KočárkopedieSeparační úzkost
Separační úzkost je jednou z úzkostí, kterými trpí děti v dětském věku. Je to úzkostné jednání, které obvykle vzniká kolem 9.měsíce života dítěte a dítě vnímá jakékoli odloučení matky nebo rodičů jako strach, nelibost. Bojí se, že se maminka a nebo tatínek už nevrátí, když někam odchází a ono zůstane samo. Začne plakat, bát se, mnohdy jde až o hysterický pláč a řev, který nejde zastavit nijak, jen příchodem maminky/tatínka. Jako porucha se ale může projevit i v pozdějším, tedy školním, věku. Vždy je při ní však důležité s dítětem komunikovat, probrat danou situace, brát ji vážně, avšak nenechat se psychicky vydírat a vždy vyhovět. Bezohlednost není řešením.
Separační úzkost je považována a chápana za zcela normální znak a jev správného vývoje dítěte, kdy dochází k formování jeho osobnosti a lidé kolem něj se postupně v jeho vnímání stávají důležití. Kdyby si dítě během svého života tímto druhem úzkosti neprošlo, mohlo by to znamenat, že si ke svým nejbližším osobám (matka, otec) nevytvořilo pevné pouto a vztah. Chybějící separační úzkost ve vývoji dítěte tedy znamená určitý problém.
Průběh separační úzkosti
Separační úzkost je spojena s několika projevy, které se v tomto období dítěte dějí. Mezi tyto patří například:
- časté noční buzení, potřeba obejmutí a možného společného spaní29
- strach a obavy ze tmy
- počůrávání se
- noční můry, škaredé sny
- odmítání ukládání se ke spánku
Příčiny separační úzkosti
- odloučení od rodičů
- aktivity (hodinové, celodenní, vícedenní, atd.) bez rodičů - tj. výlety, školy v přírodě, školky, školy, ...
- změna rodinných vztahů - rozvod rodičů, časté hádky
- přestěhování se, změna školy/školky
- nástup do školky/školy
Separační úzkost u kojenců
Separační úzkost nemusí nastat vždy až od 9. měsíce života dítěte, ale může to být i dříve. Typickým znakem této úzkosti v kojeneckém období je okamžitý pláč ve chvíli, kdy od dítěte odejte maminka, tatínek a nebo jiná blízká osoba. Dítě v tomto věku ještě neumí nijak jinak dát najevo své emoce, proto je projevuje pouze pláčem12. Tím se projeví i za situace, kdy ho nosí49 někdo jiný než rodiče a ono zatím na cizí osoby není zvyklé. Pro zdravý emocionální a sociální vývoj dítěte se doporučuje potřebu kontaktu17 kojenci uspokojovat v co nejvyšší možné míře.
Separační úzkost u batolat
Jakmile dítě oslaví 1. rok života, stává se z něj batole2. V tomto věku už velmi dobře rozpozná jemu blízké osoby a jakmile od něj odejdou, vzdálí se a nebo je předáno do náruče někoho jiného, může spustit okamžitý křik, pláč až záchvat hysterie. Dítě se bojí cizích lidí, má strach z neznámého prostředí, ale protože už daleko více vnímá a rozumí mluvenému slovu, mohou s ním rodiče o dané situaci mluvit. Obvykle u batolat separační úzkost probíhá nejvýrazněji okolo dvou let života dítěte.
Separační úzkost u předškoláků
S nástupem do školky je separační úzkost spojena jen pár dní, než si dítě na nové prostředí zvykne a spolu s ním začne mít rádo děti ve školce, opatrovatelky, paní učitelky atd. Jsou děti, které při nástupu do školky nemají problém - separační úzkost u nich už vymizela, ale existují i takové děti, u kterých úzkost přetrvá i během školkového věku a může přetrvat i do věku školního. V tom případě by za zvážení stála návštěva dětského psychologa.
