Nedokážu se srovnat s tím, že budu mít postižené miminko

Ahoj, před měsícem se mi předčasně v 26+6 narodil syn - po abrupci placenty. Už tak je to pro mě hrozně těžké, že se narodil takto brzy. Nemohla jsem se s tím vůbec srovnat, bála jsem se ho i pohladit, hrozně mě to bolelo u srdce a měla jsem hrozný strach, že bude miminko kvůli nedonošenosti postižené a o tom, že si ho nemůžeme vzít domů, jen odsávám mličko, chodím k malému.. od něj do práce, no hrozný kolotoč, na hlavu. Do toho neustále testy na infekce atp. různé léčby, problémy s dýcháním - nestihli jsme pro takové krvácení ani kortikoidy. To že se člověk těšil na porod na malé voňavé miminko, to všechno vem čert, kdyby bylo vše v pořádku a my si mohli za tři měsíce vzít naše vytoužené miminko s kterým bychom sice lítali po doktorech, cvičili..ale mělo by velikanskou šanci normálního života. Když jsem jen tak plácala do větru, že bych nemohla mít postižené miminko, že bych se už asi zhroutila psychicky (i přes můj nižší věk si dovolím říct, že jsem toho musela zvládnout opravdu až moc a i celá má rodina.. ), tak jsme se s přítelem shodli na tom, že kdyby měl být malý těžce postižený, že si ho nejspíš nenecháme, nezvládli bychom to, nechceme to tak .. spíše takové uklidnění, kdyby něco.. (měla jsem dny a mám, kdy jsem úplně na dně) pak jsem se dokázala zase ze všech malých pokroků malého radovat. Proto také cely život nekouřim, o drogách ani nemluvím, před plánovaným početím ani sklenička, dávám na sebe pozor..platím si všechna vyšetření, na všechny kontroly chodím a kdyby mi na nějakém vyšetření řekli, ze čekáme postižené miminko, šla bych na potrat - vím, že pro hodně lidí nepředstavitelné, ale mám to tak. JENŽE teď po měsíci, nám řekli, že má malý nějakou vadu (změny, cysty) v mozečku, že bude mít nejspíš problémy s pohybem, na 99% DMO k tomu klidně epilepsii a není vůbec výjimkou i mentální retardace. Je i šance, že postižení bude minimální, ale kdo má tomu 1% věřit :(, info o diagnóze mám od třech doktorů z českých i anglických, amerických webů. A teď opravdu nevím co mám dělat, přece jen už k němu mám vztah, nosila jsem ho tu několik měsíců pod srdcem, moc jsme se těšili, vidím jak na mě kouká když mluvím se sestrou a krčí svoje malinký čelíčko a poslouchá, mám ho ráda těšili jsme se na všechno. Ale ja si nemůžu prostě nechat postižené miminko :'( nechci ho dát ani do kojeňáku, poraďte mi co mám dělat. Už jsem s nervama a se vším někde... Teď nechápu, jak jsem se mohla tak bát a nervovat se, když byl ještě ,,v pořádku", co bych za to teď dala. Ale jak říkám a sama přiznám, nemohla bych celý svůj, partnerův a hlavně našeho 1. dvouletého syna a celé naší rodiny podřídit takto postiženému dítěti, co finance, rehabilitace, pomůcky jsou drahé, takže jen z práce do práce, na 1. prcka žádný čas a on je pro mě vším na světě! Ale v neposlední řadě se dívat jak moje dítě trpí a my všichni s ním a o drobnostech jako dovolená, auto, větší bydlení, nic co jsme si planovali, že nic nebude, jen péče, žádný čas ani peníze, časem určitě rozpad vztahů, alespoň z mé strany, protože bych tohle psychicky nedala ..Já nevím, co by jste dělali Vy? :(
to nalinke voňavé miminko a ma jen takove sotva kilove miminko by člověk opravdu prezil ALE