pár poznatků, které rozhodně mému porodu nepomohly, spíše naopak a třeba to pomůže i dalším maminkám, které se připravují na porod a tyto postupy by mohly negativně ovlivnit je samotné, porod anebo miminko.

Do porodnice jsem jela s tím, že mi odtekla plodová voda, ale nic se nedělo.Paní doktorka mi dala na výběr, že buď mi nechá vykapat Oxytocin, který porod vyvolá nebo Plegomazin, po kterém buď usnu, nebo, pokud mám porodit, tak se porod pomalu rozjede.. Dostala jsem na výběr dvě možnosti a vůbec jsem nepřemýšlela nad třetí variantou a to, že to nechám být, ať se tělo zařídí samo. Ale strašně jsem se bála, že se to samo nerozjede a stejně po nějaké době dojde na Oxytocin. Takže jsem kývla na Plegomazin. Za dvě hodiny se porod začal pomalu rozjíždět. Díky tomuto léku jsem se ale po první kontrakci rozklepala jako ratlík, nemohla jsem to vůbec ovládnout, strašně jsem se třásla a jako bych měla ztuhlé svaly, strašně se mi točila hlava a začala jsem zvracet. Lék se hlavně používá u psychiatrických nemocí. Má zklidňovat a utlumovat a mě utlumil natolik, že jsem nebyla schopná později snad ničeho, byla jsem úplně mimo, celý porod vnímá jako bych byla ve snu.

Když jsem přešla na porodní box, napíchli mi kanylu, hodně jsem zvracela a tak mi do žíly daly Torecan, okamžitá úleva, za to jsem byla ráda, ale netušila jsem, co díky napíchnuté žíle bude následovat. Sestřička si automaticky bez zeptání nachystala infuzi Oxytocin, ale ještě jsem stihla říct, že ho nechci, ale to mi bylo houby platné. Když dorazil přítel, už jsem začala tlačit a to trvalo 40 minut, než se syn narodil. Byla jsem vyčerpaná, celou noc jsem nespala, hodně jsem zvracela a ten Plegomazin udělal asi nejvíc. V nestřeženém okamžiku mi byla připojena infuze s Oxytocinem. Nevím, jak dlouho jsem si ho nevšimla, ale už jsem jen špitla, že to nechci, byla jsem jak zfetovaná, skoro jsem nevnímala nic. Prostě jsem tlačila už dlouho a podle mě byl důvod podání hlavně to, že se měla střídat směna a stávající personál TO chtěl mít brzo za sebou. Vůbec to ale nepomáhalo, kontrakce byly stejné, ne-li kratší a méně intenzivní a spíše mě to jen rozhodilo, ale nebyla jsem schopná se s nimi dohadovat. V té době začaly malému padat ozvy, mohlo to být „syndromem vstupující hlavičky“, ale oxytocin působí to, že může snížit průtok krve placentou.

Také jsem chtěla rodit v poloze na boku, ale personálu se tak špatně „pracovalo“ a furt mě štelovali na záda, později jsem rezignovala díky šílené únavě a neschopnosti se nějak bránit. Díky tomu se mohl porod i prodloužit, protože jsem rodil „do kopce“. Kostrč neměla možnost uhnout, protože jsem si na ní seděla, ležela. Díky tomu jsem měla i kostrč naštíplou a mám s ní problémy dodnes.

Porod trval už dýl podle personálu, díky padajícím ozvám mi chtěli pomoct tlačením na břicho.Sestra si nade mě stoupla a začala tlačit, když jsem to nečekala. To byl šok, vůbec jsem to nečekala a já jí okřikla, ukřivděná ze mě slezla a jen vedle naštvaně stála. Každý mi už říkal, že musím už porodit, že už je nejvyšší čas a začali si chystat kleště. To jsem samozřejmě nechtěla, ani nikdo kolem a tak se sestra rozhodla, že mi opět skočí na břicho, ale už jsem nedokázala odporovat a hlavně jsem chtěla porodit. Ty bolesti nebyly tak hrozné, jak vše kolem, když tak vzpomínám.

Pořád mi říkali, kdy mám dýchat, kdy mám tlačit. Naštěstí aspoň v tomto jsem se řídila vlastním instinktem.