Aby si dítě lépe zvyklo, je vhodné jeho pobyt v těchto zařízeních nechávat na něm (myšleno časově), aby se lépe adaptovalo a postupně čas strávený v kolektivu školky prodlužovat. Pokud ale jeho strach bude dlouho přetrvávat, je na zvážení jeho nástup do školky odložit o další rok.
Jak na separační úzkost?
- Opouštění domácnosti by měli rodiče i děti "trénovat" (od krátkých chvílí po delší) a opouštění/odchod by mělo být klidné, bez emocí a stresu.
- Odchod by měl probíhat v době, kdy je dítě v dobré náladě - vyspinkané, napapané. Nikoli hladové, mrzuté, nemocné, ubolené.
- Opouští-li rodič domácnost, mělo by proběhnout rychlé rozloučení a opuštění domácnosti bez zbytečných vysvětlování, prodlužování a průtahů. Rozhodně by se rodiče neměli vracet, projevit emoce, že je jim to líto, že musí odejít atd. Tímto úzkost u dítěte ještě více posílí a prohloubí a každé další odloučení tak bude těžší a zdlouhavější.
- Bude-li mít dítě svou opatrovatelku a nebo jiné osoby, které ho budou v nepřítomnosti rodičů hlídat, měli by je rodiče s dítětem nechávat ještě v době, kdy je dítě v pohodě a neprožívá právě úzkost tohoto typu. Ideální je, pokud má dítě pouze 1 opatrovatelku. Střídání na něj může působit negativně, stresově.
- Za každé zvládnuté odloučení by mělo dítě dostat pochvalu.
- Rodič by měl dítě nechat "samotné" s opatrovatelkou v domácím prostředí, které důvěrně zná a cítí se v něm v bezpečí.
- Domácnost by se neměla opouštět bez rozloučení, aby dítě nemělo pocit, že se na něj zapomíná a nemůže se na rodiče spolehnout.
- Naslouchání a následné reagování na žádost dítěte, aby rodič zůstal, jsou na místě a musí mít průběh ujištění, že se rodič vrátí.
- Na případný pláč je dobré reagovat obejmutím a slovy, že se máte rádi, určitě se vrátíte atp.
- Rodiče by měli dodržovat dohody s dítětem, tzn., vyzvedávat ho v daný čas, přijít tak, jak slíbili atp.
Více o Separační úzkosti na modrykonik.cz:
- Diskuze: Může být ve 4 měsících závislá na rodičích?
- Diskuze: Separační úzkost v roce a půl? Měly to vaše děti?
- Diskuze: Osmimesíční úzkost. Opravdu to existuje?
- Diskuze (CZ a SK): Neznesie nikoho okrem mamy. Čo s tým?
Použité zdroje
- http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2013/05/02.pdf
- https://web.archive.org/web/20120721014750/http://www.bibo-hlidani-deti.cz/rady-rodicum/co-je-to-...
- http://www.rodicum.cz/batole/separacni-uzkost-u-deti-by-mela-vymizet-s-nastupem-do-skolky
- https://www.facebook.com/JdemeDoSkoly/
- http://www.psychoweb.cz/slovnik/separacni-uzkost---co-to-je-vyznam-podle-slovniku/
- http://www.prima-kojeni.cz/news/jak-zmirnit-separacni-uzkost-/
- http://www.maminkam.cz/vznik-a-vyvoj-separacni-uzkosti-u-ditete
- http://www.maminkam.cz/jak-zmirnit-separacni-uzkost/
Hodnocení a zkušenosti se separační úzkostí
Nekonečný příběh
Separační úzkost je u nás tak trochu nekonečný příběh. Začala, když bylo malé asi 8 měsíců a od té doby je s námi v menší či větší míře stále (už tedy skoro půl roku). Malá chce být pořád se mnou, jsou dny, kdy se spokojí i s manželem nebo některou babičkou, ale většinou ji nikdo jiný než já nezvládne utěšit. Na jednu stranu mě to samozřejmě trochu otravuje, ale na druhou i strašně těší, že já jsem ta jedna jediná osoba, u které se cítí v absolutním bezpečí. A tak jsem se rozhodla, že si to maximálně užiju. Za pár let už ji nějaké mazlení a chování nebude vůbec zajímat, takže teď jsem tu skutečně pro ni a je vidět, že jí to prospívá.
