Říct o sourozencích nebo ne?
Hromada z nás přišla o nenarozené děti, a myslím že je jedno v kterým týdnu těhotenství. A mě napadla otázka, když se vás třeba jednou vaše větší děti zeptají na sourozence, přiznáte jim, že jste o nenarozené miminko přišly, nebo to zatajíte?
Já bych určitě vzala v úvahu i to, jak si to děti přeberou v hlavě. Kamarádka se to jako dítě od rodičů dozvěděla a přebrala si to tak, že je vlastně náhradník za někoho (je mladší sourozenec ze dvou dětí) a že pokud by k potratu nedošlo, tak tu vůbec nebyla.....
Řekla bych. Není důvod tajit. Stává se to poměrně často.
U nás o zemřelém miminku kluci ví, protože už byli ve věku,kdy to vnímali. Zvlášť mladší to nesl těžce, oplakal to, a dodnes si občas vzpomene. Mluví o tom úplně přirozeně. Rok po potratu se narodil nejmladší, a tomu to taky tajit nebudu,když na to přijde řeč v době kdy tomu bude už trochu rozumět.
No ja by som to asi nehovorila... Nevidim v tom vyznam. Moja mama predomnou spontanne potratila a tuto info som zistila pri nejakej lekarskej prehliadke. Nijako ma to ale myslim nepoznacilo... To je take z tych "what if"..
Pokud na to přijde řeč, tak zamlklé těhotenství klidně přiznám..překvapivě o tom nemám problém mluvit. Nicméně bych nepoužila výraz sourozenec (těhotensví u mě tenkrát skončilo vpodstatě dřív než začalo)
@hojda Ano, to je pravda. Dcera to prozatím pojala tak, že mohly být dvě holčičky, tak jsem jí to nevymlouvala🙂 Ale co je na tom? Prostě ona tu teď je, není náhradník, chtěli jsme 3 děti a očividně se měla narodit ona a ne to předchozí miminko. Je to fakt, tak to tak beru, ale já jsem skutečně hodně realista. Třeba vím, že jsem "nechtěné" dítě, naši se kvůli mě museli brát, stejně nakonec skončili rozvodem. Jako párkrát mě napadlo, že jsem se narodit radši neměla (pubertální depky), ale jednou tu jsem, tak bych se měla snažit, abych svůj život nepromarnila. Nevím, jestli se mi to podařilo dobře vysvětlit.
U nás to už děti braly jako sourozence, miminko, ví,že to byla holčička, má i jméno. Těhotenství skončilo v 19 tt. Vzhledem k tomu,že to ví starší děti, tak k nejmladšímu se to taky časem nějak přirozeně dostane. Pak budeme řešit adekvátní vysvětlení.
Bereme to tak,že místo možná nemocné holčičky, máme zdravého kluka. Není to žádný náhradník.
Já třeba, ač je to možná pro někoho neetické, bych rozlišovala v jaké fázi jsme o miminko přišli... Asi bych neměla potřebu mluvit s dětmi o biochemickém těhotenství, potratu a revizi v prvním trimestru.... Ale o mrtvě narozeném dítěti, úmrtí po porodu atd. ano, to beru už jako "rodinného člena." Každý tu hranici asi bude mít jinde.
Pokud na to přijde řeč, nebudu to nijak tajit, ale necítím potřebu o tom mluvit (ZT v 1.tr)
A já bych to řekla...
Mamka taky jednou potratila a pak měla ještě 3 deti, mam ještě 2 starší ségry...
@pipi_puncocha Já mám tu hranici tak, že co mělo už srdíčko, to už bylo prostě miminko. U mého mimoděložního mělo srdíčko a žilo, takže to už považujeme s manželem jako mimi, i když strašně malinkaté...
Třeba moje známá byla celý život jedináček. Vždycky to měla rodičům za zlé. Až když se dozvěděla že její mamka přišla o dítě před ní, pak pochopila, že se asi bála mít další, aby se to neopakovalo, tak si vystačili jen s ní.
