• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Pozdní potrat ve II. trimestru. Máte zkušenost?

10. května 2017 
@veruska007 Ahojky,tak uz mate vybrane i jmeno! Vojtiska mame taky a je to zatim to nejkrasnejsi v mem zivote,snad pribude i dalsi...
Tak se drz a opatruj se.
1. dub 2011 ve 13:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
@kami77 Diky. My mame vzdycky vybrana jmena brzy :wink:. Jen na Jakoubkovi jsme se shodli necely tyden pred tim, nez umrel... tak ted jsme vybirali s predstihem. Ja ti totiz myslela, ze to bude Anicka...
1. dub 2011 ve 13:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
@veruska007 Neni dulezite jestli chlapecek,nebo holcicka,ale hlavne aby bylo zdrave a vsechno probihalo tak jak ma!!!
Ted uz to vidim vsechno jinak a taky jsem si srovnala sve zivotni hodnoty... :wink:
1. dub 2011 ve 13:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@veruska007 Neboj, taky ti to uběhne :slight_smile: , za 9 týdnů budeš v 30.tt a já těsně před porodem :grinning: Včera konečně začala malá zase víc kopat, měla 3 dny leháro, že jsem se musela hoodně soustředit, abych ji cítila. Tak se asi otočila a už jsem klidnější. Už jsem objednaná na velký utz do Brna, je to 22.4. takže budeme muset vzít obě holky, pže jsou prázdniny. :unamused:
1. dub 2011 ve 14:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
@berule A uz jsi to holkam rekla, ze budete mit miminko? Neboj, ted uz se nemuze skoro nic stat :wink:. To Honzik, dareba, se otocil az chvili pred porodem, uz jsem mela bobky, ze budu rodit KP, protoze v Brne se kvuli tomu CR nedela... akorat dve kamosky co tak rodily, tak nakonec stejne skoncili na akutnim CR a s detma pak kvuli poskozenym svalum a kloubum cvicily dlouho vojtovku.
1. dub 2011 ve 14:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@veruska007 Ta starší to věděla od utz v 21.tt, ale nikomu to neřekla a s tou mladší to bylo horší, pže chodí do školky s holčinou, jejíž matka je drbna nejvyššího kalibru a ta navykládala své dceři, že jsem určitě těhotná a ta to říkala naší Adélce a ta z toho byla špatná,proč to ví jiná holčička dřív než ona. Tak jsem jí musela vysvětlit, že jsme jí to řekli, až jsme si byly jistí, že bude všechno ok a že ta holčička má od maminky špatné informace, pže trvdila, že jsem na začátku těhu a já byla v 26.tt. No divadlo jako prase.
1. dub 2011 ve 14:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
@berule Tak hlavne, ze jste to poresili. Ja jsem rada, ze jsem to resit nemusela, Honzik to proste vedel hned.
1. dub 2011 ve 14:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@kami77 Přesně jak říkáš! Ty kamarádky prožívají to, co my prožívat měly taky :frowning2: . V pátek jsem byla u své kadeřnice - je ve 4. měsíci. Kupodivu to se mnou nic neudělalo, ani mi nevadí malé mimča v kočárku. Prostě jen pořád nemůžu vidět kamarádky, které měly termín jako já. Samozřejmě jim to všechno přeju!!! Ale ještě na to nemám sílu. Nemám zapotřebí se trápit jen aby si o mě nepomyslely, že jsem se s nimi přestala bavit...
@sue_m To je jediná jistota, kterou zatím mám - že pokud bude těhu, tak to bude stres hned od začátku. Ale věřím, že si nás doktoři dobře pohlídají, aby příště všechno dopadlo dobře.
@klara.k Klári, úplně tě chápu, že to květnové snažení asi vyvolá smutné vzpomínky. Já asi hodně předbíhám, ale my bychom se mohli začít snažit v květnu/červnu a jestli by se podařilo hned, tak by nám termín vycházel na únor a v únoru jsme přišli o naše mimčo :frowning2: Tak si říkám, že na jednu stranu bych se radovala, že se nám narodí mimčo, ale na druhou stranu bych byla smutná, že nám v té době jedno umřelo :frowning2:

Jinak když zhodnotím první týden v práci, tak je to dobré. V pondělí to byla krize největší, myslela jsem že tam ani nedojdu, ale pak už v pohodě. Myšlenky mi zaměstnává práce na 100%. Tím nemyslím, že bych si na naše mimčo nevzpoměla, to snad ani nejde, ale v práci jsou prostě jiné starosti a problémy, které musím řešit a které mě zaměstnávají.