Neokřikujte, nezlobte se, oni vás prostě jen potřebují. Užívejte si, že s vámi chtějí být. Ano, je to náročné a ano, každý chce mít chvilku klidu a jen pro sebe, ale věřím, že se mi můj přístup vrátí. Třeba v podobě budoucího dobrého vzájemného vztahu.
Neokřikujte, nezlobte se, oni vás prostě jen potřebují. Užívejte si, že s vámi chtějí být. Ano, je to náročné a ano, každý chce mít chvilku klidu a jen pro sebe, ale věřím, že se mi můj přístup vrátí. Třeba v podobě budoucího dobrého vzájemného vztahu.
4 lidé považují za užitečné
Šátkovat
Vždy, když se separační úzkost objeví, příjde na řadu šátek nebo nosítko. 8-) Hugiho mám u sebe a jsme spokojení oba dva. ;-) Netřeba se hroutit, věčně to trvat nebude. :-D :-D
3 lidé považují za užitečné
Období klidu střídá období separační úzkosti
U našeho synka se separační úzkost poprvé objevila někdy ve 4.měsíci. Byl zvyklý jen na mě, tatínka a prarodiče, proto hystericky brečel kdykoliv si ho chtěl pochovat někdo jiný nebo když někoho z nás neměl na dohled. Pediatr nám tehdy řekl, že je to normální, jen to u nás začalo dřív, než je obvyklé.
Od té doby se stále střídá období klidu, kdy si dokáže sám hezky hrát a nepotřebuje mě vidět třeba i půl hodiny, s obdobím separační úzkosti, kdy musím být pořád u něho. A poslední dobou to dotahuje do extrému, že mu nestačí, že sedím vedle u stolu nebo pár kroků od něho žehlím a on si na zemi hraje a vidí na mě, ale potřebuje mě mít u sebe a já si musím hrát s ním. Některé dny jsou opravdu očistec.
Nejhorší je, když máme tatínka v práci a já jsem na synka celý den sama. Problém začíná hned ráno po probuzení - nají se, přebalím ho, převleču a dám ho do ohrádky, abych si mohla vyčistit zuby, dojít si na WC a postavit vodu na čaj. Řev. Takže mezi jednotlivými úkony neustále odbíhám, aby mě viděl. Jenomže, když se opět potřebuju vzdálit, začne zase řvát. Nakonec to nevydržím a neučesaná, nepřevlečená jenom popadnu svoje oblečení a čaj a jdu se převlíct do pokoje, aby na mě mohl koukat. :-)
Pak si hrajeme. Mezitím mu potřebuju nachystat svačinu, takže opět musím odběhnout, ale protože vím, že bude následovat řev, vezmu synka raději s sebou a posadím ho v kuchyni do židličky, aby byl v centru dění. Potom si jdeme zase hrát, ale já už bych něco snědla, takže si s sebou beru do pokoje snídani. Zase si chvilku hrajeme a když se mi zdá, že je syn v klidu, pomalu se zvednu a sednu si vedle ke stolu, že do sebe hodím nějaké to jídlo. Řev. V polovině snídaně nezbývá, než ho jít uklidnit - obejmout, pochovat a opět si s ním hrát.
Pak jde svačit a po svačince spinkat. To už je ale pomalu půl 11 a já jdu teprve dojíst snídani a chystat honem oběd. Než se rozkoukám a dám to doma trochu do pořádku, už je opět vzhůru. Takže jde obědvat. Potom bych se ráda najedla i já, ale to nehrozí, protože mi to syn prostě nedovolí a obědvat za srdceryvného křiku dítěte u psacího stolu v pokoji se mi teda fakt nechce. Radši se najím později a v klidu. Takže si jdeme hrát a já čekám, až se unaví a půjde spinkat a potom teprve se jdu najíst, umýt nádobí atd. Někdy si ho vezmu do Manducy a jdeme spolu pověsit prádlo nebo udělat něco, u čeho mi může asistovat.
