Čerstvě po revizi a nový začátek

@saminomimino Díky, jo jo, já vím, trpělivost... K sexu jsme se vrátili pár dní potom, co jsem přestala špinit, v podstatě hned jak jsem si byla jistá, že to už je konec. Řekla bych cca 20 dní po revizi, nevím jistě. Ale s kondomem teda, spíš kvůli infekci, to se trochu bojím. Já jsem to teda s krvácením po revizi měla tak, že jsem krvácela jenom fakt maličko v den zákroku, pak nic, po týdnu jsem začala špinit, tři dny to sílilo, pak čtyři dny sláblo a konec, takže nic masivního. Ale dělohu jsem měla podle utz 14 dní po revizi čistou, takže žádné zbytky to HCG nedělají. Spíš prostě pomalé odbourávání a zřejmě vysoké počáteční číslo (neměřeno) kvůli původně 2 plodům v děloze.

@pejskyne já mám úplně ten samý postup "krvácením" po revizi,nic velkého se nekonalo už to slábně a spíše už špiním tak počítám že ted v týdnu skočím na kontrolní utz a čekám už jen dobré zprávy,piju kontryhel a proti infekci jsem si naordinovali lychořeřišnici tinkturu,no a baštím tkáňové biominerální soli,vše přes přírodu,aspon se dám celkově do kondice 🙂 Mě tedy nikdo hcg nekontroluje,asi zkusím těhu test zda čárka slábne ,většinou mám bolestivou ovulaci,tak snad se v brzké době ozve,schválně se určitě snažit nebudeme,ale s gumou to u nás zkrátka ideálně nejde 😀 úplně nespěchám,mám nakonec dost hektické období,cca celé léto,takže když se zadaří až potom,bude to pro mě i lepší

@saminomimino Tak to je fajn, že nespecháš, tím klidem se dáš dohromady nejlíp. To HCG normálně není potřeba sledovat, to jen když se to jeví nějak podezřele

@saminomimino Jo, pri prvni revizi tam neco zustalo. Druhou jsem si nechala delat v jine nemocnici a je to nesrovnatelne. Te'd me nic neboli. Doktorka rikala, ze s pohlavnim stykem muzu zacit az po sestinedeli. To mi nevadi, protoze zrovna na tohle nemam moc myslenky, ale to je asi tim, ze furt s hruzu cekam, kdy to zacne zase bolet

Hurá, hurá, hurá! Dostala jsem MS! 39. den po revizi. Jsem šťastná. Nikdy jsem nijak zvlášť netrpěla na PMS, ale posledních pár dnů byl docela děs, hlavně psychicky, nechápala jsem, co se mnou je a ono toto. Tak to stihla těsně ještě v šestinedělí, super. Nevíte prosím, jestli můžu při téhle první MS používat tampony? Chci si koupit ty probiotické

@pejskyne Super zprávy!!Já na PMS trpím hlavně psychicky jsem rozhozená a nesnesitelné,úplně to na mě i ted tak padlo,jak když jsem před krámama,což je nesmysl 13 den po revizi,ale vytočíme i úplně vše jen nemám žravou 😀 K těm tamponum nevím,vím že co psali jinde na diskuzích přežili první ms na vložkách,ideál je kalíšek,tam nehrozí to co u tamponu,já uvidím,asi dle toho jak bude silná,při extra silné ms stejně proteču s tampony,tak asi vložky to jistí,snad to ro jednou přežiju

@janadora to je teda mazec,vím že se to stává,že mají opakovaní revize,ale když je i v jiné nemocnici jiný přístup, lepší,tak si člověk hned říká,že být prvně tam má klid hned,tak hlavně že ta, kde si byla ted te už dali dohromady,já teda 6ti nedělí nevydržím 😀 už jsem dokrvácela,tak snad už mě nic nepřekvapí a po kontrole když bude oka,na to vlítnem 😀

@pejskyne občas mám pocit,že je snad dobře,že to malé odešlo,je teď tak hrozné období,možná je hrozné po tom potratu a vidím vše černě,ale mám pocit že samé problémy,neshody,hrozné práce a do toho děcka mají zachvilku prázdniny a už jen víkendy přežívám pomale na antidepresivech 😀 no je to asi nejhorší období v životě plus jsem psychicky fakt mimo,už máme i tichou domácnost,,nevím co se to semnou děje

@janadora koukám že si z hodonína,jih moravy miluju,mám tam kus rodiny,všemožně, k vám asi nejblíže veselí nad moravou,pak i blíže ke slovenským hranicím,pod bílíma Karpatama,Kněždub,jednou se chci přestěhovat tam,tam se cítím doma