Jinak těhulky, dělá vám váš doktor v tomto těhotenství ultrazvuk na každé kontrole? Jako jestli kontroluje miminko, jestli správně roste a tak?
3. dub 2011 v 09:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, dlouho jsem jen četla a četla... pomáhá to, teprve teď mám pocit, že v tom nejsme sami... Rodina se moc snaží ale oni to nemůžou pochopit. To se nedá pochopit, když tím člověk neprojde
Zítra to bude týden, co jsme přišli o dvojčátka. Zpětně to vypadá jako sen, jako film, jako by to vůbec nemohla být pravda. Mělo to být naše první mimi, snažit jsme se ani nemuseli, protože se to povedlo hned na poprvé. Když mi doktor řekl, že tam jsou 2 miminka, tak jsem se rozbrečela, byly to hrozně smíšené pocity - jediná věta, kterou jsem nečekala, že uslyším. Každopádně po počátečním šoku jsme se začali strašně těšit. Všechno bylo v pořádku, že jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Žádné nevolnosti nic. Chodila jsem normálně do práce a užívala si to. Všechny kontroly i testy naprosto v pořádku. Ve 21. týdnu jsme si odskočili z práce na velký UTZ. Dozvěděli jsme se, že čekáme chlapečka a holčičku, že jsou úplně v pořádku jak mají být. Doktor ještě říkal, že pro jistotu změří čípek, když tam jsou 2 miminka. A pak už to šlo ráz na ráz. Čípek 18 mm, při tlačení 12 mm a nepatrné otevření. Hned si mě nechali v nemocnici, ležela jsem na špalkách, brala léky a mohla jen na WC. Za týden se ukázalo, že se nález ještě zhoršil a proveli mi serkláž. Věřili jsme, že to pomůže a že už bude všechno dobré. Za týden po zašití jsem byla na kontrole srdíček miminek a zase všechno v pořádku, obě v břiše řádili a měli se k světu. Večer mě začaly chytat křeče do zad a podbřišku a když ke mě přišla paní doktorka, tak jsem už krvácela. Byla jsem otevřená a holčičce už částečně odtekla voda. Byla jsem 23+3 a doktorka říkala, že když děti přežijou budou s největší pravděpodobnosti těžce postižené. Řekli jsme, že to jim nemůžeme udělat. Každopádně nás paní doktorka ujistila, že kdyby to vypadalo dobře, tak že udělají maximum. Na sále jsem byla asi 7 hodin. Holčička šla rychle, ale potom jsem se zase úplně zavřela a trvalo to hodiny. Ty nejhorší a nejdelší hodiny v životě. Děti byly sice vývojově v pořádku, ale těžce nedonošené. Vidět jsme je nechtěli - nemohli jsme...
Všichni říkali, že to nakonec dopadlo nejlíp, jak mohlo a že není sebemenší důvod, proč bysme nemohli mít další děti. Čekáme ještě na výsledky ale pravděpodobně se nic nenajde. Prostě moje děloha asi nevydržela nápor dvou dětí, jak říkali doktoři.
Ve čtvrtek mě pustili z nemocnice - doma je přece jenom o chlup líp. Sice pořád brečim a ven se bojím, ale mám skvělýho manžela - bez něj bych to vůbec nezvládla. Byl celou dobu se mnou i na sále. Dává mi sílu jeho víra, že příště se všechno povede a doufám, že to bude brzy ale mám strašný strach, aby to nedopadlo stejně, protože to bych asi nezvládla.
Nebudu tady psát, jak se cítím a jak mi je... to všechny bohužel víte a ani se to nedá popsat.
