Ten příběh začal vlastně už dávno, ale pokusím se to hodně zestručnit. Když jsem šla v 18 letech ke své doktorce pro potvrzení kvůli řidičáku, zjistilo se, že už nevidím tak perfektně jako dřív. A vyfasovala jsem brýle. Pro mé osmnáctilété já se to rovnalo téměř konci světa a i po těch letech si naprosto živě vybavuju, jak jsem probrečela cestu autobusem domů a potom celý den. Na každém oku jsme tehdá měla 1 dioptrii. Už ten den jsem ale věděla, že jednou půjdu na laser!
Vada se mi vůbec neměnila a po celou vysokou, první i druhé těhotenství zůstávala stále stejná. Nějakou dobu po narození druhého dítěte jsem cítila, že začínám vidět hůř. Další dítě jsme už neplánovali, takže přišel čas začít řešit můj vysněný laser. Zjišťovala jsem zkušenosti a nakonec se objednala na kliniku Gemini - má po celé republice hned několik poboček, já vyrazila do Prahy do Krče.
V červnu roku 2018 jsem tak celá napjatá a natěšená dorazila na vstupní prohlídku. Absolvovala jsem asi hodinovou sérii vyšetření - koukala jsem na různé obrázky v “kukátku”, foukali mi do očí a sestřičky (snad se jim tak také říká) zkoumaly různé parametry mých očí. Poté mě poslaly k panu doktorovi, který mi nejdřív vynadal, že nenosím brýle a že pokud chci jít na operaci, musím je začít nosit, aby si moje tělo zvyklo, že takhle to má vypadat a nebolela mě po zákroku třeba hlava. No a zbývala už jen poslední část vyšetření a na té mi to všechno krachlo. Ale začněme od začátku…
Přišla jsem k moc milé a mladé paní doktorce, která se mi přes přístroj začala dívat do očí a která v mém oku objevila PTERYGIUM. Před pár lety se mi v oku objevil takový “bordel”, který jako by mi opticky vykousl kousek duhovky. Věřím, že to nikdo z vás nezná, já o existenci něčeho takového do té doby také neměla žádné tušení. Pokud vás zajímá, jak to vypadá, vygooglete si to a dejte si obrázky, ale upozorňuju vás, že to není hezký pohled. Ba naopak! Já to ale měla absolutně malinkaté a téměř neviditelné. Za ty roky, co jsem to měla, si toho všiml pouze jeden člověk. Přesto ale tahle malinká vada způsobila, že přestože jsem jinak na laserovou operaci byla ideální adept, nebylo možné ji provést. Paní doktorka mě ještě rozkapala oči a poslala mě čekat ven, že se za hodinu na to podívá ještě se zkušenějším kolegou. A taky mi prozradila, že se moje dioptrie pěkně zhoršily - na 4 a 4,25.
A tak přišla chvíle, kdy jsem kvůli očím bulela podruhé. Nejenže se mi kojením oči o tolik zhoršily, ale moje vysněná operace nebude možná. Hodinu jsme se s manželem procházeli kolem kliniky a já se snažila hodit zase zpátky do klidu. Poté jsem šla zpět za paní doktorkou, která na mě už čekala s kolegyní. Zase mi koukaly do očí a verdikt zněl: Operace s pterygiem možná není. Všechny jiné parametry říkají, že jsem jinak ideální adept. Takže pokud o odstranění dioptrií opravdu tolik stojím, musím si nejprve nechat odstranit pterygium a pak se uvidí, zda bude oko ve stavu, že půjde oči odlaserovat. Pterygium se zaprvé velmi rádo vrací a zadruhé může být oko natolik poškozeno, že laserování stejně možné nebude. Takže to prostě bude risk a hlavně běh na dlouhou trať. V Gemini odstranění pterygia bohužel neprovádí, takže to znamenalo hledání další vhodné kliniky.
Teď přeskočíme asi 5 měsíců, kdy jsem v sobě řešila, co a jak dál. Jestli do toho jít s tím, že to bude bolet jako prase a nakonec to třeba stejně nedopadne. Nebo jestli to vzdát a celý život dál žít s pocitem, že to třeba vyjít mohlo.
Jsem člověk, který se nevzdává, nikdy, takže jsem nakonec dospěla k rozhodnutí, že pro svůj sen udělám maximum. A přinejhorším to prostě nevyjde. Po pročítání zkušeností jsem se objednala na zákrok na Oční kliniku Jana Lešťáka v Praze. Termín operace byl domluven na únor 2019 a operace se odehrála pouze v analgosedaci - což byla moje noční můra. Nakonec se ukázalo, že to žádná hrůza nebyla a moc hezky mě tam sjeli tak, že už mi ani nevadilo, když mi bodali obrovskou jehlu pod oko🙂 Pak jsem došla na operační sál, pamatuju si, jak jsem si lehla, jak si povídají a pak už jen tma. Vzbudilo mě až takové tahání v oku, kdy mi dělali stehy. Potom jsem se dozvěděla, že jsem na stole byla cca 40 minut, ale celou operaci jsem byla mimo sebe. A tak začalo moje pirátské období, které po 14 dnech skončilo strašlivou bolestí a taháním stehů z oka. Jak mě předtím nic nebolelo, všechno se hojilo dobře, tak při vytahování stehů mi asi nestihly zabrat umrtvující kapky a přestože je můj práh bolest opravdu hodně vysoko, tak jsem bolestí málem zkolabovala. Ještě čtvrt hodiny poté jsem nebyla schopná postavit se na nohy. Takovou bolest jsem nikdy v životě nezažila a doufám, že už ani nezažiju.
No a začalo další čekání. Měla jsem počkat minimálně do konce roku 2019, až se oko pořádně zhojí a bude možné posoudit, jestli se bude moct laserovat.
Zhruba za dva měsíce, při cestě autem do Prahy jsem si všimla, že se mi ta “svině” začíná v oku dělat zas…
Zbytek dopíšu zase příště, protože už takhle je to dlouhý jak tejden před výplatou 🙂
PS: Pro zajímavost jsem hledala obrázek, na kterém by bylo to slavné pterygium vidět. Když se podíváte na mé pravé oko (z vašeho pohledu to vlevo), tak na duhovce na části blíž nosu uvidíte takovou nerovnost kolečka - do barvy zasahuje bílé vykrojení. A to je prosím pěkně ono. Taková malá mrcha, která sice není skoro vidět, ale takhle člověku zkomplikuje jeho sen :(
Jé, kdy bude pokračování? Ani nedutám 😃
Proč se říká, že se zrak horší kojením? Tam je fakt nějaká vazba mezi očima a kojením?