Zemřelo mi dítě

@miliharmi Jmenoval se Jakub. Máš pravdu ve všem co píšeš. Neprošla jsem si truchlením po něm, protože v nemocnici ležel opravdu dlouho a poslední měsíc už jsem věděla, že aby to dobře dopadlo musel by se stát zázrak. Když zemřel, po dlouhé době jsem usnula v relativním klidu (věděla jsem, že už ho nic netrápí, nebolí). Dlouho po jeho smrti jsem neměla vůbec sny a byla jsem ráda. Když jsem je měla, byl v nich on a já se ráno probudila s tím, že to byl zlý sen (ta smrt a všechna ta hrůza, kterou v nemocnici absolvoval), ale bohužel to sen nebyl. Nemohla jsem o tom mluvit s nikým. Bolelo to celou rodinu. Mám to o to komplikovanější, že s jeho otcem jsem byla rozvedená. V době jeho smrti jsem byla se současným přítelem, otcem mé dcery. On ho měl samozřejmě rád, ale smrt vlastního dítěte je něco jiného, než když zemře dítě vašeho přítele, přítelkyně. Takže on mi byl sice oporou, ale ne oporou "duševní".
Napíšu ti víc do IP. Ale prosím nahlíží sem maminka, která prošla něčím podobným?

Ahojte maminky nahodou som nadabila na vasu stranku.Velmi vam drzim palce mam 15 mesacnu krasnu zdravu dcerku a uvedomujem si ake mam stastie.Keby som mohla robit zazraky urcite by som taketo nestastie nedovolila.Dufam ze raz budete stastne .Som smutna 😢

Ahojte sice nevím čím vším všechny procházíte, mě mateřství teprve čeká a doufám , že budem všichni zdraví. Ale píši jako z druhé strany. Mé matce zemřelo dítě, má sestra. Já jsem ztrátu nijak těžce nevnímala, děti si to neuvědomují, ale naopak velký dopad na mě měla psychika mé matky. Velice těžce to zvládala a i do těď špatně zvláda. Jsem strašně citlivá a plačtivá :( Snažte se být oporou pro vaše další děti, nesmutnit před nimi, věnovat se jim. Držím vám všem palce, držte se 🙂

@lucie255 Ahoj, to co si napisala, je nerealne. Zena, co pride o dieta, preziva najhorsiu, najstrasnejsiu bolest, aku si ani nedokazes predstavit. Je mi luto, ze to malo aj na teba dopad, co je samozrejme, ale tvoja mamina to nemohla nijako ovplyvnit, to nejde a uz vobec nie to co pises, ze nesmutit pred nimi, to sa neda pred tym utiect, ani schovat, natoz zmierit.

@leeenka26 lenka ani ja som to nemohla najlepsie napisat.... ze nesmutit pred detmi, predvcerom sombola u kamosky a robili sme ohnisko vonku, bolo chladnejse tak vsetci boli vonku, tak sme si pospominali na nase deticky.... ja na moju Emmusku a ona na svojho mrtveho synceka Samka.... tak sme si poplakali 😢 ☹

@lucie255 to ze nameme smutit pred detmi to sa neda... to nejde, nezazila si to tak nesud....dik

@lucie255 ahojte, myslim, ze Lucie nesoudi, jen rika svoji zkusenost. Souhlasim, neda se vzdy smutnit mimo nase deti doma, taky jsem ted mela na vyroci umrti slzy v ocich pred Editkou, ale muzeme se snazit tomu vyhybat, ne vzdy se zadari, to je jasne! Chci si s Editkou a dalsimi, budou-li, povidat o Karlikovi, ac tu byl kratce, aby vedeli, ze maji brasku v nebi, ktery je ochranuje. Myslim, ze je dobre, ze nam Lucie sdeluje zas jinou stranu, jak doleha smutek na nase deti zde..je to tezke, ale muzeme se o to aspon snazit...

@bronia13 presne tak. Je neuveritelne, co podaktore dokazu napisat, nechpodili v nasich topankach a idu sudit, zial ale vzdy sa take najdu. Sama mamicka ma problem sa vobec obliect, naranajkovat, umyt si zuby, vobec fungovat po nejakej fyzickej natoz psychickej stranke a nieto sa este starat o dalsie dieta, neplakat pred nim, venovat sa mu, to nejde bez prejavu smutku, to sa neda naprogramovat. Vidno, ze majitelka tohto prispevku netusi o com pise. Viem, ze male dieta to vnima inak, ale ako dospela zena, co sama uz caka dieta, asi by som sa trosku skusila vzit do tej mamy. Vela ludi nemalo pekne detstvo ale su veci, ktore sa ovplyvnit nedaju a mali by sa brat do uvahy, hlavne ked uz som dospela a dokazem sa na to pozriet aj z ineho hladiska, nie len z toho svojho.
Ti verim, ze si bola smutna, vzdy to bude boliet, citim to aj po takmer roku, citit to tak budem aj o 10. To je to, co sa neda k nicomu inemu prirovnat. Nase deticky nam navzdy budu chybat a pri kazdej prilezitosti sa nam otvoria tie hnusne rany, ktore by sme uz tak chceli zariet, ale nejde to, nie je to nic, co by sme mohli nejako ovplyvnit. Ziadne vedomie, ze im je lepsie, ale podobne filozoficke uvahy nam nepomozu, prave naopak. Aj kamoskin syncek sa volal ako moj chrobacik? Samko moj 😢 tak mi chyba

@gabtcha ja to chapem, ze ani pre tie deticky to nie je prijemne a je mi jasne, ze to vnimaju ako krivdu, ako nedostatocnu lasku, ale tato zena je uz dospela a moj nazor je, ze taketo nieco napisat, je krute pre nas maminy, ktore sme zazivali a zazivame tu najtrpkejsiu bolest. Kazda sa snazi, samozrejme, len ked uz mas doma dieta a ty sa vratis z prazdnymi rukami domov??? Viem, ze aj teraz, ked sa mi za 7 tyzdnov narodi dieta, tak budem mozno obcas pred nim plakat, nechtiac, urcite sa to neda vzdy skryt alebo uhrat, ale je to uz ine, ked ma clovek aspon nejaky cas, par mesiacov na to, sa s tym trochu ako to napisat, vysmutit, vyplakat z toho najhorsieho, ale je rozdiel sa vratit domov a mat tam dietatko, ktore na teba pozera nechapavo.

@leeenka26 hej hej aj on bol Samko jej zomrel v brusku v 9 mesiaci... nosila ho mrtveho 5 dni kym normalne porodila.... to je hrozne nie? tak sme sedeli vonku 3 hodiny a robili ohnisko a spominaly 😨

@gabtcha chapes potom je to sakra tazke aj pre tu mamu aj pre dieta. Ale neda sa vzdy skryt to, co prezivas. Aspon ja to teda neviem.

@bronia13 Je to hrozne ano 😔 ako kazda smrt dietatka. Navzdy sme poznacene, nic to nezmeni.

vim, ze Lucie je jiz dospela, ale urcite jeji zamer nebyl nas tu soudit... Jen vyjadrila svoji zkusenost... a je dobre si uvedomit, ze deti nas vnimaji daleko vic, nez si myslime...chceme pro ne to nejlepsi a Lucie nam chtela akorat pomoct tim, ze rekla, jak to vnimala ona. Bo nase male deti nam to nesdeli... Urcite se nikoho nechtela dotknout...

Tak jste mě vůbec nepochopili..:( nechtěla jsem vás nijak odsuzovat. jen jsem zdělila svůj pocit jak jsem to cítila já. Jestli se to někoho dotklo tak se mmoc omlouvám, to jsem určitě nechtěla.

@lucie255 ver mi, veľmi rada by som nesmútila za chlapčekmi pred dcérkou. Veľmi rada by som jej bola oporou. Snažím sa zo všetkých síl, ale jednoducho to nie je možné. Takáto bolesť ťa jednoducho pohltí celú. Máš pocit, že nemôžeš ani dýchať. Práve ona je teraz pre mňa obrovskou oporou.

@giovannajana To nemyslím aby nesmutněla....smutek je přizozená věc. Nikdy nejde zapomenout. Je mi to moc líto...

U nás to bylo asi trochu jinačí, mámka je uzavřela do sebe, odehnala otce, rozvedli se a začala pít....zhruba 15 let trvalo než se to zlepšilo. Není alkoholička v pravém slova smyslu, vždy se o nás postarala. Mám ji moc ráda a chápu čím vším si prošla. Proto ten můj příspěvěk...ať jste tu pro svoje děti. Ještě jednou se omlouvám všem kterých se můj příspěvek dotkl.

Holky, pravda je, že na naše ostatní děti to má také vliv a moje zkušenost je, že čím jsou menší, tím je to vlastně horší, protože ty malé ještě nechápou, co se vlastně děje, jen cítí, že něco je moc špatně a hodně je to znejisťuje. Já bych Lenku zas tak nekárala, možná to mohla vyjádřit citlivěji, ale její pocity jsou dost normální. Jen si možná neuvědomuje, protože to nezažila jsko matka, že přetvařovat se dá, ale není to dobré. Sama jsem měla už 3 děti a další jsem brzy po milenčině smrti čekala a musela jsem právě tohle řešit, snažila jsem se o své děti starat, fungovat jako máma, ale brzy jsem pochopila, že předstírat nemá smysl, protože to, co je nejvíc zraňuje, nejsou vnější projevy, ale že velmi citlivě dokážou vycítit, jak hrozně se já sama cítím a čím mladší byly, tím víc byly mými pocity bolesti ovlivňovány. Takže je těžké a možná i dost zbytečné se snažit něco zakrývat. Sama si myslím, že tato tragedie prostě poznamená v rodině všechny a nedá se někoho před tím ochránit, ale je moc důležité také pro všechny členy rodiny, aby se rodiče a hlavně matka z toho postupně dostávali, aby bylo po čase vidět, že už se to lepší, že sice občas stále pláče, ale že se také už znovu dokáže smát, ne vynuceně, ne s přetvářkou, ale opravdově. A aby se to začalo s maminkou lepšit, potřebuje vyplakat svou dávku slz, potřebuje oplakat své dítě bez toho, že by na ni někdo tlačil, že se musí příliš ovládat a nesmí plakat před dětmi apod.
Druhá věc je, jak pomoci a ošetřit city těch dětí, nejde si říct, mě je to jedno, já se cítím hrozně a jak se cítí děti mě nezajímá. To není šťastné řešení. Já jsem to řešila hodně tak, že jsem si dovolila být smutná i plakat před dětmi, ale zároveň jsem je hodně objímala a říkala jim, jak je mám ráda a jak jsou pro mě důležité, jak jsou stejně cenné jejich životy, jako byl život Milenky a že ztratit je by bylo úplně stejně hrozné a že jsem moc ráda, že je mám, že jsou se mnou. A to byla pravda, která mi šla ze srdce, to jsem se nemusela přetvařovat, neplakat a tvářit se jakoby nic, to by byla ta největší přetvářka a vím, že by to vycítily, ale tohle přetvářka nebyla, tohle byla pravda a ony to potřebovaly slyšet. Myslím, že jim to pomáhalo.

@lucie255 Každý jsme jiný a každý hledáme své řešení, přesto si myslím, že nejtěžší to mají právě lidé, co se zavírají a mají strach se někomu otevřít. Proto to asi mamince tak dlouho trvalo. Snad už nyní je jí i tobě lépe, někdy je třeba si i vzájemně odpustit, někdy je těžké nebo i nemožné najít to úplně nejlepší řešení pro všechny. Důležité je si uvědomit, že za to může hlavně ta nenormální situace, protože smrt dítěte je ta nejnenormálnější a velmi ničivá situace, přestože je relativně častá, obrací životy těm, kterých se dotkne naruby, jak rodičům tak sourozencům, prarodičům, všichni tím nějak trpí.

@lucie255 Už tretí rok sa snažím byť oporou pre moje druhé dieťa, ktoré je pri mne. Snažím sa pred ním nesmútiť, dávať mu všetku svoju lásku, všetok čas...všetko, všetko....cez to všetko sme sa nevyhli návštevám detského psychológa. Mal vtedy 8 rokov a všetko vnímal tak polodospelácky, striehol na mňa či neplačem, držal ma za ruku, keby ste videli jeho oči, keď ma videl nevládnu a uplakanú....On predsa prišiel o staršieho bráchu! Jednoducho som nemohla dovoliť, aby takto trpel ešte aj on. Moje potreby smútiť, prežiť si to, vyplakať sa šli bokom, zostala som tu len pre neho a potláčala som pred ním žiaľ a bolesť - stále to tak robím. Som si vedomá toho, že aj preto som to ešte nespracovala a moje telo mi to teraz dáva pocítiť...ale ja v tejto situácii nie som najdôležitejšia, potrebujem zachrániť aspoň jedno dieťa a urobím pre to všetko...Chápem Lucka ako si to myslela a ďakujem ti aj za názor z druhej strany - za pocity súrodenca. Myslím si, že každý v rodine trpí a každý inak a hľadať v tejto rovnici znamienko rovnosti nie je možné....

@riverrein to čo píšeš o synčekovi ... moja dcérka bude mať 8 a presne takto isto sa chová. Tiež striehne, či neplačem, akonáhle zbadá, že začínam, hneď je pri mne a drží ma za ruku a v očiach má taký vystrašený pohľad. A tiež dáva pozor, aby niekto nezačal s tou témou. A ak sa tak stane, vynadá dotyčnému, že ma rozplače. Je to dieťa, ale nikdy by som nepovedala, že mi bude takouto oporou. Hlavne keď dospelí nechápu. Tým sa zdá, že smútim už príliš dlho...

@riverrein Smutok je v situácii, ked si prisla o svoje dieta, absolutne prirodzeny. Prezit obdobie smutku a vyrovnavania sa so stratou, nech uz toto obdobie trva akokolvek dlho, je velmi dolezite. A tento smutok potrebuje prezit a spracovat aj Tvoj druhy syn. Preto sa neboj svojho smutku, emocii, slz, to Tvojmu druhemu synovi vobec neuskodi, skor mu to pomoze spracovat svoje vnutorne pocity. On Ta potrebuje vidiet smutit, neda sa tvarit, ze sa nic nestalo. Prave to, ze sa snazis pred nim nesmutit a tvarit sa, ze si silna, mu moze ublizit ovela viac, ako prezivanie smutku. Uvediem priklad, co som pocula od jednej mojej znamej. Jej sestre zomrel manzel, kedze deti boli male, snazila sa navonok neukazovat svoj smutok, byt silna, aby tym deti este viac nestresovala. Proste snazila sa, aby domacnost fungovala tak ako doteraz, aby vsetko zvladala. Ked sa syn dostal do puberty, zecala mat s nim problemy, odmietal ju, vobec ju nerespektoval. Az sa dostali k psychologovi. Na sedeniach u psychologa vysvytlo, ze synovi otec velmi chybal, doteraz nespracoval smutok za nim a matke, ktora sa tak velmi snazila byt kvoli detom silna, vycital: "Ty si otca ani nemala rada, ved ty si za nim vobec nesmutila! " Takze nehraj sa na silnu, nepomoze to ani tebe ani synovi. Neboj sa pred nim prejavit svoj smutok zo straty dietata, aj on prezil stratu a potrebuje ju v sebe presmutit a spracovat, neda sa tvarit, ze sa nic nestalo.

@giovannajana My nemôžme ani len odhadnúť, čo sa im premieta v hlavičkách....vzhľadom na svoj vek nevedia tak presne naformulovať svoje myšlienky. Raz mi malý povedal, že to cíti v brušku, že ho tam tak tlačí a ukázal mi na hrudník /tiež mu krvácalo srdiečko/.....alebo v hrdielku....Vždy, keď sme vystúpil z auta pri ceste na cintorín, prišiel mlčky ku mne a chytil ma za ruku, bez slov, bez vysvetľovania ma viedol a "podopieral" tento malý 8 ročný človiečik. Je mi doposiaľ barličkou a zmyslom ďalšej existencie....on bol a stále je ten, pre ktorého ráno vstanem, pre ktorého sa musím aj zasmiať a tváriť sa veselo v rámci mojich možností, pre ktorého musím vytvoriť čo "najnormálnejšie" žitie, nechcem aby trpel tak ako ja.....o staršom synovi rozprávame zatiaľ len v príjemných spomienkach, vyslovene v rámci vhodnej situácie.....nezabúdame na neho, netabuizujeme túto tému, zostal našou súčasťou a tak to bude navždy. Vieš, keď dospelí nechápu a tvrdia, že smútiš pridlho, tak to ešte netušia, že budeš smútiť navždy. Inak, ale navždy. Drž sa moja....myslím na teba aj na tvoju statočnú dcérku....

@gianna Áno, presne takto by to malo byť.....MALO....nejdem písať o sebe, vždy ma to hodí späť....keď som čítala tvoj príspevok, tak som sa pristihla ako prikyvujem....boli sme v starostlivosti psychlógov a ja konkrétne u psychoterapeuta, takže všetko, čo si napísala som absolvovala a musím len a len odsúhlasiť - takto by to MALO byť....MALO...ale materinské pudy sú po stráte dieťaťa iné, "vedecky nespracované"....dovolím si zostať pri tom, že budem robiť len to, čo mne-matke a môjmu dieťaťu-ktoré je pri mne, ubližuje najmenej.......ak si to nakoniec v budúcnosti odnesiem opäť ja, tak veľmi rada, pretože mi bude útechou, že moje dieťa prežilo "normálne " detstvo, bez utrpenia a "boľavého bruška a hrdielka"....
Len na okraj, nedá mi, samozrejme, že sa "po tom" nikto netváril, že sa nič nestalo, ono to nešlo, zúfalí a nešťastní sme boli všetci, syn to prežíval s nami....mamičky, ktoré prežili to poznajú.....inak to nešlo

Jaj, ja som nenapísala to postatné, synčeka "bolelo bruško a hrdielko", keď sme sa o "tom" snažili rozprávať a dávať voľný priechod emóciám......podľa dobre mienených rád....Tým samozrejme nechcem povedť, že niekomu inému to nemôže pomôcť, ba práve naopak - každému to prajem, žiaľ u nás to tak nie je....a to je presne o tom, že každý to máme inak, i keď v podstate v mnohom strašne rovnké.

Ahojte mne ked zomrela dcerka,mala 5 rokov,syn mal v tedy 3 roky velmi tažko to znašal,velmi zosmutnel často plakal ,ked som sa ho pytala prečo plače povedal že mu je smutno za Nikou ,dokonca mi raz povedal že on pojde za nou do nebička ,otvori jej pusu a da jej lieky aby bola zdrava a dovedie ju domov,vtedy som sa zmohla len na plač .Pomohlo mu že sa nam po roku narodila druha dcerka.Teraz ma syn už 8 rokov a stale na nu spomina,dokonca preberali v škole rodinu a on o nej rozpraval,som rada že si na nu spomenul povedala mi to jeho triedna.Len je na nom vidno že stale občas zasmuti a je to take citlive dieta..

Našemu chlapečku bylo 1,5 roku, když jsme přišli o miminko a doteď o tom občas mluví a vzpomíná. Velmi pomohlo, když mi z porodnice dali kopii posledních snímků z utz. Nevěřila bych, že si to bude pamatovat... ale třeba já sama si pamatuju, jak se narodila má mladší sestra a maminka byla dlouho v nemocnici (a to mi bylo taky kol. 1,5 roku).

slzy...slzy su mojou kazdodennou motlitbou tak ako motlitba k bohu a mojej Sofinke...slzy sa stali pre mna kazdodennym ritualom bez ktoreho uz asi nedokazem zit....slzy ma na chvilku oslobodia od reality a unesu do krasnych ale aj tych najsmutnejsich spomienok na teba Sofinka moja....slzy...su maju v sebe akusi silu a pritom su tak jednoduche.....neviem si uz bez nich predstavit moj zivot....su my sudene.....a teraz ked sa blizi cas tych najvecsich slz by som potrebovala pohladenie a objatie,take ake ti posielam kazdy vecer do nebycka,take o akom chcem snivat a tuzim aspon este raz,este raz si ta pochovat v naruci,pritisnut na moju hrud a citit ta.....................myslela som si ze po takomto case skoro po roku to bude okresane a matne..ale nieje.....spomienky su, tie skutocne sa stracaju a objavuju sa uz len male utrzky ale ta bolest je stale rovnaka,malo by to byt naopak...spomienky by mali ostat vzdy jasne a cele a ta bolest by sa mala pomaly stracat....chcem si ta predsatvit v urcitych situaciach ale neviem v mojej mysli sa my zobrazuju uz len fotky z danych situacii a ja sa nedokazem sustredit na tvoju tvar a pohyby,preco tie predstavy zacinaju byt nehybne,preco sa z nich stali uz len fotky z albumov, preco sa to straca.....je april,velka noc,mesiac kedy sa to vsetko zacalo a pomaly a mucivo sa blizi maj....maj ktory by mal byt krasnym ,plnym lasky ,ale pre mna je len utrpenim,......

@katuscakzms z Tvojho prispevku citit obrovsky smutok,obrovsku bolest ☹ Je mi to velmi luto...