Ahoj ženy. Neztrácejte hlavu!!! Vím, že je to hrozně těžké (a nečekejte od chlapů, že vám budou rozumět, jsou úúúúplně jinak fyzicky i psychicky stavění). Já jsem tím prošla bohužel 3x, 1 Zt, 1Sp, 1x Zt, takže vím o čem mluvím. No a minulý rok jsem si nadělila k 39 narozeninám holčičku 🙂. Hlavně si najděte dobrého doktora, já ho našla až na 3 pokus - ale to by bylo jiné téma..... Možná bych pro vás měla jednu berličku, která pomohla mně. V té nejhorší psychické době jsme poskytli domov 2 koťatům - nebylo to záměrně, prostě asi osud.... Jde o to, že tu Vaši lásku, na kterou vás vaše hormony připravovaly, můžete dát někam jinam a znatelně se vám uleví. Jeden kocourek se nám už bohužel nevrátil, ale zato k nám přišla jiná kočka, která se stala mou nejlepší kámoškou 🙂, kočky jsou hodně empatické, kocourci jsou jako chlapi, v mládí vás potřebují pak se příjdou jen nažrat 🙂. Vím, že se ozve plno oponentů, kteří budou tvrdit, že jsou kočky při těhotenství nebezpečné a samozřejmě je musíte dát zkontrolovat veterinářem, ale mě dostaly do pohody a psychika je při snažení prostě to NEJVÍC! Teď už jim pravda tolik lásky nedávám, mám jinou oběť 🙂, ale pořád ví, že je nakrmím a pohladím a budou u nás mít vždy domov. Ještě bych dodala, že jsem kočky dříve nemusela 🙂. Přeji hodně psychické pohody a držím pěsti. Krásné nadcházející dny 🙂.

Ještě bych dodala, že můj příspěvek patří doposud bezdětným.

@saminomimino Ahojky. Já mám doma 4letého syna, který vznikl taky neplánovaně, naprosto náhodou jak píšeš i Ty. Těhotenství úplná pohoda, cítila jsem se tak dobře jako nikdy, porod císařem, protože byl koncem pánevním, ale donosila jsem ho v pořádku až do konce, bez sebemenšího problému. Loni v květnu, když mu byly 3 roky, jsem vysadila HA, v září jsme pak měli svatbu a tím dnem jsme se začali snažit o sourozence. Povedlo se okamžitě. Nic zlého jsem si nepřipouštěla, protože poprvé to přece byla naprostá pohoda a nebyl důvod proč by to tak nemělo být i tentokrát. Byla jsem pořád pod kontrolou, protože se mi z neznámého důvodu udělal v děloze malý hematom. Pak mě dokonce nechal doktor doma na nemocenské - pracuji v nemocnici a i když jsem v té době byla na pracovišti, kde bych v pohodě mohla dělat až do porodu, měla jsem tam velkou psychickou zátěž v podobě otřesného kolektivu a hlavně šéfové. Tak jsem si užívala klídeček doma a snažila se nic moc nedělat dokud se hematom úplně nevstřebá. Nakonec se vstřebal a když už jsem se začala radovat, tak najednou na kontrole na začátku 10tt nebilo srdíčko. Miminek byl velkej 7tt+6. Na revizi jsem šla v den manželových narozenin - 23.11.2018. Bylo to hrozné, ale postupem času jsem se s tím smířila, prostě to beru tak, že by ten človíček nebyl zdravý a na druhou stranu jsem vlastně i ráda, že odešel takhle sám a nemusela jsem o tom rozhodovat později já. S manželem nás to hodně sblížilo. V nemocnici mi řekli počkat 2 cykly, můj doktor řekl 3. Ze začátku mi to přišlo jako strašně dlouho a chtěla jsem se začít snažit okamžitě, no nakonec je to 7 měsíců od zákroku a ještě těhotná nejsem. Po revizi mi totiž začal blbnout cyklus - špinila jsem třeba celý měsíc v kuse, takže jsme se nemohli ani snažit a já jsem ani nechtěla, protože mi něco říkalo, že by to pak asi dopadlo zas špatně, když nejsem v pořádku a že si radši počkám. Pak mi doktor nasadil léky - nejdřív jedny, abych přestala špinit, a potom druhé, na pravidelný cyklus - ty jsem měla brát dva cykly a potom tomu dát volný průběh. Teď jsem měla první MS úplně bez léků, takže vím, že jsem v pořádku, že moje tělo už funguje jak má a věřím v lepší zítřky. I když jsme se snažili už minulý a předminulý měsíc a byla jsem pak zklamaná, že MS zase dorazila, tak na druhou stranu jsem byla i ráda, protože při těch lécích se sice otěhotnět dá, ale pořád bych neměla jistotu, že to bude všechno v pořádku - cyklus byl přecejen řízen hormonálně. Ale teď už nic neberu, tak už se nebudu bát, ale jenom doufat a věřit. Hned po revizi jsem si taky nasadila čaje na podporu plodnosti, kyselinu listovou atd., ale pak jsem od toho upustila, protože i přes to všechno jsem měla rozházený cyklus a pak už jsem ani nevěděla jestli to není z těch bylin. Takže beru jen obyčejnou listovku a jakmile se zadaří, přejdu na Femibion a zbytek nehodlám hrotit. Všichni mi říkají nemysli na to, ale to nejde, jakmile si už jednou řekneš, že to dítě chceš, tak se na to těšíš a přeješ si, aby se to povedlo a nemyslet na to nejde. Jinak u mě už to taky všichni věděli - V práci jsem chtěla být férová, tak jsem šéfové řekla, že jsem těhu a nevím jestli se ještě vrátím, ona to pak všude rozkecala a navykládala hloupostí...když jsem se po revizi vrátila, tak na mě všichni soucitně koukali nebo se mi vyhýbali...bylo to strašné. Věděli to i přátelé, známí...protože manžel měl obrovskou radost a hned se o ni s každým podělil. Ale beru to tak jak to je, s miminkem jsme se rozloučili, já ho i pojmenovala, má dokonce doma své pietní místečko, kam mu zapalujeme svíčku..třeba minulý týden, když se měl narodit...To nám oběma s manželem pomáhá. Syn o tom nevěděl a neví, ale jednou mu to řekneme - bereme to tak, že je to věc, která patří k životu a stává se a nemá smysl o tom mlčet a tajit něco.
Držím Ti pěsti, aby se vám zase zadařilo a aby tentokrát bylo všechno v pořádku až do šťastného konce (resp. začátku 🙂 ). Ale moc se neupínej na to, že otěhotníš teď hned, netlač na pilu, dej tomu volný průběh. Já taky nechtěla vůbec čekat, právě i kvůli téomu jak se říká, že po potratu je ,,pohnojeno" a půjde to líp - ale nebyl to můj případ, já počkat musela, abych byla v pořádku.

