Článek píši téměř rok po tom, co Káťa nastoupila do školky, dříve jsem nějak nestihla.

V první řadě chci říct, že tento článek nepíšu ani jako návod ani jako doporučení a byla bych nerada, kdyby byl špatně pochopen. Svou dceru miluji nadevše a snažím se pro ni dělat to nejlepší, jak to cítím.

Také se předem omlouvám sa delší úvod, ale pro ty, co nás nesledují si myslím, že pomůže lépe pochopit co a jak.

Káťa byla od narození velmi aktivní dítko, téměř nespavé a minimaně prvních 6-9 měsíců také velice ubrečené. Velice jsme bojovaly s kojením (to by bylo na jiný článek) a já už pak měla pocit, že jsem špatná matka, když Kačka pořád řve, nebo málo spí a večer prostě neusne v 19 hod. jako všechna mimina okolo. Bohužel manžel mi moc oporou nebyl, a tak jsem si vše musela nejdřív srovnat sama v sobě. Uvědomit si, že se snažím dělat první poslední a že jsou věci, které asi jen tak nezměním (jako třeba Káti pozdní včerní spaní, které trvá doteď a částečne je způsobeno bydlením v garsonce a částečně asi i geneticky, jelikož prý moje sestra byla v tomto úplně stejná). Ač chodí spát někdy i ve 23 hodin, vstává v 7 a celý den jede jako motorová myš (tedy s krátkým spánkem po obědě, jehož zrušení k dřívějšímu usnutí večer nepomohlo).

Kromě nespavosti je opravdu velice aktivní a živé dítko, které je ještě dost chytré (já bych řekla spíše vychytralé), vše nasává jako houba a učí se rychlostí blesku. Neposedí ani 10 sekund, leze nejlépe po výškách a čím výš tím lépe a pak klidně běží a je jí jedno, že "podlaha" končí, takže jsem neustále ve střehu a rozhodně nemám to štěstí si třeba na dětském hřisti sednout a číst si.

Od jejích cca 6 měsíců jezdíme na plavání, kde si vždy chvíli před a delší chvíli po plavču hraje s dětmi v herničče. Od malička je velice družná a společenská, nestydí se, nebojí se cizích dětí ani dospělých. Z toho důvodu mi bylo vždy líto, že u nás na vsi venku na hřišti, na louce či v lese nepotkáváme téměř žádné děti, i když tu jsou (ale každý má pískoviště, houpačku a skluzavku na zahradě). Bylo vidět, že jí kontakt s ostatními dětmi v nějaké větší míře chybí, ale nějaká dětská centra pro nás nejsou moc dostupná (finančně ani vzdálenostně), a tak když se začal přibližovat druhý rok, uvažovala jsem o školce.

Po mnoho desetiletí byla toxoplazmóza téměř mysteriózní nemocí, jejíž zdroj a způsob přenosu byly zahaleny tajemstvím. Někdy se však ve svém okolí setkávám s takovými názory a tvrzeními, že mám pocit, že je tomu tak částečně pořád🙂

Jak to s toxoplazmózou tedy je? Jedná se o jednu z nejrozšířenějších parazitárních infekcí člověka (i domácích zvířat). S toxoplazmovou infekcí se totiž setká až jedna třetina lidské populace (u nás je to přibližně 40% lidí starších 40let). U lidí s nenarušenou imunitou (u zdravých osob) má formu celoživotní latentní (skryté) infekce, která dotyčnému nezpůsobuje žádné potíže či omezení. Za určitých okolností však může způsobovat i velmi závažná onemocnění – v prvé řadě to platí u lidí s narušenou nebo jinak postiženou imunitou (po transplantaci, s AIDS…). Dalším případem jsou pak těhotné ženy, které během těhotenství (hlavně v prvních dvou trimestrech) prodělají primoinfekci (jejich tělo se s toxoplazmózou setká poprvé) -  infekce totiž může přejít na plod, který může vážně poškodit.

Původcem tohoto parazitárního onemocnění je prvok s názvem Toxoplasma gondii. Tento prvok má tři životní stádia:

• Klidové formy (bradyzoiti) – tyto formy jsou přítomny ve tkáňových cystách při latentní infekci (tedy např. u celé třetiny lidské populace – prostě u všech, kdo se s touto infekcí setkali)
• Množící se formy (tachyzoiti) – přítomny při akutní fázi infekce (při primoinfekci nebo při aktivaci latentní infekce – nejčastěji při narušení imunity)
• Sexuálně vzniklé formy (sporozoiti) – tyto formy vznikají ve střevě konečného hostitele tohoto parazita, jímž jsou pouze kočkovité šelmy (nejčastěji kočky).

Toxoplasma se tedy umí sexuálně pomnožit a dokončit tak svůj vývoj pouze v kočičím střevě! Odtud se pak ve formě tzv. oocyst vylučuje trusem do okolního prostředí a kontaminuje zeminu, vodu, zeleninu… (každá kočka může být infikována jen 1x za život, nejčastěji ve věku 3 – 8 měsíců a oocysty vylučuje pouze pár týdnů, přičemž často trpí průjmy). Vyloučené oocysty po pár hodinách dozrávají a stávají se infekčními pro tzv. mezihostitele, mezi něž patří i člověk (jinak sem patří téměř všichni teplokrevní obratlovci). V mezihostiteli se pak po pozření infekčních oocyst vytvoří opouzdřené cysty v různých tkáních (ve svalech, v mozku, v játrech, v oku…kde se klidové formy toxoplazmy uchovávají často po celý život)  - zmiňovaná latentní (bezpříznaková) fáze infekce. K aktivaci pak dochází pouze při velkém oslabení imunity (transplantace, AIDS…).

