• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Zemřelo mi dítě

14. prosince 2016 
@anichqa Já miminka miluju, ale teď (jako po svých dvou dětech) už jen ty cizí, představa dalšího miminkovacího maratonu mě trochu děsí, zároveň ale další dítě chci. Manžel tvrdí, že přece jak můžu chtít mít další děti když se mi nechce miminkovat...a to jsem vždy chtěla mít velkou rodinu (min. 3 děti). Tak to se mi asi už nesplní..... Jak to prožíváš ty?
8. lis 2013 ve 13:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
@delfil Rekla bych, ze nemusis nejak extra miminkovat a prerusovat karieru, mas-li ochotne babicky po boku. Existuje spousta zen, ktere na RD uspesne pracuji.
8. lis 2013 v 15:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dobrý den, četla jsem Váš příběh a jsem z toho tak strašně zdrcená ,moc na Vás myslím. Nedokáži si vůbec představit jaká to musí být bolest , co jste si vše s Vaší milovanou Milenkou prošly. Opravdu mě to strašně vzalo je to to nejsmutnější co jsem kdy četla :( O Vaší milenku je v nebíčku krásně postaráno a Vám přeji hodně sil. Opravdu krásně andělská byla Milenka.
14. lis 2013 ve 14:53  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj také se občas musím vypovídat z toho co se stalo mě a manželovi,měli jsme chlapečka.Byl mu měsíc když umřel :( do teď když si na něj vzpomenu tak brečím,umřel na syndrom náhlého úmrtí kojence.Mohu vám říci že od té doby nesnesu jiná miminka v rozhraní 0-2 měsíce...Moje nejlepší kamarádka má jen o 2 měsce staršího chlapečka,tomu jsou teď 2 roky a 1 měsíc a pokaždé když jsem u ní ...přemýšlím jaký by František byl :( co by uměl a co by dělal..jak by vypadal..ale čas vrátit nejde,občas si ho představuju,ale je mi to k ničemu když už ho ani nemohu pohladit dát mu pusinku :( Všem maminkám co se stalo něco podobného přeji upřímnou soustrast .
19. lis 2013 v 10:32  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@miliharmi I mě zemřelo dítě. Sice to byla už dospělá dcera,ale celý život jsme žily spolu. Nikdy v životě jsem si nedokázala představit,že budu držet v ruce urnu svojí dcery. Je to tak strašná bolest,že kdo to nezažil,nepochopí. Dříve jsem měla pořád kolem sebe plno lidí,ale teď chci být většinou sama. Když mi dcera umřela,tak se najednou všichni ode mne odvrátili a nikdo se mnou nechtěl komunikovat,přesto,že všichni věděli,že jsem člověk,který se z bolesti potřebuje vypovídat. To nejhorší období kdy jsem se chtěla zabít s touhou,že se někde nahoře setkáme jsem překonala jedině proto,že mám vnučku a její otec mi jí občas půjčuje,ale pravdou je,že mne život nebaví.Je mi strašně smutno a chtěla bych vrátit čas.
21. lis 2013 v 15:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@zdenka54 Milá Zdenko, je hrozné přijít o dítě malé nebo dospělé, to je jedno. Nevím, jak dlouhá doba uplynula od smrti Tvé dcery, ale vím, že úplně to nepřestane bolet nikdy. Z toho, co píšeš, že život už Tě nebaví a je Ti strašně smutno, bych řekla, že stále ještě jsi v nejhorší, nejbolestnější fázi truchlení. Pokud bys potřebovala a chtěla se vypovídat, můžeš tady na diskusi, případně mi napiš IP. Omlouvám se, že jsem neodpověděla dříve, byla jsem do včera hodně zaneprázdněná. Ale naprosto chápu Tvou potřebu se s někým sdílet, s někým, kdo ví, jak strašně Ti je a jak zoufale to bolí a stýská se Ti. Jestli chceš, napiš mi o své dceři, jaká byla, jak se jmenovala a co se jí stalo. Záleží jen na Tobě, o čem bys chtěla mluvit. Také zde http://www.dlouhacesta.cz/phorum.php?action=showPhorum&id_categoryNode=103 najdeš další rodiče, kteří prožili stejnou tragedii jako my a kde bys mohla sdílet své pocity nebo příběh. Také zde můžeš požádat o další pomoc.
