Člověk si musí napsat, všechno co nechce zapomenout. Jsou však životní zkušenosti, které nepotkají jen tak někoho a jsou i zážitky, na které se zapomenout nedá a to třeba jako ta naše. Téměř většina lidí si myslí, že miminko je v lůně matčiny 9 měsíců, narodí se a má krásných 3,5 kg a po třech dnech může jet s miminkem domů. I my jsme patřily mezi tu většinu než nás život provedl jinou cestou a jinými prožitky.

        Bylo několik týdnů po naší svatbě.Mimochodem, úžasná. Nějak jsme o miminku nemluvili protože jsem nastoupila po mateřský do práce. Jenže jeden večer rozhodl, chceme miminko. Naše snažení začlo v listopadu 2016, udělala jsem si pár testů ale vycházeli stále negativně. Týden před Vánoci jsem si udělala test a nic, tak jsem čekala další tři dny a hned ve středu jsem si udělala poslední, byl opět negativní, tak jsem ho hodila na záchodě do koše. Už jsem přestala věřit, že se to povede. Den před Vánoci(pátek) jsem vyhazovala ruličku od toaletního papíru a koukám, ejhle jsou tam, dvě čárky, které nám změnily život. Pro jistotu jsem běžela na odběr krve kde nám to potvrdili.Už několik dní jsem měla připravené oznámení pro rodiče, vyšlo to jen tak tak a já měla šílenou radost, že jim to mohu dát pod stromeček.

        Rodiče byli nadšení, plakali a furt měli tendenci nás objímat. Náš tříletý syn to stále nechápal, tak jsme tomu nechali volný průběh. Týden po Vánocích jsme jeli s mojí maminkou a tetou do Ikei, tam jsem bohužel začala silně krvácet. Okamžitě jsme jeli do nemocnice v Chomutově, protože gynekologie u nás byly zavřené. Když jsme dorazily, čekali jsme asi přes půl hodiny než přišel doktor. Přišel a vypadalo to že jsme ho vzbudily. Když mě začal konečně vyšetřovat po tom věčným vyptávání, řekl velmi odporným tónem, že pro něj toto není těhotenství a že jestli chci tak mi napíše prášky ale pokud ne tak ať přijdu zítra a že TO vyškrábnem. No okamžitě jsem spustila a nešlo to zastavit, zvedla jsem se a odešla. Probrečela jsem celé odpoledne. Všichni mě utěšovali že to bude v pořádku. Měla jsem ale opačný pocit a už jsem ztrácela naději. Když jsem ale v pondělí přišla ke své doktorce, ujistila mě že plod tam je☺. Byla jsem tak šťastná. Na ultrazvuku byl jeden plod a nějaký váček. Řekla ať tedy přijdu za týden aby se ujistila, že bude bít srdíčko. Spadl mi kámen ze srdce a strašně jsem se celý týden těšila až uvidím to srdíčko.

Uběhl týden. Položila jsem se na lehátko a s dojetím čekám co doktorka řekne. ,,Tak paní Koppová,tady je vaše miminko v jednom váčku a tady je vaše druhé miminko v dalším váčku''. �� Radost se změnila na šok.

Nějak sem to nemohla vztřebat, tak jsem šla za mojí maminkou do práce a hned mezi dveřma jsem se jí zeptala zda sedí. ,,Tak co? Všechno v pořádku?''zeptala se. ,,Jsou tam dvě.'' Obě jsem nemluvili jen seděli, bylo to jako náraz. Po dvaceti minutách jsem začli řešit jak to uděláme a podobně, volala jsem manželovi a ten byl teda překvapený ale měl radost. Já z toho až takovou radost neměla, neuměla jsem si představit mít tři děti. Vždy sem si přála k synovi mladší sestřičku.

Na dalších ultrazvucích jsem se dozvěděla, že jsou jednovaječný. Další pecka, buď dvě holky nebo dva kluci. Smiřovala jsem se s tím asi měsíc, manžel byl furt pozitivní a neprojevoval známky toho že by ho to děsilo. Těhotenství se začlo komplikovat už v lednu po tom co zjistili, že jsou jednovajky. Doktorka si netroufla na to aby nás hlídala. Tak nás předala do Prahy v Podolí.

Zase se po roce dojímám a bilancuji jaký, že byl ten třetí rok s Edísem. 