3. dub 2011 v 11:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah Je mi to moc líto :cry: . Obdivuji Tvoji sílu, že dokážeš o tom tak brzy mluvit. Jsi určitě moc statečná a společně s manželem vše překonáte!!! Přeji Vám oběma, atˇ máte hodně sil do dalších těžkých dnů. Věř, že časem bude vše lepší.
3. dub 2011 ve 12:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Děkuju, pořád si říkám, že to co nejvíc potřebuju je čas. Mluvit o tom ještě nedokážu a upřímně mám strašný strach se setkání s kamarády a návratu do práce. Všichni vědí, co se stalo a já vůbec nevím, jak se mám chovat...ale poprvé jsem to teď celé alespoň napsala, možná o tom jednou i budu moct mluvit. Pořád jsem jenom hledala na netu všechny informace. Chtěla bych pochopit PROČ se to stalo, ale na to mi asi stejně nikdo asi opovědět nedokáže. Ale dodává mi sílu, že vy všechny tady se s tím tak perete a moc statečně tak musím taky...
3. dub 2011 ve 12:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah drž se,musíme to zvládnot.Já to taky moc nedávám,ale snad bude líp.Já byla kousek od cíle a ted nemám nic :frowning2: .Venku tak krásně,ale člověk nemá,ani radost.Taky si říkám PROČ....
3. dub 2011 v 16:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah ahoj, moc mně to mrzí :frowning2: jsou to krušné chvíle :frowning2: pomáhalo mi moc tu s holkama přečkat ty nejhorší chvíle.Je dobře,že si se nám ozvala. :slight_smile:
já už to mám za sebou asi 7 měsíců a je mi o hodně moc lépe,ale stejně každý večer když se po celým dni zklidním a ulehnu do postele,tak si na naší Nelinku vzpomenu a řeknu ji "Dobrou noc" :slight_smile: Měla jsem to podobné jako ty :frowning2: otevřená a nález se zhoršoval a nepodařilo se nám to udržet po dvou dnech a říkali mi úplně to samé.Bylo to pro nás těžké rozhodnutí,nejhorší v životě :frowning2:
Držím palečky, ať ti je co nejdříve lépe.
3. dub 2011 v 17:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Děkuju moc za ta slova, a od vás to nejsou jenom slova, protože víte, o čem mluvíte. Vůbec mě dřív nenapadla možnost, že se může něco takového stát, když už je člověk tak daleko. Nejhorší je ta prázdnota. Vůbec nevím, co bych měla dělat. Sedím, koukám do prázdna... Teď bude krásně, bude léto, ale cokoli si naplánujeme bude jenom náhrada za to, na co jsme se tolik těšili.
Moje kamarádka má termín týden po mě... taky vůbec nevím, jak budu zvládat koukat, jak jí roste bříško. Vím, že ona je z toho taky hrozně špatná, protože jsme to všechno řešily spolu - nákupy a všechno kolem.
Taky mám hroznej strach z návratu do práce. S manželem děláme ve stejné firmě, takže všichni už samozřejmě všechno vědí a věřím, že se mě na to nebudou ptát, ale nevím, jak budu reagovat já. Zatím pořád brečím ať vidím kohokoli.
Zítra jdu ke svému doktorovi tak se chci na spoustu věcí zeptat. Vždycky mi uměl dodat odvahu, ale myslím, že se asi stejně nic konkrétního nedozvím - "2 děti znamenají zvýšené riziko, jeden potrat se neřeší a další těhotenství může být úplně bez problémů"...
Snad to čas otupí, ale myslím, že zapomenout se nedá... nikdy
3. dub 2011 v 19:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah Ahojky,je mi to taky mooooc lito :frowning2: ,jenze slova utechy jsou jen slova,vsechno ostatni si musime "odzit" a vyrovnat se s tim.Urcite to dokazes,jen to chce cas...
Priznam se,ze jsem vahala,zda prispevek na tuto diskusi dat,nehlede na to,ze se diskuse zucastnuju poprve,ale musim rict,ze jsem hrozne rada,ze jsem to udelala.I kdyz ta bolest ze ztraty miminka porad ve mne je a navzdy zustane,i kdyz slzy v ocich mivam porad,holky tady jsou hrozne fajn.Strasne mi pomaha,kdyz o tom muzu psat a podelit se,protoze vsechny jsme si prozili to same-ztratili milovane dite,nebo deti :frowning2:A pouze clovek,ktery toto prozil,muze byt tim nejlepsim posluchacem,protoze chape...
