Litujete rozhodnutí mít jen jedno dítě? Zkušenosti a názory rodičů.
Zdravím všechny, máme doma tříleté dítě a již nějakou dobu zvažuji, že zůstane jen jedináček. Původně jsem chtěla děti dvě jenomže jsem během mateřství zjistila, že asi nejsem tak úplně "mateřský typ" a necítím, že by děti byly smyslem mého života. Dceru samozřejmě miluji nadevše a udělala bych pro ní všechno. Zároveň mám ale ráda i svůj klid, své zájmy a svůj prostor, což vše muselo jít s narozením dítěte stranou, to je jasné. Nicméně teď, když už je starší, začíná se mi vracet takový ten "starý život". A asi jsem si už zvykla na ten větší klid a jsem pohodlná a při představě toho všeho znovu dokola od začátku (pleny, krmení, noční vstávání, hodinové uspávání v nosítku atd..) se mi svírá žaludek. 🙄 Další věc je, že jsem na dítě v podstatě sama, protože manžel není zrovna ten typ tatínka, co by dokázal matku zastoupit téměř ve všem, je ten typ "pomazlit, pohrát a stačí". 🙄 Navíc se léčí z OCD a to všechno také hraje roli v mém rozhodování.
Moje otázka je na ty, které se rozhodovaly podobně a nakonec se rozhodly jen pro jedno dítě, litujete toho rozhodnutí? A pokud ano, proč? Ač jsem totiž nejvíc přikloněná k té možnosti mít jen jedno dítě, stále ve mě hlodá červík, že toho třeba jednou budu litovat. 🤷♀️
Manžel bych chtěl ještě jedno, ale ví, že do toho nejvíc dávám já, takže konečné rozhodnutí nechává na mě. Jediná jeho podmínka je buď během maximálně dvou let nebo už nikdy, je totiž starší než já a nechte být starý táta, což chápu.
Synovi bude brzy šest, od miminka, v podstatě co jsme si ho přivezli z porodnice, začal být víc a víc nespavý, v kočárku ani rána, v podstatě asi nikdy v kočárku neusnul. Živě si pamatuju jak třeba moje mamka tlačí prázdný kočár a já syna nesu. To jsem pak teda pravda vyřešila nosítkem. Kromě toho nespaní mi ublinkával, po každém kojení, i za 2-3 hodiny po něm, kdykoliv jsem ho dala do vajíčka a do auta, hned ublinknuto, neskončilo to ani s příkrmy a trvalo to víc jak rok, všechno oblečení flekaté. Nenaučil se chodit, rovnou začal běhat. Uspávat ho musíme doteď, je velmi živý, zvídavý, už v 5 letech znal písmena, čísla, teď mu bude 6 a už čte, píše. Jsme na něj pyšní, ale jeho hyperaktivita se s ním táhne opravdu od miminečka. Další dítě jsem do jeho roka nechtěla vůbec, pak že teda až půjde syn do školy. No stalo se a z jedné jediné “nehody” jsem v synově 18m otěhotněla a máme dceru. Celé těhotenství jsem se bála že jestli bude taky taková, tak si to jdu rovnou hodit, ale narodil se nám anděl - spala, krásně jedla, taková ta hodná poslušná holčička. Teď má 3,5 a už delší dobu se teda mezi sebou neustále pošťuchují - hádají - kolikrát jich mám večer po krk, zvlášť když jsou nemocní… ale teď jsem zpětně ráda že to tak bylo a že jsou od sebe o ty dva roky. Myslím že bych do toho pak už nešla, člověk si zvykne že už nemusí kupovat pleny, stěhovat na dovolenou pomalu celý barák, má čas na sebe. Ale já jsem také ze 2 dětí, i manžel, tak nám to přišlo přirozené možná z tohoto důvodu.
Nikdy jsem moc nerozuměla větě - jedno dítě je pro strach - ale pak našim známým zemřel syn na leukémii, zůstala jim “jen” dcera a už se teď těší z vnoučátka. A letos v únoru se manželův bratranec (24let) zabil na lyžích, hrozná tragedie a myslím že kdyby teta a strejda neměli ještě jednoho syna, teta by to nedala. Vím, jsou to extrémní situace, chci jen říct, že už tomu rčení dnes rozumím…
@alicie_k Ano, o tom vždycky mluvila moje mamka, že jedno dítě je pro strach...jako aby to byl jediný argument pro to pořizovat si 2 děti (či víc), to mi přijde nesmysl, nicméně chápu, proč se to říká. O jedináčka se člověk podvědomě tak nějak víc bojí, zvlášť pokud je to holka.
