Přijetí adoptovaného dítěte. Jak to řešit?
Píše se mi to těžko, ale ještě hůř se cítím, když na to myslím. Máme v rodině 7 děti, se kterými se vídám. A teď víc než půl roku je další. Adoptovany kluk 5r. Adoptovala si ho ségra, která už další dítě mít nemohla. A já si už ten půl rok k němu hledám cestu. (jemu nic najevo nedávám, nechci ho ranit) Tak nějak je u nás běžné, že si děti navzájem různě bereme na výlety, na přespavačky atd. A já vlastně kdybych to nedělala kvůli tomu dítěti a ségře, tak bych ho tady nepotřebovala. Neobjevila se mi k němu rodinná láska. Než mě pošlete na terapie. Máte s tím některá zkušenost? Jak to řešit? Štve mě to.
Pokud v sobě máš takové pocity a chceš to změnit (super přístup) = terapie, rozklíčovat a uvědomit si v sobě co a jak, nebo proč to tak třeba máš, že ho nedokážeš přijmout a třeba najdeš cestu, jak ho přijmout 😉
A ty víš proč ti to nejde ho přijmout? Např.vadí ti že je adoptovaný?
A ono je nekde napsane, ze ho musis prijmout? Adoptovala si jej sestra, problem by byl kdyby sis ho adoptovala ty sama.
A ty víš proč ti to nejde ho přijmout? Např.vadí ti že je adoptovaný?
@klokanka31 no právě, že ne. Naopak vramci dobrovolných akci v práci chodím často do DD a adopci jsem ji moc přála, prožívala jsem to sní.
A ono je nekde napsane, ze ho musis prijmout? Adoptovala si jej sestra, problem by byl kdyby sis ho adoptovala ty sama.
@kakba no není, ale jsme rodina. Její starší dceru mám ráda. Všechny děti od sourozenců a sestřenic mám ráda.
Nemůže to být tím, žes neměla ten čas si ho nastavit jako člena rodiny, ten miminkovský čas?
Třeba si musíš jen prostě zvyknout a chvilku to potrvá.
nezažila. ale myslím, že jsi na sebe přísná. myslím, že půl roku je krátká doba. půl roku jsem si budovala vztah ke svým vlastním dětem. jako vážně. když se narodily cítila jsem jen obrovskou zodpovědnost a strach. šestinedělí bylo peklo, 3 měsíce hrůzy a pak to teprve přicházelo postupně. musíte se prostě seznámit, poznat, něco spolu prožít...není to "nepopsaný list", je to někdo nový kdo přišel. vlastně spíš takový "kamarád". kamarády svých dětí určitě tak ráda nemáš. normálně bych to nechala plynout. dala si čas. případně řešila, pokud mi na něm něco vadí, proč to tak je a jestli s tím můžu něco dělat.
a na druhou stranu, krev není voda...bohužel. je to hnus, že to říkám...ale třeba moje dvě babičky měly přítele. jedna asi 15 let, druhá snad přes 20 let. a jakmile se z mého života ztratili, nijak jsem je nepotřebovala vidět. nikdy jsme neměli nějaký extra vztah. vlastně pro mě nic neznamenali...chci říct, že ani čas to někdy nepřinese. bohužel 🤷♀️
Nemůže to být tím, žes neměla ten čas si ho nastavit jako člena rodiny, ten miminkovský čas?
Třeba si musíš jen prostě zvyknout a chvilku to potrvá.
@uzivatelkapetra no, to mě taky napadlo..
nezažila. ale myslím, že jsi na sebe přísná. myslím, že půl roku je krátká doba. půl roku jsem si budovala vztah ke svým vlastním dětem. jako vážně. když se narodily cítila jsem jen obrovskou zodpovědnost a strach. šestinedělí bylo peklo, 3 měsíce hrůzy a pak to teprve přicházelo postupně. musíte se prostě seznámit, poznat, něco spolu prožít...není to "nepopsaný list", je to někdo nový kdo přišel. vlastně spíš takový "kamarád". kamarády svých dětí určitě tak ráda nemáš. normálně bych to nechala plynout. dala si čas. případně řešila, pokud mi na něm něco vadí, proč to tak je a jestli s tím můžu něco dělat.
a na druhou stranu, krev není voda...bohužel. je to hnus, že to říkám...ale třeba moje dvě babičky měly přítele. jedna asi 15 let, druhá snad přes 20 let. a jakmile se z mého života ztratili, nijak jsem je nepotřebovala vidět. nikdy jsme neměli nějaký extra vztah. vlastně pro mě nic neznamenali...chci říct, že ani čas to někdy nepřinese. bohužel 🤷♀️
@gbp ano, kamarady svých dětí beru tak, že to jsou kamarádi ale citovou vazbu k nim nemám. Mě to především mrzí kvůli ségry - ségra má problém, že ho nechce přijmout ani její tchyně. Dítěti to najevo nedávám, nebo myslím že to na mě nevidí.
I pro mámu je těžké milovat každé svoje dítě stejně, natož pro tetu a natož vlastně uplně cizí a navíc celkem velké dítě, kdyby to bylo miminko, tak by to dost možná bylo jinak.
Jsi teta, k dítěti se chováš hezky, není povinost k němu mít i velkou citovou vazbu, navíc je u vás krátce a ty ho jako teta asi moc nevídáš, třeba nakonec přijmutí přijde, ale bude to trvat dýl.
Já mám své sourozence ráda, ale k jejich dětem uplně moc necítím, půjčím si je na výlet nebo na přespání, na oslavu, ale dělám to jen pro své děti a pro sebe, vím, že oni si zase recipročně vezmou moje děti.
Setra přivedla nového člověka do rodiny, je logické, že si k němu všichni budou hledat vztah a bude to chvilku trvat.
Reknu ti to jak to mam ja. Ja mam treba problem snest svoji vlastni neter. Ona je presne ten typ cloveka co tak neuveritelne vysava energii, ze cim min ji vidim, tim lip.
Chapu, ze deti za to nemuzou, kde vyrostly, jake mely rodice a co vse zazily, ale ja osobne bych mela problem snest cikanske dite v rodine. Je to proste tezky
Myslím, že když ho zpočátku budeš vnitřně brát jako ("jen") kamaráda dětí, tak je to úplně v pohodě. Však i ke kamarádům, kteří ti nesedí, se asi nechováš nijak zle. Dej si čas😘
Reknu ti to jak to mam ja. Ja mam treba problem snest svoji vlastni neter. Ona je presne ten typ cloveka co tak neuveritelne vysava energii, ze cim min ji vidim, tim lip.
Chapu, ze deti za to nemuzou, kde vyrostly, jake mely rodice a co vse zazily, ale ja osobne bych mela problem snest cikanske dite v rodine. Je to proste tezky
@kakba nevím kde jste došla k závěru, že je to ciganské dítě. Není. Tady to není o etniku, ale o nějaké moji neschopnosti se pro něj nadchnout.
To sem nerekla, napsala sem ti to jak to mam proste ja.
Podle mě je to tím, že je to už pětiletý kluk. Kdyby si vzala miminko nebo batole, bylo by to jiné. Je to prostě pro tebe cizí kluk a chce to čas. Netrápila bych se tím. Třeba můj bratr má moje děti taky víc rád, než švagrová. Jsou prostě "jeho krev", kdežto pro ni jsou cízí. Ona je i jedináček,tak vztah mezi sourozenci moc nechápe.
Možná to nadchnutí nečeká ani to dítě? Možná i to dítě samo potřebuje trochu ten odstup a prostě si ten vztah vybudovat?
Když se narodí miminko, prvních pár týdnů je to vpodstatě "panenka", která dává vztah k někomu najevo vlastěn jen tím, že ho volá o pomoc, když její špatně. Teprve jak zraje nervová soustava, dítě začíná být schopné nějak opětovat emoce - vzájemně se učíte, jak to dělat.
Mno a tady jste najednou dostali dítě, které už má prožívání emocí nějak nastavené - a pro vás vlastěn cizím způsobem. Chyběla tam ta možnost naučit ho, jak si vzájemně říkáte 'mám tě rád'. ... Je otázka, jak moc to umí, čím si prošel, ale prostě nebyly jste s ním v té fázi "jé hele já něco cítím - co to ej a co s tím?" To už má nějak ustálené a dost možná na "Ale ono nikoho nezajímá, co cítíš", takže je úplně normální, že tyhle věci si musíte prostě zažít znova. Prostě jste na něj "nedostali manuál", který jste na dítě narozené do rodiny budovali společně.
Takže si vlastně myslím, že to děláš úplně správně: zkus ho nerozlišovta od sourozence v míře věnovaného času, v míře věnované materiální podpory, ale nenuť ho prostě hned 'být tým'. Nenuť sebe samu se na něj adresně těšit ... prostě ještě nedávno součástí tvého života nebyl, tak tam není to 'chybí mi'. On to asi bude mít stejně.
Možná to nadchnutí nečeká ani to dítě? Možná i to dítě samo potřebuje trochu ten odstup a prostě si ten vztah vybudovat?
Když se narodí miminko, prvních pár týdnů je to vpodstatě "panenka", která dává vztah k někomu najevo vlastěn jen tím, že ho volá o pomoc, když její špatně. Teprve jak zraje nervová soustava, dítě začíná být schopné nějak opětovat emoce - vzájemně se učíte, jak to dělat.
Mno a tady jste najednou dostali dítě, které už má prožívání emocí nějak nastavené - a pro vás vlastěn cizím způsobem. Chyběla tam ta možnost naučit ho, jak si vzájemně říkáte 'mám tě rád'. ... Je otázka, jak moc to umí, čím si prošel, ale prostě nebyly jste s ním v té fázi "jé hele já něco cítím - co to ej a co s tím?" To už má nějak ustálené a dost možná na "Ale ono nikoho nezajímá, co cítíš", takže je úplně normální, že tyhle věci si musíte prostě zažít znova. Prostě jste na něj "nedostali manuál", který jste na dítě narozené do rodiny budovali společně.
Takže si vlastně myslím, že to děláš úplně správně: zkus ho nerozlišovta od sourozence v míře věnovaného času, v míře věnované materiální podpory, ale nenuť ho prostě hned 'být tým'. Nenuť sebe samu se na něj adresně těšit ... prostě ještě nedávno součástí tvého života nebyl, tak tam není to 'chybí mi'. On to asi bude mít stejně.
@cilkat moc hezky napsané, úplně souhlasím 🧡
Původně jsem se nechtěla vyjadřovat, resp. je to natolik složité a i citlivé téma, že jsem ani nevěděla, co napsat.
Nějak mi to ale vrtá hlavou 😁 A ani nevím proč, celkem mi to dalo brouka do hlavy, co za takovým nepřijetím nevinného tvora může být.
No vzešlo mi z toho, že jde o předsudky. Mít předsudky a předsudečné chování je naprosto normální věc a chová se tak naprosto každý, kdo patří do nějaké sociální skupiny, ať už státu, subkultury, etnika, rodiny atp atp. Je to způsob, jak si uchovat řád v možném chaosu a sounáležitost s bezpečnou skupinou. Je to způsob ochrany. My jsme takoví a makový, oni jsou takový a makový ( a je úplně jedno, že je neznám hlouběji, vím jací jsou, protože jsou to Amíci, černoši, běloši, lesby ...nebo třeba dítě z ústavu). Je to ochrana před možným nebezpečím. Ok.
Jenomže to znemožňuje mít otevřenou mysl něčemu novému, neznámému, nadšení poznávat i se učit jinakosti a vytvářet nový vztah prostý předsudků, naopak vztah založený na ne předsudcích apriori, ale zkušenosti a dané důvěře.
Ten prcek je někdo zvenčí. A tak se nám spustí obrany mechanismus - třeba i nevědomý. Bůh ví, co má za sebou, bůh ví jaké má geny, bůh ví co jsou zač jeho biologičtí rodiče atp atp.
Dnes už je naštěstí zjištěno, že chování jedince je dáno jeho jeho VÝCHOVOU, ne genetiku ( už dávno dávno se nevěří na gen lumpa či gen zlého člověka..).
Čili vyvodila bych z toho asi jediné. Přijmout a uvědomovat si své předsudky. A zároveň se vědomě učit s nimi pracovat a nahrazovat je naopak objevováním a poznáváním té malé bytosti a zájmem o ni.
To malý stvoření zažívá něco, co si nikdo z úplné rodiny ani neumí představit. A to poslední, co potřebuje zažívat je cítit nejistotu, nedůvěru a předsudky od lidí, kteří mu jsou novou rodinou a mají mu konečně vytvořit bezpečný prostor kde je milovaný a přijatý.
Zkus s tím pracovat sama a pokud by to nešlo, zkus terapii. Kolikrát opravdu stačí dvě tři sezení a člověku docvakne spoustu věcí a pc systém se přeprogramuje v lepší. Nic si ale extra nevyčítej, je to přirozená reakce. Ale je tvá zodpovědnost s tím něco dělat.
Původně jsem se nechtěla vyjadřovat, resp. je to natolik složité a i citlivé téma, že jsem ani nevěděla, co napsat.
Nějak mi to ale vrtá hlavou 😁 A ani nevím proč, celkem mi to dalo brouka do hlavy, co za takovým nepřijetím nevinného tvora může být.
No vzešlo mi z toho, že jde o předsudky. Mít předsudky a předsudečné chování je naprosto normální věc a chová se tak naprosto každý, kdo patří do nějaké sociální skupiny, ať už státu, subkultury, etnika, rodiny atp atp. Je to způsob, jak si uchovat řád v možném chaosu a sounáležitost s bezpečnou skupinou. Je to způsob ochrany. My jsme takoví a makový, oni jsou takový a makový ( a je úplně jedno, že je neznám hlouběji, vím jací jsou, protože jsou to Amíci, černoši, běloši, lesby ...nebo třeba dítě z ústavu). Je to ochrana před možným nebezpečím. Ok.
Jenomže to znemožňuje mít otevřenou mysl něčemu novému, neznámému, nadšení poznávat i se učit jinakosti a vytvářet nový vztah prostý předsudků, naopak vztah založený na ne předsudcích apriori, ale zkušenosti a dané důvěře.
Ten prcek je někdo zvenčí. A tak se nám spustí obrany mechanismus - třeba i nevědomý. Bůh ví, co má za sebou, bůh ví jaké má geny, bůh ví co jsou zač jeho biologičtí rodiče atp atp.
Dnes už je naštěstí zjištěno, že chování jedince je dáno jeho jeho VÝCHOVOU, ne genetiku ( už dávno dávno se nevěří na gen lumpa či gen zlého člověka..).
Čili vyvodila bych z toho asi jediné. Přijmout a uvědomovat si své předsudky. A zároveň se vědomě učit s nimi pracovat a nahrazovat je naopak objevováním a poznáváním té malé bytosti a zájmem o ni.
To malý stvoření zažívá něco, co si nikdo z úplné rodiny ani neumí představit. A to poslední, co potřebuje zažívat je cítit nejistotu, nedůvěru a předsudky od lidí, kteří mu jsou novou rodinou a mají mu konečně vytvořit bezpečný prostor kde je milovaný a přijatý.
Zkus s tím pracovat sama a pokud by to nešlo, zkus terapii. Kolikrát opravdu stačí dvě tři sezení a člověku docvakne spoustu věcí a pc systém se přeprogramuje v lepší. Nic si ale extra nevyčítej, je to přirozená reakce. Ale je tvá zodpovědnost s tím něco dělat.
@reeeza děkuji moc za odpověď
Nechceš s ní zkusit sama strávit jedno odpoledne? 🙂 mozna, že když budete sami dva, a budete si povídat a mít nějaký společný zážitek, ze ti s srdci přiroste 🙂
Nechceš s ní zkusit sama strávit jedno odpoledne? 🙂 mozna, že když budete sami dva, a budete si povídat a mít nějaký společný zážitek, ze ti s srdci přiroste 🙂
@prostejina já s ním sama už byla. A nevím proč našlapovala jsem kolem něj po špičkách.
Nechce to čas?
Ještě bych chtěla říct, že proces adopce jsem prožívala se ségrou. Vážně jsem ji to přála.