Potom jde spinkat. Někdy. Pokud spát nechce, nezbývá mi, než ho nechat chvilku řvát v ohrádce, protože ve 2 hodiny už bych se fakt ráda najedla a taky je potřeba nachystat se na procházku. Venku je spokojený, protože mě má celou dobu na dohled. :-)
Odpoledne mi zase asistuje u přípravy svačinky a po ní si jde zdřímnout. Na to už se vždycky strašně těším, protože už jsem od rána vyřízená a z dlouhé procházky většinou i hladová a taky je potřeba doma něco uklidit atd. Jenže z odpoledního spánku už většinou není nic, takže do sebe honem něco hodím za neustálého řevu z postýlky nebo si vezmu synka na klín a nechám se tak při jídle fackovat, štípat a tahat za vlasy. A zase si jdeme hrát a prozkoumávat byt. Běda mi ale, pokud se trošku vzdálím! :-|
Někdy už jsem zoufalá a připadá mi, že synek celý den jenom řve, kdykoli udělám krok směrem od něho. Ale je to prostě takové období, navíc mu teď rostou zoubky, takže je ukňouraný a pořád se chce tulit. Vysvobozením pak je, když přijde tatínek z práce a na koupání, večeři a ukládání do postýlky už jsme dva. Většinou taky když máme taťku přes den v práci, přijedou moji rodiče, na které je synek taky fixovaný, takže když vidí babičku, maminka mu nechybí a já se můžu aspoň v klidu najíst nebo osprchovat. :-)
Celý den se stále snažím být synkovi k dispozici, aby věděl, že tu jsem a jsem tu pro něho, ale někdy je to opravdu těžké. Řešením může být nošení, ale u nás to bohužel nejde dlouho, protože jsem strašně zhubla a tak je pro mě delší nošení synka např. v manduce docela vyčerpávající.
Takže nezbývá než vydržet, než to zase bude dobré a syn nebude vyžadovat neustálou co nejbližší přítomnost maminky (tatínka, babičky), ale vydrží třeba i nějakou tu minutu je nevidět. :-)
Od té doby se stále střídá období klidu, kdy si dokáže sám hezky hrát a nepotřebuje mě vidět třeba i půl hodiny, s obdobím separační úzkosti, kdy musím být pořád u něho. A poslední dobou to dotahuje do extrému, že mu nestačí, že sedím vedle u stolu nebo pár kroků od něho žehlím a on si na zemi hraje a vidí na mě, ale potřebuje mě mít u sebe a já si musím hrát s ním. Některé dny jsou opravdu očistec.
Nejhorší je, když máme tatínka v práci a já jsem na synka celý den sama. Problém začíná hned ráno po probuzení - nají se, přebalím ho, převleču a dám ho do ohrádky, abych si mohla vyčistit zuby, dojít si na WC a postavit vodu na čaj. Řev. Takže mezi jednotlivými úkony neustále odbíhám, aby mě viděl. Jenomže, když se opět potřebuju vzdálit, začne zase řvát. Nakonec to nevydržím a neučesaná, nepřevlečená jenom popadnu svoje oblečení a čaj a jdu se převlíct do pokoje, aby na mě mohl koukat. :-)
Pak si hrajeme. Mezitím mu potřebuju nachystat svačinu, takže opět musím odběhnout, ale protože vím, že bude následovat řev, vezmu synka raději s sebou a posadím ho v kuchyni do židličky, aby byl v centru dění. Potom si jdeme zase hrát, ale já už bych něco snědla, takže si s sebou beru do pokoje snídani. Zase si chvilku hrajeme a když se mi zdá, že je syn v klidu, pomalu se zvednu a sednu si vedle ke stolu, že do sebe hodím nějaké to jídlo. Řev. V polovině snídaně nezbývá, než ho jít uklidnit - obejmout, pochovat a opět si s ním hrát.