@saminomimino Pardon, napsala jsem špatný rok, bylo to 23.11.2017. Od té doby to tak strašně letí... V práci jsem se nechala přeřadit jinam, tam mě to strašně baví a tak vím, že těhotenství by nebylo únikem jako tomu bylo tak trochu tenkrát - to jsem se hlavně těšila, že se zbavím těch protivných lidí v práci. Teď mě práce baví a těší a tak netlačím na pilu. A ještě jedna věc - kdysi jsem měla sen, ve kterém jsem měla 3 děti. Když jsem poznala manžela, věděla jsem, že 3 určitě mít nebudeme, protože už jedno z předchozího manželství má, a taky je o 9 let starší než já a už by prostě 3 nechtěl. Ale v tom snu jsem měla 3 a jakobych cítila, že u sebe mám jenom 2... Tak jsem si pak po tom potratu říkala, že vím...že už mám vlastně dvě a to třetí ještě přijde. Vnímám to tak, že jsem si tím měla projít, že mi to i hodně dalo a jsem silnější než předtím. Syn by chtěl sestřičku, já myslím, že to nenarozené byl chlapeček, ale třeba se té sestřičky jednou dočká...a i kdyby bratříčka, tak si myslím, že by byl rád. Asi je to tak, že všechno přijde v pravý čas a nemá smysl si cokoli plánovat - já to tak měla naprosto se vším - první dítě, svatba, druhé dítě - nic nebylo podle mých plánů, všechno se vždycky zamotalo úplně jinak, ale tím neříkám, že špatně 🙂

@rituska88 Díky za tvůj příspěvek,u mě to bylo stejné,v tom že se to řeklo defacto už všem,též jsem chtěla být v práci férová a vše se řeklo,mám tedy skvělou práci,u soukromníků a jsme tam jen 3 babi,děláme na farmě,takže to bylo i nutné,všichni mě podpořili,vše najednou do sebe zapadlo,doma se na mímčo těšil kde kdo v práci super a pak BUM.....vše se zbořilo jak odmoček z karet,4x těhu a nikdy ani maličký problém a teď to byl tedy pád přímo na hubu ☹ Ono je fuk jak si to člověk snaží vysvětlit,čemu věří a čemu ne ,zda to je volba přírody nebo vyšší moci,u mě to není ani měsíc co se mi to stalo 14 dní od revize a stále přichází smutek v takových vlnách,stáoe hledám odpovědi,smíření,jedinné jisté je že čas to zmírní,ale stejná už nebudu,to už prostě nejde

Holky, mám po revizi 4 den a začalo mě píchat na levé straně v podbřišku, až mi to vystřeluje do kyčle. Jako není to nic, co by se nedalo vydržet. Ale měřím teplotu, mírně zvýšená...asi porevizní zánět co?? Co myslíte, plašit a jet na pohotovost nebo počkat do zítra, mám jít stejně hned ráno na kontrolu do nemocnice, že mi hlídají klesající hcg. Nechci zas zbytečně plašit, ale hlodá mě to

@radullah Já ti nevím,nelíbí se mi ta zvýšená teplota,kdyby neklesala klidně bych vyjela na pohotovost,jak se celkově cítíš?

