Je mi opravdu těžko

Ahoj,
nevím, jestli je to vhodný, asi bych si měla najít spíš psychologa, ale ted tu prostě v noci sedim plná zoufalství a těžko se nějakýmu dovolám. Protože jsem si vzpomněla, že jsem si tu pár týdnů zpátky zakládala účet, abych se dostala do nějaký diskuse zabrousila jsem sem. Možná tu bude někdo, kdo to cítí stejně...
Je mi devatenáct. Přestala sem v létě brát antikoncepci, protože jsem cítila, že mýmu tělu nedělá dobře. Brala jsem to na lehkou váhu, s přítelem jsme mívali sex bez ochrany a nic se nedělo. Pak jsem odjela na pět týdnů pryč, vrátila se, přestěhovala se k němu na druhou stranu republiky a začala studovat VŠ. Pořád jsme nepoužívali ochranu a abych to zkrátila - najednou mi začaly děsně růst prsa a vyšel mi pozitivní těhotenský test. První reakce byly zcela střízlivé - prostě se půjde na potrat a bude, stává se. Byla to jen čárka navíc u papírku, na kterej se čůrá. Volala jsem mamce, která pracuje v oboru (ironicky dělá porodní asistentku) a vždycky stála za mnou a stojí, pomohla mi a já jsem jí vděčná. S přítelem to bylo horší, hodně radikálně to dítě nechtěl, řeči jako že si to nemůžeme dovolit a tak...Se situací se smířil prakticky okamžitě.
Horší bylo, že já jsem to miminko začala hodně chtít a všelijak vymýšlet, co dělat, abych si ho mohla nechat. Začala jsem o něm přemýšlet jako o živé bytosti, o svým malým miminečku, což je velká chyba, ale přirozená. Jsem vegetariánka, trochu ekoložka, obrovská milovnice zvířat a najednou mám zabít svoje dítě....
Každopádně se rozpoutaly tři týdny jakéhosi šílenství. Jedna fatální věc - mám poměrně vážné psychické potíže, beru hodně léků a taky se najde pár nepříjemných diagnoz. Musela jsem hodně chodit po doktorech. Nakonec se stalo to, že mi potrat napsali na pojištovnu. Miminko by se nejspíš narodilo postižené vzhledem k druhu a počtu léků, který beru - způsobují vady plodu. Pak to bylo jasný. Teda alespon pro všechny okolo, já se s tím těžko smiřovala a vlastně se s tim nikdy ani pořádně nesmířim.
Po zákroku jsem se cítila štastná, zůstávala jsem doma s rodinou, válela se s mamkou v posteli a koukaly jsme na filmy. O to horší je ted realita, jsem zase u přítele, který mi absolutně nerozumí a v podstatě ignoruje, co se stalo. Jsem tu navíc neuvěřitelně sama, protože tady nikoho neznám, nemám si s kým popovídat, jít na kávu... On bud pracuje, nebo se hádáme a nemluvíme spolu, vyčítám mu to a on má za to, že je to za námi. Nemá absolutně pochopení, ba naopak všechno ironizuje, dělá si legraci, láme jakousi něhu mojí ženský duše, když to řeknu tak nějak poeticky. Mě to strašně ubližuje. Víc a víc strádám, dostala jsem nové léky na uklidnění, ale je jich jen pár a ani nijak zvlášt nefungují. A to tu jsem sotva týden, ještě mám docela bolesti a není mi ani fyzicky hej. Vím, že si za to můžu sama (co by za to jiné daly...), ale i tak se v tom topím a netuším, jak z toho. Obligátně, jak to u lidí jako jsem já bývá, jsem se chtěla zabít, ale končím ''jen'' u sebepoškozování...navíc asi ze světa pryč nechci, kvůli rodině.
Mohla bych psát do nekonečna, pořád mě něco napadá a připisovala bych a připisovala... Ale už takhle je to dlouhý, že budu ráda, když si to někdo přečte 🙂 Chtěla bych si jen popovídat s někým, kdo má pochopení a třeba podobný smutek na duši...