Pak jde svačit a po svačince spinkat. To už je ale pomalu půl 11 a já jdu teprve dojíst snídani a chystat honem oběd. Než se rozkoukám a dám to doma trochu do pořádku, už je opět vzhůru. Takže jde obědvat. Potom bych se ráda najedla i já, ale to nehrozí, protože mi to syn prostě nedovolí a obědvat za srdceryvného křiku dítěte u psacího stolu v pokoji se mi teda fakt nechce. Radši se najím později a v klidu. Takže si jdeme hrát a já čekám, až se unaví a půjde spinkat a potom teprve se jdu najíst, umýt nádobí atd. Někdy si ho vezmu do Manducy a jdeme spolu pověsit prádlo nebo udělat něco, u čeho mi může asistovat.
Potom jde spinkat. Někdy. Pokud spát nechce, nezbývá mi, než ho nechat chvilku řvát v ohrádce, protože ve 2 hodiny už bych se fakt ráda najedla a taky je potřeba nachystat se na procházku. Venku je spokojený, protože mě má celou dobu na dohled. :-)
Odpoledne mi zase asistuje u přípravy svačinky a po ní si jde zdřímnout. Na to už se vždycky strašně těším, protože už jsem od rána vyřízená a z dlouhé procházky většinou i hladová a taky je potřeba doma něco uklidit atd. Jenže z odpoledního spánku už většinou není nic, takže do sebe honem něco hodím za neustálého řevu z postýlky nebo si vezmu synka na klín a nechám se tak při jídle fackovat, štípat a tahat za vlasy. A zase si jdeme hrát a prozkoumávat byt. Běda mi ale, pokud se trošku vzdálím! :-|
Někdy už jsem zoufalá a připadá mi, že synek celý den jenom řve, kdykoli udělám krok směrem od něho. Ale je to prostě takové období, navíc mu teď rostou zoubky, takže je ukňouraný a pořád se chce tulit. Vysvobozením pak je, když přijde tatínek z práce a na koupání, večeři a ukládání do postýlky už jsme dva. Většinou taky když máme taťku přes den v práci, přijedou moji rodiče, na které je synek taky fixovaný, takže když vidí babičku, maminka mu nechybí a já se můžu aspoň v klidu najíst nebo osprchovat. :-)
Celý den se stále snažím být synkovi k dispozici, aby věděl, že tu jsem a jsem tu pro něho, ale někdy je to opravdu těžké. Řešením může být nošení, ale u nás to bohužel nejde dlouho, protože jsem strašně zhubla a tak je pro mě delší nošení synka např. v manduce docela vyčerpávající.
Takže nezbývá než vydržet, než to zase bude dobré a syn nebude vyžadovat neustálou co nejbližší přítomnost maminky (tatínka, babičky), ale vydrží třeba i nějakou tu minutu je nevidět. :-)
5 lidí považuje za užitečné
Objevila se už několikrát..
Vždycky se na pár týdnů objeví a je to vážně psycho.. :-) Nezbývá než vydržet, poskytnout děťátku jistotu a bezpečí.. Odejde stejně náhle jako přišla, aspoň u nás.
1 člověk považuje za užitečné
Věčné sezení na zemi :)
Syn měl separační úzkost cca v 9 měsíci života. Bylo to naprosto šílené. Ještě se neuměl hýbat, takže si za mnou prostě nedolezl. Nejprve křičel, když jsem odešla z místnosti, ale pak se to zhoršovalo a on ječel až modral, jen když jsem odešla k oknu. A pak dokonce jen když jsem od něho začala vstávat. Bylo to šílené, nemohla jsem ani na záchod, nic jsem doma neudělala, prostě byla jen u něho.
Čekala jsem trpělivě, že to přejde, ale bylo to jen horší, tak jsem v zoufalosti kontaktovala homeopatku (do té doby jsem homeopatické léčbě nevěřila) a ona nám vážně pomohla. Nasadila homeopatiku thuja a byl klid. :) Pak už začal malý lézt, a byl uplný klid. Takže u druhého budu vědět, co dělat. Období to bylo velmi náročné.
Čekala jsem trpělivě, že to přejde, ale bylo to jen horší, tak jsem v zoufalosti kontaktovala homeopatku (do té doby jsem homeopatické léčbě nevěřila) a ona nám vážně pomohla. Nasadila homeopatiku thuja a byl klid. :) Pak už začal malý lézt, a byl uplný klid. Takže u druhého budu vědět, co dělat. Období to bylo velmi náročné.
Separační úzkost
Asi takhle: "Je možný, aby dítě mělo separační úzkost, jenom když se mu to hodí? :-N
Šramotí si ve skříňce a neví o okolním světě, je spokojený, hraje si. Pak se kolem mihne máma po cestě na záchod a najednou konec světa, všechno se bortí, už nemá cenu žít, máma se určitě spláchne do záchodu a už se nikdy nevrátí! :-D" To je je krátká zprávy z dubna, kdy bylo Matýskovi deset měsíců :-) Teď je mu šestnáct měsíců a je to pořád stejné :-D
Šramotí si ve skříňce a neví o okolním světě, je spokojený, hraje si. Pak se kolem mihne máma po cestě na záchod a najednou konec světa, všechno se bortí, už nemá cenu žít, máma se určitě spláchne do záchodu a už se nikdy nevrátí! :-D" To je je krátká zprávy z dubna, kdy bylo Matýskovi deset měsíců :-) Teď je mu šestnáct měsíců a je to pořád stejné :-D
11 lidí považuje za užitečné
Mírná forma
Můj syn měl velmi mírnou formu separační úzkosti zhruba mezi osmým a desátým měsícem. Srdceryvně se rozplakal, když viděl, že někdo z nás odchází z místnosti, ať už muž nebo já, ale rychle se opět uklidnil, když jsme se ukázali. Plakal také při podání do náruče jiným osobám nebo při setkání s nezámými lidmi, ale opět trvalo jen chvíli než si zvykl a byl zase veselý a důvěřivý.
Od té doby nikdy nepláče při rozloučení s rodiči a hlídání babičkami, cizích lidí se nebojí. Jsme za to moc rádi. :-)
Od té doby nikdy nepláče při rozloučení s rodiči a hlídání babičkami, cizích lidí se nebojí. Jsme za to moc rádi. :-)
1 člověk považuje za užitečné
Neznáme
Separační úzkosti jsme se vyhnuli společným spaním od narození našich dětí.
Jsme s manželem PRO kontaktní rodičovství.
Separační úzkost by asi popadla nejdřív mne! :)
Jsme s manželem PRO kontaktní rodičovství.
Separační úzkost by asi popadla nejdřív mne! :)
4 lidé považují za užitečné
Separační úzkost....doufám že už nikdy
Separační úzkostí trpěla dcera, když ji byl rok a dva měsíce a musím říct, že to bylo opravdu to nejhorší období, co jsme zatím spolu zažili.
Dcera stále plakala, stačilo jen abych odešla na 3 minuty do kuchyně a bylo z toho slzavé údolí. Dojít se v klidu umýt, vykoupat či na toaletu nepřipadalo v úvahu. Buď jsem ji měla s sebou a nebo jsem poslouchala ten ukrutný pláč. Z obojího mi bylo jaksi na nic. Začala úplně všechny odmítat a odstrkovat. Nikdo kromě mě k ní nesměl, brečela jen co se kdokoliv objevil v její blízkosti, ať to byl manžel či babička a celá rodina, které dobře znala a často s nimi byla i o samotě. Jediné, co bylo dobré, že aspoň v noci se mnou být nemusela. Uspat jsem ji musela ač jsem ji nikdy uspávat nemusela, ale jinak celou noc spala sama ve svém pokojíčku.
Celé to období trvalo cca 2 a půl měsíce, bohužel strach z cizích lidí v ní zůstal do dnes a rodina si ji musela velice pomalu zase získat.
Jsem strašně ráda, že už je to za námi, protože já jsem byla na pokraji sil!!!
Všem, co tohle období právě prožívají, můžu poradit jen jediné: Vydržte, nic jiného se dělat nedá!!!
Zlata
Dcera stále plakala, stačilo jen abych odešla na 3 minuty do kuchyně a bylo z toho slzavé údolí. Dojít se v klidu umýt, vykoupat či na toaletu nepřipadalo v úvahu. Buď jsem ji měla s sebou a nebo jsem poslouchala ten ukrutný pláč. Z obojího mi bylo jaksi na nic. Začala úplně všechny odmítat a odstrkovat. Nikdo kromě mě k ní nesměl, brečela jen co se kdokoliv objevil v její blízkosti, ať to byl manžel či babička a celá rodina, které dobře znala a často s nimi byla i o samotě. Jediné, co bylo dobré, že aspoň v noci se mnou být nemusela. Uspat jsem ji musela ač jsem ji nikdy uspávat nemusela, ale jinak celou noc spala sama ve svém pokojíčku.
Celé to období trvalo cca 2 a půl měsíce, bohužel strach z cizích lidí v ní zůstal do dnes a rodina si ji musela velice pomalu zase získat.
Jsem strašně ráda, že už je to za námi, protože já jsem byla na pokraji sil!!!
Všem, co tohle období právě prožívají, můžu poradit jen jediné: Vydržte, nic jiného se dělat nedá!!!
Zlata
Díky za separační úzkost
Eliška je velmi společenská. Od začátku jí nevadí cizí lidi. Na všechny se smála, klidně se nechala nosit. Mohla jsem zmizet na celý den a vůbec jí to nevadilo. Ode mne potřebovala jen nakrmit, přebalit, podat hračku, na kterou nedosáhla atd. a kdokoli mě mohl nahradit. Nikdy neplakala jen proto, že by toužila po mé blízkosti. I přesto jsem pokaždé, když jsem se potřebovala vzdálit , Elince řekla kam jdu a kdy se vrátím (včetně odbíhání na záchod). Nikdy jsem nemizela "na tajňačku".
Pak i nás navštívila separační úzkost. Myslím, že to bylo celkem spojené s růstem zoubků. Nebyla v pohodě a u mne začala vyhledávat podporu. Najednou nepřišla proto, že by potřebovala přebalit, nebo měla hlad. Prostě chtěla pohladit, utěšit, obejmout. Byly dny, kdy jsem ji měla v podstatě pořád na rukou a jen při náznaku odložení (wc, jídlo,...) začala natahovat. A já si to užívala. Byla jsem šťastná, že jsem člověk, u kterého hledá útěchu, že jsem člověk, ke kterému má důvěru. V noci jsme spaly v objetí, přes den jsem ji nosila (manduca mi byla velkým pomocníkem), kdykoli měla zájem. Nikdy jsem ji jen tak neodehnala. I když se to absolutně nehodilo, aspoň jsem si k ní sedla na zem, přitulila, řekla jí, že ji mám ráda a že teď potřebuji rychle udělat to nebo ono a pak si ji hned vezmu. Sice mi visela na noze a křičela, ale já svůj slib vždy dodržela a ona sem tam mé sdělení začala akceptovat a skutečně krátkou chvíli počkala. :-) Taky si začala vybírat kdo ji může ponosit a kdo ne. A rozhodně neexistovalo, aby si ji někdo vzal jen tak bez upozornění. Vždy se muselo počkat na její souhlas, jinak byl řev. :-)
Od té doby mám doma malého mazla. Ráda se nosí. Jde z ruky do ruky, ale nezapomene se vrátit ke mně. Občas přijde a pohladí mě a zcela výjimečně i pusinku dostanu. :-)
Ovšem netvrdím, že to není psychicky velmi náročné a vysilující. To dozajista je. Jen můj postřeh je ten, že hodně záleží, jak se na situaci člověk podívá. Pokud to beru "bože už zase ječí, zabijte mě", tak mě to bude vysilovat ještě více. Budu možná mít i deprese. Pokud jsem ale schopná si říct "Brouček můj, chce se přitulit, něco ho trápí", je velice pravděpodobné, že budu ještě potěšena, že já jsem ta, která má důvěru dítka. Já jsem ta, ke které si přijde postěžovat.