24. lis 2013 v 17:57  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Milá milihami děkuji za reakci na můj příspěvek a omluvám se,že nevím jak kam kliknout, jsem totiž na počítači začátečník a samouk.Moje dcera Šárka zemřela před rokem a půl a přímo mě před očima. Pro mně je to ještě pořád čerstvé a kdo tvrdí, že čas léčí ten nemá pravdu. Dříve jsem pořád čekala,že se vrátí a že to není možné,že už jí nemám, snad to byl nebo jsem to nechápala,ale teď vím, že je to pravda a je mi hůř a hůř,protože tohle je v lidském životě jediná nezvratná věc. Bollí to tak, že si někdy myslím,že mi pukne srdce a jediným světlým bodem v životě je moje vnučka,kterou má u sebe její otec a občas mi jí půjčí. Já si myslím,že na tuhle bolest není pomoc,to si musí každý srovnat sám v sobě.My jsme na sebe byly moc zvyklé,snad jsme ještě neměly přestřiženou pupeční šňůru. Měly jsme moc problémů často jsme se hádaly,ale kdo se nehádá. Je stašná spousta věcí,které si vyčítám a budu až do smrti,ale už je nelze napravit bohužel. Každý každičký den mne to trápí a nelze s tím nic dělat.
25. lis 2013 v 10:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahoj Zdenko, rok a půl je ještě krátká doba na to, aby ses naučila žít bez své dcery. Máš pravdu, že úplně to čas prostě nevyléčí, ta bolavá rána bude v srdci pořád, jen je pro další život třeba postupně se naučit dát té bolesti své místo, hranice a ostatní srdce otevřít zase i novým radostem. Vnučka je určitě krásný dar, je moc dobře, že má také kus Tvého srdce. :slight_smile: Bolavá rána v srdci bude až do konce našeho života, až do setkání s našimi dceruškami, jak já věřím. Sama jsem si ze začátku myslela, že ta bolest prostě musí přestat, aby mohla přijít zase radost a spokojenost, ale postupně jsem začala chápat, že ve skutečnosti musím bolest prostě přijmout jako trvalou součást svého života, ale zároveň se naučit vpouštět do srdce nové radosti, pochopila jsem, že údělem pozůstalé matky je bolest i radost v jednom srdci zároveň. Jako pozůstalá matka tu bolest ani nechci a nemohu zcela opustit, potřebuji však, aby ta bolest neničila můj další život, ale aby měla své vlastní místo, kde bude uzavřena, sice stále přítomná, ale uzavřená a vedle ní tak znovu mé nitro zaplní nové radosti a prožívání dalšího života. Tu bolest nemohu zcela odstranit ze svého srdce z jednoho důležitého důvodu, je to totiž bolest lásky, lásky k dítěti, které odešlo, ale nepřestalo být mým dítětem, nepřestala jsem být jeho matkou. Milující rodiče nechtějí většinou rozvázat citové vazby, které mají k zemřelému dítěti, milují ho stále dál a tak je prostě musí bolet, že není s nimi, že nejsou oni s ním. Když jsem si tuto skutečnost uvědomila, když jsem pochopila, že láska se neztratí a zůstává v srdci a že bolest, kterou cítím, je bolest lásky, hodně se mi ulevilo, byla to jedna z opravdu důležitých věcí, které mě uvolnily pro další cestu životem.
28. lis 2013 v 08:31  • Odpověz  •  To se mi líbí (13)
@miliharmi Krasne napisane Mili, takisto to citim s odstupom casu aj ja. Krasne si to opisala, je v tom velky kus pravdy. Som rada, ze som sa aj ja naucila zit s bolestou aj radostou v srdci. Som rada ze ta najvacsia bolest prestala a ta bolest za mojim dietatkom ma svoje hranice, svoje miesto v mojom srdci, ale zijem s tym a aj napriek tomu, ze mi velmi chyba a pridu chvile, kedy mi bude chybat viac, ako su narodeniny, vyrocia, Vianoce, napriek tomu som sa naucila akceptovat ze uz nikdy nebude s nami. Vyrovnat sa neda, to nie, ale zit sa s tym da, musi, nemame proste na vyber. Casom som tak nejak pochopila, ze asi to takto pre nieco mnou zatial nepochopitelne malo byt.