Hrozně ráda, bych teď psala  o tom,  jak se od rána do večera objímáme a jak je všechno super a sluncem zalité....ale nechci lhát ani sobě, ani Tobě Edo. Máme za sebou sakra náročnej rok, kterej byl taky plnej tvrdé práce na našem vztahu. Byl to rok, kdy jsem se toho hrozně moc dozvěděla o Tobě,  ale i o sobě. Upřímně musím říct, že jsem neskutečně ráda, že jsi takový,  jaký jsi. Jsem pyšná na to,  jakého mám syna,  jak jsi šikovný, jak zvládáš jemnou i hrubou motoriku, jak mluvíš, kreslíš, zpíváš, tančíš... Jsi neskutečně šikovnej kluk a máš skvělé hlášky 🙂  Ničeho se nebojíš, pálí ti to, máš velké sebevědomí a neskutečnou vyřídilku. Chtělo by se mi říct, celá maminka 🙂 Jsou to vlastně skvělé benefity a věřím, že se v životě neztratíš.  Víš,  co chceš, jak to chceš a jdeš si za tím. Chtělo by se mi říct, celá maminka 🙂 A to je ten náš kámen úrazu. My dva jsme totiž stejní. A mě je už teď jasné, že jsi mi byl seslán do cesty proto, abys mi dal životní lekci, naučil mě pokoře a úctě. Abys mě naučil tomu, že věci nemůžou být vždycky tak,  jak já chci. Že je důležité se občas zastavit, zklidnit. Je důležité ( a nesmírně těžké) nesnažit se někoho měnit k obrazu svému, ale respektovat a milovat ho takového, jaký je. 

Děkuji ti za to,  že jsi,  jaký jsi.... A slibuji ti, že se i nadále budu snažit být ti dobrou mámou. A doufám, že mi odpustíš, že mi to někdy nejde 🙂 

Krásné třetí narozeniny Edíku, už jsi velkej kluk!

Moc tě miluji
Máma

Zlobíte se ne mě? Chápu vás. Všechny. Během posledního roku a půl jsme náš kontakt omezila na minimum. Nescházím se s vámi, občas si napíšeme na Facebooku. Nejsem mezi prvními, kdo vám gratulují k těhotenství nebo narození miminka. Nechodím s vámi na procházky s kočárkem, když už si napíšeme, bavíme se o počasí, o bydlení, o vaření, když začnete o dětech, zdvořile se zeptám na pár věcí a pak se omluvím, že mám hodně práce. Fotky vašich dětí na Facebooku nekomentuji, výjimečně k nim dám srdíčko. Připadáte si dotčené, že se o vás nezajímám? Myslíte si, že jsem se vdala a ztratila o vás zájem? Chápu to...

Ale pokuste se pochopit vy mě. Mám radost, že máte spokojené rodiny a krásné děti. Ale nad každou jejich fotkou pláču. Po pár dnech jsem schopná napsat vám komentář k fotce právě narozeného miminka. Víte proč? Protože já miminko nejspíš mít nebudu. Nevím, jestli vám děti závidím, nebo mi každá vaše fotka připomene moje trápení. Možná obojí. Proč se s vámi nevídám? To je snadné. Nevím, jak bych na přítomnost miminka v kočárku vedle sebe reagovala. Utekla bych? Plakala bych? Tvářila bych se, že je všechno v pořádku a doma se zhroutila? Sama nevím.

Mrzí mě, že jste před pár lety měly blízko jedna k druhé. Mrzí mě, že se nevídáme, nepovídáme si, nejdeme se jen tak projít. Možná jen potřebuji čas, abych se s tím vším smířila, a pak všechno bude v pořádku. Pak budu hodná teta, která klidně i pohlídá. Ale teď to tak není. Teď mi působí bolest i dětský pláč od sousedů.

Neodsuzujte mě, prosím. Pokuste se mě pochopit. Třeba pak znovu budeme dobré kamarádky. Zatím v sobě ale nenajdu dost síly ani na to, abych vám tohle řekla...

Nedávno jsem přemýšlela, nad tím, že je moc dobře, že jsme objevili tohle... a támhle to. A bez toho si už nedovedu představit život... Pak jsem si řekla, že bude fajn, když se o tyhle naše objevy podělím s Vámi a Vy pak 

třeba zase se mnou a ostatními o ty své 🙂. 

Tohle je deset objevů, které nám obohatily, nebo zjednodušily život:

1. Šungit - nerost, jehož stáří se odhaduje na 2 mld let. Těží se pouze z jednoho 

naleziště v Rusku a právě tento fakt přiživuje spekulace nad tím, jestli náhodou není 

mimozemského původu. No, to není důležité 🙂. Je jediným nerostem, který 

Co musím veřejně přiznat.

