Mám úžasnou a skvělou kamarádku a ta má 3 děti. Děti jsou naprosto super a čiší z nich velká radost ze života. Moc ráda u nich trávím čas. Při mé poslední návštěvě jsem se dost pobavila. Kamarádka si s úsměvem postěžovala: "tak si představ, něco jsem nevěděla a moje dcera mi úplně v klidu řekne - mami, nejsi ty blondýna!?" 
Za chvíli po tomto rozhovoru jsme šly pro děti k autobusu, kterým přijížděly ze školy. Holčička něco pronesla a reakce mojí kamarádky byla: "no, jasně, blondýno!" 🙂 
Už tušíte kam dnešním článkem mířím? 
Ano, správně - ke komunikaci, tentokrát verbální. 
Každé naše slovo má obrovskou moc - ať proneseno ve srandě, ve vážnosti, ve vzteku. Slova nejdou vzít zpátky a nejdou vymazat z paměti. Krásným příkladem je "test", který nám byl dán na jednom workshopu, kterého jsem se účastnila asi před 9 lety. Přednášející nám řekl: "teď něco řeknu, neposlouchejte mě a nepamatujte si to!". A řekl: "HOVNO". Výsledek si můžete domyslet...ještě po 9 letech se mi tahle situace vybavuje jako živá 🙂
Mozek je jako počítač - slyší všechno, ukládá všechno..i když Vy možná máte pocit, že už spoustu věcí nevíte, nepamatujete si - všechno v něm je. Běžný člověk využívá 7-8% své paměti a je to jen proto, že neví jak s mozkem pracovat a dostat se k "uloženým záznamům". Nicméně, i když nevíme, že nějaké informace v mozku máme - tak stejně mohou vytvářet vzorce našeho chování a reakce v určitých situacích. Já se dnes chci bavit o vzorcích a reakcích, které si tvoří naše děti díky našim slovům. 
Na terapiích se často potkávám s lidmi, kteří například mluví velmi potichu...když se jich zeptám, zda by mohli hovořit hlasitěji, často je odpovědí: "rodiče mi říkali, že mám protivný skřípavý hlas, ať jsem raději potichu.." nebo: "rodiče mi říkali, že neumím zpívat, že vždycky všechno pokazím, že jsem ničitel, že je utrápím, že mě nikdo nebude mít rád - když, že si mám hledět svého a mlčet, buď hodná holčička/kluk..." Možná byste si teď sami dokázali dosadit pár vlastních slov / vět, kterými vás rodiče častovali - samozřejmě v dobré víře. Každý vychovává jak umí nejlépe a nelze se za to na rodiče zlobit. Každopádně, chcete i vy pokračovat v této linii výchovy? Nebo máte zájem to zkusit jinak a dát svému dítěti do vínku přesvědčení, že je milované, ať se děje cokoliv, že je dobré takové jaké je a že není potřeba se porovnávat s druhými, protože každý z nás je jiný a výjimečný v něčem jiném? 🙂 Já jsem rozhodně pro tu druhou variantu 🙂