1. pro 2013 ve 12:16  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
mili, drzte sa! mojej sestre sa stalo nieco podobne a viem aky je to udel, no nesmiete sa opustat! vas anjelik je tam hore a pozera sa na vas!
1. pro 2013 ve 13:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte, dlho som tu nepísala no dneska máme prelomovy tyzen, Liuška žila 13 tyzdnov a 1 den, a dneska je to presne 13 tyzdnov a 1 den co zomrela. A od teraz len to bude viac aj viac dni...ja neviem stále čo mám robit, niekedy na mna pridu totalne hysáky...beriem antidepresíva pomahaju mi v tom, ze neplačem často, ale ked sa rozplačem tak aj hodinu v kuse... za posledný mesiaco som plakala tak asi 4 x...
dalej su tu otazky co dalej, kedy druhe dietatko, aky pomnicek, vianoce, robis uz??? co koho do toho? nech mi daju pokoj s takymito sprostymi otazkami...
4. pro 2013 ve 21:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte ... často si čítam Vaše príspevky a hľadám v nich asi útechu... budú to 2 mesiace čo nám tragicky zahynul náš 20 mesačný chlapček. aj keď to nebolo našou vinou, do konca života si budem vyčítať, že ako jeho matka som ho nedokázala ochrániť... nedokázala som sa s ním ani rozlúčiť, vedela som, že pohľad na jeho bezhybné telíčko by som nezvládla... a k tomu ešte som bola v tom čase v 7.týždni tehotenstva... len to má drží pri živote, ináč by som už dávno šla za ním... sú dni,kedy mám pocit, že mi pukne srdiečko od žiaľu a sú dni, kedy sa snažím kvôli bábätku v brušku ako tak plánovať si dni, plánovať mu budúcnosť... aj keď neviem, čo mi život ešte prinesie... prvé bábo som potratila, a aj druhé je už v nebíčku... čo príde ďalej?!
nechodím von, nestretávam sa s ľuďmi, lebo mám pocit viny... všetko a každý mi pripomína nášho chlapčeka preto radšej sedím doma so svojimi spomienkami... len doma si môžem kedykoľvek poplakať... veľmi veľmi mi chýba a predstava, že do konca života tá bolesť zostane, predstava, že už ho nikdy nepobozkám, neobjímem, že už nikdy neuvidím jeho krásnu usmiatu tváričku, že už nikdy nebudem počuť mama z jeho pusinky, mi berie chuť žiť.
10. pro 2013 v 15:42  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
autor
@mmio Posílám velké objetí, vím, že momentálně žádná slova ani rady ani nic jiného nepomohou. Ta bolest je hrozná, zatím je to příliš krátká doba, ještě nejspíš budeš muset vyplakat mnoho slzí, než opláčeš svého chlapečka. Ta bolest se nedá přeskočit, tou se musí projít, Tvůj chlapeček zůstane navždy ve Tvém srdci, vždycky bude Tvým synkem, nikdy ho úplně neopustíš, ale časem se začneš cítit lépe. Ovšem nyní se tomu vůbec nedá věřit, vím, že cítíš jen a jen bolest a touhu po svém chlapečkovi, to je normální, všechny jsme to tak měly. Vzpomínám si, že jen vzpomínky a myšlenky na mojí holčičku bylo vlastně to jediné, co mě skutečně zajímalo. Tím se prostě musí projít. Dělej přesně to, co cítíš, že potřebuješ, chceš dělat, nenech se manipulovat okolím, jen Ty sama víš, co je pro Tebe dobré a co Ti nakonec pomůže a poskytne úlevu. Máš právo plakat, truchlit, vzpomínat a stejně i máš právo na to nemyslet, pokud bys to tak cítila. Prostě dělej, co cítíš, že potřebuješ. Potřebuješ plakat, plač. Potřebuješ si o tom promluvit, promluv si s někým, komu důvěřuješ nebo napiš nám sem nebo i mě do IP, tady dobře rozumíme tomu, co prožíváš, co cítíš a věř, všechno je normální, jen ta událost, smrt našich dětí je nenormální, nepochopitelná a absurdní. Pokud zase budeš mít období, kdy o tom mluvit nechceš, nemusíš, nikdo nemá právo Tě do čehokoliv nutit.
