O tom se těžko mluví

@gregorini Tak ja myslim, ze se nemuzes upnout na neco jineho, protoze podvedome jeste vis, ze tomu neni konec, ze tam sance jeste je. Kdyby ti bylo 55, tak uz asi vis, ze je to pryc a prijmes situaci takovou, jaka je. Ja si teda uprimne myslim, ze zanci jeste mas. Vzdycky, kdyz jsem mela tezke chvile ohledne miminka a tehotenstvi, tak jsem se podivala okolo, kolik postarsich matek znam, a to mi hodne pomohlo. Ze nekomu se to taky povedlo treba po 6letech snazeni ve 46. Ja bych si rikala, ze mam jeste 3-4roky a to je prece hrozne dlouha doba. 1zena u nas v rodine, taky nemohli mit deti. Prvni pocali po 7IVF a druhe po 8IVF. Ikdyz to druhe uz opravdu vzdali a rikala, ze na to 8.jdou naposledy a konec. Ver, ze osud to ma pro vas nejak nachystane, a svuj osud nikdo nezmeni. Jinak tve pocity uplne chapu, sice nejsou "mile" , ale jsou to pocity,ktere by mel ve tve situaci kazdy. Dulezite je, ze si je uvedomujes, to ukazuje,ze nejsi spatny clovek, pouze nestastna ze zivotni situace. No a tvoje povolani k tomu, fakt te obdivuji za to poslani! 🙂

Uplne ta chapem, co prezivas. Na babo sme cakali 4 dlhe roky. Prvy rok som to niesla este v pohode, ved mame cas. Ibaze uz vtedy sme vedeli, ze to take lahke nebude - boli sme v CAR, kde muzovi zistili strasne zly spermiogram, poslali nas na genetiku a tam u neho objavili problem, preco to nejde. Za tie 4 roky otehotnelo viacero mojich kamaratok - porevala som si, ale tvarila som sa stale, ze sa nic nedeje. Medzitym otehotnela svagrina - to ma zrazilo na kolena a mojou najlepsou kamoskou sa vtedy stala vodka. Nejdem vsetko rozpisovat, ale pocas cakania na zazrak sme sa s muzom skoro rozviedli, prisli o jedny dvojcatka po ivf. Nakoniec po dalsom neuspesnom vklade sme sa rozhodli pre adopciu. Vybavili sme vsetky formality a skusili sme predsa len este jeden vklad. A co sa stalo? V den, ked nas zaradili do zoznamu ziadatelov o osvojenie, mi v CAR potvrdili, ze som tehotna. Presne rok po potrate sme cakali opat dvojicky. Nasi anjelikovia (chlapcekovia) nam presne do roka a do dna poslali za seba nahradu a my mame uz 7mesacnych chlapcekov.
Nevzdavaj to, verim, ze sa babatka dockas. Drzim palce. A tvoje pocity su uplne normalne, nemoze ta za ne nik odsudzovat.

Já si taky myslím, že by ses jí měla svěřit. Makat na tom, na tom kamarádství, vypovídat se, ven,ven s tím. Ono se zadaři, nepanikař, ale musíš si to zasloužit a to bude právě tím, že zamakáš na psychice. Ono se to dá pochopit, že jí závidíš, ale přeci jen...není to zrovna hezká vlastnost. 😉

@gregorini : potykala jsem se s podobnou situaci, akorat to nebyla kolegyne, ale kamaradka. Mela jsem za sebou ukonceni tehu ve 23tt a zhruba za mesic nato mi oznamila, ze neplanovane cekaji miminko. At jsem se snazila, jak jsem chtela, byla ve me horkost a neprejicnost. Nemohla jsem ji videt a myslim, ze to vycitila. Zacala jsem se ji vyhybat, co to slo a kdyz nebylo vyhnuti, prohodily jsme par slov. Jsou to 2 roky, co jsme se dockali vytouzeneho tretiho miminka a uz jsme zase kamaradky. Nenasilne jsme vpluly do starych koleji, to obdobi jsme neprobiraly. Takze za me, pokud jste kolegyne a musite se videt, narovinu bych ji rekla, ze to spatne neses, atd. A ocekavala bych, ze se stahne a nebude me prilis kontaktovat. Ja bych se teda takto zachovala. Hodne stesti, at se miminka dockas.