A jak na to?
1) mluvte k dítěti tak jak chcete, aby ono mluvilo k Vám
2) když se Vám něco nelíbí - neříkejte, že je takový nebo makový (hrozný, drzý, uřvaný, nešikovný), ale jen mu řekněte, že se Vám nelíbí jeho styl chování nebo, že něco rozbíjí.. 
Naučme se zaměřovat pouze na jednání dětí..a vlastně i dospělých. Příklad situace za volantem, jak NE: "ty prase, jak to řídíš..!!??" jako ANO: "ten ale řídí jako prase".
3) dávejte lásku bezpodmínečně - i když vás bude dítě bude v určitou chvíli hrozně štvát- řekněte, že ho máte rádi, ale, že se vám nelíbí to a to a co od něj potřebujete, aby jste byli v pohodě. Ideálně obě strany. 
4) říkejte dětem co mají dělat! Mozek totiž nezná předponu NE (neskákej, neházej, nechoď se mění na skákej, házej, běž). Řekněte mu raději: "pojď prosím ke mě, přestaň prosím házet"
5) ideálně ke svým pokynům sdělte i důvod, proč po něm něco chcete. Zkuste si navnímat rozdíl mezi sdělením: a) běž si obléct svetr b) běž si prosím obléct svetr, je tam zima, ráda bych, aby ti bylo teplo.
6) chvalte je a říkejte jim hezké věci. Chválit nemyslím dělat z něho kvůli všemu boha a tleskat nad každým bobkem. Ale když se mu něco povede, pomůže vám s něčím...chvála by měla být za konkrétní počiny. A hezké věci? Ty můžeme říkat pořád, zlepší to náladu i vám 🙂 Je fajn naučit sebe i dítě radovat se z životních maličkostí.
7) podporujte je. Opět mám potřebu rozdělit podporu a podporu. Podpora typu: "no co, měl jsi vyhrát ty. Ten patolízal to vyhrál jen proto, že se rodiče znají" se trochu liší od té mé: "nevadí, že jsi nevyhrál. Mám radost, že tě to bavilo a že sis to i tak užil" nebo: "já ti rozumím, že jsi rozmrzelá, že ti ty kostky pořád padají. Když jsem byla malá - tak jsem to tak taky určitě měla. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu..a pak to šlo. Zkusíme to spolu ještě jednou?"
8) pamatujte na Pygmalionský efekt (z muzikálu My fair lady). Pro ty kdo neznají - příběh chudé prodavačky květin, která neměla žádné vzdělání, vychování a mluvila jako dlaždič. A z této slečny se stala nádherná mladá dáma, kterou přivítali na i na plese královského dvora. A jak jinak - všichni si mysleli, že je to urozená šlechtična. Ptáte se, co stálo za změnou? Přístup. Někdo jí dal důvěru, že se může změnit, že je schopná a stále s ní bylo jednáno jako s opravdovou dámou. A ta změna přišla sama, pomalu, ale jistě.
Takže věřím tomu, že když se svými dětmi budeme jednat jako se schopnými, samostatnými, zodpovědnými a úžasnými dětmi - tak z nich pak vyrostou i takoví lidé. 
Na druhou stranu - pokud budete svým dětem říkat věty typu: "nemůžu se na tebe spolehnout, jsi zlobivá/vý, jsi ukřičená zlá holka, podívej - chlapeček vedle jak je hodný, co by sis beze mě počal/a, na všechno jsem tady sama a nikdo mi nepomůže, jsi úplně hloupý/á, jak to nemůžeš chápat, jestli budete zlobit - tak od vás odejdu" ..apod. nečekejte, že z Vašich dětí vyrostou zdravé a sebevědomé osobnosti.
9) důvěřujte svým dětem a od malička s nimi mluvte i o věcech, které si myslíte, že mohou pochopit jen dospělí. Zkuste zapomenout na věty typu: "..tomu bys nerozuměl/a, tyhle starosti nejsou pro děti, nechci tě tím zatěžovat stejně mi s tím nepomůžeš". Samozřejmě je potřeba volit slovní zásobu podle dítěte. Jednou Vám to třeba s důvěrou vrátí (když bude průšvih ve škole, v pubertě..)
10) buďte pro děti čitelní - říkejte to, co cítíte a co si opravdu myslíte. Pokud budete s dětmi "hrát manipulační hry" - děti to ucítí.
11) nevyčítejte, neútočte. Když se něco řeší - mluvte o tom co a jak cítíte a vnímáte a co od svého dítěte potřebujete, aby to bylo jinak. Příklad: jak NE "jsi lhář a kdo lže ten krade a běda jestli to ještě někdy uděláš". Jak ANO: "víš mám pocit, že mi úplně neříkáš pravdu a mrzí mě, že ke mě nemáš důvěru. Teď bych od tebe potřebovala vědět, proč se to stalo a co spolu můžeme udělat proto, aby se to už neopakovalo".
12) jednejte s dětmi v klidu, nikdy ne v afektu. Raději se na chvíli zavřete do koupelny a zhluboka dýchejte - to vám pomůže. V afektu právě mohou být řečena slova, která nejdou vymazat a která se pak dlouho léčí...