@marie100 Ahoj,přišlo se někdy na to proč 3 potraty?Nebo se to nezkoumalo?já si to neumím představit 3x zažít,nevím ani zda bych to zvládla víc než jedenkrát ☹ Každopádně je super že to nakonec vyšlo jak mělo a mám dcerku!S těm kočkami je to sice super,ale nadruhou stranu moje situace....mám 4 dětí,koně psi,skvělou práci,prostěě nonstop zaměstnaná hlava,ale od revize miminka jsem v řiti,bylo moje ,stále otázky proč ,jaké by bylo atd,je to tak prázdné místo a já prostě přežívám,nětěší mě nic

@saminomimino , Ahoj, ne nezkoumalo se to. První zamlklý vůbec neřeší, druhé odešlo samo a třetí má bývalá gynekoložka neřešila taktéž - a ani neměla v úmyslu, dala mi žádanku pouze na zákl. genetiku. Já jsem už ale nelenila (díky Bohu za internet) a vyhledala si sama jiné možnosti. Nejlepší je zajít si na CAR, tam udělají všechna potřebná vyšetření. Nám ale na žádný problém nepřišli. Našla jsem si ale lékaře, který moje předchozí potraty nepodceňoval a od 1 měsíce jsem si píchala injekce na ředění krve. Nebylo to však bez problémů, měla jsem hematom a bylo to 60% ku 40% jestli se to ustojí...No, podle toho co píšeš, tak ti nemusím vysvětlovat, že jsem si za ty 3 roky prošla peklem. Poprvé je to šok, ani jsem o nějaké možnosti ZT neslyšela, to druhé odešlo samo, nevím, co to způsobilo, ale v té době jsem byla hodně vystresovaná protože manželovi našli něco na plících (což pak díky Bohu dobře dopadlo) a při třetím jsem už cítila jen vztek a bezmocnost. Je hrozně fajn, že máš už 3 děti a ty tě potřebují na 100%, zkus na to pořád myslet. Jsou i jiné možnosti, třeba návštěva psychologa, hlavně se v tom neutápěj sama. Přeji jen vše dobré.

@saminomimino Máš pravdu - po tomhle zážitku už nebudeme stejné. Ale postupem času si z toho lze vzít to dobré. Nám s manželem to třeba hodně otevřelo oči v přístupu k synovi: jakoby najednou některé věci, které jsme ,,hrotili", řešili, pozbývaly smysl a o to víc se nám zdůrazňovalo vědomí, že nejdůležitější je, že je tady, že je zdravý a že si můžeme užívat každou chvíli spolu...Člověk si najednou všeho, co mu dosud přišlo samozřejmé, začne vážit víc a brát to tak nějak jinak. A mně osobně to otevřelo oči i co se týče určité pokory v tomhle směru: že není samozřejmé, že otěhotním a bez potíží donosím zdravé dítě, ale že to je dar, za který bych měla být vděčná - Do té doby jsem to totiž brala jako samozřejmost. Ale je pro mě těžké se s tím srovnat v práci - mívám 2 dny v týdnu směnu na oddělení, kde se starám mimo jiné i o ženy, které si potrat zvolily z vlastní vůle...to se mi často honí hlavou myšlenky, že je to nespravedlivé, co já bych za to dala a jiná to hodí do koše...ale snažím se nesoudit a zároveň vím, že každá z nás má jiný životní příběh a žádná z těch žen nemůže za to, co jsem si prožila já. Neboj, časem přijde smíření. Bude se to vracet ve vlnách, i já to tak mám. Díky svému nějakému životnímu přesvědčení a duchovnímu a optimistickému založení jsem se s tím faktem, že jsem přišla o dítě (které jsem viděla, jak ve mně roste, jak mu bije srdce) smířila poměrně brzy, ale občas se mi stává, že mě přepadne smutek, kdy se jen tak schoulím manželovi do náruče (protože on jediný ví a chápe a dokáže to se mnou sdílet) a jenom řeknu: Je mi smutno, chybí mi...a pláču. Pak je zase nějakou dobu dobře, jen prostě občas ten smutek potřebuji ze sebe takto dostat. Paradoxní je, že o tom nedokážu mluvit s vlastní mámou, která se 15 let léčila na neplodnost, než jsem se zázrakem narodila já. Ona sice má tu zkušenost, že velmi toužila po dítěti a nedařilo se, ale nemá zkušenost s potratem - nikdy nezažila ten pocit, že se na dítě těšíš s vědomím, že už ho čekáš a roste v Tobě a pak to takhle násilně skončí a Ty třeba i vidíš na ultrazvuku, že nežije, a pak musíš podstoupit revizi... Má na to naprosto jiný pohled než já a nedokáže mě pochopit - bere to jako že je ,,dobře", že mi jde otěhotnět (i s tím, že to pak třeba neskončí dobře) a že je ,,dobře", že to dítě umřelo, než aby se pak třeba narodilo postižené a tak ,,nemám proč plakat" (píšu to v uvozovkách, protože takhle přesně by mi to neřekla, ale vyjadřuje to přesně její názor). Přitom s mamkou máme jinak dobrý vztah, ale o tomhle radši mluvím s kýmkoli cizím, kdo ví, protože si tím sám prošel...

@saminomimino Jinak k tomu srovnání se s tím šokem nám s manželem hodně pomohl rituál rozloučení se. Každý to má jinak a zvolí si jiný rituál, na tom nezáleží, podstatné je, že tím v sobě uděláš jakousi pomyslnou čáru za tím, co bylo - něco jako když umře někdo, koho jsi měla ráda, někdo blízký, a jdeš se s ním rozloučit na pohřeb - tak nejhorší je ta doba od toho úmrtí do toho pohřbu, potom už to jakoby začneš líp přijímat, ten fakt, že odešel, že tu opravdu není, protože sis prožila ten rituál rozloučení se s ním. Známá mi třeba poradila to, dát tomu dítěti jméno a říct si, že tu bylo a už navždy bude součástí našeho života, ale že bylo nemocné, tak zemřelo, ale to neznamená, že na něho zapomeneme. My třeba chodíme na hřbitov, kde má na našem rodinném hrobě i náš andílek svého anděla ze sádry, u kterého na něho vzpomínáme (víme to jen my dva a rodiče) - dali jsme ho tam s manželem hned po mém návratu z nemocnice a pobrečeli si u něho - to byl náš rituál rozloučení se. Někdo třeba pouští balonky do nebe se vzkazy apod. Možná to někomu přijde absurdní, ale z mé zkušenosti jak osobní tak z práce (s lidmi, kterým někdo zemřel nebo si prošli jakoukoli ztrátou) je rituál rozloučení se velmi důležitý - je to takový předěl, něco, co Ti dá impulz odrazit se a jít dál- a vůbec nezáleží na tom, jak si to ,,rozloučení se" odžiješ Ty sama, to je osobní věc každého.

@saminomimino Ahoj, chtěla jsem ti napsat, že s tebou moc soucítím a chápu tě.
Já mám tři děti z předchozích manželství a snynějším partenrem jsem rok a půl..on vlastní děti nemá a co jsme se kdysi bavili, říkal, že vlastní ani nepotřebuje mít.
Moje děti má moc rád a přijal je.
Jenže já v prosinci neplánovaně a nechtěně otěhotněla,ale jelikož jsem neviděla problém v tom mít další dítě a společné s člověkem, kterého miluji, mě neskutečně dostalo na kolena, když mi dva dny po tom, co jsem mu to oznámila řekl, že dítě nechce...
Zhroutila jsem se, a i když jsem proti potratům, přála jsem si, aby miminko umřelo a odešlo..že ho tatínek prostě nechce a já nevím, co dál..tím šokem jsem omdlela a odvezla mě záchranka do druhého dne na pozorování, nejhorší noc snad v mém životě, pamatuji si, jak jsem měla smíšené pocity a pocity viny, že to dítě prostě bude lepší, aby se nenarodilo..
Dva dny jsme to potom doma řešili, plakali oba dva, mluvili o tom a nakonec jsem souhlasila i proti svému přesvědčení s potratem☹ale naštěstí druhý den ráno mi přítel řekl,že mě miluje a nechce, abych se trápila a ať si malé nechám, že to nějak dáme, a že se s tím prostě nějak vyrovná...
I když to viselo pořád ve vzduchu, říkala jsem si, že to prostě bude dobrý. A i když jsem dostala od svého gyndaře raději utrogestan, kvůli tomu šoku a nervovému zhroucení na podporu těhu, tak jsem začala i tak špinit, hnědě..asi v 5-6tt..následně na pohotovosti se zjistilo, že mi roste jen gestační váček,ale už ne žloutkový a miminko...☹
Následovali odběry krve po dvou dnech, utz po týdnu, kde se bohužel potvrdila diagnoza-anembryomola.
Hrozně mě to bolelo a taky jsem to dlouho vnímala jako trest za to, že jsem to dítě vlastně nechtěla☹
Nešla jsem na klasickou kyretáž, ale vyprosila jsem si potrat tabletami...potrat jsem si prožila doma, v přítomnosti svého přítele, v příšerných bolestech, kontrakcích, zvracením a zimnicí..bylo to vážně hrozné, ale moc nás to paradoxně sblížilo.
Po potratu mi byl velkou oporou a řekl mi, že si pořídímě jiné miminko...
jak píše@rituska88 udělala jsem si rituál rozloučení.
DO krabičky jsem vložila fotky z utz, básničky, co jsem mu psala ještě jako těhotná i po potratu..plínku co jsem mu koupila jako první dáreček k vánocům...prostě jsem to tam všechno dala, napsala dopis , ve kterém jsem ho poprosila o odpuštění, za moje myšlenky, jednání, pocity strachu a tak podobně. Obrečela jsem si to. A potom šla zakopat krabičku k našemu velkému dubu nad barákem..Pomodlila jsem se, poporisla o odpuštění a rozloučila jsem se.
Tohle jsem udělala sama, protože jsem měla pocit, že jsem na to těhu stejně byla jenom já a partner byl pořád ve fázi smiřování se, i když ke konci už se i těšil..
Po potratu jsem taky byla na dně, u nás to děti nevěděli, a já musela hodně předstírat a vymlouvat se na opuchlé oči po pláči.
No a po šestinedělí a první popotratové ms jsem otěhotněla a jsem nyní ve 20tt.
Souhlasím, že všechno se děje z určitého důvodu a někdy si prostě musíme zažít i to špatné, aby jsme se někam posunuli a něco si uvědomili..
U nás třeba vím, že kdyby jsme neměli tuhle zkušenost, s přítelem by jsme asi miminko neměli, opravdu nechtěl dítě a až když jsme o tamto přišli si uvědomil, že ho vlastně chce..
No ale i tak, to nebylo jednoduché, i když jsme už mohli se snažit, přítel moc nechtěl hned, že až časem, a tak jsme ochranu používali a nepoužívali..no po ms jsme se nechránili, potom mi dr řekl na kontrole že ovulka bude za cca 4-5 dní, to jsme se chránili-partner si chtěl dávat pozor..a až 7 den, co už ovulka dle dr dávno měla být za námi jsme se milovali naplno, z jeho strany to tak chtěl.
Přesto těhu bylo komolikované..☹
Už týden před ms jsem skoro celý ten týden slabě krvácela..myslela jsem si, že mám ještě asi zblázněné hormony po tom potratu..i můj gyndař říkal, že někdy to trvá i tři měsíce, než naskočí normální průběh cyklu a ms..
jenže jsem se cítila těhotně, a tři dny před termínem ms jsem si dělala test a tam slabý duch, sotva viditelný okem, další dva dny už byl větší a tak jsem volala na gyndu a dr.mi řekl, at si nasadím ten utrogestan a uvidíme. den na to, na digi testu + a 1-2tt
Měla jsem hroznou radost i strach, protože jsem pořád stále slabě sem tam krvácela a byli to teda nervy:-/
ještě asi týden jsem slabě krvácela i navzdory hormonům a chodila co týden na kontroly, jestli se miminko vyvíjí jak má. po týdnu krvácení ustalo a za další týden se zase vráilo, v podobě silnějšího krvácení, co trvalo půlku dne i s bolestmi břicha..obrečela jsem to,ale potom to přešlo a všechno zase bylo ok, necelý týden jsem šla k dr. na kontrolu a tam už jsem byla v 5+6tt a na utz jen gestační a žloutkový,ale bez miminka, prý možná viděl malý zárodečný terčík..málem jsem brečela už na křesle,ale dr mi řekl, že tomu dáme ještě týden...ten večer jsem začala opravdu velmi, velmi silně hnědě špinit a obrečela jsem to znova☹
druhý den na pohotovosti ale dr.viděl krásné malé miminko i se srdíčkem a dle utz jsem byla 5+1tt
ještě pár dní špinění pokračovalo, ale potom ustalo.
Dál jsem brala utroš a modlila se, ať je vše ok.
Ještě v 15tt jsem tři dny zase hnědě špinila a byla jsem z toho úplně na dně.Nyní jsem 20tt, a strach mám pořád, i když doufám a věřím, že tentokrát to všechno dopadne dobře a dotáhneme to do termínu porodu🙂
Jsem ale po konizaci:-/ a u druhého syna mi hrozil předčasný porod a já musela poseldní dva měsíce jenom ležet😔a měla o malého strach☹
Omlouvám se za román, kdyby jsi potřebovala, si s někým o tom popovídat, klidně napiš🍀

@saminomimino Ona je to zase hodně i zkouška vztahu, musí chlap s námi tohle období nějak přežít. Zrovna jsem to tomu mému včera říkala, že vím, že to teď se mnou nemá vždycky snadné, ale co teprve já sama se sebou 🙂. On mi zase řekl, že je mu to taky pořád líto, a to jsem si myslela, že mi má za zlé, že se v tom pořád plácání. Tak držím palce a doufám, že už máte domácnost zase hlasitější.

@snezenka123
To je hrozně smutný příběh, ale určitě se šťastným koncem. Držím palce

@pejskyne děkuji...také doufám, že teď už všechno je a bude dobré❤

@saminomimino Tak jsem nakonec preventivne vyfasovala antibiotika, ze se jim to taky moc nelibilo. A ty bolesti byly nakonec slabe kontrakce, dle dr pry bezne a v poradku. Clovek je porad z neceho vyplasenej..

Ahoj, já jsem teď 4. den po revizi, byla jsem v 10. tt, ale mrněti přestalo bít srdíčko a bylo veliké jen 7+0, takže ortel byl jasný. Já jsem 5 dní po vynechané MS šla ke gynekologovi a ten na utz samozřejmě ještě nic neviděl, ale já musela jít brzy, jelikož pracuji v chemické laboratoři s karcinogeny a teratogeny, což jsou látky, které poškozují matku a plod v těle matky, takže jsem to nechtěla podcenit. Nicméně v krvi jsem hcg měla. Tak jsem se snažila pracovat jen v kanclu na počítači, ale pak už to nešlo, byly potřeba další pokusy a tak mě dr. nechal doma, v práci jsem to říkat nechtěla, bylo moc brzy. Není tady dobrý kolektiv a neměla jsem potřebu se o tom někomu svěřovat. Navíc měl doktor podezření na mimoděložní, takže jsem nebyla doma jen tak pro nic za nic. Pak jsem docházela každý týden na kontroly, pokaždé se miminko vyvíjelo a rostlo, ale objevil se i hematom. Nakonec se vstřebal, dokonce bylo i srdíčko v 6+2. Ale to byla asi poslední dobrá zpráva. Pak jsem šla na ko až za dva týdny a tam už srdíčko netlouklo. 😔 Byl to šok. Dr. mi říkala, že se to stává až v 50% případů, ať si z toho nic nedělám. Ještě ten den jsem se byla objednat v nemocnici na revizi a potkali jsme tam kamaráda, letěl s taškou za přítelkyní, zrovna rodila. Odpo mi pak přišla zpráva, že se jim narodil syn, moc jsem jim to přála, ale zároveň jsem cítila ještě větší bolest nad naší ztrátou. Zároveň se mě ta kamarádka ptala,, jestli taky čekáme mimčo, když nás tam viděl její přítel. No tak jsem to vybalila. Na to mi napsala, že to měli s prvním stejně, ale ať nepropadám depresím, že nakonec mají zdravé mimi.
Pořád mě trochu pobolívá v podbřišku, jinak téměř nešpiním. Akorát mám pořád problém s chozením na velkou, mívám křeče a právě už ani neumím odlišit, jestli to jsou střeva nebo podbřišek. V sobotu máme jet na dva týdny do Slovinska pod stan, v nemocnici říkali, že v tom nevidí problém, ale ať se moc nepretezuju a žádné koupání. Můj dr. mi řekl, že na kontrolu mám přijít po prvních měsíčkách. Trochu mě to děsí, když vidím, co tady píšete, jak vás kontrolují a po revizi za dva týdny... Mám strach, aby se něco nepodcenilo.
Dnes jsem šla po měsíci a týdnu do práce, 4 dny po revizi a vůbec se mi nechtělo. Ví to tady jen dvě laborantky a jedné manžel, jinak nikdo. Můj vedoucí asi něco tušil, neboť když se ho ptali, co mi je, tak řekl, že asi nějaká chřipka, že jsem šíleně chrchlala do telefonu, což samozřejmě nebyla pravda 😁 jemu to asi řeknu, abych se s ním domluvila, jak to mám udělat příště, třeba že bych to oznámila jen jemu a ten mi dal nějakou práci v kanclu, abych nechodila k dr brzy, kdy na utz fakt nic nevidí. Jinak slepicinec tady u nás v tom měl hned jasno, že jsem těhotná, ale když vidí, že jsem se vrátila, tak mi fakt věří tu zmutovanou chřipku 🙂
Jinak to u nás věděli nejbližší přátelé, protože jsme akční a když jsem měla nemocenskou, tak jsem najednou nemohla jet tam a pak zase tamhle, takže jim to došlo... A taky to věděla moje mamka a rodiče a sestra manžela. Blbě se to tají s neschopenkou 😅
Moc se těším na další snažení a snad už to dopadne dobře až do konce 😉 všem tady přeji to samé! A neutapejte se v tom smutku, mě to taky moc mrzí, oplakala jsem to, občas mám návaly smutku, ale nic s tím nezmůžeme, jediné, co můžeme udělat, je zvednout se a jít dál. Tak hodně štěstí! 🍀
Omlouvám se za román, ale muselo to ven.