Svého chlapečka nikdy nepřestaneš milovat! Nevím, jaký máš názor ohledně víry, já z celého srdce věřím, že se s našimi dětmi shledáme, že to není konec jen přestávka, zase budeme spolu.
Děťátko, které čekáš, Ti jistě také pomůže a přinese do Tvého života novou radost, toho se drž, i když Ti to třeba někdy tak ani nepřipadá, drž se té naděje. Ještě jednou pohlazení a objetí na dálku, vím, jak strašně to bolí. Mili
10. pro 2013 v 18:29  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@miliharmi ďakujem za tvoju odpoveď... viem, že nie som sama, kto takú bolesť prežil alebo prežíva a som rada, že je niekto kto to vie pochopiť, poradiť...
11. pro 2013 v 10:42  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte, musim sem napisa, viete čo z posledných dní mam taky pocit, prešli tri mesiace odkedy Lianka odišla a mám pocit že niektorí ludia sa správajú ku mne tak ako by sa nič nedialo, proste ano to velke hrr prešlo a teraz uz je to normalne, mali ste aj vy taky pocit? lebo niekedy sa citim ze som jedina kto si to vobec uvedomuje , mozno to tak prezivam lebo ja som bola jej mama neviem, mozno preto lebo sme boli stale spolu ale proste mi to pride take necitlive, neberu ohlad na to ako sa mozem citit...aj s odstupom casu ved 3 mesiace zila! a 3 mesiace tu uz nie je!!! to je pol rok mojho zivota ktory nabral iné obratky ako som cakala a mam sa s tym vyrovnat?! resp. ludia si myslia ze som sa asi vyrovnala uz....neviem ale fakt mam niekedy chut ich prefackat niektorych
12. pro 2013 v 07:25  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@veve14789 Ahoj. Nikto si nevie ani len predstaviť tú bolesť, ktorú my maminky anjelikov prežívame. Tá bolesť vo vnútri je tak silná, že Ťa až zráža do kolien. Miliónkrát radšej by som prežila fyzickú bolesť, ako túto psychickú. A druhým ľuďom NESPROSTREDKUJEŠ svoje pocity a smútok. To sa nedá. No v tejto situácii platí stonásobne ...Nezažiješ, nepochopíš... Ja som sa s tým po piatich rokoch nevyrovnala a nikdy sa s tým nevyrovnám. Tiež som zo začiatku nechápala, ako sa ľudia môžu ku mne správať a všeobecne správať, že sa nič nestalo. No naučila som sa vo víre všetkých udalostí a situácií, ktoré život priniesol s tým ŽIŤ. Čas trošičku otupí Tvoju bolesť, ktorú cítiš. Drž sa.
12. pro 2013 v 07:44  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@veve14789 u mna to bolo uplne tak isto. Az casom som sa s tym dokazala zmierit, ze ini akoby ani neregistrovali ze tu bol. Na vsetko ako by sa zabudlo. Obcas to zaboli, ze len u mna to bude velmi nezaudnutelne, stale tam v hlbke srdci tak smutne a cely zivot mi bude chybat a nikdy sa s tym nezmierim. Tiez mi to pride necitlive z ich strany ale zas na druhu stranu, mozno aj smutia, ale uz nechcu jatrit rany. Neviem sa do nich vzit, tak ako oni do nas nie.
13. pro 2013 ve 21:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
@veve14789 podľa mňa vačšina ľudí nie že by boli necitliví, ale nechcú jatriť rany, spôsobovať bolesť doternými otázkami, súcitnými pohľadmi, môžno nevedia ako sa zachovať. a ja som aj rada, ked sa so mnou bavia normálne, čím ďalej tým sa mi o tom s cudzími ťažšie hovorí,čo je asi dosť paradox.. tvoja tragédia sa ich možno dotkla, zabolela ich, ale v ich živote sa nič nezmenilo, idú ďalej.
13. pro 2013 ve 22:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mery333
@leeenka26
@zuat ja som tiez rada ked sa so mnou bavia normálne ale proste ked mi niekto za nieco vynadá, prose som si preradila priority a trosku ináč rozmyslam, niektoré veci su pre mna banality a pripadaju mi fakt smiesne a ludia ich berú az moc vázne a potom nechápu prečo o beriem na lahku vahu, ale uz som začala pouzivat vetu stávajú sa aj horšie veci tak asi vetria čo je vo vzduchu, este musím vyjadrit neskutočný odpor k týmto vianociam proste uz vidím ako kazdy stresuje, vypeka, ozdobuje domy, ako keby sa blizila neviem aka udalost, ja uz som si uvedomila ze si mozem vianoce spravit kazdy den nie len takto ,,oficialne,, vsak o com su? vieme, o rodine nie? a ludia sa predbiehaju v ozdobach darcekoch, medovnikoch, umyvaju okna upratuju cely dom no proste katasrtofa, a dorazia ma uplne najviac vianočné vyzvanacie tony tak teraz to momentalne beriem ako vrchol gycu.
16. pro 2013 v 08:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Chcem sa opýtať všetkých mamičiek anjelikov, či ďalšie dieťatko pomohlo prekonať tú neznesiteľnú bolesť, zúfalstvo a prázdnotu... najprv som o tom nechcela ani počuť, teraz nad tým trocha uvažujem. Viem, že jedno dieťa sa nedá nahradiť druhým, ale neviem čo robiť, kde nájsť zmysel života.Ďakujem
16. pro 2013 ve 14:01  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj maminky andílků. Nejsem v situaci jako vy, ale je mi hrozně mizerně a nemůžu najít nikoho kdo je na tom podobně jako já. Naší 2leté dceři diagnostikovali vážnou oční vadu, která bude způsobovat slepnutí. Teď jsem ve fázi zoufalství, vzteku, lítosti. Do 2 let byla zdravá, ničeho jsem si nevšimla a teď přišla taková rána. Každé ráno se budím se strašně svíravým pocitem, je to jako zlý sen, ze kterého se nemůžu probudit. Prosím vás, jak na to? Jak se smířit s tím, že se takto změní život? Já se s tím peru už 3. týden a nejsem s tím srovnaná. Pořád dokola řeším proč se nám to stalo, jak se to stalo, je to vrozená vývojová vada, co jsem udělala špatně já?
17. pro 2013 ve 13:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mmio DRŽ SA!!!!!!! :frowning2:
17. pro 2013 ve 13:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@knobloska Ahoj, verim Ti, ze sa trapis ale neobvinuj sa, urcite za to nemozes...miluj svoju dcerku nadalej, bude to potrebovat, ona nebude trpiet, pokial budes pri nej ty-silna vyrovnana, viem ze sa to lahko pise, ale hladaj silu v ludoch co mas pri sebe a neviem ci si veriaca-najma v Bohu, aj ked tvojej dcerke vezme zrak, urcite jej da nieco v com bude vynimocna...bude to maly anjel na zemi, nepospini ju tak zlo tohto sveta a urcite sa od nej dockas veeela lasky:slight_smile: drtze sa a vela sily prajem:slight_smile:
17. pro 2013 ve 13:21  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@silvinka1978 Ahoj, zemřel ná mnečekaně roční chlapeček, první myšlenka, pár hodin po jeho smrti byla , že další dítě nechci, že nepřežiju te nstrach o něj. Ale po pár dnech jsme měli jasno. I když sje msi řekla, že už plánovat nebudu ,tak jsme si s manželem naplánovali, že si oběhám doktroy, před tíms jsem nemohla otěhotnět, zjistili mi imunologickou příčinu, nějaký čas zaberou léky a o Vánocích se pokusíme o další miminko. Ale samozřejmě bylo všechno jinka a já v podstatě otěhotněla hned. Určitě nám ot pomáhá vše lépe snášet, je zase důvod proč žít dál. Od začátu máme jasno, že je to další dítě a samozřejmě vím,e že na ot první nezapomeneme a budeme ho pořád milovat a v naších srdcích ta bolest zůstane napořád.
Samozřejmě, že mám stavy, ž esi říkám, jestli s izachovám zdraví rozum a nebudu to přehánět se strachem ,ale věřím, že jo. Tak přeji hodně štěstí !!!
18. pro 2013 ve 12:47  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@zdenka54 ,Ahoj paní Zdenko,velice soucítím s Vámi ve vaší bolesti. Také mi zemřela dcera,již dospělá,ale to,jak sma víte nehraje roli.Pro nás je naše dcera pořád naše holčička,kterou jsme tolik milovaly. Moje Janička měla 33let,když zemřela při autonehodě. Bohužel daleko za oceánem,kde byla i spopelněna. A já? nemohla jsem se s ní ani rozloučit,neviděla jsem její rakev( jen na fotografii),já jsem nemohla ani podržet urnu svojí holčičky.Není místo,kam bych odnesla věnec,květy nebo zapálila svíčku.Odešla náhle,den před její smrtí jsme spolu mluvily na Skypu,říkala mi,NEBOJ MAMINKO,BUDU DOMA CO BY DUP A MÁM TĚ RÁDA.Následujíci den,mi však přišli příslušníci VB oznámit,že moje Janička zemřela.A já to pořád nechápu,pořád si říkám,ONA PŘECE ŽIJE V AMERICE,ŽIJE A MÁ SE DOBŘE. Ale pak si začnu uvědomovat,že už mi nikdo neřekne MAMINKO MÁM TĚ RÁDA. Mám sice manžela,ale cítím se tak opuštěná,zbytečná ,prázdná a bez energie,říkám si..proč ještě žít? Pro koho?? Ano,mám ještě jednu dceru,ale ta žije v Rakousku ,mám sice dvě vnučky,ale cesta tam mě stojí 3 tisíce a já na to nemám peníze,jsem v invalidním duchodu,zhroutila jsem se ,jsem na práškách,chodím k psychiatrovy..ale říkám si..k čemu to je dobré? Co z toho,že mám dceru,vnučky,když je nemohu vidět,když chci. A ted ´by mi možná obě vnučky pomohly,ale jsou daleko.Nestačí mi vidět je 2x do roka.Milá Zdenko,Vy alespoň máte možnost častěji vidět svojí vnučku,ani Vy ani já se s tím nikdy nevyrovnáme. Ale pokusme se naučit s tou bolestí žít. I když i já si často říkám,k čemu takový život? Moc Vás zdravím,vím,že vánoce už nikdy pro nás nebudou štastné a veselé a že by jsme je raději zaspaly...Přesto Vám moc držím palce....aby jste to nějak zvládla. Darja
19. pro 2013 ve 02:26  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@miliharmi Moc děkuji za tvůj příspěvek,který byl neskutečně krásně napsaný. Omlouvám se,že jsem nereagovala dřív,ale od smrti Šárky vánoce nedržím a snažím se toto období nějak překonat,tudíž jednoduše řečeno,když spím tak je to jediná doba,kdy na Šárku nemyslím. Pořád to tak bolí,že vůbec nevím proč jsem na světě. Ve všem co píšeš máš pravdu,ale já byla člověk hodně společenský,ale teď jsem nejradši s tou bolestí sama,dříve jsem lidi bavila a byla hodně oblíbená,ale teď pochopitelně nikoho moje bolest nezajímá,no spíš mne lidi chtějí opět veselou,ale ono mi to nějak nejde. Jinak ti přeji moc hezké svátky a hlavně hodně zdraví,teď vím,že je to opravdu to nejdůležitější.
20. pro 2013 ve 12:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@darjavodnar Milá darjavodnar , moc děkuji za reakci na můj příspěvek. Napsala jsi to moc krásně. Víš to co se ti stalo je hrozné a je pravdou,že je strašné,když ti dcera odešla bez možnosti rozloučenía že nemáš ani urnu. Víš moje dcera mi odešla v 37 letech a nejhorší je, že jsem na ní byla zrovna naštvaná. Umřela vedle mne ve spánku,alespoň to beru jako klad,že netrpěla,ale ten pohled nikdy nezapomenu,když jsem se probudila snažila jsem se jí oživit a zavolala rychlou,ale ani ti jí nepomohly. Víš nevím co je horší jestli pamatovat si dceru zdravou a veselou nebo pohled na vlastní mrtvé dítě. Denně na ní myslím a mám to před očima. Její urnu mám pořád doma na psacím stole a je to asi hloupé,ale připadá mi,že alespoň její kousek je se mnou.Pořád to hrozně bolí a věř,že vůbec nemám chuť žít. Přeji ti moc hezké svátky,já je už nedržím,protože bez Šárky už nemůžu.