V první chvíli, kdy jsem došla na pozitivní tehotensky test jsem opravdu vůbec nebyla ráda. Dny, měsíce jsem to oplakala.... Nedokázala jsem si představit ani sebe jako matku ani dítě po mém boku... Ne jen ze strachu, že to nedám ale i z myšlenek o spackaném životu.

Vím moc dobře a vždy jsem si byla vědoma toho, co vše obnáší být máma a nechtěla jsem do té "sorty" patřit. Už jen ze svého pohledu z prostého důvodu, že nejsem mateřský typ. A opravdu jsem nebyla. Už jen proto, že mě za celý život nenapadlo nic o dítěti, tak jako jiné holky snily o tom, že chtějí tolik a tolik dětí a já je nechápala.

Prostě ne! Na co!! I ve vysokém stupni těhotenství se nic nezměnilo. Nenáviděla jsem jaka "bečka" jsem a ty otoky a ten pocit, že budu muset být cca 23.8. zodpovednou matkou byl nesnesitelný. Fakt jo.

A tak si to malá Ema promyslela a řekla si, že mě překvapí ze zálohy už ve 36 týdnu. Ten den 28.7. jsem trpěla jak nikdy, doktorku jsem žádala, aby mě zabila, že to nedám.

16:55 se Ema narodila. Nechtěla jsem ani otevřít oči abych ji viděla... Prohlédli ji a položili mi ji na hruď v tu chvíli vidět to bezbranné tělíčko a ty její kočičí zvuky, ta nevinnost... Jakoby se ve mně něco lámalo.

Asi všichni známe pocit zalehlého ucha. Občas to způsobuje změna tlaku nebo třeba i rozrušení (vztek, adrenalin atp.). Jednoho březnového rána jsem se probudila a moje ucho přestalo prostě fungovat. Vždycky to po chvilce samo odlehlo, ale tentokrát ne. V Hlavě se mi usadila olověná kulička, která mě táhla do všech možných stran. Když jsem se předklonila, měla jsem pocit, že poletím rovnou na ústa. V prostoru jsem byla úplně zmatená. Takové motolice jsem v životě neměla.

Po dvou dnech jsem zašla na ORL. Tam mě poslali na audio do nemocnice, aby mi sluch změřili. Vcelku žádná paráda se nekonala, slyšela dost špatně a některé tóniny vůbec. Takže jsem začala chodit ambulantně na infuze, dostala hromady dalších léků a během čtyř dnů jsem začala mít problémy jak fyzické, tak psychické. A navíc jsem v tu dobu byla čerstvě těhotná, ale to jsme ještě nikdo nevěděl. 

Léčbu jsem ukončila sama předčasně. Nasazený Prednison mi rozházel psychiku tak, že jsem chytala záchvaty paniky, brečela jsem a myslela, že umřu. To vedlo i ke zhoršení při infuzích. Nemám ráda odběry, ale dokážu to ustát a relativně v klidu. Teď to nešlo. Nezvládala jsem se ovládat. Po infuzích mě bolelo celé tělo, hučení v hlavě bylo silnější a byla jsem oteklá, jak dýně. 

Tinnitus zní relativně hezky a těžce se dá představit, dokud ho sami nemáte. Nicméně tahle mrcha vám dokáže dost nepříjemně zkomplikovat život a nezřídka vás dovede až do rukou psychiatra. Ticho je něco, co tinnitář nevyhledává. Slyšet absolutní ticho je jedno z velkých přání těch, kteří slyší v uchu permanentní šum, pískot, cvrkot, dokonce i turbínu a to v různých hlasitostech. Nicméně pro překrytí těchto zvuků, co slyší jen oni, je pro ně milosrdnější jakákoliv zvuková kulisa. 

Moje levé ucho slyší jen něco, některé vyšší tóniny divně "překládá", takže občas slyším zvuky jak z Marsu. Ale je to relativně tiché a zvladatelné. Infuze mi paradoxně vehnaly do druhého ucha (na které slyším normálně) halucinaci. Takovýho tichýho cvrčka, který jde slyšet jen v absolutním tichu. 

Trvalo mi pár týdnů, než jsem se naučila zvuk rozkládat a vnímat. Hodně mě znervózňovalo, že neslyším kroky svého syna, když šel na procházce za mnou. Motolice se občas vracely, ale s tím, jak jsem si zvykala, se postupně samy vytrácely. Dnes už je prakticky nemám (je to půl roku).