@lazuli35 Ahoj, díky za román,vidím že všude to je tak nějak obdobnéjak v práci,doma tak boj s vlastními pocity,což je boj nejkrutější

@snezenka123 Jůůů,mc díky za příspěvek,u vás se tedy ta první možnost že miminko odešlo a čekalo až bude vítáno doslova nabízí,já do jisté míry to vidím i u nás,i když jsme dítko přijali,nakonec se těšili z kraje jsem já obrečela že ho čekám,že mi naruší už můj život,že ho nechci,i mě napadalo aby odešlo samo a vyřešilo se to hladce,jen to bylo na začátku brzy se to obrátilo a poslední 3-4 týdny těhu už jsme se těšili a i něco koupili řešili jména a ono rostlo a nakonec vidím na utz krásné miminko a mrtvé,přišlo mi to hrozně nefer,krom jiného,stálo mě mnoho sil ho přijmout a když ho začnu bezmezně milovat,odejde,v tu chvíli mi došla jak hloupá jsem,jak jsme si myslela že já můžu rozhodnout o tom zda bude žít či ne,kdepak,to nenáleží mě ani omyle,došlo mi jak velký dar to je,brala jsme to tak automaticky otěhotním,donosím porodím,tak to vždy bylo,ale kdeže,došlo mi strašně moc věcí a tento pád na zem mě naučil velké pokoře,jen se teď ve mě mele zřejmě i hormonální bouře,14 den po revizi skončilo krvácení i špinění a podezřívám své tělo že nastupují plodné dny,odeznělo veškeré těhu příznaky,i ten klid jaký u mě v těhu nastal,jsme zase úplně rozstřelená,pritvná i sama sobě,okolí ještě víc,prostě bouře hormonů a já to moc nekočíruji,ale ted zcela jistě vím,že dítě ještě chci,příjmu ho se vším,chci ten dar ještě zažít,pokora je neskutečná a strach velikánský a tobě hrozně moc gratuluji k úspěšnému těhotenství a přeji zdravý uzlíček v náručí,já hodně věřím i na anděli a jejich znamení,moc bych si přála otěhotnět co nejdříve,ne abych zaplácla místo,ale mám ten elán,odhodlání a taky mě tlačí věk,no a jak říká kamarákda,vám už z dětí chybí jen ohňové znamení a nedávno jsme jasně viděla v obláčku berana,koukal na mě jak kdyby chtěl něco říct,i takto k nám andělé promlouvají,já je prosila,no a když jsem to počítala tak do konce prázdnin kdyby se podařilo bude to beránek,mě by to i na konci prázdin moc bodlo,léto je v práci hektické dělám na farmě a jsme tam na vše včetně penzionu jen 3 ženský,ale pak se to uklidní a prostě se to jeví jako ideál,neplánuji,jen si přeji a doufám 🙂

@saminomimino u nas na Morave je hezky, ja se posledni dobou nejlip citim v Uh.Hradisti, kde aj delam. Dovedu si predstavit, ze bych tu zila. Musim se priznat, ze u nas doma se o malem a o potratu moc nemluvi. Pro manzela to bylo uzavrene jedinou vetou- nebrec- to se stava. On na vylevani citu neni. Mamku nemam, s tchyni si nerozumim a sestra ma dve deti- obe neplanovane a zcela hladce. Tak se v tom chvilemi placam a pak jsem zase v pohode. A obcas si rikam, ze se ted na dalsi snazeni ani necitim. Tak snad az se mi vic srovnaji hormony a vic vsechno vstrebam... Ono ty 3 mesice, kdy se musi pockat, maji mozna nekdy vetsi vyznam pro zdravi mysli nez tela.

@janadora hradiště je krásné,mám to tam též ráda,ale léta jsme tam nebylo,ve mětě bych žít nechtěla ale nějaký pěkný stateček tam u vás a okolí si umím představit 🙂 To mě mrzí že manžel to bere moc sportovně,můj taky není na city a je to už za ním,ale první dny i na tajnáka brečel a to je u něj co říct,jinak se v tom taky plácám sama,moje máti vyjádřila stroze lítost ale však o nic nejde mám 4 děti,a podobně,ono je to smíření hlavně na nás,jak tu holky radí to rozloučení,tak to musím udělat,od revize přemýšlím,že když někdo umře,je pohřeb rozloučení a nějaká ta čára za tím,ale tady je to drobátko bůh ví kde,žádné rozloučení a smíření,koupila jsme mu zimní šáteček a plyšáka,nechtěla jsme nic,ale něčím mě to oslovilo,tak pohřbím na nějakém krásném místě toto,doufám že to pomůže mi to uzavřít,nikdy na něj nezapomenu,ale musím jít dál.Jinak 3 měsíce po revizi mi nikdo neradil,co čtu tak klidně začít hned,dle usa a britské studie klidně hned po první po revizní MS,pokud cyklus naskočí je tělo srovnané a pokud má těhu být bude a naopak,čekání nemá smysl,když bereš v potas že se to nemusí podařit hned,druhá věc je psychika,hrotit to nemá smyls,to je jasné