Holky!!! Děkuju vám všem za příspěvky!!! Že jste mi odepsaly, snažíze se mi pomoct, poradily, potěšily...Že jste si neřekly: kráva jedna stará blbá, ta má ale starosti!!...úplně mám slzy, děkuju, moc si toho vážím!!! Odepíšu, všem, snad na nikoho nezapomenu, budu odepisovat postupně, tolik toho, co jste mi napsaly, jsem vůbec nečekala...děkuju, vy moje kamarádky na dálku😘!!!

Ve 31 letech jsem byla sama, bez chlapa, bez dítěte a přišla jsem o vysněnou práci, kde jsem byla pět let (rušili pobočku). Nevěřila jsem, že se mi někdy povede mít normální život a rodinu. Když jsem potkala super chlapa, byl ženatej (už ale žili odloučeně) a měl skoro dospělé dítě, další nechtěl. Rozvedl se, po roce jsme si řekli, že bychom spolu dítě chtěli a další rok a čtvrt se nám nedařilo, jeho spermiogram vzorný, můj hormonální profil také, dítě nikde. Je pravda, že jsem věřila, že se to povede a nepochybovala jsem ani na minutu a zároveň jsem na to moc nemyslela, abych se tím neblokovala. Pak stačil jediný pokus IUI a na tříleté výročí našeho vztahu jsem porodila syna, který teď bude mít šest týdnů. Naděje opravdu umírá poslední, i když se situace zdá býti zoufalá. Držím pěsti!

Ano, životní příběhy jsou různě zamotané a dojemné... Asi nikdo nemá vše. Nám také trvalo miminko delší dobu, asi i tím velkým stresem z práce... a najednou je vše jak z pohádky.
Moc gratuluji! Nejhezčí je, že má člověk pro koho žít a o koho se starat, je to nádherný dar ❤

Přeji ať se Ti zadaří..jsi svým způsobem takový boží Posel který pomáhá na,Svet takovým zázrakům jako je právě Dítě.. Nicméně cítím v kostech ze se dočkáš i Ty svého maličkého zázraku..Kazdy má svůj osud správné načasovaný a AC se to jednoduše krafe tak utrpení musí stranou a pozitivně myslet je začátkem Tvého vytouženého cíle.. Omlouvám se za,chyby.. Telefon si děla co chce..nicméně posílám srdíčko ať je úspěch co nevidět a Ty jdi konečné šťastná,a Tvůj život se naplní štěstím po okraj.. Nevzdávej to. Držím pěsti.. Upřimně,Ti to přeji.. Zasloužíš si miminko a,věřím ze,se brzy povede.. Do karet ani koukat nemusím..cítím to.. 😍

@gregorini Opravdu tě chápu, vím co prožíváš. Já jsem si připadala, že jsem jako žena totálně selhala a nemohla jsem se s tím smířit, to bylo vážně hrozné. Kolem mě všichni děti, třeba i několik, a jenom já jsem věděla, že jsme se začali pokoušet dříve než oni vůbec měli to první a nic... Mohla jsem se jen usmát a poblahopřát ale v duchu se mi chtělo brečet. A taky jsem to neměla s kým takhle otevřeně probrat, manžel to moc nechápal, svým rodičům jsem to ani nepřiznala a když jsem se zmínila jinde, každý mi radil samé marné věci co jsem dávno vyzkoušela... Držím palce ať se ti nakonec miminko podaří, po tom, čím jsem si prošla, to ze srdce přeju každé, která chce a nemůže.