Člověk se tedy toxoplasmou může nakazit třemi způsoby:

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Vybavuji si těhotenství se Šimonkem, zažívala jsem obrovské zážehy lásky, kdykoliv jsem si uvědomila, že je ve mně další život. Jela jsem autem z práce a usmívala se jak měsíček na hnoji, dopřávala jsem si tak kilo ovoce denně a dohlížela na to, abych jedla alespoň 6x za den a pravidelně pila. Samozřejmostí byly těhotenské vitamíny, předporodní kursy a procházky za zdravím. Celý můj život se točil kolem mého bříška a příprav na příchod miminka. Prostě první těhotenství!

Tak to máme pravděpodobně všechny, když čekáme své první plánované dítě. Když však čekáte druhé a další miminko, už se prostě nemůžete cítit tak, jako poprvé, kdy středem vašeho vesmíru bývávalo jen rostoucí bříško. Nejste už jen sama pro sebe, protože většinu času vám zabírá prvorozené dítě. Nemáte čas si lehnout, kdykoliv ucítíte, že by bylo fajn si odpočinout. O mísu ostružin se podělíte se synkem nebo dcerkou, na místo abyste ji snědla sama. U třetího těhotenství si dáte do pusy 3 ostružiny a zbytek se dělí automaticky mezi děti. Nevaříte podle své chuti a z čokolády často vidíte jen obal. O zmrzlinách ani nemluvím. Jste fakt ráda, že si bříško pohladíte alespoň, než vstanete ráno z postele nebo před spaním. Přes den vám jej připomene buď únava, nebo činnost, při které vám tak trochu překáží. Pak si přečtete článek o tom, jak je krásné komunikovat s nenarozeným dítětem jako třeba tento a může vás trochu zasáhnout pocit, že pro mimiko neděláte tolik jako v prvním těhotenství a že se může cítit zapomínané. A to i přesto, že děláte, co můžete.

Tyto pocity jsem často probírala se svými kamarádkami, když byly v očekávání svého dalšího dítěte a já zrovna těhotná nebyla. Snažila jsem se jim vysvětlit, že druhé a další dítě ví, kam se vtělilo a že nemá cenu cítit lítost nad tím, jak by to mohlo být a není, protože miminko v bříšku cítí víc, než si dokážeme představit. A že spokojenost a pohoda maminky je pro něj stejně důležitá jako vědomá komunikace s ním. Navíc ono cítí energii láskyplného objetí, které dáváte jeho staršímu sourozenci. Slyší, když dětem zpíváte na dobrou noc nebo si s nimi hrajete. Vnímá energii, kterou přitom vytváříte, protože je to přesně stejný druh energie, kterou posíláte jemu, když s ním vědomě komunikujete. Navíc to spojení díky starším dětem zůstává delší dobu, protože pro ně jsme tu vědomě prostě pořád.  

Nyní jsem sama těhotná a toto téma se mi lehce připomnělo. Vnímám, že ho mám zpracované a na miminko se moc těším a přesto, že se starám o 4 děti, vím, že je Mariánek stále se mnou a já s ním. Chci vám proto poradit, abyste se těch pocitů o nedostatečné pozornosti zbavily a nesrovnávaly, jaké to bylo tehdy a je teď. Uvědomte si, že dáváte miminku přesně to, co potřebuje. Že za něj dýcháte, živíte jej a staráte se o to, aby cítilo harmonii a lásku a ono to moc dobře vnímá. Když k tomu přidáte pohlazení bříška ve chvíli, kdy máte zrovna čas, není možné, že by děťátko rostoucí uvnitř vás nedostalo to, co potřebuje.

A ještě jeden poznatek na vlastní kůži, a to, že přes všechen ten denní shon, můj Mariánek v bříšku zvedá pomyslné sluchátko sám, ani to nemusím dělat já. On totiž vždy vytuší ten správný čas, kdy mu můžu odpovědět.

Nepochybuji o tom, že by měl málo pozornosti. Přesto jsem ucítila jednou po obědě potřebu mu to vysvětlit. Vlastně, když jsem k němu začala mluvit, napadlo mě si to rovnou zapsat, abych si jednou mohla připomenout tuhle krásnou klidnou chvilku a mé rozněžnělé pocity věnované miminku ve mně.

S tím, jak roste slovní zásoba našeho potomka, se zároveň exponenciálně zvyšuje riziko trapných chvil na veřejnosti. V čekárně u pediatra bývá velká sranda a obecně platí, že čím víc dětí, tím líp! Navíc ten pocit, že nevíte, co si odtamtud odnesete, je prostě boží!

K: Dobýýýý den! Mamíííí, už půjdeme dovnitř?

Zcela nedbaje fronty před námi se hrne ke dveřím a jediné, co ho dokáže zadržet je televize s Krtkem. Bohužel končí, ale sedá si ke mně a do hledáčku se mu dostává sympatická maminka s holčičkou. Chudák…

K: Mamíííí? To je paní?

J: Ano, to je paní.

K: A to je holčičta?