Přeji, aby vám komunikace s dětmi skvěle fungovala.
Příště se podíváme na téma psychosomatiky a nemocí 🙂

Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi přeje Jana

Pokračování:

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid.

Je pravdou, že to je trochu nadnesený výraz vzhledem k počtu dětí, ale věřte nebo ne, chalupa lehce ztichla, starší se srotily u tabletů a pohádek (povinně), část mladších usnula (jupííí i ta moje) a část se tak nějak v tichosti pohybovala mezi rádoby odpočívající matkou a pokojem. Zavoněla káva a znovu jsme se sešly u jednoho stolu, tentokrát abychom naplánovaly odpolední program. Vzhledem k tropickému počasí se nabízely vodní aktivity, žel nejbližší koupací rybník byl 2,5km daleko. Zasedla sabatová rada, vítězila naše pohodlnost. Pomocí mapy.cz jsme našli mnohem bližší rybník, kde byl zakreslen jakýsi symbol, který by mohl znamenat při dobré vůli kemp, a my si s nadšením okamžitě domyslely pláž s bílým pískem a úžasnou letní atmosférou. No musím se smát, jen to píšu.

Před 15.hodinou jsme se začínaly připravovat k odchodu, já šla vzbudit svou Šípkovou Růženku, která vstává zadní částí těla, a tudíž se nám příprava trochu natáhla. Srocujeme se před budovou a mně to připomíná odchod na mimoškolní akci se studenty. Akorát trochu mladšími. Asi tak za hodinu se odlepujeme od zdi a vydáváme se za vrcholným zážitkem. Děti nadšeně šlapou do rozpáleného asfaltového kopce linoucího se za ves, z batůžků s Elsami a Trolly trčí flaštičky s pitím a zásadní koupací potřeby.

Po cestě se různě hecují, předbíhají a my se potíme. Pomalu se blížíme k cíli a nám dospělým začíná být pomalu jasné, že se blíží velké zklamání. Plotem obehnaná louže krčící se mezi rodinnými domky úplně nezapadá do našich vysněných představ o koupání. Tváříme se však stále nadšeně, nedáváme nic znát a naprosto suverénně se obracíme k rybníku, který kouká z lesa o kus dál, ženeme děti po hrbolaté louce (naštěstí z kopce) k vodě. Dorážíme k něčemu, co vypadá jako rozpuštěné zelené želé. Někdy se tomu říká, že voda kvete, ovšem to je zcela jasně eufemismus. Tady je voda jako brčál, a ač jsme matky otrlé, nějak si neumíme představit naše drobky, jak svými nafukovacími rukávky víří tento jistě výživný humus. Nutno dodat, že přístup do vody byl dost adrenalinový, ale to jsme byly odhodlané vzhledem k stoupající teplotě a napětí překousnout.

Krátké pohledy do očí, lehké pokývnutí, jde se zpátky. Děti šokovaně vrtí hlavami, některé se kácí, některé začínají brečet, některé útočí. Snažíme se veselými hlásky dětem vsugerovat, že cákání na dvorku penzionu bude mnohem lepší kratochvíle, bez úspěchu. Dorážíme k silnici a někdo navrhuje ještě poslední možnost, jít ještě dál k původně zamýšlenému rybníku s pláží, tam už je to dle internetu stoprocentní. Děti mají jasno, matky už méně. Někteří špunti nespali a cesta dál je reálným rizikem, že buď se maminka pořádně pronese, nebo zešílí. A teď je třeba náš všech 10 matek poplácat po zádech-my šly dál. Ano, vzaly jsme 21 prcků a šlapaly pro jejich radost dál s rizikem, že zpátky možná nedojdeme. Violka usíná v náruči jako první, Anička protestuje lehkým hysteráčkem, Ninuška krotí puchýř, ale jdeme. Ženy, my to došly! Když se před námi otevřel pohled na „pláž“ (rozuměj malá loučka, kde byla tráva proházená jakýmsi hodně hrubozrnným pískem), všechny děti naprosto ožily, zapomněly na vše a téměř nekontrolovaně se vrhaly do vody. Rybník mi za chvíli připomínal kádě, kde se před Vánoci mrskají kapři tak, že cákají daleko od sebe. Asi tak nějak to tam v tu sobotu vypadalo.