Také vím jaké tio je, snažit se marně o mimčo.Napřed jse měla špatného sobeckého manžela který děti vlastně nechtěl-pořád na to nebyla vhodná doba... Pak jsem se zamilovala do někoho jiného, rozvedla se ale přítel dostal rakovinu... před operacemi a chemo si nechal zamrazit spermie aby mohl mít v budoucnu děti. Prožila jsem s ním léčbu a když se z toho dostal, hned jsme si řekli že zkusíme IVF, že není na co čekat. První IVF nám nedopadlo.Měla jsem 4 emryjka a nikdy se žádné nechytlo, navíc přítelovo sperma bylo po rozmrazení špatné takže jsme museli mít dárce.V tu dobu kdy jsme jezdili do CARu tak snad všichni v mém okolí otěhotněli a já měla depku jak blázen. tak jsem si řekla, že prostě zkusíme změnit CAR a zkusíme to jinde. A že když to nedopadne tak si holt budem užívat života jinak, že budem cestovat a tak...Smířila jsem se v duchu s tím, že dítě nejspíš nebude a celou další stimulaci jsem se zabývala pouze mými koníčky (jsem sběratelka miniatur, takže jsem se soustředila kde se dá něco sehnat do sbírky) a jelikož to bylo v létě užívala jsem si počasí a výletů s přítelem.Měla jsem pocit, že se nic neděje, že žádnénIVF není... až po odběru jsem trochu přemýšlela, že kdyby to nevyšlo tak bych ještě třeba za 2-3 roky zkusila IVF ještě jednou.Předtím jsem se cpala doplňky stravy a čaji na podporu otěhotnění-věřila jsem že to pomůže a nebylo to k ničemu, teď jsem to vypustila z hlavy a jedla jen obyč listovku kdyby náhodou-nic víc... A pak to přišlo-transfer jediného embryjka, které přežilo prodlouženou kultivaci. Moc jsem tomu nevěřila ale stal se zázrak... Bublinka se chytla.Přítel říkal, že to tak prostě mělo být-sice dýl ale přece. Teď mám měsíční holčičku...dočkáš se taky-chce to vytrvat a věřit!!!

@gregorini to je,trapas.. Nevím jak se z tohohle telefonu posílá srdíčko ale snad na to přijdu..

@gregorini Tva situace je tezka a nezavidenihodna. Uplne chapu Tve pocity. Ja jsem dite chtela vzdy, dlouho nebyl vhodny cas - rakovina v rodine a tak. Uz 3 roky se snazime, ale otehotnela jsem az loni na podzim. Bohuzel v 11 tydnu mi zjistili zamlkly potrat. Ted se opet snazime, ale zatim se nedari. Predstava, ze budu cekat opet 3 roky jestli se vubec zadari a pak to dopadne stejne, je hrozna. Minuly vikend kamarad slavil narozeniny, z 12 holek co jsme tam byly, byly netehotne jen 3. Musim rict, ze mi hlavou bezely podobne myslenky, jak je nefer, ze vetsina otehotnela hned napoprve a bez obtizi, ale dokazala jsem jim to vesmes prat. Problem mam se svagrovou. Je ji 35, vzdycky rikala, ze deti nechce, ze se na to neciti, najednou se rozhodla a ted je v 5tem mesici. Navic cekaji holcicku, ktere chteji dat jmeno, ktere jsem mela vybrane ja. Opravdu mam problem se s ni stykat, divat se jak si neustale hladi bricho, vzdycha a dava vsem na obdiv, ze ona je ta tehotna, o kterou se musi vsichni starat. Ja mam alespon moznost s ni styk eliminovat na minimum - rodinne oslavy a akce. Zatim jsem se s tim nikomu nesverila, prijde mi hrozne, ze me takove pocity vubec napadaji, ale nedokazu tomu moc zabranit. Drz se! Verim, ze jednou si nejaky andilek najde cestu i k Tobe.

Ahoj, tak jsem prosla par prispevku a asi to budu omilat znovu, ale pises, ze cas venujes ceste za miminkem, co se na to takhle vysrat? A promin, ze to pisi takhle, ale se slovem vyprdnout by to nevyznelo, tak jak by melo. 🙂 Znam to sama z vlastniho zivota, cim vic se soustredim, ze neco chci a chci to dokonale, tim horsi je vysledek. Jeden priklad za vsechny by bylo seznameni s pritelem, ale to je na delsi psani. Proste se vykasli na cil a venuj se ceste . Zkus taktiku opile skolacky, ty si to uziji (nad nicim nepremysli) a mimco uz je pak jenom bonus. 😝

@giovik Ahojky, jojo, tuto taktiku bych jistě ráda zkoušela, opravdu s radostí, když by mi bylo tak o 10 let méně.... Za pár dnů mi bude 43, já už na "experimenty" čas opravdu nemám...znám své tělo a vím, jaké mám výsledky všemožných testů, prostě přírodu neoklameš, takže i kdyby milování bylo všemožně NEJ, byl by to pravdu zázrak, pokud by se miminko podařilo

