• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Pozdní potrat ve II. trimestru. Máte zkušenost?

8. října 2017 
@macik79 Nebudu ti lhat brecim kazdy den .Mam fotku malyho v loznici ,kazdy rano mu preju dobre rano vecer dobrou noc a kdyz nekam jedem tak mu rikam kam jedme .asi jsem blazen ale casto si s nim povidam pomahami to.Nevim jak je to v cesku ale ja taky sla v utery do nemocnice tam jsme prve vypsali ruzne papiry ,krev odber,anesteziolog a vysvetleni prubehu vseho.Ja mam dve deti ale tohoto porodu jsem se strasne moc bala .Jak pises ze uz to chces mit za sebou i ja to rikala a pak jsem byla vdecna za kazdy den kdy u me byl jeste milacek v brisku.Doporucila bych ti psychologa i ja chodim od zacatku jeste pred porodem jsem tam byla´a jsem rada ze jsem tam byla ,muzes se vybrecet vypovidat a strasne mi pomohla.treba mi poradila ze mam vzit neco pro miminko jako od nas .
ja chtela aby mi malyho zabalili do me deky a dali mu moji cepicku co jsem donesla .Deku mi pak vratili ale cepicku mu nechali.dej si cas na rozlouceni,ja chtela malyho hned videt,ale byla jsem rada ze jsem ho videla az druhy den to jsem byla na to pripravena.
muzu se zeptat co ma je s tvym miminkem jakou vadu ma?
23. dub 2011 ve 22:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka Je to holčička, a má trisomii 18 chromozomu, do té doby jsem o tom neslyšela. Je to vůbec mé první těhotenství a dlouho očekávané. Je mi 32 a strašně po dítěti toužím. Můžu se ještě zeptat za jak dlouho se asi budu moct vrátit do práce? Chtěla bych co nejdřív, protože v práci stejně sedím a doma bych se zbláznila. A co se stalo u tebe?
23. dub 2011 ve 22:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Je mi to lito :pensive: Ale urcite prijde dalsi miminko.Do prace nevim ale myslim ze asi posestinedeli ale to nevim urcite.
Ja byla 4,4 na gynde normalne u dr a ten mi rekl ze mam malo plodove vody a ze spatne vidi hlavicku,tak hned volal do nemocnice a tam jsem dostala hned druhy den termin a tak jsme tam sli s manzelem a jako ja pocitala s tim ze tam mozna zustanu skrz tu plodovku a ze nam reknou co cekame.Ale pak prisla sprcha .Miminko nemelo lebecni kost takze mozecek se nemohl vyvvijet tak asi jak by mel a kousky byli uz i v plodove vode tu navstevu v nemocnici si moc nepamatuju byla jsem v soku.
23. dub 2011 ve 22:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
@skurinka No to ti věřím, na takovýhle zprávy není člověk nikdy připravený. Moc ti přeju aby už bylo jen líp a líp. Sakra to je taková bezmoc. Pořád si říkám jak málo stačilo a po telefonu nám řekli že jsou testy v pořádku. Jeden debilní telefonát a nic není jako dřív. No a s tou prací, já si plánovala že tak po týdnu půjdu do práce abych přišla na jiný myšlenky
23. dub 2011 ve 22:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Ja taky doufala ze je to spatnej sen a ze se probudim a bude vse ok.
Hele ja jsem na tom asi hur nez predtim protoze vim ze uz neni miminko u me .Takze si dej cas a sama uvidis jak se budes citit.Preju ti moc sili aby jsi to zvladla
23. dub 2011 ve 22:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ted jdu zkusit usnout, příští týden mě čeká asi nejhorší okamžiky v životě a pak se zase zařadím mezi snažilky. Diky mockrát za podporu. Tobě taky přeji spostu sil.Tohle si žádná nezaslouží
23. dub 2011 ve 22:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 myslím, že tu budu mluvit za všechny, že podpory se ti tu dostane kolik jenom budeš chtít... zjistila jsem tu, že ty pocity nás všech jsou opravdu hodně podobné. Budu na tebe moc myslet... já to mám hodně podobně, jak píše @skurinka, s dětma si povídám, zapalujeme jim svíčku.. mám koupený rámeček na fotky, abysme si mohli děti pověsit nad postel, ale ještě jsem to nějak nedokázala. Ale čeká to tu na mě, stejně jako album dětí.. My dnes máme 11 týdnů po tom, co se to stalo, dnes bych začínala 32 týden. Také to pořád odpočítávám.