Nema cenu patrat PROC?Nebot na to neni odpoved!
A jak jsi napsala sama,cas to nejhorsi otupi,ale zapomenout nelze nikdy...Drz se!!!
3. dub 2011 ve 20:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah A taky je strasne dulezite,mit toho "praveho" partnera,ktery stoji pri Tobe,v dobrem i zlem...Bud rada,ze takovy vedle Tebe je... :wink: :wink:
3. dub 2011 ve 20:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
To je pravda. Jak říká manžel, nejdůležitější je, že se máme. Vážně bych to sama nikdy nemohla zvládnout. Vím, že i pro něj to muselo být hrozné všechno viděl a nemohl pomoct. Navíc nedávno naše známá umřela při porodu... Říkal, že na ni musel celou tu dobu na sále myslet a měl hroznej strach o mě. Mě v tu chvíli bylo úplně jedno, co se mnou bude...
Taky si pořád mimoděk sahám na břicho a pak si uvědomím, že už tam nikdo není, nedokážu to pochopit.
Jsem moc ráda, že jsem našla tuhl diskusi. Moc mi to pomáhá. Když už se z toho nedokážu vymluvit, tak to zvládám alespoň napsat. Myslím, že i to je pokrok... Taky jsem si nejdřív myslela, že budu jenom číst, ale pak jsem to zkusila napsat... Škoda, že se musíme setkat zrovna na téhle diskusi. Asi by to nikoho z nás nikdy nenapadlo... :cry:
3. dub 2011 ve 21:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky!

@ivcah je mi nesmírně líto, co se stalo vašim dvojčátkům... :pensive: i my jsme přišli o dvojčátka, ale ve 21.týdnu, takže se o zachraňování ani neuvažovalo... také nám doktorka říkala, že i kdyby se zázrakem podařilo už rozeběhnutý porod zastavit a udržet miminka do 24.týdne, tak že by do života vstupovali s 90% šancí na postižení, různého druhu :pensive: je to prostě strašné, moc ráda bych ti řekla nějaká povzbudivá slova, něco co by tě třeba trochu potěšilo, ale sama nevím, co na tak hrozné věci říct :frowning2: moc mě to mrzí... snad jen, že si tu my všechny můžeme být tichou podporou a podávat si pomocnou ruku, když to budeme potřebovat... ach jo... můj muž říká to samé co tvůj manžel - ještě že se máme. A je to pravda. Nevím co bych si bez svého muže počala... jsem moc ráda, že vedle sebe máš taky toho pravého partnera...

@maculda @klara.k také mám takový nepříjemný pocit z toho, že by se případné nové miminko mělo narodit v únoru, kdy se narodili dvojčátka... také s manželem přemýšlíme co a jak s KETem... jestli bychom šli už v květnu/červnu nebo to nechali až po prázdninách... ale já cítím, že až miminko mi pomůže a asi bych opravdu byla nejraději těhotná co nejdřív...
3. dub 2011 ve 23:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah - je mi líto, že se k nám přidáváš a vítám tě. Musíš být moc silná a vydržet, čas to docela pěkně odnese a mohou z toho být i nějaké pěkné zážitky - např. poznání svého manžela, jako opravdu toho pravého chlapa a obrovské pouto, které vás stmelí víc neže cokoliv jiného. Ale musí odejít spousta času, abys mohla cítít něco pozitivního. PROć nemá cenu se ptát. Prostě se to tak stalo, nic s tím nenaděláš. Vašim dětem je dobře, někde si ploujou na obláčku, pěkně si tam hrají s naši klukem a je jim fajn. Já se proč neptám, manžel mi to zakázal a je to potom jednodušší. Buď silná a myslí na lepší zítřky, které přijdou, určitě. Já v sobotu budu 5 měsíců po porodu ve 27.tt a ze života se už delší dobu zase raduju, stále to bolí a bolet nikdy nepřestane (ani nechci - nechci zapomenout a nemyslet na něj) ale snažím se být za to ráda - za to, že jsem byla aspoň chvíli máma a máma stále jsem, jen náš chlapec nežije s námi. Prostě už vyletěl z hnízda a osamostatnil se dřív než jsem byli připraveni :slight_smile: a mám na něj jen pěkné vzpomínky.
Taky mi pomohla psycholožka, ke které jsem šla cca 5 týdnů po porodu, doporučuju si o tom jít povykládat.
4. dub 2011 v 08:54  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k Je to zvláštní, vůbec se neznáme ale zároveň nám nikdo tak nerozumí a ani nemůže. Máš pravdu, že když dva lidi něco takového prožijou, tak je to moc stmelí. Do té doby je všechno nějak samozřejmost ale teprve teď chápu, co v něm mám. Vím, že je miminkům dobře, že by je stejně na tomhle světě nic hezkého nečekalo a bylo by sobecké chtít aby přežili a trápili se.
Říkám si, že snad další těhotenství mi psychicky pomůže ale nechci to uspěchat protože znova si tím vším projít...
Psychologa mi nabízeli už v nemocnici ale odmítla jsem ho. Nedokázala jsem si představit, že se den po potratu budu svěřovat cizímu chlapovi. A stejně jsem měla pocit, že všechny fakta znám a to že to moc bolí a že pořád brečim je přirozené a že si tím stejně musím projít. Každopádně dnes je to týden... uvidím, jak to budu zvládat dál ale pokud to nepůjde, tak mám v záloze taky jednu psycholožku... Ale pro mě je největší psycholog manžel. Nechápu, jak to zvládá.
Nejde o to zapomenout ale vyrovnat se s tím. Tys to dokázala tak já snad taky
4. dub 2011 v 10:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah - já ze začátku psychologa taky nechtěla, šla jsem tam až 3 dny před vánocemi (tedy cca 5 týdnů po porodu) do té doby jsme to zvládali s manželem spolu, ale potom jsem cítila, že já jsem toho ještě moc plná a potřebovala jsem trochu, aby si ode mne odpočinul manžel, aby to zase mohl zvládat, tak jsem tam šla, ale chtěla jsem utéct, když jsem seděla v čekárně, že přece nejsem blázen atd., ale nakonec jsem zůstala a ta úleva, které se mi dostalo, byla neuvěřitelná. Odcházela jsem a měla pocit, že lítám. Já totiž nechodila na diskuzi, nechtěla jsem vidět a slyšet další smutné příběhy, sem jsem šla až po delší době. Nakonec i manžel šel k psychologovi, prošli jsme si i krizí, kdy jsme uvažovali, jestli spolu budeme, ale to vše bylo způsobeno tou strašnou bolestí a teď už vím, že to co nás potkalo se nám prostě stát mělo, mělo a má to tak prostě být. Už víme jaká je to bolest a už víme, že jsme připravení na to být rodiče a manželé a že spolu chceme opravdu být a proto jsem vlastně ráda, že se nám to stalo, byla bych o hodně chudší a když už se to muselo takto stát, tak z toho chci něco získat. Všechny stavy si chci zapamatovat, protože to je to co mě s děťátkem spojuje. Stále na něj myslím a miluju ho, ale už se taky těším na další dny, že bude pěkně, svítí slunko (ono už teď svítí tak nějak jinak) ... a prostě všechno je tak nějak jiné a přesto stejné. Uvidíš sama, že po čase je vše zase hezké, možná i hezčí. (i když stále všechno bolí, ale je to hezčí) nechtěla bych být o toto ochuzená, ale taky doufám, že už to nebudu muset nikdy znovu prožít.
4. dub 2011 v 10:31  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k Máš už za sebou dlouhou cestu a máš pravdu, že vás to oba obohatilo o spoustu pocitů. Co tě nezabije... Ale člověk si to musí projít minutu po minutě a nikdo to za něj neodžije. Jednou bude líp, jenže dějiny nevypadají jako dějiny, když je prožíváš. Všechno jsi to moc hezky napsala a moc ti za to děkuju. Jsem ráda, že si můžu promluvit s někým, kdo si prošel stejným peklem. Teď píšu a ... NEBREČIM. I to je pokrok - malej, ale je.
Člověku to asi i pomůže ujastnit si životní priority. Takový to, že když se přeje zdraví, tak to není jenom fráze. Člověk prostě najednou všechno to, co mu přišlo naprosto samozřejmý vidí úplně z jiného úhlu.
Vy plánujete s manželem pokusit se o další mimi, jestli se můžu zeptat?
4. dub 2011 v 10:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah - ano plánujeme, naše těhotenství bylo po IVF a zbyly nám zamražená 3 embrya a v květnu bysme chtěli jít na zavedení, snad se nám rozmrazí a zvládnou se pěkně zahnízdit a já to snad taky nějak zvládnu. V květnu to bude právě půl roku po porodu a to nám dali jako nejkratší možný čas pro možnost zavedení. A květen taky bude rok co jsme poprvé otěhotněli, tak jsem z toho všelijak rozpačitá.
4. dub 2011 v 11:34  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@maculda Nee, moje dr. mne nijak zvlast nekontroluje, utz. mi udelala akorat na zacatku a vic nic, ve 13.tt jsem byla na utz. na screening a ve 20.tt taky na povinnem screeningu, jinak nic. Kontrola jednou za mesic. Taky jsem myslela, ze mne bude kontrolovat casteji :angry: . Jeste ze sem tam chodim i do rizikove poradny, odtud me treba poslali na tu hematologii... moji dr. to prislo zbytecne (a pritom problem zjistili), pichani heparinu ji taky prijde zbytecne (no, cetla jsem opak)... tak teda moc spokojena nejsem.
4. dub 2011 ve 12:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k Tak to už máte za pár. Budu moc držet palce aby to vyšlo. Určitě se už miminka těší z mrazáčku do teplíčka :slight_smile: Chápu, že ta shoda měsíců na tebe působí zvláštně. Mě už taky napadlo, že když počkáme půl roku, tak to bude zase tak nějak plus mínus ve stejnou dobu. Ale není a nebude to stejné tak to prostě bude a hotovo!
Já taky pořád zvažuju, jak dlouho čekat - co doktor, to názor. Na sále mi paní doktorka řekla, že se můžeme začít snažit po šestinedělí, při propuštění mi jiná řekla že 3-6 měsíců počkat, ale že 6 je lepší... Dneska se ještě chci zeptat svého doktora. Půl roku je pro mě hrozně dlouhá doba, na druhou stranu to nechci uspěchat...
4. dub 2011 ve 12:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah Ahoj, Ivus, to me moc mrzi, co prozivas, ja teda bulim jak zelva, kdyz to ctu, a to jsem chtela psat disertacku. Kdyz vzpomenu, jak jsem se v tom zpocatku placala, tak jsem rada, ze uz mam ty prvni tydny za sebou. Neboj, navrat do prace Ti moc pomuze. Ja to treba strasne potrebovala, a musela jsem zustat doma s 1,5 letym prckem, ktery mi miminko porad pripominal a ptal se na nej. Nakonec jsem ho dala na 1 den v tydnu do skolicky a zacala pracovat, a to mi moc pomohlo. Potrebovala jsem myslet i nad necim jinym. Moc doporucuju odjet nekam na dovolenou, k mori, za slunickem, kde budes mit uplne nove zazitky a trosku tim prekryjes ta bolava mistecka. U nas to taky vztahem dost zahybalo, ale pomohlo, ze jsem brzy (za 3 mes.) otehotnela znovu. Je to takova nova nadeje, i kdyz se porad bojim, aby bylo miminko v poradku. Manzel o tom vsem nemluvi ani se netvari, ze ho to trapi, vcera jsme si o tom snad po pul roce povidali, protoze ja na to stejne myslim kazdy den, hlavne rano, kdyz davam starsimu chlapeckovi mliko z lahve a miminko hladim na brisku a zpivam.... protoze jsem to tak delala i driv.... ale myslim, ze casem to bude jeste o mnoho lepsi. Psychologa mi nikdo nenabidl ani v nemocnici ani pak, dost dlouho jsem o tom nemohla vubec mluvit a jeste ted kdyz o tom mluvim, tak polykam slzicky. A vlastne jsem o psychologovi zacala uvazovat az ted... jenze ted uz je na krizovou intervenci dost pozde... takze pokud vahas, bez tam radsi brzy, ... krizova intervence je nejucinnejsi do 6 - 8 tydnu.
4. dub 2011 ve 12:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah - i mě přišlo půl roku jako něco neskutečného, ale když mi vysvětlili v centru kde se nás snaží otěhotnět, že je to kvůli děloze, která by se potom nemusela zvětšovat tak jak má a mohlo by dojít k dalším problémům, tak jsem kívla. Navíc nám stejně nic jiného nezbývá než počkat až ti vyšší moc - centrum - povolí.
4. dub 2011 ve 13:02  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@klara.k Taky jsem nad tím takhle přemýšlela, že by bylo asi lepší počkat, než se těho dá dohromady a pak to zkusit znovu. Přece jenom toho na tu moji dělohu bylo asi dost... Navíc po těch 3 týdnech naprostého ležení s nohama nahoru v nemocnici jsem slabá jak moucha. Bolí záda, kyčle, ale to by nebylo to nejhorší, srdíčko bolí nejvíc
Je hrozně fain, že už se můžeš začít těšit, moc ti to přeju!
4. dub 2011 ve 13:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@veruska007 Ahoj, četla jsem, co máš za sebou ty a jsem strašně ráda, že vám to zase vyšlo. Tentokrát to bude určitě všechno jinak líp. Zasloužíš si to.
O návratu do práce přemýšlím pořád - na jednu stranu mám strach ale na druhou stranu vím, že bych alespoň část dne MUSELA myslet na něco jiného. Vážně nevím. Ale doma sedím a nevím, do čeho píchnout. Koukám do zdi a brečim. Ono sice všichni říkají, ať si čtu, koukám na telku, pustím si film ale já nemám na nic náladu. A jediný co pořád čtu jsou studie ohledně pozdních potratů. A stejně vím, že nic nevypátrám. Taky mám strach abych se příšil neupnula na další těhotenství. Chtěla bych se naučit zase tak nějak fungovat - normálně. Jenže člověk má v hlavě pořád ten film, kterej běží ve smyčce pořád dokola, každý detail...
4. dub 2011 ve 13:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah Jj, film ani knizky mi taky nepomohly, koukala jsem a stejne premyslela nad necim uplne jinym... jen jsem mechanicky otacela stranky. Pomohlo mi fakt az zacit neco delat, treba jsem zacala (jeste v sestinedeli) chodit na zumbu mezi holky, ktere nic nevedely. Zacala jsem doma s prckem jezdit na rotopedu (endorfiny fakt pomahaji :wink: ). Udelala jsem si poradek ve skrini, skoro vsechno nabalila do krabic a poslala na charitu a nakoupila si nove obleceni (sice jen po par kouscich, ale aspon neco). Taky jsem procetla spoustu vyzkumu, diskusi... ale uklidneni jsem tam hledala marne. S Jakoubkem jsme se rozloucili soukromou pohrebni msi, to mi pomohlo, i kdyz jsem tam sla nadopovana diazepamem (toho mame doma furu, maly trpi febilnimi krecemi), abych se nesesypala. Urcite neco delej, aspon planuj, vyber si dovolenou, to mas zabavu na tyden :wink:. Treba se vam tam miminko podari. Mne rikali, ze se muzeme snazit po 3 mesicich a nemam kvuli tomu zadny problem. Marne jsem se snazila na dalsi tehotenstvi se neupinat... neslo mi to. Nebo si pujc sici stroj a nakup latku a usij si zavesy, potahy na polstare... akorat se vyvaruj nakupu smutecnich barev :wink:. Moooc doporucuju do neceho se pustit, ono Ti to zvedne i sebevedomi... ja mela sebevedomi snad v minusu... uvidis, brzy to bude lepsi, ver mi.
4. dub 2011 ve 13:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek