Aký dar do života vám dala neplodnosť/ dlhodobé snaženie?
Ahoj dievčatá, o dieťa sa snažíme cca 16 mesiacov, zatiaľ bez akéhokoľvek úspechu. Ja budem mať za chvíľu 32 rokov, takže už ma občas chytá mierna panika, aby sme to akoby "stihli", hlavne keďže by sme radi mali viac detí. Mám bezproblémový pravidelný cyklus, nebrala som HA a tak som sa domnievala, že počatie bude záležitosť na pol roka maximálne, ale keď prešiel skoro rok, tehotenstvo nikde, kamarátky tehotneli (poniektoré doslova na prvý krát! Jak sa toto robí?? 😲 ), tak som začala byť pekne nervózna. S nervozitou začali pribúdať pravidelné smútky až depresie a výlevy hnevu na partnera. Som presvedčená, že zdravie a plodnosť je silne spojené s duševnou pohodou a takže som začala skúmať, či je u mňa nejaká duševná príčina, ktorá bráni počatiu. Zistila som, že mám veľký problém so sebavedomím a sebaúctou, že si nie som istá, čo od života chcem, akú prácu chcem robiť a hlavne ako nájsť v živote zmysel (dieťa malo toto vyriešiť). Najväčší zlom bol pobyt zameraný na meditáciu a regresnú psychológiu, kde som odhalila hromadu akoby chorobných programov vo svojej rodine, ktoré u mňa v podvedomí bránili počatiu. Začala som na sebe pracovať a musím povedať, že hoci mám pred sebou ešte veľa práce, hodne ma to posunulo a hlavne to zlepšilo môj vzťah s partnerom. Myslím, že keby som otehotnela hneď, tak by som si s materstvom musela zároveň riešiť všetky svoje strachy a neistoty, a to teda neviem, ako by sme dali. Za toto som vďačná, že sa to nepodarilo hneď, pretože ma to hrozne posunulo, som omnoho viac sama sebou, nenechám zo sebou mávať a som celkovo šťastnejšia (až na 1.DC 😀 ). Na druhú stranu, občas ma prepadá strach, že zo seba urobím zenového mistra a aj tak sa to nepodarí 😀 😀 Zaujímalo by ma, či tiež si v snažení dokážete nájsť nejaký dar, či vám to aj niečo dalo (a nielen vzalo). Díky, teším sa na inšpiráciu 🙂
@diva_ziva Na nejstarší lentilku jsme čekali 5 let (oba naprosto zdraví, jen se k nám miminku prostě nechtělo, nakonec se vše přirozeně podařilo u obou dcer). Nikdy nezapomenu ty pocity beznaděje, kdy má ženská sebevědomí na nule, protože všichni kolem jako na potvoru příjdou do jiného stavu na první dobrou a ještě se tváří, že je to ta nejjednodušší věc na světě... 😠
Ale ptáš se, co mi to dlouhé čekání dalo... Vrhla jsem se na věci, nad kterými okolí kroutilo hlavou, vystudovala jsem dálkově další vysokou školu, naprosto propadla vysokohorské turistice a horolezení. Chápala jsem to čekání jako čas pro sebe, abych z toho úplně nezhloupla... 😉
Všechny své děti vnímám jako dar, neřešila jsem absolutně pohlaví, protože spekulovat s takovým zázrakem, kterým každé zrození je, to mi přišlo jako neskutečné rouhání, zvlášť po těch proplakaných nocích nad dalším negativním testem...
Myslím si, že všechno v životě má svůj čas a každá důležitá věc si nás najde, tak se ničeho neboj...
Šťastný konec čekání a pěkné dny!!!