Ja jsem asi jiny pripad. Byla jsem donucena okolnostmi mit jedinacka. Mam RS a prasky, co beru a pomahaji mi vylucuji dalsi tehotenstvi. Pred dcerou jsem byla na injekcich, to se proste vysadi v tehotenstvi a pohoda. Ale ta latka v praskach, co mam, se drzi v tele az 5 let. Takze ja jsem na jedinackovi hledala vyhody. A vedela jsem, ze bude nejspis jen jedno, takze jsem si tehu uzila poradne na rizikovce, snazila si uzit i miminko. Ted uz jak je vetsi, tak je fakt partacka ❤️ Ma hodne kamaradek a jednu nejlepsi, ktera u nas spi a jezdi s nami na vylety a naopak i nase dcera je casto u nich. A sourozence pry nechce 🤣 a ve tride je vic jedinacku, takze u nich to je normalni.
Ted uz jsem s tim smirena, ale byli doby, kdy jsem nebyla a ty reci, ze jednou me to bude vycitat, co kdyz se s ni neco stane atd, me strasne ublizovaly. A nebo dotazy, kdy bude druhe 🤦
Jinak jak tady nekdo psal, ze jednou to bude dite rodicum vycitat, ja naopak vycitam nasim, ze nas meli tolik. A ze si budou pro sebe, mam 3 sourozence a ani s jednim nemam nejaky super vztah. Se segrou si casto piseme, ale bydli daleko, bracha az na Slovenku, s tim se nestykame vubec a nejmladsi je postizeny. A tim, ze jsou ode mne mladsi, tak jsou uplne nekde jinde. Ted uz se nebojim priznat pravdu, ze nemuzu, at se taky stydi, ty co se porad ptaji a klidne si i rejpnu do tech, co rejpali do nas.
Synovi je osm a nelituji. Jsem nastavená podobně jako ty. Syn byl hodné, abnormálně spavé miminko, dobře jedl, bezproblémový, jak já říkám, dítě pro začátečníky. A přesto jsme se rozhodli pro jedináčka. Jsme pohodlní a možná sobečtí, nemám problém to přiznat. Okolí do nás rýpalo cca do šesti let synova věku, pak už nejspíš pochopilo, že to opravdu myslíme vážně 😀
Tatínek se zapojuje od narození, kromě kojení dělal úplně vše a se synem jsou sehraná dvojka, navíc mají společný zájem - sport.
Když přemýšlím nad tím, co mě osobně vedlo k tomu rozhodnout se pro jedno dítě, tak to bude určitě pohodlnost, s jedním je vše jednodušší a s mojí povahou a dvěma dětmi bych se nejspíš brzy zbláznila a okolí ještě dřív. A další velký důvod jsou vzpomínky na mé dětství, kdy jsme se s mým o 6 let mladším bratrem neustále hádali v jednom dětsjkém pokoji a cestu si k sobě našli až prakticky v dospělosti.
Není srabárna si přiznat, jak to je. Určitě lepší, než být v budoucnu nešťastná a já vím, že bych byla. Manžel byl a je naštěstí se mnou zajedno, nebýt tomu tak, bylo by to samozřejmě o něčem úplně jiném.
Já patřím k těm, co chtěla jedináčka. Respektive jsem chtěla děti dvě, ale nešlo to. Potom jsem si na další dítě udělala neskutečnej blok. V prosinci jsem otěhotněla a zvažovala spíš potrat než to, že si ho nechám. A to přesně z těch důvodů co uvádíš ty. Teď když vidím, jak se syn na sourozence těší vím, že jsem udělala dobře a prcka si nechala. Bude to těžký. Taky budu na dítě úplně sama i když chlapa mám. Finančně samozřejmě pomůže, ale tím to hasne. Mám z toho hrůzu, ale věřím, že děti jednou budou rádi. Nikdo nechce být sám.
Nad druhým dítětem jsme spekulovali dlouho, mě nakonec přesvědčil manžel, přestože já jsem se na to necítila. Takže tě naprosto chápu.
Každopádně sama jsem jedináček a absolutně nikdy v životě mi sourozenec nechyběl. Měla jsem rodiče pro sebe, byla mi věnována maximální pozornost, dostala jsem vše, co jsem si přála a potřebovala. Popravdě neznám žádného jedináčka, kterého by jakkoli traumatizovalo, že nemá sourozence 🙂. Naopak znám lidi, kteří by snad raději ani ty své sourozence neměli.
@lvl16 Tak moje máma byla jedináček a prý vždy po sourozenci toužila, nakonec babička s dědou adoptovali holčičku, když bylo moji máme 14 (byly od sebe věkove o 10let s moji mamou a bohužel pak holčička za nekolik let ještě jako mala zemřela na nádor na mozku, v te době neoperovatelny....).
já bych se dycky dívala do daleký budoucnosti.... to, že péče o mrně je náročná, je fakt, ale upřímně, malý děti, mnohdy malý starosti, velký děti, větší starosti...no to nic.
jen jsem chtěla napsat, že tohle musíš brát prostě z čeloživotního hlediska. např. v mládí chodíš do školy. no, taky se ti nechce, ale prostě z určitejch důvodů je to nastavený tak, jak to je, že zkrátka se předpokládá, že dochodíš aspon nějakou střední, a sice se můžeš k tomu vrátit, ale už to nikdy nepůjde tak snadno, jako po základce, a pak případně navázat dál. prostě mladá seš jen jednou, akorát věkovej rozdíl máš jen teď, a už se to nikdy nevrátí, pokud se ti nechce moc teď, nebude se ti chtít nejspíš ani za rok, dva...
ale polož si otázku, chceš bejt máma od jednoho dítěte? já v tomhle měla vždycky jasno. z mnoha důvodů mi přijde lepší mít děti dvě, neumim si to prostě představit, aby s dospělejma bylo doma jen jedno dítě, aby si nemělo s kým hrát, s kým parťákovat, přeskočíme pár desetiletí, s kým se rozdělit v péči o tebe a manžela, kupříkladu.
pragmaticky a pohřebně:D, když ti zemře jedno dítě, a máš jen jedno, je to pořád horší, než když máš aspoň to druhý. naopak, když zemřou rodiče, děti maj někoho nejbližšího. i když to jsou extrémní otázky, já nevim...prostě, rodina je rodina, i když to mnohdy nefunguje, většinou je to tak, že i když si sourozenci třeba úplně nerozuměj, nějak spolu jsou schopný fungovat v rámci těch rodinnejch věcí, jako péče o rodiče a takový normální pomáhání si.
a ještě zárvěrem jedna pragmatická, okoukaná z širokýho okolí, velmi často se jedno dítě tak nějak jako..."nepovede"...minimálně, že se s ním nepodaří vybudovat nějakej pořádnej vztah...když máš jen jedno, tak je to fakt docela blbý. zato když máš děti dvě, aspoň jedno většinou funguje...:D a pěkně ti to kompenzuje.
pokud jsi vždycky chtěla dvě, myslim si, že se to vrátí, sice máš nechuť k tý péči jako takový, ale za pár let si třeba řekneš, žes to měla prostě přetrpět, protože to dítě pak máš na celej život, no... a děláš to nejen pro sebe. osobně nevim o člověku, kterej měl sourozence a radši by žil bez něj, to jsou fakt asi extrémní případy nějaký extra tyranie. zato znám spoustu jedináčků, který celý dětství po sourozenci toužili a teď věděj, že rozhodně chtěj víc dětí, už pro ně samotný.
@normalnimatka tak ja znam spoustu sourozencu, ktery se rozhadali treba zrovna kvuli peci o rodice, dedictvi atd. a nejsou schopny spolu fungovat. A kdyz to vezmes takhle extremne, mam taky par takovych otazek. Co kdyz se dalsi dite narodi postizene?
Co kdyz ti zemrou obe deti? Co kdyz se ti u porodu neco stane? Co kdyz se ti po porodu rozjede nejaka nemoc, deprese nebo zemres a nebudes tady moc byt ani pro prvni dite? Co kdyz ti deti budou vycitat, ze uz nejsou jedinacci, ale maji doma pitomou segru nebo brachu? Jo a znam pripad, kdy se obe deti tak trochu nepovedly 🤷 Moje mama treba lituje, ze mela ctvrty, rikala ze by takovou chybu uz nikdy neudelala, a oba moji brachove maji ADHD 🤷 rodina je rodina a jde to i s jednim ditetem. Nazor, ze rodina je jen s vice detmi, mi prijde v dnesni dobe trochu mimo 😉 Jo a sve sourozence jsem nikdy nepovazovala za sve nejblizsi a nikdy povazovat nebudu.
Já rodila ve 24, takže hodně nízkém věku, buď zůstanu u jednoho, a nebo si tak mezi 32-34. rokem pořídíme druhé. Rozhodně nechci malý věkový rozdíl.
Mame jedinacka, vic jsme ani neplanovali a jsme tak spokojeni, ale trochu me to mrzi kvuli synovi, ze ON je o neco ochuzeny.
Ja jsem jedinacek a ted mi strasne chybi sourozenec. 🙈🙏🏻 a vzdy mi chybel.
Proto jsem si rekla, ze chci mit dve deti.
Bylo to super, uz byly samostatnejsi a ja mela vetsi klid, jenze osud tomu pral jinak a mam deti 3. Nelituju niceho. Ikdyz ted nemam zadny klid, tak vim, ze jednou mi budou delat obrovskou radost. ❤️
Chtěla jsem více dětí. Nakonec jsem otěhotněla po 4 letech, druhé se nepovedlo. Jsem šťastná, že je to, jak to je. Neměli jsme žádné hlídání, Mladý půl noci vzhůru, peněz extra moc nebylo... Jsem vděčná, že mám jedno zdravé dítě, můžu mu víc dopřát, víc se mu věnovat. Má spoustu kamarádů, takže není sám.
já jsem to cítila dost brzy po narození prvního, že s jedním rozhodně nejsme kompletní. A ikdyž mě představa dalšího těhotenství skoro až znechucuje (jsem ve 38. týdnu 😅) tak úplně nevylučujeme možnost třetího, uvidím jak se budeme cítit za rok... no a tím chci říct že pokud se cítíš že jste kompletní a víc nepotřebujete, tak si nemyslím že toho budeš nějak litovat, tohle má každý individuálně 🙂 a nenech si nakecat že bude jedináček rozmazleny a podobné nesmysly, je to jen o výchově, manžel je jedináček a míň rozmazleného a nesobeckého člověka fakt neznám. No a ještě z jiného pohledu, já sourozence mám, ale co jsme dospělí tak si jdeme každý svým životem, jsme v kontaktu, ale nijak zvlášť teda, mnohem větší oporou jsou mi kamarádky, nejsme si vůbec blízcí a z okolí i od kamarádek vím že to tak má opravdu hodně lidí se sourozencem. Brácha je o 3 roky starší, svého synovce praktick nezná, nemá zájem, sám děti nemá, a to bydlí nedaleko od nás
Jsem poměrně "stará" matka. Jako mladá holka jsem chtěla alespoň 4 děti. Mám jedno a při něm to už zůstane. Přibližně v jeho věku 5 let jsem si uvědomila, že už další nechci, protože už nechci znovu ten kolotoč - pliny, kojení, noční vstávání atd. Užívám si tu volnost, že už jsme parťáci, jezdíme na výlety, dovolenou. Mám čas na sebe a můžu se věnovat i jemu.
Já napíšu trochu jiný názor,máme dvě děti,neumím si představit,že bych měla jen jedno,někdy je to mazec,někdy super.mám bývalou kolegyni (nyní 60),co bohužel dítě nemá ani jedno,ač si jej moc přáli,nebylo jim dopřáno.Moje stejně stará kamarádka touží taky po prckovi,ale bohužel se nedaří už 10 let.dalsi kamarádka čekala na miminko 15 let než se jim narodila vymodlena jediná dcera v jejích 41 letech.Osobne si myslím,že kdo má jedno dítě ač vlastním rozhodnutím nebo protože další nejde,tak nikdo nemá právo odsuzovat.nekdo nemá ani to jedno a je to horší než mít jen jedno.
@aarriel jasně, že se může stát cokoliv. ale když máš jedno dítě, máš jistotu, že na to jednou bude samo. když budeš mít dvě, může se to rozdělení péče povýst nebo nemusí.
a samozřejmě, že se nemusí povýst ani jedno ze dvou dětí, a s oběma máš vztah na hovno, ale zkrátka zvyšuješ pravděpodobnost, že se povede aspoň jedno.
a že se někdo rozhádá se sourozencem kvůli dědictví atd. to jako jo, ale zeptej se těch lidí, jestli jsou neradi za to, že s ním vyrůstali v dětství. to je to, o čem jsem přeci psala. spíš možná menšina lidí má se sourozencem fajn vztah až do smrti, ale neznám nikoho, kdo by nebyl rád za to, že toho sourozence v dětství měl. i když se takový určitě najdou taky, nebude to ta masa jedináčků, která vždycky sourozence chtěla. tak asi tak.
pisatelce stejně nezbyde nic jinýho, než se prostě upřímně a v klidu zadívat do svýho vlastního srdce, jestli to další dítě chce, a jen "se jí nechce", protože tyhle konkrétnosti, a nebo ho spíš opravdu jednoduše nechce, a jen se bojí, aby toho nelitovala kvůli nějakejm konkrétnostem. to je celý.
@normalnimatka ja jsem teda nikdy, ani v detstvi nebyla rada, ze mam starsiho bráchu. A to nejsme zadna patologicka rodina.
On mohl vsechno, ja nic. A do toho se me jeste snazil jakoze vychovavat, kontroloval me, bonzoval... Co se odstehoval, asi v 27, se ani nevidame a oboum je nam to fuk.
"Aby tu jednou nebyli sami" nebo "aby mi kdyztak zbylo aspon jedno dite" mi prijde jako nejcastejsi "vymluva". Nutno dodat ze uplne pitoma
@palja To máme úplně stejný příběh....
je neskutečnej rozdíl mezi tím zdravým dítětem a dítětem s handicapem. Vidím to každý den. Kdybych měla jen jedno zdravé dítě, tak bych na tom byla psychicky úplně jinak než jsem teď...
@swan42 Přesně tak. Rozhodovat o počtu dětí by měly jiné věci než "aby mě parťáka, aby nebyl sám". My jsme se sestrou taky úplně jako cizí. Ne, že bychom se nesnášely, ale prostě jsme tam naprosto odlišné povahy, že si nemáme co říct. Navíc já už nežiju ani v ČR.
@normalnimatka mam 3 sourozence a jsem na vse sama 🤷 segra bydli daleko, bracha na Slovensku a druhy bracha je postizeny. A rozhodne ani jednomu nepisu, hele mame je blbe, muzete se tam nekdo podivat? Az se bude resit pohreb, budu na vse sama a jeste mi na krku zustane postizeny bracha, no super, jsem fakt rada, ze je mam. A ano, ja rozhodne nejsem rada, ze jsem mela v detstvi sourozence, furt jsme se segrou stekali, protoze vekovy rozdil 5 let udelal svy, pak jsem je mela porad na krku, jeden bracha mi kradl veci a prodaval je do zastavarny a dalsi je postizeny, takze se vse tocilo kolem nej. A muj manzel se se sestrou nebavi, protoze dedictvi a nejaky krivdy z detstvi. Kolegyne z prace svyho brachu nesnasi a dela jako kdyby neexistoval.
Ano, at se rozhodne kazdy podle srdce, ja pevne verim, ze jsou i stastny jedinacci. Aspon my se s manzelem snazime, abysme jednoho stastnyho meli doma ❤️
A ver, ze tyhle veci urcite chteji slyset vsichni rodice jedinacku, kdyby nahodou jejich dite umrelo 🤦 budte prosim trochu ohleduplny, pro nekoho to muze byt citlive tema 🙏
Ja mam tri a je to mazec. Dodnes s muzem vzpominame na pohodicku s prvnim. Vsechny jsme je chteli a zboznujeme je, ale pokud mas rada klidek, pohodicku a hodne vlastnich zajmu, tak opravdu plati zname - jedno dite, zadne dite. Ja osobne bych litovala mit jedinacka, ale zaroven rodicum jedinacku v dobrem zavidim.
@normalnimatka Jsem si ten tvůj elaborát musela přečíst 3x, jestli mě nešálí zrak. A hle, nešálí. To jsou tedy hovadiny, co píšeš, až je to k pláči a smíchu zároveň. Pořídit si druhé dítě proto, kdyby to jedno umřelo, ať mi zbyde aspoň to jedno...prosím?
Mám 2 děti, protože prostě proto. Vlastně nevím, proč. Resp. už to vím, ale trvalo to 12 let - v tu dobu totiž moje dcery začaly být parťačky, co spolu chodí ven, nakupovat, na výlety, tráví spolu rády čas. Ale to je až teď. A nebylo to jisté, že to tak bude, vlastně dost nejisté, protože obě jsou tak odlišné, že víc odlišné 2 lidi se na světě nenajdou.
Kašli na ts pindy o tom, že se budou mít aspoň spolu... Kecy. Prostě to udělej, jak cítíš. A hlavně si za tím rozhodnutím stůj a nenech se zviklat. Víc dětí není norma, je to svobodné rozhodnutí každého. A nikdo nemá právo soudit. Mít jedináčka je náročnější kvůli nutnosti víc se věnovat dítěti, mít víc dětí je zase často neustálé soudcování a řešení konfliktů. Ani jedno není lepší nebo horší. Nemáš povinnost komukoliv cokoliv vysvětlovat. Musíš si to své rozhodnutí obhájit hlavně před sebou. A oboje bude dobře.
Ja deti chtela vice … postupne jsem to mela jako ty ze jsem se na deuhe moc necitila… kdyz mel 2…3 … jsk rikas skolka atd …
Me se teda nic moc extra nezmenilo ale prece jenom jsme ho parkrat do roka mohli dat na hlidani …
Nebylo nutne k nemu vstavat 8x za noc … atd
Ale s postupem casu prave od tech 3 . Narozenin jsem si rikala ze to druhe miminko chci ze chci dalsiho partaka do naseho tymu ale nijsk jsem se na to neupinala …
No a ted je tu s nama deti 7 let a skoro 2 …
Nelituju ptz je uplne jiny nez 1. syn a prave to obdobi kdy nas mimco potrebuje je tak rychle pryc… ma skoro 2 a uz je to mi prijde velky kluk … jde videt co mu jde vi co ma rad co je jeho zabava atd …
Ja bych si to proste u tebe nechala otevrenejsi nez ultimatum 2 let …
Proste ted to tak necitis , treba to bude za 3 roky stejne 🙂 nebo raky ne a bude uplne v poradku kdyz budete mit dite jen jedno 🙂
@normalnimatka nemam 2 deti ani z jednoho duvodu co tu pises … kdyz se me po 2 narozeninach zacli lidi ptat kdy a jestli chceme druhe - rikala jsem ne ted ne ptz jsem to tak citila . Jedine co beru jako rozhodujici fakt pri planovani rodiny zda dokazu tolika detem co mam v planu mit dat takovy zivot jako chci … at uz financne fyzicky … i psychicky ( tam obcas narazim na sve heanice 😅🤭)
@aarriel Rozhadany sourozence v rodině máme ze všech stran. Babička, kdyz ještě žila, tak se dvojí o 10 let mladší sestrou skoro nemluvila, byla tam krivda z dětství, že ona jako "starší a zodpovednejsi" musela vše, hlídala, když ségra něco provedla, vzdy to odskakala starší Lída (babicka), Evička miláček nikdy nic.Tchan se svou ségrou se rozhodla kvůli dědictví, kvůli jakýmsi malým pitomým soškám, kdy teta obvinila tchana, že měly být její a že je vzal a ten se k smrti urazil a pomalu spolu nepromluvili ani na naší svatbě, ani na otcově pohřbu. Tchyně něco v bleděmodrém, celá rodina se "nebaví" s jedním bráchou, protože majetek
@stef9328 taky jsem jedináček a shodou okolností i můj táta a děda byl, takže z jedné strany malá rodina. Jako dítě jsem sourozence hrozně chtěla (byla jsem jediná ve třídě). Časem si člověk zvykl. Ale přeci jen nemám a neměla jsem nikoho, s kým bych řešila rodinné “problémy”, v pubertě jsem to řešila asi tím, že jsem měla brzy vážný vztah. Ale samozřejmě mohla být situace, že si se sourozencem nebudu rozumět atd. atd., jinak výhoda je to po materiální stránce, jediné vnouče z jedné strany…
Mám zatím jedináčka (10let) a druhý je momentálně na cestě 🙂ale musím říct že mě k tomu vlastně dokopala vlastní dcera moc si přála sourozence,a vyčítala mi že je jako jediná jedináček ve třídě,tak sem podlehla.Ale sem ráda nakonec.