20. pro 2013 ve 12:29  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Milá Zdenko, moc dobře ti rozumím.Muselo to být hrozné,probudit se vedle dcery a ona byla mrtvá,chápu tvou bolest. Ani já ted nevím,co je horší. Ale i já mám velké vyčítky svědomí. Když jsem den před její smrti s ní mluvila přes Skyp,šel ji jen zvuk,říkala mi MAMI,PROMIN,ALE NEJDE MI OBRAZ. A já ji na to řekla,JANI TO PŘECE NEVADÍ,NEMUSÍM TĚ VIDĚT,STAČÍ KDYŽ TĚ SLYŠÍM.Ale ted ,si říkám,Já ji řekla,že ji nemusím vidět. Myslím,že mi rozumíte jen vy,jak se cítím.Nebo jen matka,která stratila své dítě. Je pravda,že naposledy jsem viděla svojí holčičku živou ,krásnou plnou života. Měla zvláští dar,byla hodně družná,každý ,kdo ji znal ji měl rád. Víš,já mám někdy stavy,kdy si říkám,JANIČKA JE V AMERICE ,MÁ SE FAJN A UŽÍVÁ SI TO.Někdy jako by pořád žila,jen žije daleko.Ani mi se nechce svátky slavit a stejně jako ty,bych si vzala hrst prášku na spaní a už se nevzbudila,nebo se aspoň probudila někdy 3. ledna.Ale jsem po druhé vdaná,manžela mám moc ráda a jen k vuli němu,se snažím aspoň upéct nějaké cukroví. Na nic více ale nemám sílu.Je pravda,že i muj psychiatr mi hodně pomáhá.Ale jen ty,nebo někdo, podobně stížený tvrdým osudem,muže pochopit naše pocity,maší prázdnotu a bolest. Když jsem četla tvůj příběh,plakala jsem. Asi je opravdu horší,probudit se vedle mrtvé dcery.Ale já mám zase problém ( podle psychiatra) Uvědomění si smrti svojí holčičky. Přejí hodně síly,věř, že nejsi sama,myslím na tebe a přeji aby jsi si aspoň užila chvilku se svojí vnučkou. Darja
20. pro 2013 v 17:13  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@darjavodnar Díky za odpověď,ale teĎ nemám ani sílu psát. Měla jsem přes vánoce vnučku,takže jsem je v pohodě přežila - no v pohodě? Jenže už odjela a tím větší mám deprese. Vánoc e nedržím,protože bez Šárky pro mne nemají význam a vnučka to chápe,ale přesto jsme si ty dny spolu užily. Jenže o to je vždy to loučení horší. Do té doby než Šárinka umřela jsme bydlely spolu všechny tři,ale po její smrti jí dostal do péče její otec. Je veliké štěstí,že jí opravdu miluje,ale ona bystejně chtěla být se mnou jako já s ní. Já jsem vlastně Šárinčinou smrtí přišla o dvě moje nejbližší a jediné osoby.Je to hrozné a teď se snažím co nejvíce spát a snad nějak přežiju Nový rok a pak se uvidí.
28. pro 2013 ve 12:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Milá Zdenko.Velice Vás chápu,ale musíte to nějak překonat,vždyt máte vnučku.Nevím jak je stará,ale určitě jak bude rust,sama bude za Vámi chodit.Moc Vám to přeju. Já mám vnučky v Rakousku a dceru taky,tak je snad uvidím až příští rok někdy v dubnu.Mám vlasně jen manžela.Ten se snaží,ale moc mě nechápe.Já jsem z Ostravy,nevím odkud jste,ale pokud by to šlo snad bychom se mohly i někdy někde sejít.Pokud by jste chtěla můžete mi napsat přímo na meil. sustrova.darja@email.cz.Přeji hodně síly do nového roku. Darja
28. pro 2013 v 17:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek