Jak zvládnout osobní prostor s malými dětmi?

Podle mě si to zbytečně svými pozadavky "jak by to mělo být" komplikuješ. Když si nechtějí hrát sami v pokojíku v patře, tak ať si hrajou v obýváku nebo kuchyni. Stejně tak uspávání, namisto abys k nim lehla a prostě si pul hodinky meditovala než usnou, tak travis hodiny uspavanim. Syn 10r si hraje v pokojiku jen s kamarady, jinak u ted si veci stehuje do obyvaku. A spal se mnou do sesti let než jsem si nasla manžela a postupně vzal na milost svoji postel. Z moji zkusenosti davat vecem volny prubeh, vykaslat se na nejake skatulky a prostě to moc neřešit, je nejlepší. Na druhou stranu jsem syna od mala tahala vsude sebou, takze jsem ani neměla žádný pocit izolovanosti.

@qwertzuiopas tak tam bych nechala proste otevreno a zavedla pravidlo, ze kazdy spi ve svem. Proste jsou velke, maji svoje postylky a maminka se potrebuje vyspat. Chapu, ze ti jich je lito, ale nic strasneho se jim nedeje.
Jinak k uspavani - ja bych je v urcity cas poslala do pokoje a kdyz rovnou nebudou spat, tak bych to neresila. Ale uz bych jim u toho neasistovala - jedna pohadka a dobrou.

@qwertzuiopas my máme 3 děti (7 let, 5 let a 3 roky) a když nechtějí náhodou být sami v patře, protože tam mají pokojíček, tak jsem tam chvíli s nimi a zabavím je tam a potom odjedu. Vysvětlím, že musím jít vařit, doprala pračka, tak pověsit prádlo nebo prostě, že musím uklízet. A oni si spolu hrají. Když kňourají, že chtějí telku a ještě jim jí nechci dovolit, tak jim pustím CD s písničkami nebo pohádkami ,,do oušek”. Mají v pokojíčku staré rádio po mně.

@qwertzuiopas tak je to musite naucit … ja mam deti 6 let a 4.5 roku a ted do toho male nedonosenatko jako treti ditko… ti dva starsi jsou samostatni. Sami usinaji v pokojiccich - precteme pohadku, popovidame si a spi se. Ano, treba prijdou dolu z patra za nama na gauc 2x-3x , vycurat se, napit se, dat pusu, takovety klasicke zaminky, ale pak se rekne “dost stacilo uz spat” a proste spi. Hraji si sami spolu v pokojiccich, nikak jsme je to neucili, mame dokonce treti patro velke obytne podkrovi kde maji hernu a vydrzi tam spolu oba dva si hrat i bez nas. Ja nevim, asi to bude vyzadovat vetsi duslednost z vasi strany?

@qwertzuiopas měla jsem to podobně. je potřeba zajistit si čas na vlastní odpočinek a relaxaci, ideálně bez dětí. Já na to třeba využívala v maximální míře aspoň občasné firemní (sportovní) akce. Nebo prostě si naplkánovat jedno odpoledne v týdnu a jít dělat něco sama (do knihovny, běhat, na nákupy, cokoli....)
S tím, že tě děti potřebují a vyžadují je asi nejepší se smířit. Ono to nebude nafurt.
Já vím, že se mi to lehce říká, když už to mám za sebou. Ano zlatá puberta🙂 Batolecí a předškolní věk byl pro mne největší očistec. Pak už bylo a bude jen líp a líp 😘

@qwertzuiopas volné večery??? 😅no ty jsem měla naposled jako těhotná😂😂. To je tak, když jsi jediný spáč a skřivan v rodině😝

E - skoro 5 let je taky jak ocásek. A řekla bych, že ve 2, 3 letech si hrál sám mnohem víc než teď. Je to s věkem horší. :D Jinak ho máme v posteli, docela se to dá. A 1 - 2x týdně spí u babičky. Chodíme hodně ven, přijde mi, že hlavně kluci se fakt musí vyběhat.

Mám taky takhle staré děti. A také pokojíček v patře. A po nástupu do práce a školek mi to naopak přijde úplně fajn. Definuj, co je problém a najdi řešení, ne důvody, proč to nejde. Vůbec tedy děti nenutim hrát si samotné nahoře, jako proč. Hrají si dole v obýváku a když já potřebuji být nahoře, tak tam jsou se mnou. Hlídám jen binec, aby nepřekročil šílenou mez. Pak si to musí uklidit k večeru nebo když přecházíme z patra do patra. Jinak by neměli tv. Uspávání mám naučené, jen uložím a jdu. Vracím se podle potřeby, ale minimálně. Tak to měnit krok po kroku. Na řev nedat, oni to pochopí. Co se říká stálých pozadavku (u nás třeba vadí neustálá hlucnost), tak stále opakovat, případně odkládat dotazy na později. Při blbostech fakt jako nějaké důsledky. Chápu, jsou to děti, ale taky se musí učit nějakým ohledem a nejde, aby člověk neměl ani tři minuty klid. To tříleté je ještě malé, u nás se to taky těžko chápe, ale naučí se to. Případně muze kolikrát pomoct to starší.

To že se boji to je v tomhle věku normální, naše šestiletá se taky boji kde čeho, tak prostě je na chodbě rozsviceno i když muž prská že musí platit elektriku... Uspávám v pokojíčku, pustím jim audio a čtu si knížku, takže čas pro mě 😁 jinak si taky hrají v obýváku a když potřebuje muž klid, jdu s nimi do pokojíčku, protože jinak pořád něco potřebují, ale jsou už chvíle kdy si hrají samy a hezky.

@qwertzuiopas Ono to s tím souvisí...měla jsem to s dětmi podobně (a ještě máme- mladší je autista, takže z toho jen tak nevyroste), a to vyhoření je velmi silně spojené s absencí odpočinku. Pokud je čas si odfouknout, vypadnout z toho kolotoče, tak pak člověk i tak nějak lépe snáší dětské "vrtochy" včetně toho, že se na něj děti lepí a méně se vyspí...(my bydlíme v bytě a syn si stejně odmítá hrát v pokojíčku a je stále u mě).

Mam deti 6 a 8. Uspavam kazdy vecer, prectu pohadku a chvili cekam nez usnou. Ale ctu pohadku na chodbe pred pokojem. Mame ji velkou a ja tam mam rozkladaci matraci. Nekdy i usnu. Ale chtela jsem aby sice citili pocit bezbeci (jsem za dvermi, slysi me), ale pritom uz jsou v pokoji sami. Jak zase povyrostou, budu tuto vzdalenost prodluzovat. Taky maji pokoj v patře a chapu ze se mohou bát.
Hraní v obýváku.. travi tam vetsinu sveho casu. Do pokojiku si chodí hrát, jen když mě naštvou a s řevem je pošlu do pokoje. Zas na druhou stranu, nemam prehled vo tam delaji. Jakmile slysim řev, hádky apod. musím zasahovat a chodit do patra uklidnit situaci. Taky jsme protridili hodne hracky. V obyvaku zustalo lego, společenské hry a kresleni, tvoření. Ostatni hračky mají v pokojíčku. To je casem donutí..

U nás je to stejné, a to jsou děti o kousek starší. Ale rozdíl je v tom, že my se tomu nebráníme a přijímáme situace taková jaká je. Starší syn, teď 8 let, vždycky vyžadoval naši pozornost a nesnášel být sám v místnosti. Pokojíček má také v patře, ale vždy si chtěl hrát tam, kde jsme my. Beru to tak, že pro něj je to projev lásky z naší strany, on se prostě potřebuje nasytit naší pozorností. Usínat také nechce sám, bojí se. Tak jsme s ním, než usne, nelámeme to přes koleno. Já se jako dítě také bála a nerada jsem usínala sama, jenže to nikoho nezajímalo. Mladší dcera, nyní 4 roky, se potřebuje neustále mazlit, tulit, potřebuje fyzický kontakt. Také si radši hraje tam, kde jsme my. Sama také neusíná, vždycky jen přitulená. A potřebuje spát se mnou i v noci, tak s ní spím v posteli. A naše řešení je jednoduché - večer uspáváme děti (někdy dva rodiče, umíme to i v jednom rodiči bez nějakých komplikací), v obýváku máme hračky, je to herna, spíš než obývák, nespím s manželem v ložnici, ale já to vážně neřeším. Myslím, že až budu mít jednou uklizený obývák bez hraček a budeme mít volné večery a budeme spát s manželem oba v ložnici, tak to bude znamenat, že děti už odrostly a chtějí být sami. A to mi připomíná, že si mám vážit toho, že chtějí být s námi. Jasně, někdy bych ráda klid a hezky uklizený, dospělácký obývák. Ale prostě to beru výměnou za to, že mám malé děti a je to jen období, které pomine a mně se po něm bude stýskat. Jinak naše děti také chodily do školky od dvou let, oba to zvládali úplně skvěle, já díky tomu mohla brzy do práce, mezi dospěláky, mít i svůj svět mimo rodinu. A právě si také uvědomuji, že i to může být důvod, proč chtějí být s námi, když jsme doma. Nemám to srdce jim odepřít naši přítomnost. A z mojí strany je to o zvyku, naučila jsem se to mít ráda, jinak bychom nebyl nikdo doma šťastný.