Co u vás rozhodlo, že se začnete snažit o mimčo?

Zdravím Vás,já jsem se před dvěma a půl lety rozvedla.Poznala jsem ze synem úžasného člověka s kterým jsem už dva roky a je mi hodně moc oporou,Jiříkovi je 7 let a už je samostatný a pro nás to je jednodušší ve všem.Milovala jsem svojí práci-starala jsem se o staré a hodné lidi v domově pro seniory a nepracovat to jsem si ani nedokázala představit.pak se kamarádce narodila holčička🙂 a Jiřík nám pořád připomínal kdy budeme mít miminko mi,že chce sourozence jako mají děti ve škole,tak jsme si řekli že není na co čekat,život je moc krátký ho promarnit otázkami ten to měsíc ne máme hodně placení,nebo ten bude mít narozeniny a já si tam nedám ani skleničku,těch skleniček ještě za život bude,ale pak když člověk nemůže otěhotnět a plyne rok s rokem a pořád nic,to si pak klade ty správné otázky-proč jsme to neskuli dříve snad už není pozdě.Ale takové rozhodnutí je na každým.My budeme mít dáreček pod stromeček,čekáme Amálku 24.12 a jméno sestřičce dal Jiřík a je na to pyšný.Já osobně už bych na nic nečekala,jsme štastný a v očekávání.Přeji Vám hezký den Aneta 🙂

Ahojky,partner chtěl ještě počkat,ale rozhodlo to.že jsem cítila a navíc se to stále potvrzuje,že jsem našla úžasného partnera a navíc můj věk,což je 35 a je to moje první miminko.

Nazdar holky,
Libi mě pořád bombarduje. Píšu Vám jako trojnásobný OTEC:
- po svatbě máme
- bydlet taky máme kde

prckové se nám narodili v 33 (dcerka) a 36 letech (dvojčata)

Zvládáme cestovat, jak se nám chce. Dovolené zatím neřešíme páč dvojčatům jsou 3 měsíce, ale nevidím v tom problém. Koncerty, návštěvy kina, restaurací atp. řešíme hlídáním (jen občas, ale o to víc si to užíváme).

Pokud se Vám chce a cítíte, že je čas a správný partner, běžte do toho. S dětmi budete řešit to, co za svobodna a "bezdětna", ale i jiné věci a jiné radosti.

Mějte se tu a dětem ZDAR

Ono lepší dřív než pozdě 🙂.. a pak s dětma nebudeš tak "svobodná" jak teď, ale za to bude šťastnější a budeš svět vidět z jiného úhlu. Nebudeš se rozhodovat kam byste vyrazili s manželem, ale budeš přemýšlet, co by udělalo největší radost malošom.. a nakonec z toho budeš mět radost i ty 😉..

Je lepší, podle mě, to moc neodkládat, protože se může stát, že to nebude hned 😉. A pokud chcete děti, na co čekat? 🙂

Já jsem začala s tím, že bych chtěla mimčo chvíli po svatbě.. nakonec jsme se dohodli, že od Vánoc budeme na něm pracovat 😀, ale to jsme netušili, že si k nám našel drobek už cestu "sám" 🙂.. a byli jsme za to rádi. Teď má 16 měsíců a v březnu čekáme další.. a za nic bych neměnila 🙂, když někam chceme vždycky se to dá nějak vymyslet 🙂.. s prckem jsem dostudovala, udělala dvouletý kurz a teď přemýšlím nad výškou 🙂... takže pokud se che, všechno nějak pujde 🙂

Prasklý kondom.

No odpovědět na správný čas je složité, dítě ti (hlavně ze začátku) přinese hodně omezení, ať se budeš snažit je minimalizovat co nejvíc. Zaměstnání mě bavilo a dokonce mě hodně lidí zrazovala, ať si dodělám celé postgraduální studium, že s dítětem už to bude složitější. Jenže studovat a cestovat se dá i s dětmi a já se nechtěla dožít situace, kdy budu mít sice všechno ostatní, ale otěhotnět mi nepůjde. Sice občas přemýšlím o co s malým přicházím, ale setkala jsem se už s příliš mnoha lidmi, kteří čekali příliš dlouho a pak už to nešlo a jsem ráda, že jsem do toho šla.

Zdravim vas damy, u me rozhodl mozek. Nikdy jsem necitila tu neskutecnou touhu mit miminko, ale cely zivot vim, ze deti chci mit, i kdyz si nemyslim, ze deti jsou tim jedinym, co muze naplnit zivot. Ale, je mi 33, manzelovi 39, jsme spolu oddani 8 let, oba mame stalou praci, skvele zazemi na obou starnach polokoule, cestovali jsem, uzivali si... tak padlo rozhodnuti, ze uz je zrejme na case. Kdyby mi bylo mene, asi bych jeste cekala, ale deti zboznuju..i ty cizi a vim, ze je chci, takze jsem poslechla mozek, ktery rikal.... necekej.

ahojky,, je mi 30 let,mam dve deti. Kdybych se nenechala premluvit od pritele(ted jiz manžela)tak zadne deti nemam asi do dneska..nikdy jsem nebyla ta co chtěla deti, protože jsem dělala v rodinnem hotelu a tam jsem mela ujecenych deti po krk a rikala si, ze takovy nevychovany fracky mit nikdy nebudu. Svoje deti miluju nadevse a jsem rada, ze je mam i když mají stejne moresy jako deti, nad kterými jsem kroutila hlavou v praci. Dulezite je najit kompromis..samozrejme, ze s nimi nemůžete sedet v hospode do pulnoci, ale proc si nezajit na pizzu nebo posedet nekde v nekuracke restauraci kde je detsky koutek? A když vidim kolik lidi okolo nemůže mit dite nebo se jim nedari.. pokud někdo porad vaha, mohu z vlastní zkusenosti rict,, ze vlastní dite budete vždy milovat!

Pokud budete myslet ve smyslu, že pak nebudete moci na dovolenou, nižší mzda, neuděláte to a toto, tak vhodný čas není nikdy 😀 .
Oba jsme věděli, že bychom chtěli děti, ale jak píšeš, ten vhodný okamžik, to prostě neexistuje, vždy se najdou ale... nakonec jsem začala mít zdravotní problémy a my jsme si uvědomili, že dítě se vlastně nedá naplánovat a taky bychom ho nemuseli mít nikdy a to u nás rozhodlo, že se začneme snažit. No, nakonec se zadařilo po dvou a čtvrt roce a to z umělého oplodnění.
Ale určitě se na to prostě musíte cítit, protože dítě změní váš život, to ale neznamená, že nebudete moci jezdit na dovolené apod. 🙂

Nikdy není ideální situace na UŽ. A na dovču, do kina, na koncert apod. člověk může, i když má dítě... Nestane se z něj trosečník na ostrově jménem Dítě.
Pokud má člověk vyřešené bydlení, má práci a netrpí nedostatkem, má s kým a ti oba by do toho jednou šli, tak to jednou může být klidně hned 😀
My to nechali osudu a Ona si nás sama vybrala a vybrala si,že to bude teď, ať už jsme nebo nejsme připraveni 😀 Těhotenství je docela dlouhé, člověk má čas se tak trochu předpřipravit, ale to opravdové UŽ přijde až po porodu. Pak si člověk klepe na čelo, proč byl tak sobeckej, omezenej a nepřipravenej, když to nejlepší začalo až s NÍ. Alespoň tak to bylo u nás. Ona je všechno, Ona je smysl bytí. Člověk nemusí milovat děti, stačí, že bude milovat to svoje 😀 Brala bych těch dětí klidně 10, protože je to kousek nás a my se budeme snažit být těmi nejlepšími rodiči a pokusíme se vychovat co nejlepšího člověka z Ní.

Rozhodnutí, jestli mít mimi nebo ne,ke mě prošlo až když jsem těhotná byla. Měla jsem prácí sotva pul roku, partnera v pravem slova smylu jsem neměla,spala jsem jen tak s kamarádem a ani jeden jsme nebyli schopní dokopat se le vztahu,bydlela jsem s partou kamarádku a stěhovali jsmE se snad každý měsíc,takže jsem o miminku vůbec neuvazovala. No a jednoho dne jsem byla najednou těhotná, nečekali jsme to,protože jsem brala prášky a byli jsme přesvědčení že při pauze se nemůže nic stát. Ale stalo. Kamarád chtěl abych šla na potrat,ale od první chvíle, kdy jsem měla už jen tušení, že jsem v tom,tak jsem věděla, že to bude nejkrásnější a nejuzasnejsi tvoreček v mém životě a budu ho milovat víc než svůj život i pres to,že nemáme ,,tatínka,,. Ale asi po 5měsících se kamarád rozhodl,že on mě do toho dostal,tak se o nás postará. Vyprdnul se na VŠ, postavil se rodičům, na šel si práci, pro nás krasnej byt a dokonce by šel i k porodu,kdyby to stihnul. Pocit ktery jsem mela kdyz mi dali syna poprve to nepredci nic na svete, byl dokonalý. A oba dnes víme, že přivést syna na svět bylo to nejlepší v našem životě. I když jsme měl i úplný prd, hnala nás kupředu touha zabezpečít toho mrňouska. A i pres to zejsme nesměli vztah a vlastně ho přítel nechtěl, dnes by pro něj zabíjel, tak moc ho miluje. Takže pokud se kdokoli rozhoduje zda mimčo mít nebo ne. Tak říkám každopádně ANO! Všechno ostatní počká/přizpůsobí se to. A malej nám nikdy nebránil v tom jít spolu do kina,na festival,nebo někam na túru. Moji i jeho rodiče hlídali par hodin pravidelně od jeho 2 měsíců. A dnes už k babičkam malej jezdí na víkendy ,někdy i na týden a to je mu 17měsíců. Takže jděte do toho. 😉

S přítelem jsme spolu 6 let a o tom, že spolu chceme mít děti jsme se bavili možná tak rok, rok a půl zpátky. Takže to že spolu chceme mít děti, jsme měli rozhodnuté ale to KDY jsme taky tak nějak valili před sebou z nějaké psychické nepřipravenosti a částečně i vlastní pohodlnosti. Vyhovovalo nám být spolu jen tak sami a bylo nám dobře. Zázemí i finance nikdy nebyl zásadní problém ale spíš jsem na to nikdy před tím, nebyla připravená psychicky. Vždycky jsem si pokládala otázky - jsem ochotná vzdát se aspoň na chvíli nějaké určité pohodlnosti? Jsem ochotná podstoupit trochu té bolesti? Jsem připravená se začít starat o někoho dalšího krom sebe? A v určité chvíli se to ve mě zlomilo a na všechny takovéto a podobné otázky jsem si odpověděla ANO. Taky jsem začala v dětech svých kamarádek vidět roztomilé bytosti, které by mě udělaly šťastnou i když mi do té chvíle nic nechybělo a přestala jsem je vidět jen jako dobrou antikoncepci 😀
Nechci, aby to vypadalo, že jsem do té doby byla nějaké sobecká fúrie co nemá ráda děti 😀 to vůbec ne ale dost se řídím, nějakým svým vnitřním pocitem, který mi hlásil, že ještě není ten správný čas. No a když se to ve mě zlomilo a řekli jsme si tak dobrá tak teď jsme na to připraveni oba, tak vím, že to rozhodnutí je správné a ať mi bude jakkoli, vím, že toho nebudu litovat. I když mi je občas blbě, malej kope jak o život a blbě se mi už hýbe a tak jsem z toho protivná, vím, že ho miluju už teď a strašně se na něj těším. 🙂
Takže buď v pohodě, nerozhodnost je normální, však je to také nevratné rozhodnutí. Ale až zjistíš, že to teda chceš, tak budeš ochotná vzdát se na nějakou chvíli i vlastních potěšení, jako třeba dovolené, cestování, koncerty atd. a až bude prcek větší tak třeba zjistíš, že to jde i s ním jak tu píší i ostatní holky a že je to v podstatě ještě lepší. 🙂 Mít dítě není konec života ale naopak 😉
Tak držím palce! 🙂

Ahojky no u nás s mimčem přišel přítel asi tak půl roku mě přemlouval že chce miminka. Tak po mých 24 narozkách jsem přestala brát antikoncepci no a o vánocích jsme slavili úspěšné otěhotnění sice jsem na tom moc dobře nebyli. Nově jsme se nastěhovali do svýho a přítel přišel o práci z důvodu nemoci. No a dnes je Domíkovi 14 měsíců a máme se moc dobře i svatba proběhla a teď přemýšlíme nad koupi svého vlastního bytečku ( zatím jsme v podnájmu). Já bych své rozhodnutí určitě neměnila. Zdravím všechny maminky i ty co se na to chystají Danča a Domík.

Ahoj, ja si myslim a jsem tomu naprosto presvedcena, je nejlepsi mit deti co nejdrive. Ja mela prvni dite ve tricetitri letech a te se snazime o druhe a nejde nam to. Ve vyssim veku je casto mit deti problem, kdybych to mohla vratit zpet, meli by jsme dite driv. S manzelem jsme spolu byli deset let, potom svatba a nakonec dite. Je pravdou, ze nikam nemuzes, musis se starat o mimco atd. Ale to je v zivote ta nejkrasnejsi vec, kterou zazijes. Nechtela jsem mimco, protoze jsem mela strach, jestli to vubec zvladnu, ale po porodu, kdyz jsem ho videla, vedela jsem, ze jsem se rozhodla spravne a byla jsem nejstastnejsi clovek na svete. Ted kdyz se snazime o druhe a nejde nam to, tak mne mrzi, ze jsme nezacali drive, protoze se muze stat, ze se nam to vubec nepodari a budeme mit jen jedno. Tak jdi do toho bez premysleni!!!!

Ahoj, nepatřím mezi lidi, co si všechno plánují a tak to vlastně dopadlo i s otěhotněním. S přítelem jsme si řekli, že věk na to máme, tak si přestaneme dávat pozor a uvidíme. V dnešní době má s početím hodně lidí problémy, takže jsme si spíše řekli, že je lepší na to přijít teď, než až bude úplně pozdě. Asi po tři čtvrtě roce jsem otěhotněla a zaskočilo mě to teda pořádně 😀 Nemyslím si, že existuje ideální doba. Spíš věřím na osud. Když se to má stát, tak se to stane 🙂

Ahoj jsem tu nová tak něco o mě stručně. Je mi 28 let a s manželem jsem rok vdaná a jinak jsme spolu 10 let a hned po svatbe jsme si řekli že bychom už spolu chtěli mimi,ale zatí se nám nedaří tak jsem se tu chtěla porozhlédmout jestli má někdo podobné zkušenosti.

Ahoj holky, tak co rozhodlo, že jsme si pořídili malou? Náhoda....Jsme s manželem dvacet let a náš život vyplňovaly zvířátka a pak najednou na" stará kolena" přišla Lucka 🙂 Ze začátku jsem byla na nervy, že to nezvládnu, že budu omezená ve všem, že jsme zvyklý na klid a pohodu a pod. Ale jakmile přišla na svět bylo všechno jinak. Za dva měsíce budou malé dva roky a musím říct, že všechno zvládám v pohodě. Mám čas na sebe a malá mi v tom nebrání. Naopak jsem s ní moc ráda. Ale je fakt, že je to i zásluha taťky. Poctivě se dělíme o povinnosti, a tak máme každý i tu chvilku pro sebe. Holky.....nespěchejte, ale ani moc neotálejte. Děti jsou zázrak a otvírají nový svět nepoznaných možností. Stále překvapuji sama sebe 😉

U mně za to mohly asi hormony 🙂. A jinak vědomí, že máme práci, ojeté auto, byt na úvěr, něco naspořeno, věk.

Ahoj Kalinko, prvního chlapečka nám pánbůh nadělil poměrně brzy, když nám bylo s manželem 24 let. Rodiče z toho nebyli obzvlášť nadšení a my dva jsme z toho byli dost vyjukaní, přesto šťastní. Vzali jsme se, narychlo zařizovali bydlení, vše bylo dosti ve stresu a těhotenství jsem si díky tchánovi moc neužívala, protože mu stále něco na mě vadilo. Když to ale vezmu zpětně, tak jsme přesto vše prožívali moc šťastné období, které nebylo podmíněné tím, zda máme barevnou televizi, luxusní kočárek, či značkové oblečení. Porod nebyl moc krásný a tak jsme se rozhodli, že s dalším dítětem počkáme. Po 14 letech teď máme malého drobečka a jsem za to moc ráda. Co nás přinutilo k dalšímu dítěti? Strašně rádi jsme vzpomínali na první krůčky a pokroky našeho staršího syna a u příbuzných se narodil malý chlapeček, který nám to ještě více připomněl. Proto jsme se rozhodli pro dalšího broučka.

Ahoj u nás to přišlo tak najednou.. To asi prostě my šli po městě a já uviděla paní s miminkem tak jsem se malém rozbrečela.. Přišlo to tak najednou.. Tak jsem se zeptala přítele zda by chtěl miminko a on že ano a tak nějak jsme se dostali k tomu, že se snažíme o malé.. <3

No musím přiznat, že my jsme se o miminko nesnažili, stále mi to vyhovovalo tak, jak to bylo, ale je pravda, že už se lidi kolem a hlavně rodiče, furt ptali, kdy už, že už by bylo na čase, že nejsem nejmladší atd. atd., což teda na mě působilo úplně naopak a nechtělo se mi tím tuplem 😔, ale i přesto jsme se s manželem domluvili, že to teda občas zkusíme "naostro", aby se jako neřeklo 😝 no a za měsíc po první takové akci jsem se začala cítit zvláštně 😅 jj byl tam! Teď už máme ročního chlapečka a jsme oba šťastní, že ho máme a vlastně o vděční, že to vyšlo tak nějak samo, bez většího plánování, rozhodování a čekání. Za rok bych chtěla otěhotnět znovu, aby měl Ríša brášku nebo ségru, tak uvidíme, jak to půjde 😉

No, v podstate jsme byli ve stejne situaci jako vy @kalinka02 akorat ze my jsme se zacli snazit hned po svatbe 🙂
Proste jsme si rekli ze uz jsme si zazili dost a ze mimco chceme po svatbe. Tak jsme to zacli zkouset hned..
Ale taky jsem se bala ze nebudu mit volny cas, nepoletim na dovolenou a pod... Ale dneska je vsechno tak trochu jinak.. Prcek neni prekazka prakticky k nicemu kdyz funguji oba partneri... Kdyz jdeme nekam na vylet, muz pohlida, nakrmi, takze ja si muzu obdovovat co me nadchne a muze treba ne... Prcek ma ted pul roku a my se stehovali o 1000 km vedle... Kdyz bude mit prcek rok, poletime do Brazilie (proste to tak vyjde, nebylo to planovane)...
A kdyz jsme doma, tak se starame oba. Navic nam tuk tuk dite spi celou noc s jednim buzenim, takze vecery taky mame prakticky pro sebe 🙂 Ale to hodne zalezi na ditku...

A taky si myslim, ze dneska neni NIKDY ten spravny cas, kdy mas vyresene vsechno a vsechno je idealni.. My takhle odkladali to stehovani.. Kdybysme se hecli a udelali to pred rokem bez prcka, bylo by to miliokrat jednodussi... Ale bohuzel, nechtelo se nam a tak jsme si to uzili se vsim sudy i s malym 🙂

Ahoj, myslím, že to musí člověk uvnitř cítit 🙂 Já si počkala na skvělého chlapa a do roka jsme počali miminko. Je mi 38 a jsem v šestém měsíci. Genetika dopadla velice dobře a žádné důvody k testování plodové vody atd. nejsou. Nelituji, že jsem počkala. Užila jsem si cestování, užila kariéry a teď už nemám žádné takové ambice něco nového zkoušet - vím, že chci být dobrou mámou a věnovat se prckovi, rodině, zahradě atd. To samé bylo i u mého manžela. Prostě když máš vedle sebe toho pravého člověka a nemáš už další vedlejší ambice, které by rodinu mohly ohrozit, tak je to ideální ;)

Ahoj, my ještě nad dítětem nepřemýšleli, ale po pěti měsících spolu jsem měla silný PMS, že mi bylo i lehce na zvracení, únava atd. Nevím co mě to napadlo, ač jsme si dávali pozor, tak jsem začala plasit, jestli nejsem těhotná, že cítím podobné příznaky, tak můj objednal digitální Clearblue testy, já si ho udělala a negativní, den na to dorazila menses. Říkám mému tak nic. No, to dobou jsme se vidali víkendy, takže si pak nějak píšeme o tom testu a on to nevadí, ale můžeme na tom pracovat 🙂 Takže hned další měsíc od listopadu 2013 jsme si prostě rekli, ze se budem o to snažit už záměrně 🙂

Tak u mě tak že, od 17 jsem chodila s klukem ve 20 do toho neplánovaně otěhotněla, ve 22 si můj bývalý kterému tehdy bylo už 28 uvědomil prý, že takový život co má s námi nikdy vlastně nechtěl, že ho to nebaví. Malou si bere tak nějak no ob víkend, někdy ale si ji nevzme celý měsíc.
Řeči typu, počkej až děťátko uvidíš, dítě tě posune do jiné dimenze, kvůli dítěti ti nepřijde že se omezuješ tak u mě teda nefungují. V dimenzi si myslim jsem stále stejné baví mě tak nějak pořád stejné věci co dřív, ano vadí mi někdy, že si nemohu v klidu číst 2 hodiny, že se nemůžu naložit do vany a hodinu tam odpočívat. Na druhou stranu je to moje holčička, miluju ji z celého srdce a jsem ráda že ji mám. Kdybych mohla vrátit čas neměla bych ji tak brzo. Měla bych dítě třeba po třicítce, to mi přijde ideální a hlavně vybrala bych pro ni jiného otce 😉
Nevím co všechno si už prožila ani kolik ti je. Každopádně moje "rada" zní, než bych si udělala dítě tak bych si ještě pořádně vše užila 🙂 Pokud máš pocit že máš už "užito" tak do toho.

Ahoj holky, co se týká neplodnosti, tak zkuste http://www.zheng.cz/ONEMOCNENI.html

Objednejte se k němu na osobní konzultaci, on Vám vše vysvětlí a řekne co je dál potřeba, jezdí k němu i z Francie, Belgie, Německa... Celá naše rodina je spokojená.. Jen toho má moc a objednává cca 2 měsíce dopředu. Ale i tak to za to stojí, i ty 4 hodiny cesty 😀 Máme to daleko, ale vážně to stojí za to 🙂

Ahojky 🙂 těžko říct, zda je či není správná doba na miminko, každá to máme jinak. Já měla dceru ve 25 letech a ač bych za nic na světě neměnila, protože máme s dcerou úžasný vztah, tak zpětně musím přiznat, že sice fyzicky OK, ale psychicky to bylo ze začátku náročné. Přeci jen, s věkem žena získá více jistoty a životní nadhled, nehroutí se z maličkostí a je prostě více v pohodě. Teď je mi 35 let, po miminku moc toužíme, zajištěný a připravení jsme, aaale...jeden potrat, na druhý pokus nám miminko krátce po porodu zemřelo a teď se jen modlíme, aby se to do třetice neopakovalo a bylo nám přáno. Takže...ve 25 letech jsem měla pochybnosti a mít možnost, tak počkám...ve 35 letech jsem připravená, ale vzhledem k věku a zdravotním komplikacím nám zase není přáno...kdo ví, kde je ta správná doba?! Poslouchej svůj instinkt, hlavně musíte být v pohodě 🙂 Život s miminkem náročný je, ale je to zároveň krásné období. Já zvládala s miminkem jezdit po výletech, dovolených, pracovala jsem na DPČ-trávila v kanceláři čas se mnou nebo jsem pracovala z domu, a rozhodně to taky šlo 🙂 bez dcery se mi ani nikam samotné nechtělo. Hodně štěstí 🙂

Ahoj, je normální mít obavy,které popisuješ, protože nevíš do čeho jdeš, neumíš si to představit jak to vše bude fungovat. Já jsem začala mít pocit, že už bych mimčo chtěla kolem 28 let. Jenže nebyl vhodný partner. V 31 už byl. 🙂 Chodili jsme spolu půl roku a už jsem nechtěla na nic čekat.. Nepotřebuji s někým chodit či žít 10 let, abych se ujistila, že je to ten pravý. Jistotu nemáš v ničem. Bu´d cítíš, že je to to pravé nebo ne. Tak je to se vším. Jestli se necítíš na otěhotnění, tak asi není ta správná chvíle. Dítě je závazek na spoustu let. Na druhou stranu .. není nic krásnějšího 🙂 .

Zatím ještě těhotná nejsem, ale obavy naprosto chápu. S manželem jsme se brali teď v září po 8 letech vztahu a oba dva miminko chceme. Já mám dny kdy bych nejradši hned otěhotněla a pak dny, kdy si říkám, jestli na to nejsem moc mladá a další dny, jestli na to nejsem moc stará :D To asi hormony. Celý život mám vše podle plánu - jasně jsem určila, že svatba bude po VŠ a miminko po svatbě, ale zase jsem chtěla do 30 let už mít odrozeno. No bude mi 26 a řešíme, jestli s miminkem nepočkat, až postavíme baráček abychom nechodila po stavbě s pupkem, jenže jak říká moje maminka, život prostě nejde extra plánovat, protože co když se nám nebude dařit otěhotnět a budeme se další roky snažit. Takže myslím, že když to budeš řešit extra do hloubky, vždycky se najde něco, co s dítětem půjde nijak nebo nepůjde, ale pokud máš vyřešené vše ostatní, šla bych do toho, žádná z nás nemládne a neplodnost dneska bohužel není nic neobvyklého :( My plánujeme prostě vysadit antikoncepci a uvidí se, budeme normálně dál žít a miminko přijde, až pro něj bude ta správná chvíle.