@r.severanka určitě 😉
Ahoj 🙂 tato diskuze mně velmi zaujala takže si dovolím se taky zapojit...sice eště zdaleka nemůžu mluvit o tak šílených číslech jak je 5 let atd, ale už to nějaký čas, co se nám nedaří je....Vlastně jsem nikdy ani jen neuvažovala o tom, že bychom nemohli mít děti, nebo že by s tím mohl být nějaký problém...dokud k tomu samozřejmě nedošlo...musím říct, že mi to samozřejmě víc bere než dává ... takto psychicky zničená jsem nikdy nebyla... jsem člověk, který problémy řeší..a hned.... jsem na to zvyklá...a teď najednou je tady něco co vyřešit nemůžu...není to v mých silách...nebudu lhát, cítím hlavně bezmoc, beznaděj, únavu a jakousi méněcennost... ale tady jde oto co mi to dalo...popravdě mi tvoje otázka hooodně zakroutila mozkovýma závitami... nejdřív jsem si říkala, co by mi to asi tak mohlo dát? ale když jsem nad tím chvilku uvažovala tak jsem na to přišla...dalo mi to hlavně hodně trpělivosti...naučilo mně to, že nejde se vším něco okamžitě dělat...naučilo mně to pokoře, protože tak pro mně před tím samozřejmá věc jako těhotenství a dítě se pro mně stalo požehnáním a zázrakem...dalo mi to jakýsi jiný pohled na život...prošla jsem si mnohými fázi... fáze strachu...odmítání...vzteku...litování sama sebe... teď jsem ve fázi jakéhosi přijetí...eště se mi můj osud nepodařilo zcela přijmout...pořád se snažím určité věci pochopit a vstřebat...ale po tom všem mi to hlavně dalo něco za co jsem vděčná...a to jistotu....jistotu v tom, že budu skvělá matka...ne tím, že budu vše dělat dokonale...možná (určitě!) udělám mnoho mnoho chyb...ale svoje děťátko budu nadevše na světě milovat a budu ho navždy brát jako zázrak a poklad, který budu navždy chránit a bránit až do posledního výdechu 🙂 Omlouvám se za román, ale asi jsem se potřebovala vypsat...všem co to dočetli až sem děkuji a smekám :D
Tak se podelim o svuj pribeh. My na mimi cekali 2,5 roku. 4 roky jsem brala antinu, ktera mi rozhodila cyklus. Vedela jsem, ze pulroku to bude trvat. Jenze kdyz ani pul roku nic, zacala jsem si rikat, ze je neco spatne, ale budu se udrzovat v klidu. Ani po dalsim pulroce nic, uz jsem to zacala resit, neustale se mi opozdovala MS. Snaha udrzet se v klidi. Druhy rok byl pro me horsi, doktor daval nadeji, leky na upravu MS, utrogestan, clostylbegit. Nic nepomohlo k diteti. MS neustale rozhozena a ja vzdy s nadeji testovala a s kazdym negativnim testem jsem se obvinovala, nenavidela jsem se, na manzel jsem byla zla. Doktor mi po dlouhych dvou letech zjistil ze mam PCOS, aspon nejaka lepsi zprava. Objednala jsem se do CAR a po dlouhe dobe mi bylo dobre, uleva a nadeje. Neotehotnela jsem umelou cestou, ale prirozenou. Mesic jsem byla v nemocnici, zdravotni problemy, takze jsem resila svoje zdravi a to mi pomohlo k miminku. Kdyz jsem byla objednana na domluveni IUI, doktor me jestw zkontroloval a ejhle zjistil ze jsem tehotna. Pro me to byl opravdu sok, kdy jsem si musela sednout a vstrebat to. A dnes mam krasnou a zdravou 11 m. dceru.
Odpoved na otazku co mi to dlouhe cekani dalo? Mela jsem krasnou svatbu, koupili jsme byt, byli jsme pripraveni na dite. Kdyz tak premyslim zpetne, je dobre ze ji mam az ted.
Dlouhodobe snazeni pro me bylo velmi psychicky vycerpavajici. Ale to asi pro vsechny. Dalo mi to velkou pokoru a uplne jiny pohled na zivot - neberu dite jako samozrejmost. Nicmene toho, co mi to vzalo, je mnohem vice. Dodnes (i kdyz uz mame dvouletou dcerku) to v sobe vnimam jako hrozne selhani, mozna i pocit krivdy (nedokazu pojmenovat, kdo mi ukrivdil, ale proste to tak vnimam), porad je ta bolest z doby snazeni a naprosteho zoufalstvi hluboko ve mne a nedokazu se ji zbavit. Mozna za par let to odezni...nevim. Vzdycky kdyz se dozvim, ze otehotnel nekdo z kamaradek ci znamych na prvni pokus, porad se mi vraci ten pocit sevreni v hrdle a snad i "zavisti"??? Ne ze bych jim to neprala, ale je to neco, co nedokazu dost dobre popsat. Tohle ale pochopi jen ty, kterych se to take nekdy tykalo. Chteli bychom jeste jedno ditko, nicmene porad to odsouvam, protoze se bojim dalsiho stejneho prubehu. Uz bych to nechtela nikdy zazit... ☹
ráda bych si přečetla zkušenosti žen, které přes všechnu snahu co absolvovaly skončily bez dětí. Tyto breky nemůžu rozkojit dítě necítím se jak žena mi přijdou mírně řečeno směšné vůči tématu, jestli bude některá z vás číst klidně i do zpráv, budu ráda za vaše postřehy...