@zabec Děkuji ti a také já tobě přeji hodně štěstí a aby si i k vám děťátko tu cestičku už našlo. Ano, je to velmi těžké, přiznat okolí, ale především sama sobě, co se ti honí v hlavě, jaké máš myšlenky...Já si někdy ve společnosti budoucí maminky připadám jako nula, ona je obletovaná, obdivovaná, všichni se zajímají-čím si maže břicho proti striím, jaký má kočarek, jaká jména....a můj život je tak strašně nezajímavý. Je mi líto, žes přišla taky o miminko, 11.týden je už moc, pro někoho možná ne, pro mě ano, je to celá čtvrtina těhotenství. Já o moje miminko přišla v 10. týdnu a když zavřu oči, dodnes vidím, pohyb jeho srdíčka a slyším ho...nic krásnějšího jsem v životě nezažila. A taky mám strach, že když by se zadařilo, jak by to bylo...aby bylo vše až do konce v pořádku. A také mám stejnou zkušenost, partnerova dcera dala své holčičce jméno, stejné jako jsem měla vybrané já🙂 ale ji to moc přeju, hodně jsem s ni všechno prožívala a malá je krásné usměvavé miminko❤!Držím ti moc pěsti a měj se hezky🙂

@deniee Děkujiiiii🙂 snad to bude opravdu pravda, chci tomu věřit🙂!! Mně právě jedna pacientka před tím úspěšným KETem řekla, že ze mně cítí strašnou samotu, rezignaci a smutek, ale že přijdou brzy dny, kdy budu šťastná...úplně jsem jí to věřila, byla to zvláštní paní🙂...no, a podařilo se. A pak jsem o své štěstíčka postupně přišla....PS: že srdíčko nedošlo, nevadí, cením si toho, žes mi jej chtěla poslat😘...a děkuji!!

@8slunicko6 Moc gratuluji k děvčátku❤ věřím, že to je obrovské štěstí a radost🙂!! A věřím, že to byl zázrak, který se ti stal, přeji ti to🙂!! Kéž by to potkalo i mně! Vždy po KET si říkám, že to nebudu "řešit"...ale moc mi to nejde. Ujíždí mi poslední vlak, tak se snažím pro to udělat všechno možné,ale i tak nemám moc síl ho dohnat a smířit se s tím, že "do cíle" třeba nikdy nedojedu...Přeji ti moc krásných chvil s dceruškou😘

@alkuska Děkuji moc za podporu. I já si připadám ve společnosti maminek s bříškama jako "méněcenná", že nejsem schopná otěhotnět a donosit miminko. Je to stav, který se druhým těžko vysvětluje, kdo nepoznal, častokrát pochopit nedokáže a nemůže. Já mám velkou oporu v mamce. Partner má své 3 děti, cítím a vím, že mu to stačí

@chimneysweeper1 Blahopřeji ti k chlapečkovi❤!! Také jsem dlouho byla bez partnera, potkala jsem jej v 35 letch, také je ženatý, ale se ženou dlouho přede mnou nežil a také má děti dospělé, 3. Jen na rozdíl od toho tvého, ten můj už děti nějak moc nechce (ale chápu jej). (Možná už ani my dva spolu brzy nebudeme, ale to už by byl jiný příběh... ) Krásně ti to vyšlo a přeji ti to! Ale ani ty IVF metody všechno nedokážou, záleží na věku budoucích rodičů, na čí straně je problém a jak velký... a také na štěstí🙂...ty jsi ho měla a je to moc pěkné, zasloužila sis to😘ahoj

@gregorini ahoj. Myslím že se nemusíš za nic stydět, toužíš po dítěti a tyhle pocity prostě máš. Taky jsem je měla po obou potratech, záviděla jsem každé ženské která šla s kočárkem nebo ji z pod bundy vykukovalo bříško... Když otěhotněla pak moje dobrá kamarádka tak jsem ji záviděla ještě více, i když jsem ji to přála, tak jsem si nemohla pomoct a nechápala proč to nemám já.... Úplně tě chápu a myslím že toto prožívá velká spousta žen....

@smecka Děkuji za odpověď. Já to právě nedokážu se jí přiznat, jaké mám pocity, jsem asi srab! Ona mě nekontaktuje, jen spolu prostě pracujeme, nemůžu nadřízené říkat, že s ní nechci a nemůžu být na jedné směně. Ta holčina za mé pocity nemůže, ikdyž myslím, že tuší, jak mi je, já se před ní stydím, za to, jaká jsem, ale přiznat se nedokážu!

@gregorini kdyby ses ji přiznala tak by se ti možná ulevilo ale myslím že ji by to nijak nepřidalo.... Prostě bych se snažila diskuzím o dětech vyjmout a kdyby se ptala proč se s ní o tom nechces bavit, řekla bych jí že ti to prostě není úplně příjemné, že bys taky chtěla miminko ale nedaří se.... Za chvíli půjde na mateřskou a tobě se uleví.... 😊

@gregorini ono právě už na,ty “Hodný čarodějky“ právě už moc lidí nevěří a myslí si ze jsem pAko 😂 každopádně nikoho neodsuzuji..Kazdy věří/nevěří něčemu jinému.. Nicméně žal je z Tebe citelny 100% ale to špatné je mu podléhat.. Uvidíš ze se blýská na,lepší časy .. Držím palce..podaří se..

@babanci Moc dobře vím, že závist je strašná vlastnost, vždyť to tu i mnohokrát píšu. Uvědomuju si to a snažím se přát a nezávidět, ale jaksi mi to nejde...Tak jako mi nejde se jí s mými pocity svěřit, přiznat se k nim, stydím se, za sebe, za své myšlenky....Vím, že mě znáte jen z toho, co jsem tady napsala, já si myslím, že si aspoň trošku miminko zasloužím, po všem, co jsem prožila, ale to by bylu už jiné psaní...četla jsem několik vašich příspěvků v jiných diskusích a můj životní příběh se určitě v mnohém podobá tomu vašemu... Mějte moc krásných dnů s celou vaší rodinou🙂

Holky, já vůbec nečekala , že mi tolik z vás napíše!! Nestíhám, nestíhám odepisovat, musím si dát pauzu...ale moc mě těší a hřeje vaše podpora😘!! Jdu ven, pracovat na zahradu a pak s pejskem na procházku. Zase napíšu večer, snad na nikoho nezapomenu...

@gregorini to neřeš 🙂 to není povinné, všem odepisovat 😀

@giovik Přesně tyhle taktiky: vykašlat se na to, nemyslet na to, prostě podle mě bohužel nefungují. Kdyby to tak fungovalo, to by bylo super. Jednou jsem na to četla dobrý příklad: Teď hlavně nemysli na medvěda. A rázem má člověk plnou hlavu medvědů: ledních, plyšových, grizzly, pandy a ... prostě všude samý medvěd. Čím více se člověk snaží na to nemyslet, tím je toho plnější. Věřím, že někdo to umí. Mně to takhle taky známé radily a pak když samy měly problém s otěhotněním a potrácením, tak jim došlo, že to prostě nejde. Ale věřím, že někdo to umí. Jen nikoho bohužel neznám...

@gregorini Na tom není nic k odsouzení. Naprosto tě chápu a obdivuju, že dokážeš ve své situaci dělat práci jakou děláš. To chce strašně moc vnitřní síly a odvahy.
Já naprosto chápu, jak strašně těžké je nezávidět ostatním to, co prožívají. Jsem pár dní po samovolném potratu a ty myšlenky na to, proč já a proč zrovna ta a ta štěstí měla a já ne, proč některé ženy otěhotní aniž by o miminko stály, jsou strašné a těžko se s nimi bojuje. Nejtěžší na tom je, že v mém okolí je teď těhotná snad každá - mám v okolí rodiny i kamarádů snad 10 těhotných a je to docela psychicky náročné, zůstat pozitivní a alespoň se tvářit, že těhotenství přeji a prožívám s nimi. Upřímně - neprožívám, mám co dělat sama se sebou. Nechci se o dětech, těhotenství a čímkoliv s tím spojeným vůbec bavit. Bohužel, to, že jsme o miminko přišli nikdo neví, tak je to někdy o to horší.
Jak tu ale bylo řečeno, naděje umírá poslední...

@gregorini A proč to nemůžeš nadřízené říct, že s ní (tou těhotnou) nechceš být na směně. Pokud ví, že se snažíš, tak to pochopí a určitě Ti vyjde vstříc. Přijde mi to jako docela dobré řešení, že by Tě to ta denodenně netížilo dívat se na ní.