Ahoj všichni, konečně jsem usnul, aby mohla maminka napsat, co jsem jí pošeptal.

    Teď jsme to moc nestíhali, protože babička říká, že moje maminka bude nevěsta. Viděl jsem velké bílé šaty, co se třpytily, ale je to tajemství, nesmím to říct hlavně tatínkovi. Jenže my chlapi držíme spolu, tak jsem mu aspoň řekl, že to mamce bude moc slušet. Ale táta mi stejně nerozuměl. Já už mám taky oblečení na svatbu. Maminka říká, že mi ho koupila, když jsem byl ještě v břiše. Tomu teda vůbec nerozumím. Stejně mám v plánu se hned pokakat až na ramena. Jsem v tom dobrej a všichni se pak smějou, tak mě to moc baví. Směje se i maminka, tak to dělám skoro každý den, abych jí udělal radost.

    Slavili jsme tři měsíce a taky mi prý byl rok. Sice neumím počítat, ale vím, že to nedává smysl. Mamka říkala něco jako že „se to povedlo hned napoprvé“, tak ví přesné datum. Ptal jsem se pak tatínka, co to znamená, ale ten dělal, že mi nerozumí.

    Občas jdeme k paní doktorce, tu mám moc rád. Sice mě vždycky zkouší, ale já se snažím a ona mě pak vždycky chválí. Minule jsem dostal první očkování. Maminka mi dávala něco papat lžičkou, říkala tomu medicínka a vysvětlovala mi, co je to očkování. Já jsem pochopil, že to nic není a tak jsem byl moc statečnej a ani jsem nezaplakal. Paní doktorka mi dala náplast s obrázkama a zase mě moc chválila, že jsem nebrečel. Brečel muj tatínek, tak jsem mu pak doma vysvětlil, co je to to očkování a že to nic není. Maminka mu to asi zapomněla říct, jinak by taky nebrečel.

    Umím spoustu nových zvuků a slovíček.  A taky mám hodně hraček. Maminka mi chtěla koupit ten Oball, protože ho prej mají všechny miminka a já bych ho měl mít taky. Jenže měli jenom oranžovej a ten se mi moc nelíbí, tak si s ním moc nehraju. Ale babička mi koupila volant a to pak děláme, že řídíme a to je lepší klučičí zábava. Taky mám opravdický pianko, na který hraju. Je tam jedna písnička, na kterou s maminkou vždycky tančíme. To mám moc rád.

    Kámoš Jáchym nám půjčil šátek na nošení miminek. Moc jsem tomu nevěřil, ale Jáchym říkal, že je to fajn. Tak jsme to s maminkou zkusili a líbilo se nám to tak moc, že maminka sehnala další šátek jenom pro nás. Akorát je mi v něm horko a mám pak zpocený vlasy a nohy.

Léto je období, kdy většinu času trávíme venku a tak nějak navyklí z dětských let si ho chceme pořádně užít. Vysoké teploty, slunce, větší pohyb a sportování včetně vodního však přináší i riziko úrazů. 

I když se hodně snažíme, často nějakému pádu či jinému letnímu bonusu nezabráníme.
Jak zranění ošetřovat a jak si poradit s běžnými letními potížemi u našich maličkých, shrnuji v následujícím článku.

Silniční lišej

Pády na rovině, terénu, z kola či z výšky a následné odřeniny jsou alespoň u nás poměrně běžný denní chléb.

Odřeninu je dobré omýt, případně vydezinfikovat, osušit a následně je možné ji hojit pomocí nějakého preparátu dle zvyklosti rodiny - od bepanthenu po domácí hojivé mastičky z konopí nebo třeba propolysu. Koupit se dají i gely a spreje na rychlejší hojení takových ran.

Problém s odřeninami nastává hlavně ve spojení s koupáním- děti rány pálí a často se rozmáčí, mokvají a špatně se hojí. Zvláště v cizích vodách je dobré ránu čistit a udržovat, na druhou stranu ale odřeninám nesvědčí přílišné sucho, které strupy láme i s novou kůží a jizva se opakuje stále dokola.

„Nechceš jet s námi?“ optala se Lucka svého muže, když do auta rvala tři děti a šestinásobný počet kufrů sytě růžové barvy. Tomu však naskočila husí kůže velikosti tenisáků: „Na ten váš sabat? To by mě zabilo!“

Je pátek 4.8.2017 a v Moravci na Vysočině právě začíná historicky první víkendový sraz naší soukromé skupinky srpnovek 2014. Očekáváno bylo deset matek a 21 dětí. Dorazili všichni.

První eruptivní výkřiky o společném víkendu padaly u nás ve skupince, která už funguje téměř 4 roky, mnohokrát. Až letos jsme to dotáhly do zdárného konce nebo vlastně začátku?

Přijíždím do Moravce kolem 17.hodiny a už z dálky vidím krásný penzion, vše je nové a upravené, místy ještě nedodělané. „Tak to není vhodné místo pro 21 dětí,“ prolítlo mi hlavou jako první. Měly jsem jet někam do squatu, tam by se pár šrámů na zařízení ztratilo. Objímám se s prvními členkami naší „sekty“. To je zase výraz mého manžela. Nevidíme se poprvé, už jsme měly tu čest, s některými i opakovaně, ovšem v takovém počtu a na celý víkend se setkáváme poprvé.

Začínáme se nesměle okukovat a seznamovat své děti. Některé jsou tu okamžitě jako doma, některé se tváří, že tu vlastně nejsou. Vybírám si pokoj, házím si kufry k nohám postele, vybalování oddaluji. Přináším svůj proviant a příspěvek do společné hodovny-koňakové bábovky. Přestože jsme tu zatím jen tři, stoly se začínají prohýbat. Čeká nás vlastně takový víkend s celou mateřskou školkou a krapet větším dozorem.

Přijíždí další. Známe se vlastně strašně dlouho. Se všemi už osobně, ale přeci jen stále vede virtuální kontakt v denním vydání. Víme o sobě téměř vše, někdy býváme hodně osobní, pomáháme si, ale dokážeme si napsat pravdu do očí. Celkem nám to zatím klapalo a jsem napjaté, co s námi udělá těch pár dní pohromadě.

Tento náš príbeh a zážitky z pôrodu píšem,aby všetci vedeli že pôrod môže byť aj celkom príjemný zážitok.

A ako to teda celé bolo?

Na bábätko sme sa s manželom tešili už od svadby no nedarilo sa nám hneď otehotnieť...tak po roku snaženia sme si povedali, že najprv postavíme domček a potom až sa budeme ďalej snažiť o bábätko. A o pár mesiacov na to, konkrétne v novembri som si všimla že som už dlho nemala menštruáciu a že mi mešká asi 2 týždne. Tak som si spravila tehotenský test na ktorom okamžite zasvietili 2 silné čiarky...bol to najšťastnejší deň v našom živote. Išla som k lekárovi a to už som bola v 9tt. Celé moje tehotenstvo bolo úplne bezproblémové , žiadne ranné nevoľnosti, všetky výsledky som mala v poriadku, pribrala som dokopy 8kg za celé tehotenstvo.. takže som sa nemohla na nič sťažovať. Ako mesiace ubiehali začala som chodiť na predpôrodnú prípravu a cvičenie a tak isto uvažovať nad pôrodnicou. Zvažovala som pôrodnicu v Galante a potom Brno. Pýtate sa prečo práve Brno? V prvom rade mi pracuje v Brne bratranec ako pôrodník a za ďalšie po všetkých preštudovaných a počutých informáciach a skúsenostiach zo Slovenských pôrodníc som bola stále viac rozhodnutá ísť rodiť do Brna. Mali sme s manželom plán, že ak neporodím do júla tak pôjdeme do Brna a tam počkáme do pôrodu. Na posledné kontroly som chodila do nemocnice do Galanty, ale v kútiku duše som dúfala, že maličký počká a vydrží až do Brna. Termín som mala 07.07 a keďže som do júla neporodila, objednali sme si ubytovanie cez Airbnb a prenajali sme si na týždeň jednoizbový byt kúsok od nemocnice. V prvý deň sme prišli do Brna navečer a tak sme sa iba ubytovali a išli spolu s bratrancom na večeru. Druhý deň ráno som išla do nemocnice na kontrolu a spravili mi monitor a vyšetrenie. Potom sme išli do obchodného centra Vaňkovka sa trochu poprechádzať, keďže každý mi kázal sa prechádzať čo najviac. Manžel si tam aspoň super nakúpil. Odtiaľ sme sa vrátili znova do nemocnice keďže mi chceli ešte zobrať krv a moč. Podotýkam ze cievkovanie bola asi najnepríjemnejšia vec okolo môjho pôrodu. Potom mi ešte bratranec povedal že mi môžu spraviť Hamiltona ak súhlasím, vraj to môže urýchliť spustiť pôrod a tak som súhlasila. Toto ma vôbec nebolelo. Potom sme prišli na byt a mne bolo neprijemne iba z toho cievkovania. Do rána som močila krv. Na druhý deň ráno to už bolo o čosi lepšie. Deň sa začal ako obvykle raňajkami a keďže môj manžel potreboval trochu pracovať, rozhodli sme sa s maminou že sa ideme prejsť do obchodu a niečo nakúpiť. Keď sme prišli naspäť bola som trochu unavená a občas ma chytili ako keby slabé kŕče. No pripisovala som to tej prechádzke. Tak som si ľahla, že to určite prejde. Ked ani do 15.00 neprechádzali bolesti rozhodla som sa stopnut interval...na moje prekvapenie to bolo kazdych 7 minut...Išla som si teda dať horúcu sprchu, že ak sú to poslíčkovia tak to prejde a ak nie tak sa to bude stupňovat. Veru bola som v sprche asi pol hodinku no nič neprestávalo. Okolo pol 5 prišiel bratranec a ked som mu povedala ako sme, trval na tom aby sme išli do nemocnice, že mi pre istotu spravia monitor a vyšetria. Do nemocnice sme dorazili niečo pred 18.00 a veru už sa rozhodli ma nechať tam..kontrakcie každých 5min a otvorená na 3cm...po prezlečení sa do nemocničnej košele a povinných vstupných papierovačkách mi ešte vzali krv a zaistili žilu. Potom ma pôrodná asistentka vzala na pôrodný box. Manžel mi medzičasom priniesol kufor a on s maminou sa išli ešte navečerať že za hodinku sa vrátia...to bolo uz asi 19.00 Po ich odchode mi navrhla PA klistír, že to môže pomôcť rýchlejšie sa otvoriť. Tak som súhlasila. Podotýkam že každú jednu vec čo mi robili mi PA najprv vysvetlila a spýtala sa či s tým súhlasím. Po klistíre a hodinke čakania prišiel moj manžel s maminou...to som už bola otvorená na 4-5cm.. okolo 21.00 mi PA navrhla čípok na rýchlejšie otváranie...po ňom to už bolo cca 7cm. Dovtedy boli bolesti v pohode zvládnuteľné, dali sa predýchať a môj manžel mi bol velikánskou oporou keďže mi od 20.00 vkuse masíroval cez každú kontrakciu kríže. O 22.00 mi pustili plodovú vodu nakoľko mi neodtiekla sama. Po tomto sa však už kontrakcie naozaj zosilnili. Striedala som chodenie, ležanie, na začiatku aj cvičenie na fitlopte, sprchu...o 23.00 ma PA opäť skontrolovala a bolo to 9cm...kázala mi ešte trocha stáť alebo chodiť. Vtedy už boli bolesti naozaj silné a dali sa rozdýchat jedine psíčkovaním. Zároveň som už mala veľké nutkanie tlačiť. O 23.15 ma PA naposledy skontrolovala na posteli a bolo to už 10cm. Tak mi kázala nech skúsim pomaly potlačiť. Potlačila som a takmer vyšla hlavička. PA rýchlo zavolala doktora že rodíme a mne manžel s maminou pomohli vyliezť na pôrodnu stoličku. Len co prišla PA naspäť spýtala sa že ak by bolo nutné ma nastrihnúť či môže. Povedala som jej že jedine ak to bude ozaj nevyhnutné. Za minútku som mala kontrakciu cez ktorú keď som zatlačila vyšla hlavička. Potom mi kázali už tlačiť aj bez kontrakcie. Na dve potlačenia bol maličký vonku. Bol to neuveriteľný a neopisateľný pocit keď mi maličkého položili na brucho...to malé telíčko a jeho malé očká pozerali na mňa s láskou a nevinnosťou. Bola to láska na prvý pohľad. Medzičasom som porodila aj placentu. Otecko si prestrihol pupočnú šnúru a maličkého odvážili a zmerali. Náš Jakubko sa narodil 06.07.2017 o 23.27 s mierami 3550g a 50cm. Ja som skončila bez nástrihu a bez šitia...bez akýchkoľvek poranení. Po pôrode ma nechali ležať na posteli ktorá bola na pôrodnom boxe ďalšie 2hodiny a maličkého mi dali na celý ten čas na mňa. Zároveň tam bol aj môj manžel a mamina. Po týchto 2 hodinách mi navrhli nech sa skúsim postaviť a osprchovať sa ak vládzem. Keďže som vládala ísť aj na malú toaletu aj sprchu si dať tak bolo všetko v poriadku. Maličkého na prvú noc previezli na novorodenecké oddelenie a mňa previezli na šestonedelie okolo 2 h ráno. Od tolkej eufórie som ani zaspať nevedela. Na druhý deň som sa cítila úplne v pohode.  Na rozdiel od mojej spolubývajúcej ktorá po 5 dňoch po pôrode ledva chodila, som ja behala ako srnka. Myslím, že takto super bez nástrihu to dopadlo aj vďaka tomu, že som poctivo cvičila s Aniballom pred pôrodom a nacvičila som 29cm obvod. Musím vyzdvihnúť celkový ľudský prístup lekárov, sestier či už na pôrodnici, šestonedelí ale aj novorodeneckom oddelení. V nemocnici sme strávili 4 dni a naozaj stálo za to odísť rodiť do zahraničia...so zdravotnou starostlivosťou na Slovensku sa to nedá porovnať. Toľko skúsenosť odo mňa z Nemocnicou Milosrdných Bratří v Brne.

    Nikdy jsem nebyla taková ta typická holčička, která si hraje s panenkami a odmala touží stát se maminkou. Naopak, radši jsem si hrála s auty a lezla po stromech. Milovala jsem tmu a ráda jsem se bála. Jak šel čas, tak jsem si občas i říkala, zda se to někdy změní a já začnu o děti stát. Pořád tomu nějak nic nenasvědčovalo. Změnilo se to vlastně až po svatbě. A rozhodně to nebylo tak, že by se mi najednou rozezněly biologické hodiny - spíš jsme oba s mužem najednou dostali pocit, že náš vztah si zaslouží povýšit o level výš.

     Pár měsíců od našeho rozhodnutí jsem už držela v ruce pozitivní těhotenský test a měla ohromnou radost. Kromě radosti se taky dostavil strach. Chvilkami byl úplně skličující. Hlavou se mi honilo, že jsme se snad museli zbláznit a že se o to malé ani nezvládnu postarat. Časem tyhle pocity naštěstí vymizely a já se začala moc těšit. Muž se teda těšil od samého začátku, což mi dodávalo hodně odvahy.

     Celé těhotenství neskutečně rychle uteklo a přiblížil se termín porodu. Čekal mě porod - chvíle, která mě fascinovala a děsila zároveň. Ale byla jsem připravená. Miminko taky. I když pořád v poloze koncem pánevním. A tak se i opravdu narodil. Měla jsem tušit, že to hodně vypovídá o jeho povaze. Paličák, paličák, paličák. S tvrdou hlavou🙂

    Narodil se, dostala jsem ho na prsa a svět se na chvíli přestal točit. Byli jsme jen my dva, vlastně my tři. A všechno do sebe rázem zapadlo. Byla to opravdu láska na první pohled. Náš život se tím změnil a už nikdy nebude takový, jaký byl před jeho příchodem. Svět je od té doby prostě jiný. Lepší. I když nebudu tvrdit, že občas s nostalgií nevzpomínám na doby, kdy jsme třeba celý den nemuseli vylézt s mužem z postele a dali si nonstop všechny díly Harryho Pottera. Nebo maraton Teorie velkého třesku. Jó, to byly časy🙂

     Nikdy jsem nečetla knížky o tom, jak se starat o dítě či jak ho vychovávat. A to i přesto, že moje první zkušenost s miminkem byl právě Eliášek. Tak nějak ještě věřím v instinkty a intuici. A musím říct, že to u mě prostě funguje.

     Eliášek dnes slaví 3 roky. A jaké byly? Celkově úžasné, i když občas samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť bušit hlavou do zdi. Ale věděla jsem, že by to stejně nepomohlo. Život s malým dítětem je prostě o obdobích. Všechna přejdou, i když se to někdy vleče. Sakra vleče. I když přerod z bezstarostné holky v mámu nebyl vůbec jednoduchý, nikdy bych to nevyměnila.

„Žena je počátkem i koncem rodiny.“ Ulpianus

-----------------------------------------------------

V tomto článku najdete velmi krátký a stručný souhrn toho, jakou drogerii a kosmetiku používám na Adámka od jeho narození. Článek je hlavně pro maminky, které se zajímají o jednotlivé složení drogerie/kosmetiky a nekupují výrobky, protože "hezky a dlouho na miminku voní" a nebo protože " v reklamě/lékárně říkali, že to je přírodní a že..........".

♠PRANÍ♠:

Veškeré oblečení peru v Sonett NEUTRAL se změkčovačem vody stejné značky. Aviváž nepoužívám. Místo toho dávám do nálevky pro aviváž velkou lžíci octa a nastavím dvojité máchání. Toho obyč, co z něj děláte zálivku na salát :D. Ocet prádlo dezinfikuje přirozenou cestou, zbavuje posledních zbytků gelu/prášku a také prádlo osvěží. A né, oblečení po octu nesmrdí...pokud teda do přihrádky na aviváž nenalejete celou flašku :D. Prací prášky/gely typu Persil Sensitive, Lovela..atd. jsou zbytečně zatíženy o syntetické látky, fostáty, bělidla, parfemaci, rozjasňovače..atd. Složení pracích prášků - článek ZDE.

Tip: Na českém trhu je více druhů pracích prášků/gelů s šetrným složením vhodným i pro ekzematiky, článek ZDE.

Plena přes kočárek na slunci může zvýšit teplotu uvnitř až o 15 stupňů během krátkého času. Zvyšuje se tak riziko přehřátí a riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte.

http://pruvodcematerstvim.webnode.cz/ruzne/prikryvat-kocarek-plenou-muze-byt-nebezpecne/

Nenechávejte dítě v autě

Tahle zpráve se šíří světem a stejně se najdou tací co to dělají ☹

A já bych Vám ráda sdělila něco jiného.

• Auto není jediné nebezpečí číhající na malá miminka.