Taky jsem si pred otehotnenim vyresila spoustu problemu. Mimo to mi tech nekolik let snazeni prineslo to,ze ted na materske vim,ze mi v praci nic neutika,nevadi mi,ze nikam moc necestujeme,nechodime za kulturou atd.,je to pro me nejhezci cas vubec. A mozna tim,ze se zadarilo tak pozde (rodila jsem v 37),dokazu vic delat vse s malym tak,jak to citim ja,a ne tak,jak by se "melo" a jak radi ostatni...
Taky jsem zavidela, kdyz nektera znama otehotnela. Prala jsem jim to, ale jeste vice jsem se nenavidela, obvinovala jsem se, ze ja jsem ta ktera neni schopna počit dite. Jen jsem od sve rodiny neustale poslouchala taky se dockas ablabla, za to jsem je nesnasela. I kdyz mam uz dite, ale porad ty pocity mam v sobe. Pristi rok planujeme dalsi, ale mam strach ze to zase nevyjde a budeme se muset dlouho snazit, opet zazivat stejne pocity z neuspechu, neschopnosti, citit vuci sobe nenavist, obvinovat se. Jak uz tady bylo psano, stezi muze nekdo tohle pochopit kdyz to nezazil.
@alcar @aklin Úplne vám dievčatá rozumiem, tiež ťažko nesiem, keď mi známe a kamarátky oznamujú tehotenstvá. Ale vnímam to tak, že možno toto je tiež len ďalšia učebná látka pre mňa v zmysle, že každý má svoju cestu a trávnik na druhej strane nikdy nie je zelenejší i keď sa tak zdá. Ani ma nenapadlo, že v človeku zostane strach a trpký pocit zlyhania ešte aj potom, keď sa dieťa zadarí. Držím vám palce, aby vám to išlo ľahšie a žiadne blbé pocity sa nekonali. Inak ja som premýšľala, že vzhľadom k tomu, že 16 mesiacov nič, tak aj keby sa nám podarilo dieťa, tak nejakú ochranu potom riešiť nebudem, pretože načo. 😀 Si hovorím, že si snáď raz zvyknem na tú neistotu, že čo keď to teraz príde a dieťa (to prvé, zatiaľ hypotetické 😀 ) je ešte malé. A prijmem to tak nejak viac prirodzene v zmysle "keď to príde príde, keď nepríde nepríde". Akurát nedokážem túto stratégiu aplikovať pri prvom, pretože sa bojím, že pri laksnejšom prístupe by sa nemuselo podariť vôbec žiadne.
@maybe72 Presne, čas pre seba, tak to aj ja vnímam. Tak si v sebe upratujem o 106 a je to občas pekný bordel. 😀 Horolezectva a cestovania už mám za sebou 10 rokov, takže tam mám pocit, že by aj stačilo, že už som pripravená. Ale podvedomie asi vie, že zatiaľ nie som, a že sa ešte musí niečo vyriešiť. Veľmi ďakujem za povzbudivé slová a keď vidím tú číslovku 3 u počte tvojich detí, tak sa tak v kútiku duše teším, že možno aj nám sa to podarí ... jeden nikdy nevie. 😉
Pro mnoho z vás by 3/4 roku možná nic neznamenalo, ale jak jste již uvedly, kolem mě se stále otěhotňovalo na první "šťouch" a já jsem z toho byla čím dál tím víc nervní. Pak jsem začala celou situaci s vyčkáváním přeznačkovávat a zjistila jsem, že jsem vlastně dost netrpělivěj člověk, kterej chce mít vše hned a hlavně mít vše pod kontrolou a ono ejhle, tohle bylo mimo mou kontrolou a najednou jsem byla nucená čekat a vnímat to jako přirozené a začala jsem si i říkat, že to tak má prostě být. Teď s odstupem vnímám, že kdyby se povedlo první měsíc, nedostala bych lekci, nejspíš bych se na mimčo tak moc netěšila jako se těším teď a taky bych si toho tolik nevážila. Myslím, že jsem za těch x měsíců taky trochu vyzrála a hodnoty se malinko posunuly. Najednou mi nečiní problém se v něčem omezit a nespatřuju to už jako oběť. Takže vám milé dámy přeju hodně štěstí, pravděpodobně se to povede opravdu v nejméně očekávanou chvíli, vím, o čem mluvím 🙂
Kamaradka se snazila sedm let. 4 IVF, nespocet inseminaci a nic. Zadny problem u nich nenasli. A ejhle najednou otehotnela. A ejhle oni uz cekaji druhe - zadarilo se prakticky hned, jak o tom zacali uvazovat. Ja vim, ze se to tezko rika. Ja uz byla ve fazi, ze jsem si v hlave premilala, zda bych sla do adopce, prestoze jsme jeste nebyli ani na IVF. A to jsme se snazili rok a pul. ALe kdyz vsichni chvalili clostylbegyt a se mnou to ani nehlo - a to jsem pak brala 3 tbl denně. Brala gynex, pila všechny možné i nemožné čaje, brala všechny možné bylinky. A proste nic, tak si clovek rika, ze uz to snad ani nevyjde. Nedokazi se ani vzit do kuze te kamaradky, ktera IVF strasne verila, vlastne si ani nepripustila, ze by to nevyslo a nevysel jim vlastne ani jeden pokus .... Nezoufejte. A jako uprimne - to 18 mesicni cekani na dve carky mne osobne nedaly nic. 18 mesicu clovek zije jen od testu k testu, takze nic pozitivniho na tom nevidim. Ano, dokazi si predstavit pozitivni aspekty bezdetneho zivota, kdyz se clovek smiri s timto osudem - jak jsem psala jiz vyse o bezdetne tete (ne z vlastni vule bezdetnou).
@diva_ziva ani u druhého tato teorie moc nepomáhá 😀 a to jsem si myslela, jak budu nad věcí... no když jsem otěhotněla s dvojčatama a malé ještě nebyl ani rok, byla jsem tak štastná, jednak jsem dvojčata vždycky chtěla a druhak ta úleva, že už nebudu muset zažívat, tu nejistotu z dlouhého čekání a skončilo to revizí a ted o rok a půk později už se zase dostávám do stavu kdy řeším každou ms, protože všichni co kolem mě čekali první už mají nebo čekají druhé...
jo a ještě, co mi to dlouhé snažení dalo, spoustu kamarádů a schopnost trochu si užívat a za to jsem určitě vděčná a určitě bych je neměla kdyby se nám zadařilo hned, takže děkuji za tuto diskuzi, aspon jsem si to uvědomila a třeba se mi na to druhé, zase začne čekat lépe 🙂
@diva_ziva tak treba ja ty pocity z toho obdobi mam v sobe opravdu doted. Mozna je to i tim, ze jsme si tim museli projit s manzelem sami a nebylo komu se vypovidat... No i kdyz mozna i bylo, ale nepomahalo to. A cim dele se nedarilo, tim jsem se uzavirala sama do sebe vic a vic. Bylo to hrozne obdobi. Ja jsem hodne ctizadostivy a cilevedomy clovek, v podstate vsechno, co jsem si vysnila a naplanovala se mi splnilo a tohle se nejak zaseklo...porouchalo a o to to bylo bolestnejsi, ze to neslo podle planu. Pokud by se mozna jednalo o jinou vec a ta se nakonec povedla, tak bych na to asi rchle zapomnela. Ale tohle byla asi nejvetsi bolest meho zivota (mozna srovnatelna s tim, kdyz zemre nekdo blizky), tak proto to mam porad v sobe. Mam to doslova v zive pameti... ty pocity zoufalstvi...mesic za mesicem ( nakonec se zadarilo po dvou letech). Mozna, az tu bude jednou druhe dite, tak tyhle pocity jednou provzdy vytesnim, ale zatim je to pro me jeste porad strasak a velky otaznik... I kdyz se muze zdat, ze jedno dite mam, uz musim byt prece v pohode. Ja verim, ze to bude probihat lepe a nebude me mozna eventualni nezdar tak stresovat, mozna se toho bojim az prilis zbytecne. 🙂
Moc ti preji, aby se brzy i u vas zadarilo. Zda se mi, ze to zatim beres velmi statecne. To je dobre. 🙂 Ja si pamatuju presne, kdy se to ve mne zlomilo. Bylo to presne po osmi mesicich snazeni, pak uz jsem nedokazala byt jakkoliv pozitivni. Mela jsem strach, ze od sebe odezenu vsechny kamarady a urcite jsem jich i par odehnala (hlavne kamaradky, ktere otehotnely drive jak ja). Ale k memu velkemu prekvapeni se tito lide zacali jeste behem meho tehotenstvi ozyvat a chteli se sejit a videt me. Hodne lidem jsem tu situaci vysvetlila a opravdu az zirala, jak byli chapavi. Muzu rict, ze jsem z toho byla opravdu dojata. Tohle jsem necekala. 🙂 Takze mozna by se dalo rict, ze snazeni a nasledne vitezstvi "nad zivotem" mi dalo duveru v pratele a to je myslim vic, nez duvera v samu sebe. 🙂
@alcar U mňa ten pocit, keď počujem, že iným sa darí a viem, že mne nie, je najviac podobný asi krivde a nespravodlivosti. Ale samozrejme si uvedomujem, že sú príčiny prečo nám sa nezadarilo hneď a iným áno. A že nakoniec je všetko tak ako má byť. Ale je ťažké si to pripomínať v momente, keď príde znova 1. deň cyklu. Vtedy proste len znova prežívam tu krivdu furt dokola. Hehe, inak áno, väčšinu času som statočná a snažím sa ten čas "voľna" využiť smerom k sebarozvoju, ale potom prídu dni, keď to fakt stojí za to 😀 Tiež sa o tom nemám veľmi s kým pobaviť, okolo mňa je jednak málo žien a skoro nikto o kom by som vedela, že majú problém. A tí čo nemajú problém, nechápu. 🙂 Inak to plánovanie a cieľavedomosť, to sa mne dosť podobá. Ja myslím, že to je spôsob vesmíru ako naznačiť, že niektoré veci proste nejdú naplánovať ako keď si ideš kúpiť auto. Svojim spôsobom sa mi to aj páči, je to akoby viac magické, fakt zázrak života.
Teším sa s tebou za tých kamarátov. Je fajn si zažiť na vlastnej koži, že tí, čo stoja za to, vydržia. A držím palce, aby všetky blbé pocity pomaly vyšumeli a hlavne aby vám to s druhým išlo ako po masle. 🙂
@alcar A ďakujem za prianie a povzbudenie. SOm fakt rada, že som túto diskusiu otvorila, hodne ma to pozdvihlo na duši. Vidím, že ľudské osudy sú všeliaké a že nie som sama, kto rieši plodnosť. A aj to, že emócie, ktoré prežívam, sú normálne za týchto okolností (znova, nepochopená plodným okolím si pripadám občas ako mimozemšťan 😀 ).
@diva_ziva určitě v tom nejsi sama, já mám kolem sebe samé extrémy...buď otěhotněli po prvním šťouchu nebo jim to nejde a nejde už roky....nic mezi tím ... mít dneska zdravé dítě během ročního snažení je fakt zázrak.....
@obyvatelka Skoro to tak vyzerá 🙂 Ďakujem za slová povzbudenia.
@diva_ziva Jetli chceš zdarma (momentálně - dokončil jsem jeden projekt a mám hluché místo - a mám rád využitý čas) přes skype metodou FasterEFT dál zapracovat na věcech, které Ti možná brání v úspěchu, napiš (info i hodnocení můžeš mít ze skupiny Emoční terapie: https://www.modrykonik.cz/group/6695/ kterou moderuji).
@misha83 Moc děkuji. Jsem ráda, že se vám vše povedlo, jak jste si přáli. Také moc držím pěsti, a přeji, ať jste celá rodina zdraví a můžete se s radostí užívat 🙂.