Každý den se se setkávám s radami a reklamami, co vše „musím“ dělat a užívat, aby se něco podařilo a něco nestalo…

Pokud nebudu používat vložky a tampóny, tak nebudu emancipovaná a silná žena. Pokud nebudu používat některé přípravky, tak budu mít infekce na intimních partiích a je jedno, že rozumím své vagíně… a tak se dostávám k jádru věci. Ze všech stran se na nás, budoucí i stávající maminky valí informace, bez jakých potravinových přípravků se neobejdete. Na diskuzních fórech se dohadují ženy, zda je při plánování těhotenství lepší užívat Nosifol, Fertipronu nebo Inofolic a když přijdete ke gynekologovi, poradí vám, že nejlepší je užívat přípravek, ke kterému má čirou náhodou při ruce i letáček.

Zažila jsem to. Zažila jsem dilema, které všechny přípravky si nakoupit a které brát. Pečlivě jsem je brala a věřila, že částka, kterou jsem za ně dala, není zbytečná a pak následovat potrat…

Oklepala jsem se z toho zážitku a dál brala ony potravinové doplňky a další mi doporučil lékař a manžel mi nechtěl brát iluze. Jen jednou poznamenal, že když se podívá na složení, že je to jen předražené něco, co se dá pořídit mnohem levněji… No i když je to lékař, tak jsem mu úplně nechtěla věřit, přeci by mi můj gynekolog nedoporučoval něco, co by bylo jen předražené nic…

Pak následovalo další těhotenství, obrovská radost, pokračování braní zaručených vitamínů a další potrat…. A opět mi gynekolog doporučoval potravinové doplňky a dával mi další a další letáčky…

Absolvovala jsem všechny možná vyšetření, zdlouhavá, určitě finančně náročná a doufala jsem, že se přijde na problém…. a přestala brát ty zaručeně úžasné potravinové doplňky. Vyměnila jsem Fertipronu a další zaručené potravinové doplňky, za které jsem mimochodem od začátku roku utratila kolem 5 tisíc za kyselinu listovou, vitamín C a obden tabletku komplexních vitamínů centrum. Přestala jsem stresovat a sledovat a beru to s nadhledem. Zrovna včera jsem našla článek, který úplně do posledního puntíku potvrdil vše, co mi říkal manžel (článek od unávaného gynekologa : http://m.bartak-alexandr.webnode.cz/news/proc-se-nektera-tehotenstvi-potraceji/). Nejen díky němu, ale hlavně mému muži jsem si uvědomila, jakým jsme my ženy skvělým kšeftem pro farmaceutické firmy. Jak můžou v klidu vydělávat na našem strachu.

,,BYLO TO NEUVĚŘITELNÝ, VID?, OBROVSKÝ ZÁZRAK PŘÍRODY" už jsou to tři měsíce a my s manželem stále  několikrát týdně vzpomínáme na 24.8.2016, kdy se nám ráno ve 4,27hod narodila Adélka. Ráda bych se podělila o svůj příběh, protože tak jako mě v těhotenství inspirovalo číst porodní příběhy, tak i já bych ráda byla inspirací. 

Svůj příběh bych ráda začala tím, co jsem prožívala v těhotenství. Hned při prvním ultrazvuku, kdy mi Mudr.oznámila, že jsem těhotná, také řekla, že mám srdcovitý tvar dělohy a že se mi zřejmě miminko neotočí hlavičkou dolů, ale ať nemám strach,  že ho ze mě nějak určitě dostanou. Už tenkrát jsem si pomyslela, že tomu nevěřim,  že já budu určité rodit přirozeně. 

Celé těhotenství bylo parádní, byla jsem veselá a užívala si každou chvíli. Kamarádky se mě stále ptaly, jestli se bojim porodu. ,,Bát se porodu?  Proc? Až to přijde, tak to přijde a věřim doktorům, že mi pomůžou " Když jsem byla ve 25 týdnů potkala jsem kamarádku,  která byla pár dní před porodem a měla úplně stejný přístup jako já. Když mi pak psala za týden,  že porod byl hrozný a jak trpěla 18hod v bolestech,  uvědomila jsem si, že takový porod přeci ja mít nemůžu a nechci. Štěstí přeje přeci připraveným, nemůžu nechávat MUJ porod, aby se jen tak nejak stal...Zacla jsem tedy číst a koukat na videa na youtube. Video mystický porod jsem viděla několikrát. Tady na konikovi jsem se dozvěděla o knize hypnoporod a hned si ji objednala. Úplně jsem se do toho ponořila a žila jen přípravami na přirozený porod podle knihy hypnoporod. Učila jsem se správně dýchat, relaxovat, vizualizovat si..

ALE! Adélka nebyla stále otočená hlavičkou dolů. V myšlenkách jsem si s ni před spaním povídala a vysvětlovala ji, že když se otočí, narodí se přirozeně a budeme se spolu hned moc mazlit 🙂 Babička mi poradila, ať si svítim dolů baterkou, že miminko půjde za světlem. Tak jsme svitili 🙂 A co se nestalo! Ano! Adélka se otocila. Byla jsem na utz, když mudr našla hlavicku dole. Nemohla tomu uvěřit. To bylo poprvé,  kdy jsem  na kontrole upřímně od srdce plakala dojetím. Radovala jsem se, ze se tesim, ze si Adelku vytlacim 🙂 Samozrejme doktorka (lékařka) me opet zacla ,,lekat". ,,VY SE JAKO TĚŠÍTE NA POROD??? NO, MOC SE NERADUJTE. VAŠE DĚLOHA NEBUDE MÍT DOST SILNE KONTRAKCE A NEVYTLAČÍ MIMINKO. SMIRTE SE S CISARSKYM ŘEZEM " Na chvilku me vyvedla z míry,  ale pak jsem si uvědomila,  že mi taky říkala, že se miminko neotočí a otočilo se. 

Blížil se termín porodu a stále nic...tady na konikovi jsem četla,  jak holkám v naší skupince odchází hlenove zátky, mají poslicky a hlavně,  už rodí. Já nic...termín byl 19.8 a nic...23.8.odpo uz jsem začala trochu pochybovat o tom, že moje tělo ví,  co dělat...

A ten den to začlo!  Ve 23:22 mi praskla voda, ležela jsem v posteli a najednou cítím teplou vodu mezi nohama. Křičím na manžela do koupelny, že mi praskla voda 🙂 chytla jsem obrovský záchvat smíchu a šílene se smala, voda strikala všude a manžel kolem me běhal s papirovyma ubrouskama 🙂 Byla jsem pozitivne naladena a těšila se, že brzy budu mít Adelku v naruci. Pobalili jsme se a jeli do porodnice. V půl jedné rano me přijali a oznámili, že jsem skoro úplně zavřena, že mi voda odtekla pidi skulinkou. Že mě ubytují na pokoj na gyndu, ptze budu rodit nejdřív tak za 10 hod. Manžela posílali domů, já ho ale prosila, ať zůstane na chodbě a čeka...Dali me na pokoj k jedné starší paní, ktera byla po operaci. Zavřeli za mnou dveře a Čau 🙂 to bylo půl druhe ráno. Vzala jsem si mobil a sluchátka s tím,  že budu relaxovat, jak jsem si to doma trénovala. Jenže to jsem nestihla. Najednou mi začly najíždět vlny, tak jsem dýchala přesně podle knihy hypnoporod. Šla jsem do sprchy...sprchový kout tam nebyl.  Byl tam kanalek uprostřed místnosti a visící hadr. Vlny zesilovaly a zesilovaly. S bolesti jsem pracovala dobre, v tehotenstvi jsem trenovala praci s bolesti pri masazi hraze. Kazdou kontrakci jsem vítala a říkala jim, že jsou to moje kamarádky, který mi přišly pomoct. Pořád jsem se nadechovala co to šlo a hnala vzduch do břicha a nafukovala ho jako balón a představovala si, jak se otviram a jak moje děloha tlačí miminko dolů. Najednou se mi zachtělo šílene na velkou. A tak jsem seděla na wc a moje tělo tlačilo a tlačilo a já kajdila a kajdila. Neuveritelna síla mého těla!  Mela jsem jednu kontrakci za druhou a nestíhala mezi nimi odpočívat. Musím říct,  že jsem se poradne vyčistila. Přírodní klystýr 😀 Najednou už jsem to přestavala zvládat, cloumala se mnou jedna kontrakce za druhou a já řvala jak tygr!  Zazvonila jsem na sestru, že chci něco na bolest. Myslela jsem si, že v tomhle budu tech zmiňovaných 10 hod 🙂 🙂dnes už chápu,  že jsem rodila 😉  Sestra pěkně nepříjemna mi odpovída, že při příjmu,  jsem předložila porodní plán,  kde odmítám léky. Říkám, že teďko léky chci! A ona zase zopakovala, že jsem při příjmu léky odmitla a zavřela dveře a nechala mě tam svijet se. Byla jsem v tu chvíli bezradna. V plánu jsem měla psáno,  že nechci aby mi léky nabízeli, že si o ně kdyžtak řeknu sama. Moje tělo tlačilo a tlačilo a já byla sama na dlazdickach v koupelně. Nechapala jsem proc mi nikdo nechce pomoct. Řvala jsem co to šlo, řvala jsem už pak  schválně, aby mě někdo slyšel a přišel mi na pomoc.  Povedlo se. Došla mudr, ať si dojdu na postel, že na me koukne. Já nemohla chodit. Jen jsem řvala, že tlačim a tlačim a co to jako je??!! Doktorce se to zdálo divné, tak na me mrkla a najednou začla křičet, že cítí hlavicku a že rodim!  Okamžite volala pro kolečkové křeslo a ze musíme na sál! Najednou kolem mě bylo hrozne lidi, zvedali mě a dávali na křeslo. Nesměla jsem si sednout, abych nezasedla Adelce hlavičku 🙂 Takže mě v polosedu rychlosti blesku prevazeli na porodnici. Jeli jsme přes chodbu,  kde sedel manžel a ten nevěřil, co se děje. Myslel si celou dobu, že spím a odpocivam 🙂 🙂 🙂 Takže se k nám přidal a běžel s námi 🙂 jenže!  Ten večer přijelo rodit 7 maminek a nebylo nikde místo!  Stali se mnou v chodbičce a řesili, kde mě odrodi. Vymysleli, že rychle přestaví operační sál a odrodi me tam. Vyrobili ,,kozu" , vyhodili me na ni nahoru a šlo se na věc. Tlačení bylo dost fyzicky náročne, chvilkama už jsem přestávala moct.  Doktorka a manžel byli velká podpora a moc mi pomáhali a povzbuzovali.  Na sal jsme přijeli ve 4 rano a ve 4,27 vykoukla Adélka na svět. Az zpetne mi doslo, ze jsem v koupelne tlacila nastesti spatne, jinak bych asi porodila tam.

Nikdy jsem si neříkala dopředu kolik budu mít dětí. Byla jsem toho názoru, že uvidím jak to půjde a pak si řeknu vlastně kolik. Ani malému nebylo pět měsíců a s otázkou: "Kdy bude druhé?", se roztrhl pytel. Tak počkej, já nemám ani odžitý rok s miminkem a mám přemýšlet kdy zase skočím do toho kolotoče? Vždyť jeden je málo a je to chudáček jedináček, dva jsou v pořádku a tři moc? A kdo to řekl? Nevypustíme tu otázku už automaticky když někdo založí rodinu, aby řeč snad nestála? Já nevím kolik nás bude, ale vím, že teď jsme štastni všichni tři a tak to může zůsta, může i nemusí. Tak kolik? 

V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.

Nikdy bych nevěřila, jak moc důležité pro celý budoucí život je to, jak jste citově navázaní na své rodiče. Jak jim důvěřujete, věříte jim, že tu budou v dobrém i zlém a můžete se na ně vždy a za všech okolností spolehnout.

Teorie pevného pouta

První roky života, především kojenecký věk, je v tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.

Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového, jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.

Co když je ale vše jinak?

Jakožto maminka 4- měsíční slečny jsem se přihlásila do testování tyčinek Nutrimama Profutura. Můj veliký jedník mě do slova a do písmene vysává 🙂

K mému překvapení jsem byla vybrána mezi testující maminky. Balíček od koníka dorazil velmi, opravdu velmi rychle, za čož děkuji.

Balíček obsahoval 1x tyčinky Brusinky a čokoláda, 1x tyčinky Brusinka a malina, 1x vzoreček mlíčka pro kojící maminky a zajímavé čtení. 

Krabičky jsou úžasné a jsou vhodné jako dáreček pro nastávající maminku, nebo když se jde přát k narození miminka. 

Po rozbalení jsem byla hodně zklamaná, čekaly na mě tyčky v hodně obyčejném obalu bez potisku. Jen malým písmem na kraji je napsána příchuť. Což je pro mě veliké minus, jelikož jsme doma zvyklí vše vybalovat z krabic a ukládat do skříně do pořadačů. Tudíž vždy když jsem si chtěla dát danou příchuť, tak mě čekalo vybírání a hledání. Ale jak jsem si všimla v recenzi ostatních holek, tak nekomu dorazily tyčky s potiskem. Tak nevím, co je novější balení.

Teď k samotným tyčinkám

Každý rodič bude dřív nebo později řešit, jak se postavit ke kurýrování svého potomka. Cest je několik... Teď už jen vybrat tu správnou!

Kryštof je chlap. Sice zatím mini, ale chlap. A jak víme, chlapi trpí na rýmičky.

Jeho nachlazení u nás mají v zásadě stejný průběh. Začíná to v noci, kdy nás probudí divné zvuky. Tak divné, že jsem si poprvé myslela, že jsem v japonským hororu a hledala jsem na stropě tu malou holčičku s otočnou hlavou, co leze po čtyřech. Pak jsem ale zjistila, že má Kýša rýmu. Japonská holčička by byla lepší.

DEN PRVNÍ
Stává se ze mě jakási obdoba mojí babičky (na bolavý zuby kloktá rum), mojí prababičky (když něco ztratí, zaříkává svatého Antoníčka) a nejhorší varianty matky spjaté s přírodou tak, že ráno pobíhá po parku a objímá stromy (nic proti tomu, ale běžně jsem spíš za frndu pohlcenou konzumem). Takže prostříkávám jeho malý a plný nosík mořskou vodou, do aromalampiček leju kombinace olejíčků, o kterých by se mi v životě nesnilo (vyčteno ze stránek uztonikdynikdyvzivotenevyvetras.cz), mažu Kýšu ze všech stran tymiánovou mastí (proč se mažou chodidla dodnes nechápu) a vařím tymiánový sirup.

DEN DRUHÝ
Kryštof má vyrážku. Těžko říct, jestli způsobenou mastí nebo sirupem. Navíc jeho příchod už nepoznáme podle toho, že si povídá sám pro sebe, ale proto, že smrdí na sto honů. Je jako chodící větvička tymiánu, jen tlustší. Pomalu začíná docházet megapack čajových svíček do aromalamp. Na povlečení je zaschlá vrstva krému, která trochu škrábe. Rýma se stále drží a nezlepšuje.

DEN TŘETÍ
Kýša začíná zelenat. Možná budu dělat rajčatovou polívku, tak ho tam trochu přidám. Tymiánový sirup obsahuje tolik cukru, že Kryštof přibral 6 kilo a má energie jako ten zajíček z reklamy, co vždycky všechny předběhl. Myslím, že to byl Duracell. Doma všechno smrdí tak, že budeme muset vymalovat, protože se to prostě muselo zažrat do zdí. Rýma se stále drží a nezlepšuje.

DEN ČTVRTÝ
Seru na to. Ještě klika, že mám manžela a on je schopen nakoupit i normální léky. Takže nasazuju Nasivin a Mucosolvan a hodně, ale opravdu HODNĚ větrám.

Za 2 dny je po všem. Ještě klika, že jsem na začátku nasadila tu přírodní léčbu. Jinak to taky mohlo trvat mnohem dýl!