LANOVKA

Sníh křupe pod nohama a my jdeme pěšky jen kousek na zastávku, kde jezdí Skybus, abychom nemuseli k lanovce pěšky. Je to přeci jen docela daleko a navíc naším cílem je dojít od lanovky k sáňkařské dráze, tak šetříme síly.

Když čekáme na Skybus, Mája vytáhne placatku, napije se a pošle ji dokola. Má v tom rum. Zahřeje mě po celém těle.

Filip odmítne a my si z toho prý taky nemáme dělat středoškolský výlet.
„A co to teda je jinýho?“ ptá se pobaveně Jirka.
Filip se zamyslí a není schopný na tuhle otázku odpovědět. Možná tu chtěl být jen se mnou a místo toho se z toho stal středoškolský výlet, a tak se nakonec taky napil a řekl, že stejně není ve službě, protože pomáhá Káje s touhle přehlídkou trapností, takže nám nebude dělat mámu, protože jsme dospělí.
Všichni se tomu zasmějeme, nastoupíme do busu, který nás vyveze k lyžařskému středisku, a Filip hned vyrazí směr lanovka.
Jirka se cestou k lanovce vytratí do sámošky a pak nás rychle dobíhá.
„Sis musel koupit svačinku?“ zeptám se Jirky, když nás doběhne. „Snídaně ti nestačila?“ dobírám si ho.
„No, klidně bych ještě něco zakousl, ale vzal jsem nám něco na zahřátí. Tuším, že ta Májina placatka by byla málo,“ usměje se a tajně mi ukáže flašku rumu pod bundou.
Fakt jak na střední, pomyslím si a zařadím se do fronty na lanovku.

Už slyším ten rámus vycházející od stroje lanového zařízení. Vidím, jak přijíždí sedačky rychle za sebou a lidi to vždycky po nasednutí zhoupne.
To ne, to nechci, to nedám.
„Dáš mi napít?“ zeptám se Jirky.
„Už?“ diví se.
„Jo, jsem posraná až za ušima. Bojím se výšek,“ přiznám se tak, aby to slyšel i Filip a Mája. „Prosím, nenechávejte mě sedět na kraji!“ řeknu a mám na krajíčku.
„V klidu,“ řekne Mája. „Na, dej si ještě, na kuráž,“ a podá mi svoji placatku.
A já ji dopiju.

Když přijdeme na řadu, Jirka mě jednou rukou obejme a druhou rukou mě drží u podpaží, jako bych byla dítě a nemusela bych dosáhnout na sedadlo a on by mě musel zvednout a posadit mě tam.
Sedneme si a sedačka se zhoupne.
Jirka mě stále jednou rukou objímá a druhou si odložil na tyč před námi.

SOBOTA RÁNO

Ráno, když se probudím, tak zjistím, že Fína v pokoji není. Sice jsem se na noc zamkla, ale myslela jsem, že na mě zaklepe a já jí půjdu otevřít.

Včera večer, po tom, co se stalo, jsem zdrhla. Jak malý děcko. Chtěla jsem jít za Karolínou a požádat ji, ať ihned zavolá rodičům, aby si pro mě přijeli a vezali mě domů.

Šla jsem do pokoje a zamkla se. Styděla jsem se, i když jsem nic neprovedla. Styděla jsem se před Danem, že jsem byla s Jirkou, styděla jsem se před Jirkou, že jsem zdrhla a situaci nedokázala vyřešit dospěle. Styděla jsem se před sebou, že se mi to s Jirkou líbilo. Stydím se i teď, že nevím, co mám dělat dál.

Všichni ještě určitě spí, tak využiju situace a půjdu si dát sprchu.
Je 7:05, kouknu na mobil. Pět nepřijatých hovorů od Fíny a tři esemesky.
SPÍŠ? CHCI DO POKOJE!!!!
NENÍ TO VTIPNÝ PTREBJIUU TAWM JRET!
NASEERDT SI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Chudák Fína chtěla jít do pokoje, opila se a já ji sem nepustila. Dám si sprchu a půjdu se po ní podívat.

Stačí dětem připomínat, aby se nehrbily, a koupit kvalitní batoh? Přečtěte si rozhovor s fyzioterapeutkou Ing. Bc. Evou Čechovskou, která spojila odborné fyzioterapeutické vzdělání s lety praxe v prodeji školních tašek, a následně i jejich vlastním vývojem a výrobou v Česku. Jak se dívá na dětská záda, ergonomii a pohybové návyky?

Vaše profesní cesta je poměrně neobvyklá. Nejprve jste vystudovala obor rehabilitační pracovník, později vysokou školu ekonomickou, patnáct let jste se specializovala na prodej školních batohů a letos jste své původní zdravotnické vzdělání rozšířila o bakalářský titul z fyzioterapie. Rodiče často dětem připomínají: „Narovnej se.“ Má to podle vás smysl, nebo je to zbytečné?

Prvním předpokladem je, že dítě má dostatečně silný svalový korzet, aby dokázalo vzpřímený sed aktivně udržet. Pokud je toto splněno a přesto nevydrží delší dobu sedět vzpřímeně může se jednat o zvyk. Pohybové návyky se mění dlouhodobě a právě vědomé připomínání může dítěti pomoci vytvořit nový správný stereotyp. Je také dobré připomenout zásady správného sedu – chodidla opřená o zem, sed na sedacích hrbolech a snaha „vyrůst“ za temenem hlavy. Pomáhá také, pokud jsou kyčle o něco výše než kolena. Důležité je tedy dítě citlivě upozorňovat na správné držení těla, ale zároveň mu vytvořit podmínky, aby ho vůbec dokázalo udržet, ať už z hlediska dostatečné svalové síly, tak způsobem sedu nebo ergonomie stolu a židle. Důležité je samozřejmě pravidelně měnit polohu a dělat si přestávky. Ani dokonale „rovný“ sed není vhodné držet bez pohybu dlouhou dobu.

Když se řekne zdravá dětská záda, většina debat se velmi rychle stočí ke školním batohům. Jsou ale opravdu tím nejdůležitějším faktorem, nebo rodiče někdy jejich význam přeceňují?

Školní batoh je určitě důležitý, ale z pohledu fyzioterapie rozhodně není tím nejzásadnějším faktorem. Tím je jednoznačně množství pohybu - ideálně co nejrozmanitějšího. Dítě ve věku 6 - 12 let by mělo denně strávit pohybem 3 - 4 hodiny. Tím myslím ne sportováním, ale běžným pohybem při hře, úklidu, cestě do školy, pod. Pokud by tento deficit byl kompenzován sportem tak se doporučuje denně středně intenzivní až intenzivní zátěž 60 min. Pokud má dítě vybudován dobrý svalový korzet a správné držení těla zvládne i občasnou méně ideální zátěž. Na druhou stranu dlouhodobé špatné stereotypy se časem propíší do pohybových návyků a ty pak do držení těla. I já sama, když jsem před více jak 10 lety nosila kabelku na jednom rameni, tak jsem po dvou letech měla jedno rameno níž, a myslím si, že jsem si v té době udržovala svalovou sílu.

Vy jste se ale nakonec nerozhodla jen radit rodičům při výběru, ale pustila jste se do vývoje vlastního školního batohu Ulitaa. Co vám na běžných batozích chybělo?