Pak i nás navštívila separační úzkost. Myslím, že to bylo celkem spojené s růstem zoubků. Nebyla v pohodě a u mne začala vyhledávat podporu. Najednou nepřišla proto, že by potřebovala přebalit, nebo měla hlad. Prostě chtěla pohladit, utěšit, obejmout. Byly dny, kdy jsem ji měla v podstatě pořád na rukou a jen při náznaku odložení (wc, jídlo,...) začala natahovat. A já si to užívala. Byla jsem šťastná, že jsem člověk, u kterého hledá útěchu, že jsem člověk, ke kterému má důvěru. V noci jsme spaly v objetí, přes den jsem ji nosila (manduca mi byla velkým pomocníkem), kdykoli měla zájem. Nikdy jsem ji jen tak neodehnala. I když se to absolutně nehodilo, aspoň jsem si k ní sedla na zem, přitulila, řekla jí, že ji mám ráda a že teď potřebuji rychle udělat to nebo ono a pak si ji hned vezmu. Sice mi visela na noze a křičela, ale já svůj slib vždy dodržela a ona sem tam mé sdělení začala akceptovat a skutečně krátkou chvíli počkala. :-) Taky si začala vybírat kdo ji může ponosit a kdo ne. A rozhodně neexistovalo, aby si ji někdo vzal jen tak bez upozornění. Vždy se muselo počkat na její souhlas, jinak byl řev. :-)
Od té doby mám doma malého mazla. Ráda se nosí. Jde z ruky do ruky, ale nezapomene se vrátit ke mně. Občas přijde a pohladí mě a zcela výjimečně i pusinku dostanu. :-)
Ovšem netvrdím, že to není psychicky velmi náročné a vysilující. To dozajista je. Jen můj postřeh je ten, že hodně záleží, jak se na situaci člověk podívá. Pokud to beru "bože už zase ječí, zabijte mě", tak mě to bude vysilovat ještě více. Budu možná mít i deprese. Pokud jsem ale schopná si říct "Brouček můj, chce se přitulit, něco ho trápí", je velice pravděpodobné, že budu ještě potěšena, že já jsem ta, která má důvěru dítka. Já jsem ta, ke které si přijde postěžovat.
13 lidí považuje za užitečné
Separační úzkost
Separační úzkost jsem pozorovala u obou svých dětí, plus mínus v období 10-12 měsíců věku. U prvorozeného to nebylo tak markantní, neměla jsem jiného drobka, co by běhal okolo a vyžadoval pozornost. Tudíž jsem mu byla kdykoliv k dispozici, o úzkosti jsem měla načteno a chtěla jsem, aby měl jistotu, že jsem mu vždy nablízku.
U dcerky jsem pak toto období vnímala daleko víc, ruce jen jedny a malé děti dvě :-) Navíc je odjakživa přítulnější a mazlivější, takže ta vyžadovala mojí přítomnost (spíš náruč a dotyky) permanentně, od rána do večera.
Ale tak jak toto období rychle přišlo, tak i rychle vymizelo, zastávám názor, že je důležité vnímat tuto potřebu dítěte a být při něm, i když je to mnohdy pro rodiče duševně (i fyzicky) vyčerpávající :-)
U dcerky jsem pak toto období vnímala daleko víc, ruce jen jedny a malé děti dvě :-) Navíc je odjakživa přítulnější a mazlivější, takže ta vyžadovala mojí přítomnost (spíš náruč a dotyky) permanentně, od rána do večera.
Ale tak jak toto období rychle přišlo, tak i rychle vymizelo, zastávám názor, že je důležité vnímat tuto potřebu dítěte a být při něm, i když je to mnohdy pro rodiče duševně (i fyzicky) vyčerpávající :-)
10 lidí považuje za užitečné