@klokanka31 já to vím, že přede mnou mamka čekala, ale šla na potrat (tenkrát ještě přes komisi)páč byla s tátou krátce. Do roka a do dne otěhotněla se mnou. Pak po mě,když mi byly 4roky,mimodelozni,přes Danu a ještě se to schovalo za cystu a málem jsem maminku neměla. Beru to tak,jak to je. Až syn bude dost velký,podám mu to tak,aby to pochopil (ke klukům se musí s tímhle jemněji),že mohl mít o 4 roky staršího sourozence (biochemka nepočítám, to by bylo snad 7 sourozenců)
Ano, dětem jsme to řekli a mluvíme o tom s nimi od začátku otevřeně. Vědí, že bráška je "v nebi", a vzaly to vlastně moc hezky a přirozeně. Máme doma vzpomínkové místo a miminko je prostě součástí naší rodiny pořád. Smrt patří k životu a já chci, aby to tak vnímaly. Trauma z toho nemají, to by spíš měly z plačící maminky, kdyby netušily, co se děje. Mladší to teda neprožil tak intenzivně jako starší, byli mu tenkrát čerstvě 3 roky. Jediné, o co se bojí, je, aby se nám teď další bráška nepřestal kopat.
Porodila jsem syna v 38tt a jednou, až budeme mít děti, tak budou vědět, že tu byl Maxmiliánek a že měli staršího brášku. Nebudeme dělat, že neexistoval.
@martulka88 Tvůj příběh jsem četla, musím říct že tě obdivuju jak jsi to zvládla. Já bych to nedala.
Tak ja bych to teda nebrala jako sourozence. Pokud by deti vnimali moje tehotenstvi , tak bych jim samozrejme vysvetlila, ze to nedopadlo, o potratu pred narozenim deti bych asi sama od sebe nemluvila. Jen kdyby na to tema nejak prisla rec. Ale nezazila jsem to , takze nevim jak bych se nakonec zachovala.
@klokanka31 Člověk se s tím musí naučit žít. Čas sice pomáhá, ale musí člověk jít dál. Nejde zůstat na místě. A že to není lehké vůbec, to opravdu ne. Moc nám chybí.
@hojda já jsem taky "náhradnice", mě to ale nijak nepoznamenalo. Dozvěděla jsem cca v 8-10 letech. Byla jsem s mamkou na hřbitově a ptala se komu patří ten hrob (bráška byl předčasné narozený). Moje ségra pak doma něco poznamenala, že kdyby přežil, tak by mě naši asi neměli, mamka ji hned napomenula, ale mě to i tehdy přišlo v pohodě, tak to je, neznamená to, že by mě naši měli míň rádi. Možná proto, že vždycky jsem od nich tu lásku cítila.
Jinak za sebou mám dvě zamlklá těhotenství, a ty řeknu asi jen když by na to přišla řeč.
@martulka88 Život se holt neptá... Je mi to moc líto. :(
Přidám zkušenost z opačné strany. Moje mamka měla 10 let před mým narozením mimoděložní těhotenství a když mi byly cca 2 roky, šla dobrovolně na potrat. Obě děti vnímám jako svoje sourozence a dřív jsem si často představovala, jak by asi vypadali, jestli by si rozuměli a tak.. Svojí dceři taky o její IVF cestě řeknu a kdybych někdy potratila, tajit jí to nebudu
Kamarádka řekla dceři o nenarozené sestřičce, která měla být před ní už 6 letech. Vysvětlovala jí to s tím, že bohužel nemůže mít sourozence. Malá to bere tak, že má v nebi sestřičku, která na ni dává pozor. Když je večer a svítí hvězdy, zamává jí před spaním. Blízké rodině hvězdu pro sestřičku i ukázala, aby jí mohli dát dobrou noc taky.
@eviicka Můj manžel měl taky staršího bratra. Narodil se jako první, předčasné, žil pár dní. Pak se narodila sestra,a pak můj muž. Taky o 2 měsíce dřív. Je v rodinném hrobě,ale nápis tam není. Do detailu se o tom nemluví,ale víme o tom. Tchýni to musí bolet ještě dneska. Pochopitelně. Jediné co vnímám je,že je hrozně hodná, vstřícná, snesla by mu modré z nebe, vidí se v něm. Ale manžel manžel má takovou povahu a osobnost ( chce být samostatný, nezávislý), ze s nějakou opičí láskou nemohla mít šanci. Takže miluje a pomáhá oběma dětem stejně.
@kitycat ono vzdy zalezi na situaci.kazdopadne ve světle toho,ze psychologie a psychiatrie dnes už bezpochyby přiznává transgeneračni přenos traumatu,bych takové věci svým dětem vzdy rekla.situace,která se “odkeca”,odhalí,vynese na světlo,pak má minimální sanci páchat potize na dalších generacích.ztráta ditete,ať už v kterémkoliv údobí jeho vývoje,je bolestiva a pro málokoho asi není traumaticka.takze minimálně toto je důvod o ztrátě ditete s dětmi mluvit-aby se zabránilo přenosu traumatu.
Asi bych se rozhodovala podle stari miminka. Prisla jsem o dite ve 23 tt a obrecela jsem to strasne ja i 4lety syn. Bylo nasi soucasti, povidali jsme si s briskem kazdy den ja i syn, hladili,.... Pote, co jsem znovu otehotnela, jsem mu to ale rekla, ze bude mit sourozence, az ve 20 tt po tom velkem uzv. Dle meho stejne ale tusil. Po te ztrate to byla takova bolest, kdy se ptaval porad dokola a plakal, kde je miminko a i kdyz jsem vysvetlovala, tak proste chybelo. Kdybych o nejake miminko zase prisla v drivejsim tydnu, popravde bych mu to nerikala a nevystavila bych ho znovu te hrozne bolesti. Nasi holcicku si pripominame spolecne na Dusicky, kdy ji zapalime svicku se vzkazem a rikam, ze je to nas andilek strazny, ktery na nas kouka a dava pozor, ale ze to tak melo byt a jsem strasne rada ze mame druheho syna a v den umrti pred Vanoci ji zapaluju svicku doma. Nastesti si na to hrozny obdobi syn uz nevzpomina a jsem za to strasne rada. A ja jsem popravde rada, ze to dopadlo jak dopadlo, tu bolest si ponesu sebou uz navzdy, ale vim, ze se jednou zase vsichni sejdeme a mam tu ted uzasneho 1,5leteho klucinu, ktery by tu bez toho nebyl. Melo to takto byt. ❤️
Známá přišla v 7. měsíci o dvojčata, holčičky.
Synům, kteří se jim pak postupně narodili, to řekli až někdy později, když už byli starší a spíše z důvodu, že si nepřáli aby se to dozvěděli od někoho jiného.
O potratu někdy na začátku těhotenství bych asi malým dětem vůbec nerikala, zbytecne jim motat hlavy, můj názor.
@klokanka31 Samozřejmě, je to každého věc. Osobně to vnímám tak, že je potrat a je potrat. Každý den se tu objevuje někdo, kdo testuje i několik dní před menstruací, raduje se z pozitivního testu a pak se diví, když dorazí menstruace a pravidelně zde čtu jak to byl "potrat". Ať se na mě nikdo nezlobí, nebyl. Dost rozlišuju opožděnou menstruaci a potrat, jako že fakt potrat. V případě potratu v 5., 6.tt bych tím dítě absolutně nezatěžovala. Takové maminky mají často tendence trochu dramatizovat a to je pro dítě zbytečné. V případě potratů a smutných konců třeba od 20.tt a dál bych mu to jednou asi řekla. Ve vhodném věku, při vhodné příležitosti. Ale možná třeba taky ne. Nevím a doufám, že nikdy nebudu muset. O svých dvou potratech v 10. týdnu mu neřeknu, nevím proč. Lhát asi nebudu, ale iniciovat rozhovor na toto téma mi přijde zbytečné. Není důvod. O nevydařených těhotenstvích jako o případných sourozencích o tom ani uvažovat nechci. I kvůli sobě.
Přišli jsme o chlapečka v 16tt kvůli VVV. Máme v ložnici v rámečku jeho otisky ručičky a nožičky. Teď má dcera 4 roky, druhá se narodí teď v červnu. Až budou větší, určitě jim to řeknu. Byl to jejich bráška, i když to dopadlo, jak to dopadlo.. a beru ho za našeho syna. To že jsem měla před ní zamlklé těhotenství, to bych neříkala.. třeba až v dospělosti, když by sama něco takového řešila...
@klokanka31 Ano, děti to ví. Všechny, i to, které přišlo po zamlklém těhotenství. Nepřijde mi na tom nic, co by se mělo tajit, tohle se stává a pokud se o tom bude normálně mluvit, bude se to považovat za běžnou, ač bolestivou věc. Proč by to mělo být nějaké tabu? Jednou se tohle může stát i mé dceři nebo manželkám mých synů a přijde mi správné s touto variantou vždy tak trochu počítat, nebudou v šoku a budou vědět, že mi to mohou s klidem svěřit, že je povzbudím, protože jsem si tím sama prošla. I kdyby se to stalo nějaké jejich kamarádce, mohou jí být snáz oporou, když už se s takovou situací někdy setkali.