Já si dnes připadala jako blázen... byly jsme u rodičů a bylo to moc hezký, povídali jsme si s mamkou na zahradě, pak jsme jeli k manželovým rodičům a také dobrý... a najednou tam přijeli na návštěvu jejich známý, pro mě téměř cizí lidé. A najednou bum, začala jsem se cítit špatně, nebylo mi tam dobře, nálada klesla na bod mrazu... možná tím, že vědí co se nám stalo, i když já je neznám? nevím... ale zaskočilo mě to, zase mě to hodilo zpátky. Přitom o nic nešlo, nikdo mi tam nic neřekl... Možná tím, že jsem zase musela poslouchat tu chvíli u stolu ty nedůležité věci, blbosti, o kterých se bavili? nevím...
24. dub 2011 v 00:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m Opravdu mi moc pomohlo jen to že jsem sem napsala. Všechny tady máte podobnou zkušenost a víte jak mi je. Moje kamarádky mají buď děti, nebo jsou těhotné ale nikdo tohle nezažil. Vím že se snaží mě utěšit, ale 2 dny mi chodí jen sms neboj, bude líp, čas to zahojí, vyjde to znovu. Holky já vás obdivuju že se dokážete dívat na ty fotky. Já mám fotku ještě v průkazce v kabelce a vůbec nemám sílu se na ní podívat. Rozbrečí mě úplně všechno, těhotenské vitamíny na lince v kuchyni, krém na strie v koupelně. Všechno mi připomíná že jsem těhotná a ve středu už nebudu.
24. dub 2011 v 07:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 ahoj, je mi moc líto,že tě to muselo potkat při tak dlouhé cestě za miminkem :frowning2: je dobře, že jsi se ozvala, bude ti tu s námi lépe.Kamarádky a známý kolem jsou sice hodný,ale nikdy to nezažili, takže se o tom asi ani nechějí moc bavit. Jak ti radila skurinka, jestli to dokážeš,tak se s holčičkou rozluč.Já jsem to nedokázala a teď mně to moc mrzí :frowning2: taky si s mojí nelinkou povídám a koukám nahoru do nebíčka.Je to nejtěžší období v životě :frowning2: já mám po porodu už 7 měsíců a beru to tak, že mám dvě děti, jednoho andělíčka a jednu holku 7letou doma. Je to už lepší,ale ještě si na ní vzpomínám a taky si s ní popláču,jako zrovna teď když jsem před rokem zjistila těhu na testu :frowning2: Jsou tu mezi námi u i holky těhotné, které jsou v II ,III trimestru, takže uvidíš,že nakonec se dočkáš :slight_smile:
24. dub 2011 v 09:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Ahoj, to me moc mrzi, neboj, kamaradky to nemysli zle... ale pomoct ani pochopit neumi. Ja prisla o miminko v 5. mesici, maminka ve 3. a ani ona to nechapala, protoze jeji miminko jeste nekopalo, nevidela ho na ultrazvuku... ja pred tim prisla o mimi v 7.tt, ale spontanne, jen s opozdenou ms, a je to uplne nesrovnatelne. Ono se do toho asi neda vcitit. Je to, jako bys ztratila skutecne dite. Ja v patek koukala na www.dlouhacesta.cz, a taky jsem u toho bulela jak zelva. Je tam sekce "prazdna kolibka" a jsou tam i laicti poradci - lide, kteri sami ztratili dite. Kdyztak se tam zkus kouknout a s nekym si popovidat, treba Ti to pomuze. Nebo psycholog. Ja se v tom placam sama a zrovna jsem to rano ve vane sumarizovala, ze to porad moc zpracovane nemam, s manzelem nas to spis vzdalilo, on to nebere, jako ze nam zemrelo dite a ja porad balancuju mezi normalnim stavem a depkou :confounded: .

Do prace muzes nastoupit, kdy budes chtit. Mne treba v nemocnici rekli, ze doma muzu byt jen do konce tydne (coz jsem teda moc nechapala). Ale i kdyz jsem byla na rodicaku, tak jsem chtela jit pracovat, protoze doma jsem myslela, ze se zblaznim, prace mi hrozne moc pomohla. Takze doporucuju, jak se das dohromady a pokud chces, tak bez opravdu do prace klidne brzy. Porod mi nevyvovalavali, s tim ti neporadim, porodila jsem spontanne, pak jsem mela revizi, protoze neodesla placenta, a za necelych 6h me pustili domu.

S miminkem se ted rozluc, mas na to dost casu, mne to taky chybelo, ze jsem to nestihla. Chvili jsem si s Jakoubkem povidala, ale pak uz jsem mela pocit, ze je "pryc". Porad vzpominam, ale nove tehotenstvi mi dalo nadeji. Porad se Vojtiska ptam, jestli zije a on me kope a je mi lip. Ja mela s otehotnenim taky problemy, ale podarilo se nam to za krasne 3 mesice znovu :wink:
24. dub 2011 v 10:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Ahoj. Je mi to moc líto, musí být hrozné mít miminko v bříšku a vědět, že za pár dnů tam nebude. To je šílené. Držím ti moc pěsti, aby nepřišly žádné další komplikace. Můžu se zeptat, v kterém jsi tt? Je to hrůza. Taky nám vyšlo riziko na trisomii 18 (1 :132), každý mě uklidňoval, že to bude v pohodě a bylo, trisomii 18 a všechny ostatní vyloučili. Ale ta doba, kterou jsme čekali na výsledy, byla hrozná. Myslela jsem si, že to bylo nejhorší období v mém životě, ale to jsem se tenkrát hodně mýlila. To nejhorší teprve přišlo. I přesto, že nám nakonec genetika vyšla dobře, jsme o miminko přišli. Už vím, že mám nějakou genetickou mutaci, která způsobuje vysoké srážení krve, ovšem projevila se až v těhotenství. Přitom v 20tt byl průtok krve ještě v pořádku. Je hrůza, co se všechno děje. Budeš teď potřebovat hlavně spoustu sil to všechno zvládnout. A taky hodně podpory od blízkých. Jinak jak se ptáš, kdy nastoupit do práce - v nemocnici mi říkali, že minimum je zůstat doma 14 dní, ale já byla v 27tt. Mě porod vyvolávali a všichni mi říkali, jak to šlo rychle, myslím, že opravdu šlo. Někdo prý rodí i dva dny. Mě začali vyvolávat dopoledne a v sedm večer bylo po všem. Moc teď lituju a mrzí mě, že jsem neměla sílu se s mimčem rozloučit, pohladit ho, nebo se aspoň na něj podívat. A jestli můžu doporučit, neváhej nad epidurálem. mě ho dali automaticky, ať se aspoň netrápím moc fyzicky, když už jsem byla psychicky na dně (i když tenrkát mi ještě vůůůbec nedocházelo, co se děje, šlo to všechno ráz na ráz, večer bylo vše ještě v pohodě a ráno už nebylo nic...)
24. dub 2011 v 11:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
@maculda Jejda, to se nepovedlo miminko ve 27.tt zachranit? Ja se porad uklidnuju tim, ze uz jsem ve 24.tt, a to uz miminko zachranit jde :fearful: Ja mela vyvolavany porod u Honzika (ukonceny 38.tt), a zacali rano v 8 a 11:20 byl na svete. Jakoubka jsem porodila spontanne, bolelo to teda min nez pri vyvolavanem porodu, ale po porodu se nejak telo snazilo vypudit placentu a ta nesla a to jsem mela kontrakce, ze jsem myslela, ze me to musi zabit... skoro jsem se na to tesila, ale kdyz jsem se v pet probudila po operaci, bylo mi jasny, ze v nebi teda rozhodne nejsem :frowning2:
24. dub 2011 v 11:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jinak je to opravdu pech, u Jakoubka jsem mela riziko 1:13, tak jsem se smirila s tim, ze se narodil tak brzo, protoze byl postizeny. Po trech mesicich jsem sla pro pitevni zpravu... a byl zdravy :unamused: .
24. dub 2011 v 11:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 já tak statečná nejsem, fotky miminek jsem viděla jenom jednou nebo dvakrát, jinak je mám schované, stejně jako rámeček na ně a album... s tím, že až budu tak silná, tak si děti pověsíme nad postel, aby tu byly s námi, vždyť tu měly být, ale v postýlkách... :frowning2:
Jak ti psala @maculda o epidurálu, tak s k ní moc přidávám, také jsem ho nakonec měla. Pokud to půjde, nechej si ho dát, uleví od té fyzické bolesti a alespoň se fyzicky tolik netrápíš... stačí, jak se trápíš psychicky :frowning2:

S prací, myslím, že budeš moct nastoupit kdy budeš chtít, to záleží hlavně na tobě. Myslím, že tu před několika měsíci někdo psal, že šel tři dny po tom do práce. Uvidíš, jak se budeš cítit psychicky i fyzicky.. já třeba ztratila hodně krve, takže se mi první tři týdny jenom motala hlava a byla jsem strašně slabá, vyčerpávalo mě i chození po bytě. Ale ono to má každá holčina jinak. Myslím na tebe.
24. dub 2011 v 11:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Jeste mne napadlo, nenech se odbyt a nech si hned z nemocnice predepsat leky na zastaveni laktace a neco na uklidneni, na spani. Z nemocnice muzes dostat leky cca na 3 dny. Mne v nemocnici nic nedali (to jsem v tu chvili vubec neresila), ale moje dr. me chtela videt az po sestinedeli a za prve se mi rozjela laktace (v nemocnici tvrdili, ze to urcite nenastane - a nastalo to skoro u vsech, co jsem se bavila) a nespala jsem hooodne dlouho.
24. dub 2011 v 11:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky všem moc díky za rady a podporu. Vidím že v tom nejsem sama a i to mi moc pomáhá. Já právě mám dobrou práci, dobré kolegy celý den sedím, takže pro mě by to bylo nejlepší východisko se hned vrátit a nebýt doma a přemýšlet nad tím. I když i tak bude dost těžké přehodit myšlení. byla jsem v režimu že v práci budu do půlky srpna a teď najednou zas přede mnou prázdno a mám pocit že mě nic nečeká. Ještě odpovídám na dotaz, jsem v 17 týdnu, proto mě překvapilo že musím na vyvolání a už to nejde udělat jako interupce pod narkózou. Je pro mě velkým povzbuzením že jste tady i takové co jste znovu těhotné a vše je v pořádku. Budu to chtít začít zkoušet co nejdříve, už teď se na to upínám, ale člověk nikdy neví jestli se to povede.
24. dub 2011 ve 13:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jj, myslim, ze Ti bude v praci lip nez doma, teda na mne aspon pak doma vsechno strasne padalo. Neboj, ja se taky hned upinala na dalsi tehu. Pomohla mi tady poradna porodni babicky na MK :wink:. Babicka mi dala odvahu zacit se hned snazit. Napred to dvakrat nevyslo, a pak uz jo :wink:
24. dub 2011 ve 13:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
To ti přeju že tak brzo se to povedlo, budu věřit že nám taky se zadaří. Poradna porodní babičky? neznám, zkusím se tam podívat. Já jen ještě nemám uzavřené tohle těhotenství, to je asi to nejhorší. Už aby bylo za týden.
24. dub 2011 ve 14:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Taky tě tu nerada vítám. Vždycky je mi moc smutno, když sem někdo přibude. A tebe to nejhorší ještě čeká a já ti přeju hrozně moc síly a podpory rodiny. Ale bude to těžké, protože ačkoli se všichni snaží pomoct, tak většinou říkají nesmysly jako, že bude další a že zapomeneš. Člověk se musí obrnit proti všem radám... on to každý myslí dobře ale kdo si tím neprošel tak prostě neví...
My jsme přišli o dvojčátka ve 24. týdnu. Dva týdny před tím jsem ležela v nemocnici, i mě zašili a stejně jsem porodila. Šlo to všechno hrozně rychle. V pondělí to budou 4 týdny a i když je už chvílema líp, tak mám pocit, že žiju v nějaké vakuu, úplně mimo všechno ostatní. Je to takový vzduchoprázdno...
Jak ti tady holky radily epidurál je určitě super. Já musela teda holčičku porodit bez něj, protože mi už ho nemohli píchnout, ale pak jsem se zavřela a trvalo to asi 6 hodin než jsem porodila chlapečka, takže jsem byla moc vděčná, že mi ho píchli. Ono ten pocit, že až porodíš tak děti umřou je strašnej a člověk je úplně na dně jak fyzicky, tak hlavně psychicky. Naše děti byly ale zdravé, jenom se jim prostě chtělo na svět dřív :frowning2:
Do práce jsem šla po třech týdnech. Sice se mi nechtělo protože jsem měla strach jak se ke mě budou ostatní chovat ale říkala jsem si, že když to budu odkládat, tak tím nic nevyřeším. Takže mám za sebou první pracovní týdne po 5 týdnech a jsem ráda, že jsem šla. Doma jsem seděla sama, koukala do zdi a brečela a ptala se proč.
Každopádně všechno je teď jenom náhražka a počítám dny, kdy se budeme moct začít zase snažit a myslím na dvojčátka...
Je dobře, že jsi sem napsala, my si tady tak všechny pomáháme a držíme se vzájemně nad vodou. Mě to teda pomohlo hrozně moc!
24. dub 2011 v 17:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m Jak jsi psala, že sis dnes připadala jako blázen, to já mám pořád. Vypozorovala jsem, že je to tím, když se sejde větší skupina lidí. Když jsme třeba jen u našich, tak je mi docela dobře ale jak se sejde víc lidí, tak se najednou cítím hrozně a nejradši bych jela domů. Začnou se probírat "normální" věci a mě to všechno přijde jako naprostý kraviny a o to víc myslím na to, co se stalo. Mám pocit, že jsem v tom úplně sama a že všichni si tak nějak žijou "normální" život, mají děti a normální starosti, jen já jsem divná. Že život všem běží a jen mě se najednou zastavil... Taky teď na všechno odpovídám, že je mi to jedno. Štve mě, že nedokážu odpovědět, že to chci nebo nechci, ale mě je to vážně úplně jedno...
Nikdy jsem si to tak nepřipouštěla, ale teď jsem si uvědomila, že život bez dětí si vážně představit neumím a přepadá mě panika, že to příště dopadne stejně... :cry:
24. dub 2011 v 18:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah Ve 24 týdnu to musí být ještě horší, když už cítíš pohyby. To je tak krutý, tohle by se vážně nemělo stávat. Mám známou která 3x nechtěně otěhotněla a šla 3x na interupci. A my co moc chceme tak se nám stane tohle, tak kde je spravedlnost ? A přesně jsi popsala moje pocity, připadá mi že se mi život zastavil, od pátku jsem jako ve snu, jako bych se na sebe dívala někde zhora, jako bych byla někdo úplně jiný. Těžko se to popisuje, ale vy to všechny znáte bohužel moc dobře. Díky za radu s típ epidurálem, to bych taky nevěděla. Já vůbec netuším jak to bude probíhat, jak dlouho to bude všechno trvat, jak moc to bude bolet. Je to moje první těhu a vůbec první pobyt v nemocnici v životě.
24. dub 2011 v 18:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Nápodobně. Taky to bylo moje první těhu a první pobyt v nemocnici. Taky jsem nevěděla, co bude. Řekli mi, že už to nejde zastavit a já na ně jen koukala a v tu chvíli nešlo ani brečet. To je prostě takovej šok, že se člověk nezmůže na nic. Navíc u mě pořád nevěděli, jestli mě nechat porodit nebo císaře. Říkali, že takhle je to pro mě nejlepší, že pak budu moct brzy zase těhotnět a taky že operace by byla v tomhle stádiu nebezpečná. Bylo to strašlivý vůbec na to nechci myslet ale nejhorší je to, že člověk znád dopředu ten výsledek. A děti celou dobu kopou. Nic horšího jsem ještě nezažila, ta bezmoc je strašná. Odpoledne než to začalo jsem ještě byla na UTZ na srdíčka - všechno v pořádku. Všechno celou dobu v naprostým pořádku a pak se stane tohle. Vážně se svět zastaví. Já měla celou dobu pocit, že se mi to snad jen zdá, že tohle přece není možný. Teď je to sice už o kousek lepší ale všechno je JINÝ. Změnilo to mě, můj život, všechno.
Jenže nejde s tím nic dělat. Už se to stalo, nedalo se nic víc udělat a budu se s tím muset vyrovnat - ty taky budeš muset, ono se totiž nikdo neptá, jestli to zvládneš. Tak se v tom člověk nějak plácá a doufá, že bude časem líp...
24. dub 2011 v 19:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah Já už tady zase brečím jak čtu tvůj příběh. Nebyla žádná šance jak miminka zachránit ?
24. dub 2011 v 19:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Byly jsme na hranici, kdy se miminka zachraňují - teda na klinikách. Před porodem u nás byla neonatoložka a nastínila nám, jak by to vypadalo, když děti zachrání. Ta šance, že by byli zdraví je téměř mizivá... Postižení v této fázi jsou veliká... A jak mi říkal pan profesor... mít postižené dítě je těžké, ale mít dvě těžce postižené děti je skoro nad lidské síly. Taky jsme se o tom tady bavili. Ono se řekne zachránit a půlkilová miminka už dneska zachraňují ale za jakou cenu... Paní doktorka říkala, že pokud se budou mít k světu, že samozřejmě udělají maximum ale resuscitovat je podle zákona nesmí... Ani jsem je neviděla to bych nedokázala. Mám je pořád jen ve svých představách a chci aby to tak zůstalo.
Budu na tebe myslet ať to máš co nejdřív za sebou. Ale musí ti být strašně. U mě to bylo ráz na ráz ale ty máš teď moc času přemýšlet, musí to být nekonečný. Život je tak strašně nespravedlivej
24. dub 2011 ve 20:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ivcah cítím to všechno úplně stejně, jako ty :frowning2: mluvila jsem o tom o víkendu s mou mamkou, říkala jsem jí, jak se cítím, že všichni žijou dál své životy, jako by se nic nestalo, smějí se, mají radost, řeší kraviny a v tu chvíli já musím jít pryč a není mi tam dobře... je to prostě hrozně těžké. Nikdo z ostatních děti neznal, ani naši muži ne. Neměli šanci je poznat. Já se taky strašně bojím, aby se to neopakovalo. Utěšuji se teď tím, že když bude v bříšku jenom jedno miminko, tak to snad dotáhneme až do úspěšného konce, že to pro dělohu nebude tak náročné a miminko se udrží. Ale pořád bojuju s myšlenkou, že dvojčátka nedostala šanci žít, že už tu nikdy nebudou. Měly tu být prostě dvě... A také mám pocit života v jakémsi vakuu.
Dnes jsme byli s manželem na krásné procházce v přírodě, nikde nikdo nebyl, seděli jsme u potoka, manžel mi něco vyprávěl a já nebyla schopná se na to napojit a pořád jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby tam s námi bylo miminko, jak by tam mohlo v klidu spinkat... neumím si představit život bez dětí, vůbec ne. Když se nám po dvou letech snažení podařila dvojčátka, nemohla jsem tomu na začátku ani uvěřit a když už to bylo tak na dosah, tak to takhle strašně skončilo. Neskončilo to ale pro mě, jsem na děti teď tak nastavená, připravená... jen tu žádné nejsou.
24. dub 2011 ve 21:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky holky my vcera byli u znamych bylo fajn ,ale pak se zacali moc smat a byli vesely a najednou jsem musela domu , :frowning2: ale jinak to bylo fajn musim fungovat skrz moje dve deti.
Macik-tobe preju aby jsi to do te stredy prezila nejhorsi je to cekani ja byla jak v tranzu .me rekli diagnozu 5.4 a 13.4 jsem sla na porod malinkymu taky bylo srdicko jen ta hlavicka sakra ,ja jsem si tolikrat rikala kdyby nemel jednu nozicku a nebo rucicku ,tak je mi to uplne jedno je uz tolik protezek nebo neceho ,ale jak je to hlavicka sakra.u nas se to proste uz pokazilo pri oplodneni a pak to slo na prd jen fakt nechapu mojeho dr ze na to neprisel uz drive z krve :frowning2:
Holky ja byc si tak mooc prala abych byla znovu tehotna strasne moc aby se nam nas Andilek vratil k nam .Ach joo ja jsem tak strasne rada alespon za tech 20tydnu ze byl u me..a ze jsem ho mohla poznat. :pensive:
25. dub 2011 v 08:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
No, to ja bych asi byla radsi beznadejna snazilka, nez maminka, ktera prisla o dite. Vcera jsme se o tom s manzelem bavili, skoro po pul roce. Ja se porad obcas citim jako mimozemstan a jsem fascinovana chovanim normalnich lidi... jako bych je studovala a zila na jine planete.

Macik, moc me mrzi, ze to budes mit spojene s Velikonocemi, ze Ti porod nevyvolali jeste driv. Ono zalezi, jak je mimi velike, ja porodila spontanne v 19.tt, ale jinak dr. rikal, ze v tuto dobu to lze i normalni revizi... ale zase za jakou cenu.

Mne pomohlo vyfotit si aspon tehu prukazku a tehu testy, doted je mi lito, ze jsem si nevyyfotila mimi v brisku... na pamatku. Dlouho jsem na to nemohla koukat, ale ted uz bych chtela :wink:.

Skurinko, moc Te obdivuju, jak ses dokazala brzo zapojit do bezneho zivota, a i kdyz je to pro Tebe hrozne tezke, jak statecne to zvladas. Moc drzim palecky, at je brzo lip!
25. dub 2011 v 10:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@macik79 Ahojky,je mi lito,ze jsi "zlomenou dusickou" mezi nami...Ja jsem neco podobneho zazivala pred vice jak mesicem.Taky nam rekli,ze mimi ma VVV a ze by se nedozilo radneho terminu porodu,proste spatna prognosa pro dalsi vyvoj.Taky jsem nenastoupila do nemocnice hned,ale az za 3 dny,ten vikend pred nastupem byl hrozny,brecela jsem,hladila bricho,loucila se a taky se snazila smirit s osudem... :frowning2: Nejhorsi byl nastup do nemocnice,kdy kolem mne chodily maminky s miminkama a ja taky nevedela ,co me ceka...Co nasledovalo popisovat nebudu,to poznas sama...Neda se to slovy opsat,bohuzel to clovek musi zazit,aby pochopil...3. den me pustili domu,dalsi dny jsem nikoho nechtela videt,s nikym mluvit,nastesti stal manzel pri mne,jsem mu za to nesmirne vdecna,myslim,ze to melo jen pozitivni vliv na nas vztah a taky tu byl muj 2,5 lety syn,ktery me potreboval...Ted s odstupem casu je to lepsi,tedy trosku,mivam dny,kdy je to lepsi a pak dny kdy horsi,kdy si vzpomenu,ze jsem se mohla tesit z dalsiho dne s miminkem.
Ted cekame na vysledek pitvy a dals e uvidi,mimi dalsi urcite chceme,jen musime pockat par mesicu...
Drz se,vez,ze vim co prozivas...a jsem s Tebou.
Az budes chtit,napis,holky tady jsou skvele.Diky nim se stim dokazu vyrovnat lepe,nez kdybych na to byla sama... :wink:
25. dub 2011 v 11:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, dnes mě manžel vytáhnul na procházku, ale jak naschvál kolem samé rodinky s kočárkama. Ještě že existují sluneční brýle, za kterýma se schovají ubrečené oči. Teď už se chystám do nemocnice, zítra v 8 ráno mám příjem. Já jsem se ptala proč mě to nejde udělat revizí pod narkózou, aby alespon ta fyzická bolest byla menší, ale prý pokud jsem ještě nerodila, tak by mi mohli víc ublížit a mohlo by se komplikovat další těhotenství. Když mi vyvolají porod, nebo potrat nebo jak se tomu dá říkat, tak je to prý pro tělo šetrnější. Hrozně se bojím, ale zvládly jste to tady všechny, tak já musím taky. Díky moc za podporu, až se vrátím domů tak se ozvu.
25. dub 2011 v 18:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sue_m Mluvíš mi z duše. Mě naštěstí třeba nevadí děti a těhule protože to jsou prosti jiní lidi, jinej příběh. Nevidím v každém miminku ty naše to ne. Ale pořád mám na mysli jak už bych teď měla velký břicho, co bysme dělali, nebo už dělat nemohli, že v létě až pojedeme na dovolenou tak už jsme je měli mít doma a tak. Všichni už to mají uzavřené. Jak říkáš, oni je nepoznali. I pro manžela je to lehčí protože pro něj to bylo něco, co si nějak představoval ale on s nima žádný kontakt neměl. Ale nás kopali, cítili jsme jak se hýbou to je pak jiný. Já si nemůžu říct, že to ještě nebyly miminka a že přijdou další a tím to končí.
Navíc mám taky strašný strach že třeba ani nikdy žádné mimi nebude a přepadá mě taková beznaděj. Stejně jako ty se uklidňuju tím, že moje děloha vydržela do určité doby 2 děti, 2 vody že když tam bude jedno, tak už v tu dobu bude mít přes kilo a to už je úplně něco jiného. Je to zoufalý ale člověk se pořád snaží najít jistotu, že příště to bude všechno jinak. A bude - budu mít strašné nervy. Protože těď vím strašně moc věcí, co jsem dřív nevěděla a tudíž mě ani nestresovali. Manžel mi pořád říká, že se přece nemůžu dopředu nervovat z toho, co se může stát ale ono to jde dost těžko. A navíc jak říkáš, jsme už na mateřství nastavené a nic dalšího nás teď moc nezajímá :confounded:
25. dub 2011 v 18:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek